Muzikál Snowboarďáci: Energická pecka i labutí píseň sněhuláka

„Střííííkeeeej!“

Taky máte pocit, že film Snowboarďáci s Vojtou Kotkem a Jirkou Mádlem vznikl vlastně poměrně nedávno? Chyba lávky, od premiéry je to už skoro 22 let! Člověk se tomu zdráhá uvěřit, ale pak se podívá na dvojici hlavních představitelů a všimne si, že to už dávno nejsou puberťáci, kterým teče mlíko po bradě, nýbrž charismatičtí pánové a otcové od rodin.

Štafetu a řešení bambánů a bembeřic tedy nyní převzala další generace, a to rovnou v muzikálové podobě. Režisér původního snímku Karel Janák k ní napsal scénář a tak trochu spojil síly se svou manželkou Romanou Goščíkovou, majitelkou a ředitelkou Divadla Radka Brzobohatého. Právě tam tito Snowboarďáci 2.0, v režii Lukáše Buriana, našli svůj domov. Popravdě tohle divadlo jako moc muzikálové nevnímám, ale jakmile jsem se o tomto projektu dozvěděla, bylo naprosto jasné, že TO POTŘEBUJU VIDĚT. 😂 Shodli jsme se na tom i s částí naší Statečné party, dali jsme hlavy dohromady (a vznikla tak pohádková saň 😂) a dokonce se nám povedlo vymyslet i společný termín. Tím pádem jsem v hledišti usedla na Prvního máje a společnost mi dělali Marťa a Nikča. Také mě zaujalo, že bylo docela plno a v sále se to hemžilo lidmi z branže. Zřejmě tedy na Svátek práce rádi sáhli po možnosti nepracovat a přišli se podívat na své kolegy.

Představení začalo velmi slibně, až jsem si chvílemi říkala – proč se tady muzikály nehrají častěji? Zpočátku mě vyloženě ovládl pocit, že jestli se něco v DRBu opravdu povedlo, jsou to právě Snowboarďáci. Lví podíl na tom asi mělo skvělé obsazení (kombinace ostřílených pardálů a mladých talentů) a též živá hudba v podání kapely, kterou tvořili Tomáš Pecka, Jakub Žídek, Petr Kouba, Ondřej Podhajský. Po hudební stránce představení propojuje originální filmový soundtrack s novými songy, jejichž autorem je Miroslav Chyška. Žánrově se proto jedná tak trochu o mišmaš, nejlépe na mě ale působily ty melodie, které se nebály drsnějších motivů. Chvílemi to byl pořádný vodvaz, div že jsme se neproměnili v metalové „hlavoubušily“ 😂. Jenže posléze začaly převládat spíše něžnější motivy, které mi připadaly popravdě trochu nemastné, neslané. Ve výsledku mě hudebně víc bavila první půlka, na druhou stranu po přestávce se dočkáme asi vůbec nejznámější skladby spojené se Snowboarďáky, a tou je On My Head z repertoáru Dana Bárty. Zde zazní z úst hlavních hrdinů, kteří jí dodali novou šťávu a energii. A je to prostě pecka! 😂

Originální a nápadité jsou choreografie Petry Parvoničové, v nichž figurují i skutečné snowboardy či balanční podložky. Herci ani company (Denisa Grossová, Samuel Skuček, Vilém Neumann) to tentokrát neměli jednoduché, přesto se jim povedlo zatančit všechno s lehkostí, takže to působilo v podstatě „jako nic“. Za to tleskám! 😊

Kladně hodnotím i vizuální podobu Snowboarďáků, v menší míře kostýmy (Aleš Valášek), které jsou víceméně civilní a využívají zimní bundy. Teprve teď mi dochází, že hrát v péřovkách asi taky není žádná sranda 😂. Zvlášť během teplých skoroletních dnů. Marta pak byla trochu otloukánek, protože na ni navlékli takovou tu otřesnou retro zástěru pro uklízečky. Ona to ostatně odnesla ve více směrech, ale o tom až později.

Především bych však ráda pochválila scénografii, opět z dílny Aleše Valáška. Zadní část tvoří stěna s různými pro mě neznámými názvy, které jsem nejdříve nechápala, ale díky replikám v ději vyšlo najevo, že jsou to značky sportovního vybavení a právě snowboardů, tím pádem jsem se naučila něco nového 😂. Geniální mi připadalo, že část stěny byla vlastně pohyblivá a ukrývala za sebou takový malý kumbálek s postelemi a hromadou čisticích prostředků. Díky tomu se ušetřilo hodně času a místo zdlouhavých proměn scén si kluci svou skoroložnici prostě jen otevřeli a zalezli do ní.

