Muzikál Grand Hotel: Moje malá brněnská premiéra s přídavkem
Praha, Plzeň i Ostrava – tam všude už jsem muzikály navštívila, ale Brno jsem zatím dost zanedbávala – částečně možná i proto, že jsem v tomto městě byla jen před lety se školou a nerada na to vzpomínám. Naštěstí v létě 2020 konečně nastal čas si na Brno spravit názor a poznat tamní krásy – divadlo samozřejmě nemohlo chybět. Konkrétně se mou premiérou v tomto městě stala čerstvá novinka repertoáru – muzikál Grand Hotel. A možná trochu spoiler, ale v září 2021 jsem si návštěvu tohoto díla ještě jednou zopakovala.
Ačkoliv jsem se dočetla, že je to muzikál světoznámý, já o něm léta vůbec netušila. Oči mi paradoxně otevřela až jistá nejmenovaná pandemie, tedy období, které inspirovalo mnoho umělců k živým vysíláním na internetu. Městské divadlo Brno na facebooku zveřejnilo ukázku z tohoto muzikálu, jakousi online „zkoušku“ a zároveň potěšení pro divadelní fanoušky. Už z tohoto videa mě dílo zaujalo. O pár měsíců později jsem tak kupovala lístky a samotné představení, odehrané na konci srpna, jsem absolvovala v roušce. A nebyla jsem v ní jediná, jak se mi tehdy občas stávalo v Praze, ale měli ji skutečně všichni. Už v tomto ohledu jsem byla vděčná Městskému divadlu Brno – v moři zmatků, nařízení a následných rušení bylo toto divadlo ostrůvkem, kde je ve všem jasno a rouška je tak drobnou daní za to, že se můžeme v hledišti vůbec sejít. Stejně tak podruhé, o rok později, bylo hlediště plné respirátorů, ale i když nám nebylo vidět do obličeje, hercům jsme o to více tleskali, aby věděli, jak jsme rádi..
Teď už je ale čas se pohodlně usadit a pohlédnout na jeviště. Už před zahájením představení vás zaujme opona sladěná s kulisami, které zanedlouho odhalí. Důležitým motivem je barevná mozaika, jež má připomínat zdobená okna, jimiž brzy nahlédneme do samotného Grand Hotelu. Právě tam se nám před očima také skládá jistá mozaika, v níž jednotlivé barevné kamínky tvoří lidé v hotelu a jejich osudy.
„Pořád dokola to stejné, lidé přicházejí, lidé odcházejí, rodí se a umírají. Vlastně se nic neděje,“ komentuje trefně dění v hotelu jedna z postav – tajemný doktor Otternschlag. A skutečně, v propletenci lidských příběhů dojde na zrození i smrt, lásku, chtíč, strach i nejistotu. Na jednom místě se schází Američané, Francouzi (s ruským jménem), Italové i Němci – zkrátka babylonské zmatení jazyků v praxi (což vede i k humorným situacím). Někoho pohání mamon a snaha získat a udržet si vysoké postavení za každou cenu, jiní se jen horko těžko snaží dohonit život, co jim jaksi proklouzl mezi prsty. Všichni pak mají společné jedno – „Čas se jim krátí“.
To vše navíc v Berlíně v roce 1928, tedy v době, kdy se postupně začal měnit svět a asi ještě nikdo netušil, jaká politická zemětřesení budou následovat. Také tyto změny ve společnosti jsou v ději jemně naznačeny, z čehož jde trochu mráz po zádech – jako bychom slyšeli známé rčení „Pýcha předchází pád“. Grand Hotel je v ději totiž jakýmsi vrcholem luxusu a pompéznosti, ale to vše je pomíjivé a spěje to ke svému konci.
Celkový příběh muzikálu mě velmi zaujal a bylo velmi zajímavé sledovat osudy jednotlivých postav a také to, jak se vzájemně prolínají. První polovina představení se podle mého názoru trochu „vlekla“ a děj se neposouval žádnou závratnou rychlostí, spíše jsme se mohli pečlivě seznámit se všemi postavami – s personálem hotelu i jeho hosty. Naopak po přestávce muzikál náhle zrychlil a já měla dojem, že jsem zbytek představení zhlédla téměř jedním dechem. Téměř v závěru jsem už div nevyjekla překvapením. Dokonce i jedna slzička mi ukápla. Při druhé návštěvě mi pak obě poloviny utekly jako voda a závěr jsem prožívala ještě silněji a proplakala jsem minimálně 3 scény 😂.
