Muzikál Čarodějnice Bordelína: Pohádka se špetkou dětské upřímnosti

Dnes se vydáme do pohádky, tak co začít stylově? Bylo, nebylo jednou jedno divadlo, jmenovalo se Divadlo Radka Brzobohatého. Hrály se tam především komedie, ale tentokrát si místní vedení připravilo program primárně pro rodiny s dětmi. Na motivy dětských knížek vznikl pohádkový muzikál s názvem Čarodějnice Bordelína. A právě o něm si dnes něco povíme.

Představte si divadlo, kde jste vy sami už při příchodu v podstatě jedním z nejvyšších a nejstarších diváků. Kolem vás proběhne klučík, co si bezstarostně pozpěvuje: „Neexistujeeee, a co když tu jeeee…“  z Ať žijí duchové! Příště už si možná bude zpívat melodie právě z Bordelíny.

Přesuňme se ale pomalu z foyer přímo do sálu, kde nás na první pohled zaujmou malované kulisy. Musím říct, že se mi scéna Jitky Fleisleber moc líbila a skvěle odpovídala tomu, že se jedná o pohádku. V dnešní době, kdy kolikrát všechno odehrají jen umělé projekce, bylo osvěžující vidět něco trochu živějšího a hravějšího. O tom, že jsme v kouzelném lese, nepochybujeme, navíc ten způsob, jakým si vyčaruje Bordelína chaloupku, také stojí za to. Snad jen to obydlí sovy Mudrlice už mi připadalo takové lehce vzdálené a moc jsem na tuto sovu ze začátku neviděla (zhruba ze sedmé řady, no už nejsem nejmladší 😂) a nevšimla jsem si, že má na nose brýle, čímž se mi vytratil jeden vtípek. Ale zase na druhou stranu chápu, že sova má domeček vysoko na stromě.

Rovněž kostýmy Lucie Herejtové dávají jasně najevo, že jsme na představení pro děti. Především zvířecí obyvatelé lesa jsou znázorněni tak, že působí jako přerostlí plyšáčci. Chvíli jsem si říkala, jestli jim v tom není horko. Ale kdybych byla malá, asi bych si je toužila pohladit 😊. A možná by jim to ani nevadilo, protože po představení se herci ochotně s dětskými diváky fotili. Jak jsem se posléze dočetla na sociálních sítích Divadla Radka Brzobohatého, na „čarodějnické představení“ konané 30. dubna měly dokonce děti povoleno přijít v maskách, ideálně takových, aby samy působily jako zvířátka, co v příběhu vystupují. Už z toho lze poznat, že právě dětský divák je v tomto představení klíčový. A vidět to bylo rozhodně i na repríze, kterou jsem zhlédla já. Myslím, že upřímnost a otevřenost těch nejmenších v tomto případě překvapila i samotné herce 😊. Pro mě to byly ale nejkrásnější momenty. Nejprve vás ale musím malinko uvést do děje, abyste pochopili, v jakých chvílích si zahráli i diváci.

Příběh Bordelíny, vycházející z dětských knížek od Sandry Dražilové Zlámalové, rozehrává zvláštní trojlístek – kromě titulní čarodějky Bordelíny i její bratr Puchonosor (zkuste to říct třikrát po sobě 😂) a sestřenka Řachatice. Dohromady působí jako záporáci, ale mají v sobě humor, díky čemuž z nich nejde zbytečně velký strach. Řachatice a Puchonosor Bordelíně sdělují, že je čas, aby začala žít sama a naplno se věnovat čarodějnickému řemeslu. Kladou jí na srdce, že musí za každou cenu zůstat zlá a hlavně nikomu nepomáhat. Jakmile je ale mladá dívka pryč, už kují pikle, jak ji připravit o její čarovnou moc, aby oni sami byli silnější.

