Zvídavé otázky 7 statečných: Andrea Gabrišová

Foto: Lenka Hatašová

Pochází ze Slovenska, ale na prknech Národního divadla moravskoslezského působí již řadu let. Můžeme ji zde vidět např. jako nekompromisní arcivévodkyni Sofii v Elisabeth, zábavnou Tanyu i Rosie v muzikálu Mamma Mia!, co měl nedávno premiéru, nebo jako Nancy v Oliverovi. Aktuálně hostuje v Moravském divadle Olomouc, kde hraje titulní roli v muzikálu Sugar. Naše zvídavé otázky jsme tentokrát položili sympatické muzikálové herečce Andree Gabrišové.

Spolu s Andreou zavzpomínáme na její první pražskou roli ve Fantomovi opery či na muzikál Bratři, ale dotkneme se i stávajících trháků ostravské scény včele s Kinky Boots. Řeč ale přijde i na zajímavý a záslužný projekt o šikaně.

Marťa: Ve Fantomovi opery jste hrála moji nejmilejší postavu z toho muzikálu, kamarádku hlavní hrdinky – Meg. Umělecké branže se však roky drží tvrzení, že je v ní těžké najít opravdové přátele. Opravdu je mezi kolegy taková nevraživost, nebo to není tak horké? 😊 A kdy jste se vlastně vy sama byla naposledy na své kolegy podívat? 😊

To mě moc těší, že je Meg vaše nejoblíbenější postava z tohoto muzikálu. 😊 Já ji milovala a dodnes jsem vděčná, že můj první projekt v Praze byl právě Fantom opery. A dokonce jsem měla pocit, když jsem to pak viděla i v Londýně, že jsme si konkrétně s postavou Meg režijně více pohráli. A ano, v naší branži se občas vyskytuje závist a nepřejícnost, ale zároveň vnímám i to, že se s kolegyněmi a kolegy podporujeme, přejeme si úspěch a předáváme si zkušenosti a poznatky. Prostě sdílíme věci. V zahraničí je to běžné a jsem ráda, že se to začíná dít i u nás. Sama jsem přející a podporující – aspoň doufám. Dává mi to smysl. A zároveň jsem vděčný divák, protože vím, jaké to je, stát na pódiu a něco předvádět. Kolik je za tím práce… Když mám čas, chodím se na kolegy dívat moc ráda. Naposledy to byla druhá premiéra muzikálu Mamma Mia! v Ostravě a v Praze opera Sedlák kavalír / Komedianti, se kterou přijelo Moravské divadlo Olomouc. Obojí skvělé.

Little Lotte: Muzikál Kinky Boots, v němž ztvárňujete Nicolu, vzbuzuje k toleranci, respektu, bourá předsudky a podporuje diváky, aby se nebáli být takovou verzí sebe samého, v níž se cítí šťastní a spokojení. Jak vnímáte tento příběh a své účinkování v tomhle projektu jakožto členka LGBTQ+ komunity a zároveň Slovenka, v souvislosti s často až nevraživým přístupem slovenského ministerstva kultury k této skupině lidí?

Díky za tuhle otázku. Kinky Boots je pro mě naprostá srdcovka. A nejen pro mě, ale myslím, že pro celý cast i diváky. Je to znát na každém představení. Mimochodem je pořád vyprodáno, za což jsme všichni vděční a děkujeme. Na začátku jsme trochu s napětím čekali, jaké budou reakce publika. Ale poselství té inscenace je tak silné, že vás prostě dostane. A jsem ráda, že na to nechodí jen mladší generace! A to je úžasné. Pro mě je to téma i osobní a v souvislosti s tím, co se děje na Slovensku, je mi z toho trochu úzko. Nerozumím tomu, proč někdo chová nenávist vůči komukoliv. Možná to pramení z nějakého strachu, z neznámého, z jakékoliv jinakosti. Věřím, že se to na Slovensku v dobré obrátí, byť to zrovna teď tak nevypadá. Je mi líto, že to jako Slovenka říkám, ale momentálně si neumím představit, že bychom coby duhová rodina žili na Slovensku.

