Zvídavé otázky 7 statečných: Dave Benson

Náš dnešní host pochází z Manchesteru. Začínal jako štychař, nyní patří mezi vyhledávané muzikálové scénografy v zahraničí i po celé České republice. Jeho práce na scéně, kostýmech či na kompletní výpravě zdobila muzikály mimo jiné v Příbrami, Brně, Ostravě i Plzni. Nejnověji se zabydlel v Praze, kde v Hudebním divadle Karlín stojí mimo jiné za diváky oblíbenou scénografií k českému nastudování muzikálu Beetlejuice. Naše pozvání ke Statečným otázkám ze série Za oponou přijal výtvarník Dave Benson.

(For English speaking readers: You can find the original English version of the interview below, under the Czech translation.)

Coffeerun: Mohl byste nám prosím přiblížit, jak vypadá váš tvůrčí proces? Když začnete na nějakém muzikálu spolupracovat, co je první věc, kterou uděláte? Studujete nějaké materiály, nebo se spíše necháte pohltit vlastní fantazií? Je na začátku všeho také schůzka s režisérem? Moc děkuji za odpověď 🙂

Poslechnu si hudbu, přečtu scénář a na základě toho vytvořím velmi, velmi základní nákresy nebo dám dohromady nápady a vytvořím moodboard s nápady, které představím režisérovi. Poté diskutujeme, co z toho můžeme použít. Moodboard jsou sesbírané myšlenky, nápady, nákresy, webový výzkum, který je prezentován po jednotlivých scénách produkčnímu týmu.

Po této schůzce (mnohem častěji) vytvářím detailní model ke každé scéně. To zahrnuje nejen model, ale také nákresy, jak každá scéna funguje, požadované malířské techniky a jak bude konstruováno ve 25násobném měřítku pro jeviště.

George: Jako scénograf se podílíte na tvorbě vizuální identity muzikálu. Jak přistupujete k tomu, aby vaše scéna nejen podpořila příběh a herecké výkony, ale zároveň se stala nezapomenutelným, fascinujícím a samostatným vizuálním zážitkem pro diváka?

Návrh scény, kostýmů a rekvizit je velmi pečlivě promyšlený proces. Nejde jen o samotnou výrobu, ale také o marketing, videa a fotografie pro marketingové účely. Představení bez publika nic neznamená a mým úkolem je snažit se divákům jejich cestu během produkce obohatit.

Mnoho let jsem pracoval s předními světovými designéry, nejen v divadlech, kde jsem se podílel na stavbě a malování dekorací pro mnoho velkých muzikálů, které se dostaly na Broadway, West End a na národní a světová turné. Také moje zkušenost z televize u BBC, Netflixu a ITV mi zásadně pomohla vypilovat pozornost k detailu a techniku po mnoho let, a znalosti, které jsem získal prací pro televizi i divadlo, mi poskytují jasné představy a pevný znalostní základ o tom, jak se celý proces tvoří.

Kdykoliv je to možné, snažím se nekopírovat nápady ostatních. Snažím se přinášet něco nového, což je i součástí pravidel, když žádáme o práva pro dané inscenace. Své návrhy nepředkládám pouze producentovi, režisérovi a produkčnímu týmu, ale také produkční kanceláři v Londýně nebo New Yorku ke schválení. A pokud tam jsou prvky, které se jim nelíbí, může se stát, že je musím změnit. Představení jsou vždy závislá na přijetí publikem. Nikdy nejsou samolibá.

Annie: Jelikož mám velmi ráda tvorbu Tima Burtona, naprosto mě okouzlila scéna k muzikálu Beetlejuice. Jaký máte vy k jeho vizuálnímu jazyku vztah a co pro vás bylo při tvorbě scény největší výzvou?

Stejně jako spousta dalších, mám rád styl Tima Burtona. Miluji jeho myšlení mimo obvyklé rámce. Líbí se mi, že jeho práce často provokuje k zamyšlení a má svůj jedinečný styl.

U Beetlejuice bylo výzvou (z právních důvodů) nevykrádat, ale nechat se Timem Burtonem ovlivnit. A myslím, že se nám to podařilo. Broadwayský producent byl s tím, co jsme pro toto představení vytvořili, spokojený. Režisér Gabe (Gabriel Barre – pozn. 7 statečných) tvrdě pracoval, aby sesadil každý moment dohromady a ve spolupráci s držitelem ceny Tony, světelným designérem Kenem Billingtonem, odvedl naprosto ohromující, úžasnou práci. Velmi úzce jsme spolupracovali, abychom dosáhli okamžiku, který jsme potřebovali, a byl to skvělý zážitek. Egon (ředitel HDK Egon Kulhánek – pozn. 7 statečných) a celý divadelní tým byli skvělí a velmi tvrdě pracovali, aby nám vytvořili všechny ty momenty, které jsme si vysnili.