Poměrně rafinované jsou i další v podstatě výkusy v této stěně (představte si takovou nepřehlednou nástěnku v pokoji puberťáka) a skrze ně tak můžeme sledovat i různé projekce a videa (Žofie Burianová). Většinou se díky tomu dostaneme na svah, v závěru je nám drobně připomenut i původní film, což mile zahraje na nostalgickou notu, nejvíc mě ale bavila zastávka MHD a posléze cesta autobusem. Stačilo pár židlí a jeden dost retro označník autobusové zastávky, k tomu se nám v pozadí objevil jízdní řád dané linky a postupně se posouval, díky čemuž byl naznačen náš pohyb. Zbytek zastaly zvukové efekty a pohyby lidí na scéně a iluze byla dokonalá. S Nikčou nás také potěšilo, že kluci vyjížděli z Černého Mostu, což je, dalo by se říct, náš „hood“. Ovšem chtěly bychom tímto jenom podotknout, že tam máme rozhodně modernější označníky 😂.

Mezi highlighty Snowboarďáků bych zařadila asi i dost bizarní scénku se sněhulákem. Už jenom proto, že mě hned napadlo, že už víme, kam se ztratil ten sněhulda, který mi chyběl v novém uvedení Plesu upírů 😁. Bohužel zatímco tam ho jenom stavěli, tady má o poznání tragičtější osud. Kdo zná zálibu bratrance Milana, už asi tuší… Každopádně že dostane tenhle sněžný mužík i vlastní písničku, jsem opravdu nečekala. Myslím, že jsem se v tu chvíli začala smát dost nahlas. Podobně jako ve chvíli, kdy na scénu přiběhl živý vánoční stromeček.

Zaručeně nejvíc mě pobavila Milanova skvělá a drobná narážka na filmový Titanic. Humorných momentů by se jistě našlo i víc, za což jsem byla velmi vděčná. Přesně něco takového přece jenom člověk od Snowboarďáků očekává – nenáročnou zábavu, kdy může vypnout hlavu a zasmát se. Muzikálu se poměrně daří balancovat na hranici bizárku. Samozřejmě dojde i na nějaké ty vyloženě puberťácké a infantilní chvíle, podobně jako v původním filmu. Je super, že repliky byly sem tam upraveny tak, že i nyní působí aktuálně a mladistvě. Myslím, že „six seven“ ani „skibidi“ přímo nepadlo, ale jinak na nějaká ta anglická slovíčka či fráze dojde.

Po představení jsme se však vesměs shodli, že muzikál dost počítá se znalostí filmu a zároveň některé hlášky z něj nevytěžil dostatečně. Konkrétně vánoční pohled do Rendyho rodiny v samém úvodu působí dost z rychlíku. Sice to asi pomohlo, aby se hlavní děj rozjel rychleji a přirozeněji, ale i tak mi to připadalo trochu jako škoda. Celková délka představení činí 2 hodiny a 30 minut (včetně pauzy 20 minut), přičemž první polovina mi ubíhala daleko líp než ta druhá. Rovněž mi připadala více celistvá, oproti druhé části, která na mě působila chvílemi spíš jako změť scének bez ladu a skladu. Osobně bych se nebránila nějakému zkrácení.

Přitom oproti filmu jsou již nyní některé okolnosti pozměněny a dalo by se říct i zjednodušeny. Místo tří krásných dívek kluci pálí jen za jednou, navíc poměrně přímočarou slečnou, která ví, co chce. Tedy, aspoň je o tom přesvědčená. Zcela zde navíc mizí scénka s odposloucháváním přes chůvičky. Extrémní proměny se dočkal též charakter Marty. Ta se z filmové záporačky a nesympatické mrchy stává uťáplou a nešťastně zamilovanou chudinkou, které byste dali snad i korunu 😊.

Místo psa Mazlíka zde pak máme dědečka, jenž pod vlivem stáří a Alzheimerovy choroby pouze věří, že je psím mazlíčkem. Tam to mohlo dopadnout všelijak a hádám, že ne každému takový humor sedne. Osobně jsem se pobavila skvěle a myslím si, že velkou zásluhu má na tom představitel této role, Petr Šudoma. Myslím, že i kdyby nám řekli, že je to pes a ne děda, budu mu to věřit 😁. Kromě toho to úžasně tanečně rozjel na děkovačce, to jsem zůstala koukat s otevřenou pusou. Kromě něj mě pak hodně bavil též Jan Vlas coby Milan. Muzikál z něj udělal ještě většího šílence a snad i psychopata, na druhou stranu působil i tak sympaticky. A moc nás bavilo, když ho osud potrestal a nechal ho trpět. Třeba v díře 😉.