George: Hrajete v muzikálech zvučných jmen (Oliver!, Kinky Boots, Chicago atd.), všechny tyto muzikály jsou nádherné a se silným příběhem… Co ale poslouchá Andrea v soukromí? Jaký je váš styl hudby? Našli bychom v něm nějaké další muzikálové písně, nebo to je úplně jiný styl? No a když jsme ještě u muzikálu, která role, postava či muzikál je vaše srdcovka? ❤️

Jsem trošku muzikálový nerd, takže ano, i v soukromí častokrát poslouchám muzikály. Ale nejen ty, samozřejmě. Miluju jazz a swing, to mi v uších zní často, a taky funky, třeba Dirty Loops nebo Snarky Puppy. A poslední dobou ve vlaku často poslouchám i filmovou hudbu. Ta mě fascinuje i uklidňuje.

A k druhé otázce… těžko se na ni dá odpovědět jedinou rolí nebo titulem. Jsem neskutečně vděčná, že dostávám příležitosti a role, které jsou tak různorodé. Každá je úplně jiná, a proto se to těžko srovnává. Ale kdybych si musela vybrat, třeba z toho, co mám teď na repertoáru, tak by to asi byla role Nancy v Oliverovi, inscenace Kinky Boots a do třetice Sugar.

Coffeerun: V Ostravě vás nově vídáme v muzikálovém hitu Mamma Mia! coby Tanyu, což je taková femme fatale z přesvědčení. 😊 Co vás na roli této dračice nejvíc baví a co je na ní naopak nejtěžší?

Mamma Mia! mě baví celá a moc! Já totiž miluju ABBU. I když to pro mě bylo zároveň jedno z těžkých zkoušení, protože jsem paralelně pracovala na nastudování dvou rolí – Tanyi i Rosie. Když jsem na to kývla, asi mi nedošlo, jak moc náročné to bude. Ale zvládla jsem to a jsem za tu zkušenost vděčná. Byť to dospávám ještě teď. A co se týče konkrétně Tanyi, na kterou jste se ptali, asi nejvíc mě baví ta její energie. A zároveň je to i to nejtěžší – vychytat míru. Aby byla crazy, ale pořád uvěřitelná. Ale to platí obecně snad u všech postav v tom muzikálu. Minimálně u těch dospělých. Všichni jsou svým způsobem crazy, ale neměli by být karikaturami. A musí vás bavit a být vám sympatičtí. Věřím, že se nám to podařilo.

Annie: Kromě Ostravy vás můžeme vidět také v olomouckém uvedení muzikálu Sugar, kde vystupujete v titulní roli, ve filmu ztvárněné legendární Marilyn Monroe. Jaký vztah máte k muzikálům a hudbě této éry? Bylo pro vás těžké „naskočit“ do zaběhnutého olomouckého souboru? A máte v této inscenaci nějakou oblíbenou píseň či scénu? 😊

Jsem ráda, že se na to ptáte, protože miluju hudbu a muzikály z té doby. Jak už jsem říkala, jazz a swing, to je moje. A ty „staré“, klasické muzikály, kde každý uměl tančit a stepovat… ach. V tomhle jsem možná trochu old school. Každopádně jsem byla šťastná jako blecha, když mi byla nabídnuta právě role Sugar. Je to až ikonická role, zná ji skoro každý a spousta lidí si ji dodnes spojuje – a právem – s opravdu ikonickou Marilyn Monroe.