Pokud jste to představení už viděli, víte, že tam jsou miniatury, jako je auto na silnici, které se pohybuje, a prvky ve stylu domečků pro panenky. Chtěl jsem, aby ta scéna byla vizuálně hravá a zábavná, aby se na ni diváci rádi dívali.

Největší výzvou bylo zajistit, aby dům lícoval s propadly, která byla potřeba pro některé triky.  A že v rámci prostorových omezení jsme schopni zrealizovat všechny momenty, které jsme si vysnili. Každé místo má své limity a jako scénograf jsem se musel vypořádat s těmi v Karlíně, konkrétně se jednalo o starý létající systém, který je nyní v procesu modernizace, ale také nosnost a pozice se musely velmi pečlivě zvážit.

Džejňulka: Chtěla bych se zeptat, odkud čerpáte inspiraci pro svou práci? A můžou to být částečně třeba i sny? Ptám se proto, že já často ze svých snů čerpám (nápady na psaní). Stalo se vám někdy, že se vám nějaký kostým či třeba část scény zjevily ve snu, načež jste se probudil a došlo vám, že je to zajímavý nápad?

Když čtu scénář, vizualizuji si téměř každý moment, jako bych beztak snil. Představuji si, kde budou herci, co bude třeba vytvořit pro ten konkrétní moment. A jakmile si přečtu scénář, je to v mé hlavě. A jelikož si denně pouštím hudbu a neustále to probírám s týmem, žiju, spím, sním a dělám všechno pro danou inscenaci, dokud z toho není konkrétní nápad. Někdy to může trvat i jeden či dva roky v rámci plánovacího procesu.

Nikča: Stalo se vám někdy, že se návrhy musí v průběhu zkoušek měnit, protože si to jednoduše z nějakého důvodu „nesedlo“?

Vždycky se najdou nějaké maličkosti, které je třeba upravit, ale obvykle nejde o nic drastického. Ale myslím si, že vzhledem k mým dřívějším zkušenostem se mi takové problémy moc nestávají.

Jde o to, že když už se to stane, musíme vyřešit každý moment tak, aby představení dosáhlo té podoby, kterou potřebujeme.

Při nedávném uvedení Olivera! v Ostravě, který se ještě hraje, vzešly, po předložení návrhů scény do Londýna, určité specifikace, které od nás chtěli doplnit. Takže po dvou dnech u nákresů a Photoshopu jsem předložil nový návrh scény ke schválení, než jsme mohli zadat výrobu.

U muzikálu Beetlejuice se na začátku druhého dějství objevuje vnější část domu. Chtěl jsem, aby se její části otáčely na zavěšeném portálovém tahu. Když ale došlo na věc, kvůli času, který měli na přestavbu scény, jsme to nakonec museli zjednodušit. To sice neovlivnilo to, jak to vypadalo nebo jak to vidělo publikum, ale změny se občas stávají. Vždy jde o představení a radost diváků, ne o designéra.

Eric: Působíte na divadelních scénách napříč Českou republikou i v zahraničí. Liší se nějak zásadně očekávání a nároky jednotlivých divadel? A jak si podle vás v kontextu světové scénografie stojí česká divadla?

Jak už jsem zmínil dříve, měl jsem to štěstí, že jsem mohl pracovat s těmi nejlepšími lidmi v divadelním a televizním světě. To znamená, že jsem se naučil ty nejlepší techniky, jak dosahovat různých výsledků.

Některé z těchto postupů v České republice neexistují vůbec a já je pomáhám týmům zavádět, přičemž pro ně jsou to nové postupy a produkty.

Miluji tu skutečnost, že je v České republice tolik divadel a myslím si, že je pro veřejnost úžasné, že ve srovnání s Londýnem, Manchesterem či zbytkem Spojeného království, jsou ceny vstupenek dostupné.

Měl jsem to štěstí, že jsem v posledních 15 letech mohl pracovat v České republice. Začal jsem tvořit v brněnském MdB, BuranTeatr, JAMU, na Kladně, v Ostravě, v Praze a posledních 9 let v Plzni.

Myslím, že pro každého designéra odkudkoliv na světě je nejdůležitější být otevřený novým nápadům a svěžím podnětům, aby se nestal designérem, který produkuje stále jen jeden styl. Snažím se o co největší rozmanitost a chci, aby každá inscenace vypadala jinak a diváci tak pokaždé získali zcela nové zážitky.

Marťa: Kromě tvorby scénografie předáváte své vědomosti studentům. Co je pro vás nejdůležitější, aby pochopili? 🙂 A narazil jste během své praxe na nějaký nesporný talent? 🙂

Nikdo nezná všechno a všichni se neustále učí. Každá produkce je nový myšlenkový proces s lehce odlišnými pravidly a výzvami. Buďte pokorní a slušní, a tým s vámi bude rád pracovat a odvede pro vás skvělou práci.

