Zvídavé otázky 7 statečných: Ján Slezák

Foto: archiv Jána Slezáka

Znají ho jak v Čechách, tak na Slovensku. Na televizních obrazovkách i na prknech, která znamenají svět, účinkuje v projektech, které mezi diváky silně rezonují. Za všechny jmenujme namátkou muzikály Ôsmy svetadiel, Kinky Boots, Rebecca či Pánska jazda anebo seriál Dunaj, k vašim službám. Už dvacet let hraje hlavní roli v muzikálu Na skle maľované, za kterou získal slovenskou výroční Cenu Literárneho fondu.  Charakterizují ho i různé klobouky, kšiltovky a další pokrývky hlavy. A kromě toho také široký, sympatický úsměv. Naše pozvání k nejen muzikálovému rozhovoru tentokrát přijal Ján Slezák. 🙂

Eponine: Patřím mezi pamětníky, kteří vás viděli coby Marca Antonia v Kleopatře, kde jste mě na první dobrou zaujal. Od té doby jsem vás viděla zářit v pár kvalitnějších muzikálech, stále za mě platí, že patříte mezi špičky česko-slovenského muzikálu. Ale zpět do minulosti. Po Kleopatře jste zkoušel i Tři mušketýry, ale nakonec z toho sešlo. Na jedné muzikálové diskuzi se psalo, že jste údajně dostal roli v zahraničním nastudování muzikálu Romeo a Julie. Pokud je to pravda, prozradíte o tom něco víc? Jinak zkušenosti s muzikály máte bohaté, hrál jste v Praze, v Brně, v Ostravě, v Bratislavě… Vnímáte nějaké rozdíly mezi těmito muzikálovými scénami? 

Je aj nie je to pravda. Dostal som pozvánku na konkurz do Viedne, nakoniec som nebol obsadený, ale považujem to za jeden z mojich najväčších profesných úspechov. Na konkurze boli profesionáli tuším z 10 krajín Európy, bolo nás tam vyše 500 (niekto tvrdí, že až 900, nemám presnú informáciu), a dostal som sa do posledného kola medzi najlepších na rolu Benvolia. V tomto výbere nás na hlavné role bolo okolo 40. Takže pre mňa osobne ohromný úspech.

A z Mušketierov som odišiel, lebo som už ďalej nevedel vnútorne ustáť samostatný druh a filozofiu pražského vnímania muzikálu. Z odborného hľadiska to bol inscenovaný koncert, kde sa dá len veľmi veľkoryso hovoriť o syntéze – so všetkou úctou. Každý nech si vyberie to svoje, ja som sa cítil ako tretinový interpret; o herectve a tanci sa nedalo rozprávať. Ako príklad môžem povedať, že keď ma Michal David videl v Na skle maľovanom, tak sa ma po predstavení opýtal, prečo som mu nikdy nepovedal, že viem aj tancovať a že som aj herec, a to som u neho 5 rokov hral hlavné postavy. Takže toľko by som povedal k rozdielu medzi pražskou komerčnou sférou a inými divadlami a produkciami, česť výnimkám. A ďakujem za kompliment.

Little Lotte: Měla jsem tu čest vidět vás v mnoha rolích, ale do paměti se mi asi nejvíce zapsalo představení Cyrano z predmestia a pak samozřejmě i Lola v muzikálu Kinky Boots. Zajímavý je fakt, že ač jsou tyto postavy zdánlivě úplně z „jiného vesmíru“, obě mají jedno společné – jsou to trénovaní zápasníci. Chtěla bych se však zeptat: vidíte mezi těmito dvěma postavami ještě nějakou paralelu nebo paralely? A jestli ano, jakou/é?

Nooo, Cyrano je zápasník trénovaný skôr drsnosťou jeho života a vnútornej bolesti, ale dalo by sa povedať, že zápasníkom bol. Paralelu medzi nimi vidím v remeselnej náročnosti, a aj keď sú to odlišné charaktery, nesú si vlastné trápenia a bolesti. Ale zasa, ktorý dramatický charakter nie?! Obe postavy zvádzajú boj o sebaúctu a rešpekt. Sú spravodlivé, ale zároveň empatické. Obaja rešpektujú poctivého človeka, jeho umenie, múdrosť, schopnosti. Lola je možno iná v tom, že hľadá dobro a pozitívne stránky v každom človeku, je ultimátne empatická a otvára dvere, oči, uši a srdcia. Cyrano tiež, ale len tam, kde sa ho to veľmi osobne dotýka, vo vzťahoch veľmi ťažko hľadá kompromis a nepokúša sa nikoho naprávať, odmieta strácať čas, je radikálny a tvrdý, aroganciu, oportunizmus a nepoctivosť neakceptuje a dáva to jasne najavo!

Coffeerun: Muzikál Kinky Boots je příběhem o sebepřijetí, odvaze a toleranci. Právě ta však v současné době naráží na bariéry předsudků a neochotu lidí zjišťovat si fakta o tom, čemu možná úplně nerozumí. Zajímalo by mě, jaké výzvy přináší ztvárnění drag queen na scéně? Ovlivnil tento muzikál nějakým způsobem váš pohled na LGBTQIA+ komunitu a změnil v nějakém ohledu vaše vnímání identity nebo odlišností?