Ke krásnému zážitku velkým dílem přispěla také majestátní scéna. V prvních momentech se nám naskytne pohled na vstup do hotelu s typickým vchodem v podobě otáčivých dveří a proskleným průčelím, kterým můžeme nahlédnout do hotelového lobby a získat první pohled na zdejší hosty, skoro jako bychom si prohlíželi zboží ve velké výkladní skříni nějakého obchodního domu.
Následně se přesuneme i do samotného lobby, kterému vévodí velké schodiště. Ale kromě něj vidíme i pár dveří od pokojů ve vrchním patře, a tak je iluze dokonalá. Když je pak potřeba děj přesunout jinam, přichází na řadu ještě kulisy hotelového baru (obzvlášť vyvedené a přesvědčivé) či jednotlivých pokojů, kam zrovna potřebujeme vstoupit. Tam už stačí jen naznačit zdi a přidat třeba luxusní sofa, abychom si vše dokázali skvěle představit. V jistém momentu pak částečně kouzlo dotvoří i osvětlovači díky barevnému světlu, které scénu ve vteřině vizuálně promění a naznačí, co se na jevišti odehrává. Navíc přestavby scény jsou poměrně rychlé a tiché a vůbec nerušily. Vše je tak velmi efektní a zároveň poměrně uvěřitelné.
Atmosféru dokreslují také krásné a honosné kostýmy, které vám záhy odhalí, kdo má jaké postavení. Kromě slavné primabaleríny se zdobenými šaty a pírkem v účesu či elegána v obleku se setkáváme i třeba s ošuntělým hnědým oblekem jednoho (ne)obyčejného účetního a samozřejmě i s výraznými červenými livrejemi hotelové služby či uniformami kuchtíků a uklízeček. I služebnictvo má v muzikálu jistou důležitou roli, funguje totiž jako připomínka dělnické třídy a vytváří kontrast k bohatým hotelovým hostům. Ač jsou jejich příběhy v ději zdánlivě upozaděny, jejich výstupy na začátku i na konci se ovšem odehrávají v přední části jeviště, tedy přímo před zraky diváků. Těm, kteří sedí v první řadě, tak reálně „hrozí“, že je hotelové pokojské trochu opráší prachovkou. Stejně tak mají z první ruky i zvuky nádobí, kterým kuchtíci dotvářejí atmosféru (poměrně nahlas, tak se nelekněte 😉).
Doposud jsem hlavně chválila, ale po hudební stránce mě Grand Hotel naopak poprvé nijak zvlášť neoslovil, jeho melodie pro mě nejsou zapamatovatelné „na první dobrou“. A to i přesto, že v divadle na mě zapůsobily, především energičtější a živelnější skladby. Myslím si, že v hudbě si zde přijdou na své především milovníci klasických muzikálů, ovšem ani modernější duše by ještě neměly brát nohy na ramena. Muzikál totiž střídá více stylů a zatímco chvíli jsem si připadala jako někde v tanečním sále ve Vídni, kde vládnou waltz a valčík, za chvíli už jsme si „zařádili“ ve stylu jazzu a charlestonu. Nejzajímavější pro mě hudebně byly pravděpodobně scény z hotelového baru, kde také docházelo k těm nejnáročnějším a nejzábavnějším choreografiím. Právě díky nim a jedné poměrně moderní melodii mi došlo, že některé věci na světě se nezměnily ani téměř po 100 letech. Ať již 1928 v hotelovém baru, nebo 2020 u baru v hudebním klubu, lidé pořád popíjejí alkohol a pak tančí a jásají, jako by záleželo jen na současnosti a zítřek byla jen iluze. Ostatně, jak nám muzikál připomíná – „všichni umíráme“, tak proč si předtím ještě trochu nevyhodit z kopýtka? 😊
Pro mě tím „vyhozením“ byl právě divadelní výlet do Brna, i když musím přiznat, že jedna věc mi nevyšla úplně podle mých představ. Doufala jsem, že bych mohla v Grand Hotelu vidět jednoho ze svých oblíbenců – Lukáše Vlčka, už jen proto, že v Brně vlastně skoro nikoho neznám, a tak by jedna povědomá tvář potěšila. Bohužel jsem na něj nenatrefila (a představte si, že ani podruhé!), ale nakonec to nevadilo, protože s obsazením jsem byla velmi spokojená. Mnohem větším „zjevením“, kdy jsem nevěřícně kulila oči, kolik talentovaných lidí se sešlo na jednom jevišti, pro mě sice byla Ostrava, to přiznávám. Ale ani v Brně se nenašel žádný „rušivý element“, který mi dojem kazil. Naopak všichni se svých rolí zhostili velmi přesvědčivě. Bonus pak představoval fakt, že jsem mohla při první návštěvě naživo vidět skvělého herce a dabéra Zdeňka Junáka (český hlas legendárního Horsta Fuchse z teleshoppingu či Big Bena ze stejnojmenného seriálu), ač v poměrně malé roli.