Jsem poctěný tím, že pracuji obklopen tolika talentovanými lidmi. Neustále se od nich učím nové věci. Mám radost, že jsem zpátky v Hudebním divadle Karlín a pracuji na projektech Ledové království a Edudant a Francimor.

Příkladem je třeba parukářka v Karlíně, která pracovala na tisících a tisících produkcích v předchozích mnoha, mnoha, mnoha letech a obětovala život divadlu a tomu, co dělá. Pracuji s ní a ona má nápady, které by mě v životě nenapadly, protože má v této konkrétní oblasti takové znalosti, kterých já nikdy nemohu dosáhnout. Uznávám každého v týmu, včetně vrátných a uklízečů, protože bez nich by se kolečka neotáčela hladce.

Mám opravdu štěstí. Protože díky velkému počtu divadel v České republice je také hodně studentů se zájmem o divadlo. Občas je i kulisák skvělý umělec a uvědomíte si to teprve, až s ním začnete mluvit. Snažím se lidem pomáhat, rozvíjet a vést je a také otevírat dveře novým talentům. Moje práce inspiruje lidi, aby zvážili design jako kariérní cestu, a to je velice lichotivé.

A speciálně musím zmínit Andreu Pavlovičovou. Vystudovala módní design a začínala jako moje kostýmní asistentka u řady plzeňských inscenací. Od té doby navrhuje nejen kostýmy, ale i scénu po celých Čechách a její práce je skvělá. Jsem pyšný na její úspěchy. Je to úžasný člověk a týmy, ve kterých pracuje, ji milují.

***

Our guest today is from Manchester. He began his career as a lightning technician and is now among the most sought-after set designers, both internationally and across the Czech Republic. His work on the set, costumes, and overall production design has enhanced musicals in Příbram, Brno, Ostrava, and Plzeň, among other places. He has recently settled in Prague, where he is the designer behind the audience-favourite set for the Czech production of Beetlejuice at Hudební divadlo Karlín. Today, we welcome designer Dave Benson for an interview.

Coffeerun: Could you please describe what your creative process looks like? When you begin working on a musical, what’s the very first thing you do? Do you start by researching materials, or do you primarily follow your imagination? Is an initial meeting with the director part of that first step? Many thanks. 😊

I listen to the music and I read the script, and from there I will do some very, very rough sketches or pull ideas together and create a mood board of ideas. I present them to the director, and we discuss further what we can do from there.

The mood board is a collection of thoughts, ideas, sketches, and web research that’s presented on a scene-by-scene basis to the production team.

After that meeting, I more often create a full-scale model of every moment in the production. This does not only include the model but drawings of how the scenery works, painting techniques required, and how it is constructed 25 times bigger for stage.

George: As a set designer, you are involved in creating the musical’s visual identity. How do you ensure the set not only supports the narrative and enhances the actors‘ performance, but also becomes a fascinating, unforgettable visual experience in its own right?

The design of a production’s scene, costumes, and props is a very carefully thought-through process. Not only for the production itself but also for marketing the production through videos and photographs for marketing. A production is nothing without its audience. My job is to try and enhance their journey during the production.

I’ve worked for many years with many top, world-class designers, not only in theatre, constructing and painting for many major musicals that have ended up on Broadway and the West End and national and world tours. Also, my time with television for BBC, Netflix, and ITV really helped my attention to detail and technique over many years. The knowledge I have gained working for both television and theatre has really given me some clear ideas and a solid knowledge base of how the process is created.

Whenever possible, I try not to copy other people’s ideas. I try to come up with something fresh, and that is part of the rules when we apply for the rights for shows. I submit my design not only to the producer, director, and the production team, but to the London or New York office of that particular production for approval as well. And if there are elements they don’t like, sometimes they have to be changed. The shows are always about the audience and how they accept the moments, never self-indulgent.

Annie: As a huge fan of Tim Burton’s work, I was absolutely captivated by your stage design for the musical Beetlejuice. What is your relationship to his unique visual language, and what did you find to be the biggest challenge when designing the set for this particular production?

Like many people, I love Tim Burton’s style. I love the thinking outside the box. I love the fact that quite often his work will provoke thought and does have its own unique style.

During Beetlejuice, the challenge was not to copy for legal reasons, but to be influenced by Tim Burton, and I think that we managed to achieve it. The Broadway producer was very happy with what we produced on that show. Gabe, the director (Gabriel Barre), worked hard to pull every moment together. Tony-award-winning lighting designer Ken Billington did an absolutely stunning, amazing job. We worked very closely together to get the moment we needed, and it was a great experience. Egon (director of the HDK theatre Egon Kulhánek) and the theatre staff were a dream and worked very hard to produce all of the moments we dreamed up.

