Zvídavé otázky 7 statečných: Jan Tenkrát

                                                     Foto: Richard Kocourek

7 statečných muzikálovců opět položilo pár zvídavých otázek.  Jan Tenkrát je tváří převážně Divadla Kalich, a proto jsme naše vyzvídání směřovaly právě sem. Jak se mu hraje v nově nastudovaném muzikálu Biograf Láska či v dalších titulech? Trochu si také zavzpomínáme na Hamleta a zkusíme se optat i na roli učitele. Honza Tenkrát zraje jako víno a každá jeho role je pro nás zážitkem.  Pokud vás zajímá, co dalšího nám řekl, tak jdeme na to…  😊

George:  Zdravím. Má otázka bude tak trochu vzpomínková. Na návštěvu se vydáme do Divadla Broadway a konkrétně na představení Hamlet, kde jste skvěle zahrál postavu Horacia. Přiznám se, že Hamlet patří mezi mé oblíbené kousky a rád na něj vzpomínám. Měl jsem to štěstí vidět představení několikrát a pokaždé s vámi.  Jak vy sám vzpomínáte na tuto roli a bylo to pro vás představení v něčem jiné, než třeba jiná díla? Závěr představení patřil vám a bylo hezké vidět, jak na konci celé divadlo brečí spolu s vámi. Díky moc a přeji hodně štěstí na další zajímavé role. 😊

Já jsem Hamleta viděl těsně po jeho premiéře, ještě jako puberťák. Už tehdy se mi strašně líbil. Když byl vypsaný konkurz, šel jsem si prostě pro Horacia, jak se tak říká. Byl jsem tak namotivovaný, že chci hrát právě jeho, že to asi nějak zafungovalo. Dodnes úplně nechápu, že mi ho Janek Ledecký svěřil. Byla tam skvělá sestava lidí a hrozně nás to všechny bavilo. Říká se, že plakat má divák a ne herec, ale tady to prostě nešlo jinak. Když jsem poprvé slyšel závěrečnou hudbu a režisér Robert Johanson mi řekl, co tam po mně chce, vešel jsem na jeviště, Hamlet mi upadl do náruče a já se rozbrečel jako želva. A tak to na mě zapůsobilo pokaždé. Byl to zvláštní okamžik té inscenace, který tak trochu hřál a zároveň trochu bolel. Moc rád na to vzpomínám. 

Džejňulka: Dveře do Divadla Kalich, které se stalo vaší domovskou scénou, vám před lety otevřel Osmý světadíl, který jsem já osobně objevila až skoro před derniérou, ale okamžitě jsem si ho zamilovala. Ve Vodě (a krvi) nad vodou mě jako Fero moc bavíte, ale vždycky si stejně v sále vzpomenu právě na „Osmák“ 😊. Jak na něj vzpomínáte vy sám a přál byste si jeho návrat? A máte v osobním životě také nějaký ten „osmý světadíl“ – ať už ve smyslu nesplněného snu či třeba místa, které byste rád navštívil, ale zatím se nepoštěstilo?

Osmý světadíl byla moje vstupní brána do Kalichu, stejně jako pro celou jednu generaci, řekl bych. Velká část obsazení se pak potkávala i v dalších projektech a vlastně se potkáváme dodnes. Někdo přibyl, někdo ubyl, ale pořád tam ten základ drží.

Bylo to také první setkání s Jánem Ďurovčíkem – obrovská škola v tomhle oboru. Fyzicky hodně náročné představení, ale taky obrovská zábava. A to nejen na jevišti, ale i mimo něj. Máme k tomu muzikálu všichni dodnes velký citový vztah. Často o něm mluvíme a tak nějak tušíme, že se možná ještě s tímhle kouskem setkáme. A „osmý světadíl“ vnímám spíš jako domov. Místo, kde je vám dobře. Ten už jsem našel.   

Eponine: Hrajete především v Kalichu, kde já osobně postrádám živou muziku. Za mě je to obrovská škoda, protože Kalich má kvalitní soubor. Slyšela jsem však i názory, že na halfplayback se zpívá lépe než se živým orchestrem. Jak to máte vy?

Na halfplayback se určitě zpívá lépe v tom smyslu, že vás nic nepřekvapí ohledně tempa nebo nálady. Nemusíte sledovat dirigenta. Prostě víte, co čekat. Zároveň tam ale chybí takový ten příjemný adrenalin, který u zpívání s orchestrem zažíváte. Obojí má své. Myslím, že je pochopitelné, proč v Kalichu vzhledem k rozměrům divadla orchestr není. Každopádně ale máme vždycky základy nahrané živými hudebníky, výborně natočené a smíchané. Takže to určitě na zážitku neubírá.

