Quasimodo & já aneb O čem všem zpívá chrám (Zápisky z výletu do Vídně)

Katedrála Notre Dame je nepochybně jedním z nejikoničtějších symbolů Paříže a hrbáček Quasimodo zase jednou z nejproslulejších postav z legend kolem ní opředených. Jeho příběh posloužil jako předloha už notné dávce zpracování. Nebylo tedy divu, když po legendě o zvoníkovi sáhlo i studio Disney. Ač disneyovský Zvoník u Matky Boží nemá mezi projekty tohoto studia takový úspěch a kdekdo jej neviděl, dočkal se i muzikálového zpracování. Je podstatně méně pohádkové než jeho kreslená předloha. A je naprosto dokonalé. Nejen proto jsem si Zvoníkovo opětovné uvádění ve vídeňském divadle Ronacher nemohl nechat ujít. Přijměte pozvání do mých zápisků z jedné cesty do Vídně.

Líbí se mi příběhy o postavách, které jsou opředeny tajemstvím, a legenda točící se kolem tajemného hrbatého muže, který žije kdesi v útrobách monumentální stavby, patří dlouhodobě mezi mé nejoblíbenější. A je upřímně kouzelné, že v určité míře postava Quasimoda žije v lidech i dnes. Koneckonců, zkazky o něm letěly světem i díky stále celkem nedávnému požáru světoznámé katedrály. Spojení relativně temného příběhu o touze nebýt sám a o tom, že největším nepřítelem je člověku zase jen člověk, s geniální hudbou Alana Menkena, je pro mě skutečně neodolatelné.

Věřím, že zvoníkův příběh znáte, ale pojďme si, jen tak pro pořádek, přece jen aspoň zhruba nastínit děj muzikálu. Znovu upozorňuji, že příběh kreslené pohádky a muzikálu se poměrně liší, ale nebojte, o ty známé krásné melodie v muzikálu rozhodně nepřijdete. Nacházíme se v mé milované Paříži, někdy v průběhu patnáctého století. Arciděkan Frollo stranou od lidí odmala vychovává hrbáče Quasimoda. Tomu jsou však nejčastějšími a prakticky jedinými společníky ve věži katedrály sochy svatých a chrliče, s nimiž si Quasimodo povídá. Když je titulní hrdina dospělý, do města přijíždí potulná zábavní společnost. Quasimodo i Frollo se zamilují do krásné cikánské tanečnice Esmeraldy. Zatímco jeden z nich k ní chová ty nejkrásnější city a dívce, která se ho nebojí a naopak mu ukazuje i laskavou stránku světa, by snesl modré z nebe, ten druhý v ní vidí pouze objekt svých tolik let potlačovaných tužeb. Srdce uhrančivé krásky si však získá kapitán Phoebus de Martin… Dokáže Frollo potlačit svůj chtíč? Dokáže Quasimodo vyjít zadobře s Phoebem ve snaze ochránit Esmeraldu? A co ještě zpívají zvony z Notre Dame? To už vám spoilerovat nebudu.

V titulní roli jsem si velice přál vidět Davida Jakobse, ale understudy této role Charles Kreische mi sebral vítr z plachet. Jeho Quasimodo měl naprosto všechno. Byl kouzelně laskavý a nemotorný. Byl přesně takový ten snílek, kterému byste splnili všechna přání, kdybyste mohli. Nicméně nejsilněji a naprosto věrně ve svém výrazu a gestech zachytil člověka, který si vlastně nejvíc na světě přeje jen jednu jedinou věc – nebýt osamělý. Charles předvedl takový výkon, který bych chtěl zažívat zas a znovu. Když si vzpomenu na jednu z kratičkých pasáží v jedné z finálních scén, skoro by se mi i po těch téměř dvou letech zase vedraly slzy do očí, protože, když to řeknu naplno… tohle bylo ku**a silný. Oceňuji jeho dikci, perfektní výraz, který ani na vteřinu neztratil, a bezchybný pěvecký výkon. Smekám!

V roli Esmeraldy se objevila muzikálová star Abla Alaoui. Na první pohled okouzlující femme fatale, která je schopná si upřímným širokým úsměvem a přirozeností podmanit nejen spoluhráče na jevišti, ale i diváky. Hilf Den Verstoss’Nen (God Help the Outcasts) v jejím podání byl jedním z vrcholů představení, během kterých divadlo nedýchalo, aby nepromeškalo ani jediný tón. Nemohu však, mluvíc o této scéně, opomenout ani dokonalý sbor, ke kterému se ještě dostanu.