Those that have seen the show will see little things in there like a car on the road that moves, and little dolls‘ house-type features. I wanted the set to be playful and visually fun for the audience to watch.

The biggest challenge of the production was making sure that the house lined up with traps for some of the tricks, and that within the confines of space we could achieve all of the moments that we did. Every venue has its limitations, and as a designer, you have to work your way through those. So, in Karlín at that particular time, they had an old flying system which is now in the process of being modernised, but weight loads and positions really had to be considered carefully.

Džejňulka: I’d like to ask where you draw inspiration for your work? Do you ever find inspiration in dreams? I ask because I often draw ideas from my own dreams (for my writing). Have you ever had a costume or part of a set appear to you in a dream, only to wake up and realize it was a brilliant concept?

When I read a script, I almost visualise every moment like I’m dreaming anyway. I visualise where actors will be, what we need to create for that particular moment. And once I’m reading a script and it’s in my head, and I’m playing the music daily and I’m discussing it with the team all of the time, then yeah, I live, sleep, dream, and everything for that production until it is a solid idea. Sometimes this can be one or two years in the planning process.

Nikča: Have your set designs ever had to be significantly changed during rehearsals because the set simply wasn’t working for some reason?

There are always little things to modify, but normally nothing too drastic, but I think because of my past experience, I don’t tend to have that issue too much.

The thing is, even if that did happen, the main thing is to solve every moment so we just fix things until the show is moulded into what it needs to be.

A recent production of Oliver! in Ostrava, which is still running, [had] certain specifications that they wanted us to add once the designs were submitted to London. So, two days at my drawing board and Photoshop, I then submitted the new design ideas to be approved before we could put on the production.

Beetlejuice, beginning of act two, there’s a piece that’s the external of the house and I wanted parts of that to hinge on the flown bar. And when it came to it, the amount of time they had for that scene change, we ended up simplifying it. It didn’t affect the way it looked or how the audience saw it. So, changes do happen a little from time to time, but it’s about the show and audience enjoyment, not about the designer.

Eric: You work in theatres throughout the Czech Republic and internationally. Do you find that the expectations and requirements of different theatres vary significantly? Also, how do you view the standing of Czech scenography in the global context?

Like I said earlier, I’m very fortunate that I’ve worked with some of the best people in the theatre and television world. What that means is, I’ve learned some of the best techniques for achieving various things.

Some of those things don’t exist in the Czech Republic, and some of those products are techniques I work with the team to achieve. For them, they are new products [and] new techniques.

I love the fact that there’s so much theatre in the Czech Republic, and I think it’s an amazing thing for the public. Compared to London, Manchester, or other parts of the UK, ticket prices are affordable.

I’m so fortunate to have worked in the Czech Republic for the past 15 years. I started my Czech creativity in Brno MdB, BuranTeatr, JAMU, Kladno, Ostrava, Prague, and my 9 years in Plzeň.

I think the most important thing for any designer from anywhere in the world is that you are open to new ideas and fresh things, that you don’t just become a designer that produces one style of show. I try to be as diverse as I can be, and I try to make every show look different so that the audience gets a different set of experiences.

Marťa:  In addition to your design work, you pass on your expertise to students. What is the most crucial thing you want them to understand? 😊 And have you encountered any undeniable talent during your teaching career? 😊

Nobody knows everything, and everybody continues to learn. Every production is a new thought process with some slightly different rules and challenges. Be humble, be decent, and the team will enjoy working with you and will work hard for you.

I’m blessed with many people I work with, and I’ve got so much talent around me. Always from everybody, I’m learning something new. I’m learning new things. I’m very happy to be back at the Hudební divadlo Karlín, working on projects like Ledové království (Frozen) and Edudant a Francimor.

An example, the wigmaker at Karlín has worked on thousands of productions over many, many, many, many years. She has dedicated her life to theatre and to what she does. I work with her, and she gives me ideas that I would never think of because she’s got knowledge in that particular area that I could never match. I respect everybody in the team, including the stage door people or the cleaners, because without them, the cogs won’t turn smoothly.

I’m truly blessed. Because of the high degree of theatres in the Czech Republic, there are lots of students interested in theatre. Sometimes a scene shifter can be a great artist, and it’s only when you get speaking to them that you realise it. I try to help people, I try to nurture and guide and also open doors for new talent. My work does inspire people to look at design as a career, and that is very flattering.

On special notice probably goes to Andrea Pavlovičová. She has a degree in fashion design, started as my assistant in costumes for a number of productions in Plzeň, and since then not only does costume designs herself but also scenic design all over Czech, and her work is lovely. I’m so proud of her achievements, and she is a lovely person too, and the teams she works with love her.