Zpívání v dešti aneb Kterak Lina Lamontová ukradla představení

Přechod z němého na mluvený film byl obrovským milníkem v éře světové kinematografie. Toto zajímavé téma bylo zpracováno Betty Comdenovou, Adolphem Greenem, Naciem Herb Brownem, Arthurem Freedem i do muzikálové podoby coby titul, který nese název Zpívání v dešti. Tento titul se na českých jevištích těší veliké oblibě a snad i proto byla jedna verze v několika obměnách již vícekrát uvedena. Ač jsem chtěl v minulosti některé z verzí navštívit, vydal jsem se nakonec až do Divadla Hybernia, kde je tento titul uváděn aktuálně.

Prostory Hybernie jsou skutečně krásné a věřil jsem, že je inscenátoři dokážou využít skutečně do plných. Byly však scény, kde se toto očekávání naplnit úplně nepodařilo. Scéna v několika případech působila poměrně chudě a prostor byl nevyužitý. Zdálo se mi, že i přestavby byly velmi dlouhé a temporytmus inscenace tím byl celkem pravidelně nabouráván. Uznávám ale, že se jednalo o veřejnou generálku, mnohé se tak mohlo s dalšími reprízami změnit. 😊 Třeba onen tehdy úsměvný „bazének“, který v jedné z ikonických scén hraje prim, nyní už tak úsměvný není. 😊

Co se podařilo o poznání lépe, byly fantastické choreografie Petry Parvoničové. Za zdařilou považuji i kostýmní výpravu, a sice především v případě výrazných kostýmků pro postavu filmové megastar Liny Lamontové. S povděkem jsem také kvitoval filmové dotáčky, u nichž jsem ocenil, že se inscenátoři rozhodli použít ty, které figurovaly v dřívějších uvedeních a divákům díky tomu dali vzpomenout na zesnulého Vladimíra Marka. Poslední muzikálová role, kterou nastudoval, je navíc spjatá právě s Hybernií (Sekretář Jeho Veličenstva ve velice úspěšné Antoinettě – královně Francie, pozn. aut.). Jednalo se tak, alespoň pro mne, o velmi krásný vzpomínkový, lehce melancholický krok.

V hlavní roli se jako již v předchozích uvedeních představil Jan Kříž, který Dona Lockwooda hraje bez alternace. Že si s Donem jako všestranně nadaný umělec ví rady a rozumí, je patrné, jeho výkon byl fantastický. Navíc chemie s jeho ženou Marií, která ztělesňuje Donovu lásku Kathy, mu rozhodně neschází. Ani pro Marii Křížovou není postava Kathy ničím novým. Marii mám jako muzikálovou umělkyni nesmírně rád; má krásný, plný hlas a řadu rolí, kde exceluje po herecké stránce. Do tohoto výčtu však Kathy, při vší úctě k Mariinu talentu a umu, zařadit nedokážu.

Nováčkem v obsazení je Robert Urban v roli Cosma Browna. Jeho výkon byl poctivý – divákům předal herecky, pěvecky i tanečně takřka bezchybného Cosma. Přiznám, že po zhlédnutí jednoho z nejdiskutovanějších televizních projektů posledních let, jsem se ve vzpomínkách vracel právě k jeho Cosmovi. Ve Zpívání v dešti totiž jeho výkon čněl nad ostatními, než aby tomu bylo přesně naopak. Rád bych viděl i alternujícího Jana Révaie, ale kdybych i při případné druhé návštěvě narazil na Roberta Urbana, vůbec bych se nezlobil, protože na divadle mě jako diváka nikdy nezklamal.

Zpívání v dešti je neodmyslitelně spjaté i s Kateřinou Bohatovou. Je vtipné, že si vyzkoušela obě hlavní ženské role. Roli Liny kromě Hybernie ztvárňovala i v dřívějších uvedeních tohoto nastudování, ale návštěvníkům Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni se představovala i jako Kathy.

Lina v Kateřinině podání dostala grandiózní rozměr. Protivnou hvězdu němého filmu, která, když promluví, máte se chuť kousnout do ucha, aby to nebyla taková bolest, ztvárnila s naprostým přehledem. Pokud znáte Kateřinin příjemný sametový hlas, budete při návštěvě Zpívání v dešti překvapeni. A že oním pištihlasem odzpívala i celou sólovou písničku, to byla pomyslná třešnička na dortu. Právem jí patřil největší potlesk ze všech účastněných. Pozornost diváků se upínala právě na ni a Kateřina (tak, jak by to udělala jistě i sama Lina) v plné palbě rozbalila neskutečný komediální talent. Ačkoli se postavě Liny snaží jiné postavy v inscenaci sebrat místo na výsluní, tak představení jako takové si Lina ukradla s takovou energií, s jakou chtěl Grinch ukrást Vánoce. Bravo!

Kdo by však v případě Zpívání v dešti měl svůj domnělý komediální talent schovat, je Martin Pošta. Role Carmen je možná divácky vděčná díky poměrně otřepaným fórečkům a přehrávání, které fungují v divadle, co stojí od Hybernie, co by kamenem dohodil (nesváteční diváci si, věřím, jistě spojí). Ovšem, domnívám se, že tady je spíš míček na straně inscenátorů, kteří sestavovali obsazení, protože Pošta má za roky u divadla na svém kontě řadu rolí, ve kterých není špatný. Opakovaný vtip však opravdu není vtipem a nebylo by, myslím, od věci se z tohohle zažitého divadelního stereotypu konečně někam posunout.

Dále se v celkem výrazných rolích, a to v dobrém světle, představili Václav Vydra, Dita Hořínková a vynikající Petr Jeništa.

Sečteno, podtrženo, ačkoliv jsem se těšil, právě kvůli neustále „padajícímu motoru“ inscenace, jsem ze Zpívání v dešti odcházel opravdu vyčerpaný, což se mi opravdu nestává. Určitě zvažuju další návštěvu, protože, jak jsem uvedl, chtěl bych vidět některé alternace (zmíněného Révaie i jinde výbornou Barboru Šampalíkovou, které výraznou postavu jako je Kathy, moc přeju) a snad i inscenační posun, pokud se tedy Zpívání od generálek posunulo. 😊 Po tom roce a půl od veřejných generálek by to už možná chtělo… Nebo?

A víte vy co? Pomozte mi se rozhodnout. I na portálu i-divadlo.cz má totiž zdejší Zpívání v dešti poměrně rozporuplné recenze. Napište mi do komentářů, jak to máte se Zpíváním v dešti vy. 😊