Áno, fakty!!! Bohužiaľ, názor hocikoho je dnes radený nad vedu a odbornosť, a takzvané „vysoké školy života“ sú často alibi pre hlupákov, oportunistov a nevzdelancov. Rovnosť existuje len pred právom a v rovnosti šancí! Nikde inde si rovní nie sme! Prijať fakt práve pre takýchto ľudí by bolo priznaním si vlastného ľudského alebo profesného zlyhania, a to ego hlupákov ťažko nesie. Lola a téma Kinky Boots mi nijakým spôsobom nezmenila môj osobný život. Mojím životným mottom je: „Ži a nechaj žiť!“ Inak povedané, kde končí sloboda jedného, začína právo druhého. Ak sa ma činy a život iného človeka nijakým spôsobom nedotýkajú a neobmedzujú moje bytie…, nech sa páči, ži si! Čo bolo pre mňa výzvou na Lole, bolo technické remeslo a herecky nespadnúť do karikatúry, trápneho napodobňovania a prvoplánového vyrábania humoru.

Džejňulka: V muzikálu Kinky Boots zazní i píseň The Most Beautiful Thing in the World, kde zaznívá názor, že tím nejkrásnějším, co na světě je, jsou dámské boty. Pro Lolu jsou krásné botičky od dětství tajným snem, pro Charlieho otce a později i pro Charlieho samotného jsou živobytím, ale i vášní. Kdybyste se měl zamyslet, co je na světě „ta nejkrásnější věc, kterou znám“, podle vás?

Ako prvé mi prišlo na um – PRÍRODA vo svojej komplexnej dokonalosti. Ak by sme filozofovali, tak to by bolo na ďalší rozhovor. 🙂 Ale asi všetky tie krásy fyzické aj abstraktné by obsiahla za „rovná sa“ LÁSKA v akejkoľvek forme.

George: Co pro vás znamenala role Jánošíka v muzikálu Na skle maľované, za kterou jste získal Cenu Literárneho fondu, a jak na ni vzpomínáte?

Fuuu, no v prvom rade obrovskú zodpovednosť! Symbolicky prevziať štafetu po Miškovi Dočolomanskom a ostatných hereckých osobnostiach, ktoré túto ikonickú inscenáciu prevzali, bola odvaha hraničiaca s drzosťou. 🙂 Už 20 rokov Jánošíka hrám a je to radosť a česť, nehovoriac o atletickom výkone. 🙂 Prezradím vám, že Jánošíka som nechcel hrať práve pre tú česť. Ale udialo sa. 🙂

Annie: Účinkoval jste v muzikálu Cats v Čechách i na Slovensku. Jak vnímáte rozdíly v ostravském a bratislavském nastudování a ve kterém se cítíte lépe? A jste rád, že se tento titul do Bratislavy vrátil? 

Ak by som bol diplomat, poviem, že nemám preferenciu. Ak by som nebol diplomat, poviem, že nemám preferenciu. 🙂

Napriek zhodnému libretu sú to tak odlišné predstavenia (pre mňa osobne), že ťažko sa mi hľadá pocitový rozdiel. Ale v Ostrave som miloval toho spoločného ducha a synergiu užiť si predstavenie. Navzájom sme sa povzbudzovali a držali si palce. A ešte v Ostrave som hral primárne Rum Tum Tuggera a ten ma teda bavil oveľa viac ako Munkustrap.

Marťa: V populárním seriálu Dunaj, k Vašim službám ztvárňujete postavu Gerharda, kterému byla přisouzena už nejedna zajímavá dějová linka a nejinak tomu bylo i v nedávno vysílaných jedenácté a dvanácté sérii. Je i nadále v Gerhardovi co hrát? 🙂 A vzal jste si z něj někdy něco do muzikálových rolí, či naopak? 🙂

Paralelu by som možno našiel v pochopení myšlienkových pochodov postáv, ktoré premýšľajú zvrátene a zvrhlo. Ale snažím sa nepreberať postavu do postavy, aj keď je tam analógia. Prinieslo mi to remeselnú skúsenosť, ktorá obohatila moje profi ja.

Či je ešte čo hrať v Gerhardovi?! To je otázka na scenáristov. Mne by sa páčilo, keby po tých životných traumách obrátil a aktívne bojoval proti takej odpornosti, akou je fašizmus. Napríklad ako dvojitý agent. To by ma ako herca zaujímalo. No, je to asi len moje zbožné prianie a túžba, že zlo má byť odsúdené a potrestané, alebo napravené a odčinené.

Inak taká malá poznámka: nerozlišujem medzi muzikálovými a činohernými rolami. Ani môj prístup k nim sa nelíši a nerozumiem pojmu „muzikálové herectvo“. To je jeden obrovský omyl, chabé alibi a nepochopenie problematiky. Herectvo je predsa herectvo a nič iné! Potom môžeme hovoriť o žánri. A potom o… a potom o… 🙂