Miluju pejsky (hlavně toho svého) a mou Achillovou patou je nezdravé jídlo. Odmalička jsem toužila se stát spisovatelkou a dnes se sice psaním živím, ale příběhy za mě vymýšlí sám život. V divadle nacházím nejen inspiraci pro vlastní tvorbu a také energii a duševní vzpruhu. Recenze jsem nikdy dělat nechtěla, ale díky 7 statečným jsem se už trochu naučila se za své názory nestydět. Nepíšu odborně, ale ze srdce.

Je to láska, a ta většinou nemá logický důvod…Odmalička mě mamka brala do divadla a muzikály ve mně často nechaly tu nejhlubší stopu. Po zhlédnutí Kleopatry jsem měla vlastního plyšového hada jménem Isis, například :-). Na pár let jsem pak muzikály měla trochu na druhé koleji, dokud nepřišel do Prahy Fantom opery a nestrhl mě s sebou do světa hudby. Téměř ve stejné době jsem si doma pustila záznam z Angeliky, kterou jsem také viděla jako dítě, ale trochu jsem na ni pozapomněla. Jenže přišla „láska na druhý poslech“ a chvíli na to byl ohlášen návrat Angeliky na prkna, která znamenají svět. A už mi nebylo pomoci...

Děj a hudba jsou asi pro mě to nejdůležitější. Nemám ráda muzikály, které jsou jen o pozlátku v podobě drahých kostýmů a kulis, ale nemají žádný obsah, žádnou myšlenku. Ale hodnotím především srdcem, tedy podle toho, jak mě muzikál zasáhne a jestli mi mám po odchodu z divadla pocit, že bych mohla lámat skály :-).

Zdá se, že si obzvlášť potrpím na rozervané duše, protože Fantom opery a Dracula zůstávají navždy v mém srdci. Miluji i zjizveného Peyraca v Angelice, nespoutanou Milady ve Třech mušketýrech a jelikož „na tragické konce já jsem pes“, tak mě spolehlivě dojme Osmý světadíl či Notre Dame de Paris. Fandím všem zamilovaným párům, dokonce i těm prokletým (Krysař) či těžce zkoušeným (Rebecca). Jen s Kočkami se moc nepomazlím a ke Kvítku mandragory znovu přičichnout nechci.