Právě v této scéně je mu nejlepší parťačkou i „žena netušených možností“ Vanda Károlyi coby nymfomanka. Ta podala výkon přesně takový, jaký jsem očekávala, možná ještě o chloupek lepší. V prádle předvedla sexy show, nejvíc mě však bavila v komediálně laděných scénách, především pak když procházela kolem kluků, co „obcovali“ se sněhulákem. Tam byla naprosto přesná.

Přesto jsem zatím stále v mysli věrná původní představitelce Pavle Tomicové, která byla obsazena částečně proti typu, ale díky tomu je to celé ještě o hodně vtipnější. Její nymfomanka je prostě bohyně. Zajímala by mě i Kateřina Bohatová, u níž věřím, že by také mohla být skvělá.

Jsem navíc moc ráda, že v roli hlavního „pantera“ Roberta jsem mohla vidět Filipa Hořejše. Jan Fanta bude určitě parádní volba, avšak Filip je prostě specialista na veškeré podivné roličky a do tohoto pomyslného seznamu si díky Snowboarďákům může připsat i vánoční stromeček. Kdo jiný by něco takového mohl hrát 😂. Jeho Roberto pak sice není nejostřejší tužka v penále, přesto to funguje skvěle. Snad až na podivný závěr, kdy má bebíčko. Najednou z frajírka udělali naprostého degena, no 😁.

Když už jsem nakousla tyhle menší roličky, víc jich vystřídala i Denisa Grossová. Vzhledem k událostem skutečného světa mě pobavilo, že v jedné scéně Filipa odtáhla od jiné holky 😊. Na druhou stranu mě zarazilo, že na samém začátku Denisa hrála Rendyho mámu a v dalším obraze už to byla mladá „bembeřice“, po níž slintal. Kdyby to aspoň nebylo hned za sebou… Takhle jsem z toho cítila malinko oidipáček. 😁 Chápu, že je zbytečné na pidiscénu shánět starší herečku. Nebylo by tedy možná lepší, kdyby maminku zahrála třeba Eva Zítková? Přece jen tu později vystupuje v roličce uklízečky, jež mívá slinu, ale naštěstí má vždycky nějaký originální drink po ruce. A rovněž dokáže pobavit, i na miniaturním prostoru.

Naopak prostoru víc než dost má hlavní duo Rendy a Jáchym neboli Filip Antonio a Vojtěch Flígr. Byli vtipní, skvěle zpívali, hráli i tančili a hlavně mezi nimi panovala skvělá kamarádská chemie. Působili jako sehraní parťáci a jejich vztah díky tomu působil vyrovnaněji než ten filmový, kde byl Rendy za většího frajera. Tady se tak tváří oba, jenže my moc dobře víme, že ve skutečnosti jsou to pěkní loseři se sebevědomím, které vyprchává rychleji než šumivé víno.

Trochu mi bylo líto postavy Lucky v podání Natálie Němcové, která má od začátku jasný cíl, ale vůbec se jí nedaří, právě proto, že kluci jsou trochu nepoužitelní. Když jsem Natálii sledovala, připomínala mi mladší verzi Barbory Seidlové, která se objevila ve filmové verzi. Kromě toho se blýskla především po herecké stránce a nejvíc se mi líbilo, jak dokázala vykreslit rozdíl mezi Luckou za střízliva a Luckou opojenou látkami na uvolnění. Předvedla tím smysl pro detail i komediální nadání.

Ráda jsem zase po čase viděla i Viktorii Tandlerovou, která zde ztvárnila Martu. Dostala zde prostor, aby divákům ukázala svůj pěvecký talent. Skoro mi připadalo, že hudební pasáže jí byly jako dělané na míru, přesně tak, aby vynikl její hlas. Bohužel mě ovšem její písnička už začínala postupem času hrozně nudit, protože upřímně by mi stačilo ji slyšet jednou, nikoliv hned třikrát či čtyřikrát, navíc stále se stejným textem. V kombinaci s novou charakteristikou Marty to tedy bylo skutečně otravné. To však samozřejmě nevyčítám Viktorii, ale tvůrcům.

Muzikáloví Snowboarďáci veškeré úpravy vysvětlují tím, že teprve na divadle se dozvídáme pravdu o tom, jak se to tehdy událo. Nechybí ani pár rýpanců do samotného Karla Janáka, což je vtipný detail. Některé změny se docela vydařily, jiné nevadily, avšak „kauza Marta“ mi asi zpětně připadá jako nejméně povedená. Vlastně bych popravdě byla docela zvědavá na to, jak by si s touto rolí Viktorie Tandlerová poradila, kdyby Marta zůstala víc filmová. Nenáviděli bychom ji též tak pěkně jako Ester Geislerovou? 😊.