Ostatně postav je v Grand Hotelu opravdu dost, a tak se omlouvám, že nebudu vypisovat všechny herce, ale zmíním pouze ty role a jejich představitele, co mě nějakým způsobem oslovily a zasáhly. Také si myslím, že v tomto muzikálu není žádná hlavní postava, spíše je tam několik důležitých figur, jejichž příběhy se navzájem prolínají a ovlivňují. Zdánlivě nad vším tím „hemžením“ v hotelu je povznesena postava doktora Otternschlaga, tajemného muže se znetvořenou tváří. Ten všechno dění s úšklebkem glosuje a tváří se, jako by se ho obyčejné lidské starosti vlastně ani netýkaly. Je to zřejmě veterán, který si ve válce prožil už tolik zla a krutosti, že tím utrpělo nejen jeho tělo, ale i duše. Jelikož si bolesti tlumí morfiem a nechce se o něj dělit s nikým jiným, napadla mě v průběhu večera i otázka, zdalipak nespoléhá i na jiné návykové látky a zda nakonec celé dění v muzikálu není jen jakýmsi jeho opiátovým přeludem.
V této roli jsem viděla Lukáše Janotu a musím říct, že odvedl perfektní výkon. Na jevišti jako by ani nebyl ten samý herec, co skotačil v Legendě jménem Holmes, ale zdánlivě o mnoho let starší muž, ošlehaný životem. Lukáš se dané úlohy zhostil se vší vážností a jakousi majestátností, tudíž jeho monology na vás skutečně zapůsobí a donutí vás přemýšlet. Ostatně, když si teď připravuji slova k dalším figurám, hned se mi vybaví jejich popisy právě z úst doktora v podání Lukáše Janoty.
Coby barona Felixe von Gaigerna, zchudlého šlechtice, co má dluhy, kam se podívá, jsem měla poprvé možnost vidět, pro mě předtím neznámého, Kristiana Pekara. Byl pro mě poměrně objevem, jelikož je mladý, pohledný a v roli působil velmi sympaticky. Ačkoliv se baron snaží zuby nehty udržet na vyšší příčce společenského žebříčku a tancuje tak chvílemi nad propastí zločinu, má dobré srdce, což lze poznat velmi záhy. Díky tomu jsem mu po celou dobu fandila. Podruhé jsem natrefila na alternaci Aleše Slaninu – o něm jsem sice už slyšela, ale právě Grand Hotel byl první příležitostí, kde jsem ho viděla naživo. Velmi záhy mě dostal úžasným pěveckým výkonem a v jeho podání byl baron ještě o něco méně »rozmazleným floutkem« a více sympaťákem, co chce zkrátka žít podle vlastních pravidel a užívat života, jen nemá bohužel moc šťastnou ruku. Ve chvílích, kdy se jeho postava zřejmě poprvé zamiluje, měl pohled nadšený jako dítě u vánočního stromečku, takže bylo opravdu snadné mu přát štěstí. Také v závěru ze mě dokázal vyždímat ještě víc emocí a leckdy mu k tomu stačila jen jedna věta či jedno hluboce procítěně zazpívané: „Prooooč?“ 👏
Osud barona se zvláštním způsobem zaplete s příběhem francouzské primabaleríny s ruským jménem Jelizaveta Grushinskaya. Tu ztvárnila při obou mých návštěvách Markéta Sedláčková, která rovněž podala velmi přesvědčivý výkon a stárnoucí umělkyni na „osmém posledním turné“ s veškerými jejími vzpomínkami, výčitkami a obavami vystihla skvěle.
Ještě o něco víc mě ale poprvé zaujala její společnice a důvěrnice Raffaela Ottanio. Připadalo mi, že cítí k Jelizavetě nejen velkou úctu, ale možná i city, které asi ve 20. letech nikomu přiznat nemohla. A ačkoliv se mi zdálo, že má vedle slavné umělkyně působit spíše jako šedá myška, pro mě byla zejména poprvé, v podání Diany Velčické, dostatečně výraznou a naopak možná i o něco zajímavější.