Little Lotte: Před několika lety jsem vás na vašem koncertě slyšela zpívat píseň z muzikálového filmu Největší showman ve vašem vlastním (a opravdu skvělém) překladu a vím, že to není jediná píseň, která nese váš text. Zajímalo by mě proto – kdybyste měl možnost sám si vybrat jeden muzikál, který byste měl možnost přeložit, který by to byl a proč? 

Pár textů jsem už v životě napsal, většinou pro některé kolegy-kamarády a občas něco pro sebe. Za pochvalu samozřejmě děkuju. Nevím, jestli bych byl schopen celý muzikál kvalitně přeložit, ale byla by to určitě výzva. První mě napadá Dear Evan Hansen, protože to je kus, který mě ohromil na první poslech. Jednu dobu jsem koketoval s muzikálem Sweeney Todd, ale ten už má, tuším, dokonce minimálně dva české překlady.  

Nikča: Účinkujete v představení Biograf Láska, muzikálu složeného z písní Hany Zagorové, jež nás opustila v létě před premiérou. Jak jste vnímal vy a také celý soubor tuto událost? Byla atmosféra v divadle o dost jiná? A v Biografu navíc máte možnost ztvárňovat otce malého kluka, je to pro vás tak z tohoto ohledu též jiné, než vaše dosavadní role?

Na ten moment, kdy jsme se dozvěděli, že paní Zagorová zemřela, nikdy nezapomenu. Byla to obrovská rána, protože jsme se opravdu upřímně všichni těšili na to, že se na nás přijde podívat, že se jí to snad bude líbit a bude z nás mít radost.

Bylo to těžké. Ale věděli jsme, že i tak tu práci musíme dotáhnout do konce a že to od nás bude pocta její celoživotní tvorbě. Všichni jsme k těm písničkám od začátku přistupovali s velkou pokorou, tahle smutná událost to ještě víc umocnila a prohloubila. Může to znít pateticky, ale pořád to tak vnímáme a každé představení se snažíme předat divákům to nejlepší. Evidentně se to potkalo i s fanoušky paní Zagorové. Popláčou si s námi, zároveň se i zasmějí, zavzpomínají si. Jsem rád, že jsem součástí tohoto projektu.

A co se týče Bena, tak jsem opravdu moc rád, že jsem se posunul do kategorie tatínků, blíže svému skutečnému věku. Takže jiné to určitě je, ale pořád zůstávám v kategorii hodných, více či méně nesmělých kluků. I když si na chvilku odskočím do role tajemného Itala nebo superhrdiny Benjamina.

Annie: Kromě pražských divadelních scén jsme vás mohli vidět také v libereckém Divadle F. X. Šaldy v představeních She Loves Me a My Fair Lady, což jsou tituly podstatně starší nežli ty, ve kterých vás vídáme obvykle. Já osobně mám tento typ muzikálů velmi ráda a s velkou chutí se k nim čas od času vracím. Jaký máte vy vztah ke starším muzikálům? Najdete mezi nimi i nějakou „srdcovku“? 

Srdcovka pro mě z této éry vždycky byla právě zmiňovaná My Fair Lady. Já chtěl Freddyho hrát už dávno a vlastně to tak byl jeden ze splněných snů. Sice je na jevišti dohromady asi 15 minut, ale i tak mně za to ta cesta z Prahy do Liberce, čekání v šatně a zase noční návrat zpátky, prostě stály.

Muzikál She Loves Me jsem neznal, ale byla to láska na první poslech. Moc repríz jsme si neužili, není to zrovna známá věc, ale pro mě byl Pepi první rolí, kterou jsem právě zpíval s orchestrem, což byl často fakt adrenalin. Ale na čem se naučit spolupráci s dirigentem, než právě na složité skladbě, v níž jste na sebe vzájemně hodně odkázáni? A to Pepiho „Try Me“ splňuje vrchovatě. A z té starší muzikálové éry mám ještě moc rád třeba Hello, Dolly!

Coffeerun: Svoji „pracovní kariéru“ jste začínal jako učitel. Nedlouho potom vás už divadlo pohltilo celého, naštěstí pro nás fanoušky. Kdyby přišla nabídka se k učitelství vrátit… a teď myslím v tom smyslu, že byste svoje zkušenosti z divadla mohl předat jiným – zajímala by vás taková nabídka?

Mám pocit, že se sám pořád ještě učím. Neustále je potřeba na sobě pracovat, makat. Navíc já jsem prostě takový klasický „puďák“, který mnohdy úplně zapomene na techniku a vyřve si hlasivky. Vůbec bych si netroufl někoho v tomhle oboru něco učit. Mohl bych někomu zkusit pomoct, ale to je asi tak všechno. Takže určitě ne.