A to víte, že jsem měla respekt. Nejen před tou rolí, ale i před tím, že jdu do nového kolektivu a prostředí. Ale musím říct, že celé zkoušení bylo moc příjemné, užila jsem si ho a myslím, že mě v olomouckém divadle přijali mezi sebe skvěle. Dokonce jsem si tam vytvořila i nová přátelství, která trvají doteď. Oblíbenou scénu nemám, mám to ráda celé. Kdybych přece jen měla vybrat, bude to asi duet s Dafné v první půlce a pak scéna na pláži s Joem, kde se stepuje. 😊

Džejňulka: Měla jsem to štěstí, že jsem stihla v Divadle Na Fidlovačce navštívit český autorský muzikál Bratři, který vznikl na počest padlým hrdinům a vyprávěl příběh čtyř sourozenců za první světové války. Dílo se bohužel uvádělo velmi krátce a už je to pár let zpátky, ale pořád mám před očima vás coby Irinu a Richarda Pekárka coby Kubu, jak spolu tančíte. Vzpomenete si ještě někdy na tento titul a vaše účinkování v něm, a pokud ano, tak co se vybaví vám? V čem byli Bratři jedineční a přála byste si případně jejich návrat? 😊

Na Bratry vzpomínám velmi často a je mi strašně líto, že to nemělo delšího trvání. Myslím, že nejsem jediná z castu, kdo by si přál, aby se Bratři ještě někdy vrátili. Byl to v našem malém českém rybníčku mimořádný autorský i inscenační počin. A měl i vzdělávací přesah. Bratři mohli být takový náš český Hamilton, jestli to tak smím říct. A zase, poznala jsem při zkoušení spoustu skvělých a talentovaných lidí, práce s nimi pro mě byla naprosto zásadní a čerpám z ní doteď. Takže jsem šťastná, že mě tento projekt potkal, postavu Iriny jsem milovala. A kdo ví, třeba se Bratrům ještě někdy podaří vstát z popela.

Nikča: Mimo divadlo se věnujete i záslužné činnosti, konkrétně projektu o šikaně ve školách pro Rádio Junior v rámci Českého rozhlasu. Přivedla vás k tomu nějaká nemilá osobní zkušenost? Pohlížíte na tematiku šikany jinýma očima od doby, co máte syna?

K podcastu Šikana mě přivedla nabídka, která přišla z Českého rozhlasu a kterou jsem okamžitě s radostí přijala. S pokorou děkuju, že mohu být součástí tohoto typu projektu, co má smysl i přesah. Zároveň to pro mě byla první spolupráce s rozhlasem jako takovým. A jsem vděčná kreativnímu producentovi Lukášovi (Lukáš Sapík – pozn. 7 statečných), že mě obsadil jako Slovenku do českého podcastu a důvěřoval mi. Je to zase trochu jiná disciplína než divadlo nebo dabing. Moc mě to bavilo a zároveň jsem si opravdu mákla. Měla jsem celou dobu profesionální dohled od skvělé Renaty Vordové, skutečné školní poradkyně.

Celý podcast je formou rozhovorů a hraných scének. Moje postava psycholožky Markéty řeší různé druhy šikany. Nějakou uměleckou licenci jsme tam chtěli mít, i proto všechny role nahráli herci. Ale zároveň jsme museli dodržet spoustu pravidel, především v mém případě – abych reagovala a působila jako opravdová školní psycholožka. Lehké to rozhodně nebylo, ale věřím, že se nám to snad povedlo. Ohlasy dětí, rodičů i pedagogů byly skvělé. O tomto projektu by se dalo mluvit ještě dlouho, ale koho by zajímalo víc, může si pustit podcast Šikana i doprovodný obsah. Tam spoustu věcí vysvětlujeme podrobně.

A ano – téma šikany se mě dotýká ještě víc od doby, co máme syna a začíná být ve věku, kdy se mu na hřišti nebo ve školce dějí první křivdy. Nesu to těžce, ale to prostě k životu patří. Snažíme se s ním budovat vztah založený na lásce, pochopení, důvěře a hlavně komunikaci. Bavíme se doma o emocích, i těch negativních, a rozebíráme vztahy i situace. Chceme, aby věděl, že se s námi může bavit kdykoliv o čemkoliv.

To, že vznikla podcastová série Šikana, je skvělé, a věřím, že to může pomoct spoustě lidem. Pořád je potřeba o tom mluvit a dělat osvětu. A teď už snad můžu prozradit, že se před létem můžete těšit na pokračování. 😉