Podruhé jsem zhlédla výkon Pavly Vitázkové, kterou znám ze seriálových rolí již léta a na divadle mě oslnila již na záznamu představení Skleněného domu, ale teprve Grand Hotel byl v tomto směru opět premiérou – teprve zde jsem ji mohla vidět naživo. Do role mi pasovala o krapet víc, herecky byla podle mě přesná a »nekradla« své paní Jelizavetě pozornost. Musím také pochválit skvělou italštinu obou hereček – nevšimla jsem si ani jedné chyby ve výslovnosti. V případě Diany mě potěšilo i to, že měla velmi příjemný přízvuk.
Zajímavou postavou byl též židovský účetní Otto Kringelein, jenž se v Grand Hotelu ubytuje poté, co v nemocnici zjistí, že umírá. Touží dohnat všechno, co zameškal, a pořádně si užívat života. Postupně ale zjistí, že „život není v budovách, ale v lidech“. Dané role se perfektně zhostil Oldřich Smysl, kterému jsem opravdu věřila každé slovo a pomalu i každý záchvat kašle.
V hotelu je ubytován shodou okolností též Ottův bývalý zaměstnavatel – generální ředitel Hermann Preysing. Ten čeká důležitý telegram o osudu své firmy a je pod velkým tlakem, a tak posléze sejde ze své cesty a začne jednat bez jakýchkoli skrupulí. V podání Milana Němce to byl geniálně zahraný záporák a „slizák“ (myšleno jako kompliment), kterého jsem z duše nenáviděla, ačkoliv jsem ho vlastně částečně i chápala. Podruhé nám ho zahrál Roman Jícha, který mi byl o něco sympatičtější, a tak bylo naopak zajímavé, jak se jeho charakter postupně vybarvoval – působilo to sice trochu moc náhle, ale zase to tím bylo o něco napínavější.
Zapisovatelka, kterou si Preysing do hotelu objedná, je mladá dívka plná nadějí – Frieda Flamm. Touží se stát hvězdou Hollywoodu, a proto si vymyslí umělecké jméno Flaemmchen. Co vše je ale ochotná udělat, aby mohla někde začít znovu? To se nám odhalí až v průběhu představení. Tato postava na mě působila trochu jako „zlatokopka“, ale každopádně její představitelka Marta Matějová byla natolik sympatická a živelná, aby postava vyzněla kladně a lidsky. Ještě o ždibec sympatičtěji na mě působila podruhé Kristýna Daňhelová. Stačil její jediný pohled a bylo nám všem jasné, že má dobré srdce, jen občas, jak sama postava zmiňuje, »dělá hloupé věci«.
Na závěr bych pak ráda vypíchla také dvojici tanečníků – muže v obleku a ženu v krásných rudých šatech. Jedná se o čistě taneční role a tento pár dějem protančí od samého začátku, ačkoliv jejich pravou identitu odhalí doktor Otternschlag v podstatě až téměř v závěru muzikálu. Jak již o mně možná víte, taneční role většinou v oblibě nemám, ale zde jsem z nich byla nadšená. V průběhu děje jejich taneční vsuvky nerušily, spíše děj doplňovaly, navíc na ně nebyla kladena přehnaná pozornost. Ve scéně, kdy se dozvíme, koho vlastně představují, pak dojde na jejich krátké, ale o to působivější sólo. Jednalo se pro mě o jeden z nejsilnějších momentů celého představení a dokonce si myslím, že kdyby právě tím muzikál skončil a tito dva tak měli „poslední slovo“ prostřednictvím tance, bylo by představení ještě o trochu silnější.
Nakonec ale děj skončil na trochu optimističtější notě (i když s jistým temným znamením budoucnosti), což vůbec nevadilo. Z divadla jsem rozhodně neodcházela zklamaná, ale naopak jsem si v sobě hýčkala pocit z krásného zážitku. Do Brna jsem se pak „musela“ vrátit, už jen proto, že poprvé ještě nebyl k dostání program, protože ho prý včas nedodali z tiskárny. Paní v divadle mi ale tehdy radila, že příště mi ho určitě prodají, i když bych šla třeba na jiné představení. Podruhé už měli programy dokonce dva – větší s fotkami a menší textový, a tak má dušička na chvíli pokoj. Ale už teď se těším, až zase do Brna zavítám…. láká mě tam ještě několik dalších titulů. A možná bych si dala říct i do třetice na Grand Hotel. 😊
Leave a Reply
Want to join the discussion?Feel free to contribute!