Postava Frolla mi vždycky byla nepříjemnou (a to se o mně ví, že většinou záporným postavám maličko fandím ). Musím však uznat, že ani on nevybočuje z řady záporných postav, které mají fantasticky napsanou sólovku. Domnívám se, že Das Feuer der Hölle (Hellfire) je snad jednou z vůbec nejpoutavějších. A výtečný Andreas Lichtenberger byl pěvecky excelentní a herecky tak odpudivý, jak jen Frollo může být.

Jako plukovník Phoebus de Martin se představil Dominik Hees. Bezchybný zpěv tento sympatický zpěvák doplňoval naprosto přesným herectvím. Ačkoli v příběhu jednoznačně víc fandím Quasimodovi, u Phoeba se nemůžu zbavit dojmu, že existuje spousta cest, jak ho může jeho představitel uchopit a dát mu obrovské množství motivací. A tuhle moji myšlenku Dominik naplnil beze zbytku a učinil tak z Phoeba postavu, která mi vlastně byla blízká, možná úplně stejně jako právě Quasimodo. Navíc jeho sólový výstup v závěrečné Kyrie Eleison se mi zaryl do duše.

Vracím se ke slíbené zmínce o sboru. Kromě svých menších rolí a více či méně výrazných výstupů, se všichni ti mniši, cikáni a svatí starali obrovskou měrou o to, aby byl divácký zážitek co nejintenzivnější. Choreografie a práce se scénou byly zvládnuté na výbornou. Zpívali jako jeden a na jejich společných výstupech závisela obrovská část celkové atmosféry. Doteď mě, především při vzpomínce na chór, zamrazí v zádech. Kéž by existovalo co nejvíce právě takových projektů, kde company není jen křoví do počtu…

Po zhlédnutí tak dechberoucího nastudování fenomenálního kusu jsem zauvažoval nad myšlenkou, jaké by bylo, kdyby se tenhle disneyovský příběh hrál u nás. Ale upřímně, kdo z nás si někdy nepředstavoval Disney kousky na českých jevištích, že jo. Nebylo jich tu mnoho – Děsnej pátek v Městském divadle Brno jsem k mé smůle neviděl (CD nahrávka totiž vůbec není špatná!), Mary Poppins ani v MDB, ani v Hybernii k mé smůle taky ne, Tarzana na jevišti Hybernie k mé smůle ano. Musím ale uznat, že poměrně kouzelná Hybernia by slušela právě Zvoníkovi. Byl bych vlastně i rád, kdyby si v Česku někdo troufl na replicu, protože non-replicy různých zahraničních kusů za poslední roky nejsou úplně zdařilé. A znáte mě, i ohledně obsazení mám už v hlavě pár tipů… jej, to by se zvoníkovalo. Ale to je na jiný povídání. Zpátky z Čech do Vídně.

Musím totiž ještě složit velkou poklonu celému inscenačnímu týmu, který měl na svědomí výpravu. Kostýmy výborně podtrhovaly jednotlivé charaktery a nebylo potřeba je nikam násilně tlačit. A scéna i lightdesign byly po vizuální i funkční stránce v maximální souhře. Hned jste věděli, jestli jste uvnitř Notre Dame, na náměstí, nebo na Dvoře divů. Všechny přestavby probíhaly vlastně úplně mimochodem. A to opět v kooperaci s výše zmíněnou company. Nejvíc mě dostalo využití obrovských zvonů, zavěšených nad jevištěm. To bylo skutečně ohromující.

Závěrem si dovolím jednu svoji čistě osobní vzpomínku. Na tenhle muzikál jsme jeli s jedním z mých dlouhodobě nejbližších lidí. V den, kdy by můj nejlepší přítel oslavil narozeniny, kdyby tu s námi ještě byl. Příběh o tom, jak je důležité nebýt sám a být k druhým laskavý, měl ten večer minimálně dvakrát takový rozměr. A já děkuju, že jsem ho mohl takhle intenzivně zažít.

Snad se ještě někdy setkáme, Quasi!