Bordelína se mezitím usazuje v lese, kde doposud žila jen (ne)obyčejná zvířátka – sova Mudrlice, veverka Drzečka a zajíček Cyril. Čarodějnice si tu postaví originální domeček a okolí si „vyzdobí“ podle svého vkusu – nepořádkem či chcete-li bordelem 😂. Naštěstí jsou to jen barevné papírky a konfety a ne přímo odpadky, jaké kolikrát nejen v přírodě odhazují nepořádní lidé, ale i tak je to zásah do přírody, s kterým zvířátka úplně nesouzní. Rozhodnou se proti čarodějnici bojovat, ale to je jen začátek. Všechno se ještě pořádně zamotá a kdo ví, jak to vlastně všechno dopadne.

Děti v sále to ale možná trochu tuší. Když totiž veverka na Bordelínu nastraží past a Bordelína se podivuje, co se stalo, dlouho nad tím dumat nemusela. Aniž by se přímo na děti obracela, hned ochotně napráskaly, že za všechno může veverka. 😂 A když text v představení předepisoval repliku „Nehraj divadlo!“, přišla z publika naprosto logická odpověď: „Ale vždyť my jsme v divadle!“ 😂 Už jenom proto mě Čarodějnice Bordelína bavila. A co je nejlepší? Příště může být zase přestavení úplně jiné, jelikož se sejde zase jiná dětská parta, která bude reagovat jiným způsobem.

Můžu ostatně srovnávat i s představením Petr Pan, které jsem před časem zhlédla v divadle ABC. Ač si myslím, že příběh Petra Pana byl sám o sobě silnější a dokázal líp stát na vlastních nohou a bavit naprosto přirozeně děti i dospělé, tak co se týče dětských reakcí, musela si je tam psí chůva v podání Ivana Luptáka občas trochu vyžádat, případně si je rovnou domyslet podle toho, co vyžadoval scénář. V tomto směru měla navrch zase Bordelína, byla natolik upřímná a otevřená, že děti se zapojily zkrátka samy od sebe. Též styl humoru byl odlišný, protože u Petra Pana jsem sama zmiňovala, že některé vtípky mi připadaly malinko přes čáru.

Samozřejmě mě coby dospělou díky tomu Petr Pan bavil o to víc, ale Bordelína je skutečně čistokrevné dětské představení, a tak se podle toho musí i umět chovat. Dopředu jsem se bála, že rovněž občas ve snaze zaujmout dospělého sáhne i po nekorektní srandě, ale nenašlo se vlastně nic, co by na mě působilo nějak nevhodně. Naopak, zmínka o lexaurinu mi nijak nevadila a, jak už jsem rozebírala i v článku pro Středočeský magazín, moje nejoblíbenější hláška pak byla ta, která si vzala na paškál známou písničku Chytila jsem na pasece žížalu od Dády Patrasové. Ačkoliv Dáda jistě je navždy považována za královnu dětských srdcí, přece jen patří spíše mé generaci, než té, co si užívá dětství v těchto dnech. Dnešní malí raubíři mají zase své hrdiny, a tak myslím, že tohle pobaví hlavně nás… pamětníky. (Sakra, jak jsem se zase dostala k tomu, že už si připadám stará? 😂)

Představení, které není přespříliš dlouhé a hraje se navíc bez přestávky, je proto zkrátka ideální volbou pro celou rodinu. Není divu, že ho divadlo nasadilo na nedělní odpoledne. A aniž bych vám chtěla pokazit zážitek tím, že vám toho prozradím přespříliš, zmíním se o tom, že tato pohádka v sobě nese i moc pěkné poselství. A to takové, že je v životě nejdůležitější přátelství. Pokud si najdete svou partu a bude vám s ní dobře, víc vás nemusí zajímat. Zvládnete vše. No, uznejte, když i 7 statečných muzikálovců vzniklo díky velkému přátelství, nedojalo by vás to? 😊 Bordelína má díky tomu u mě samozřejmě nějaký ten bodík navíc a jsem jí ochotná odpustit třeba i to, že v ní hlavní hrdinka pohazuje odpadky v lese. I když si myslím, že scénář tomu mohl pár minutek pověnovat a dát nám v hledišti najevo, že do lesa bordel nepatří. Jenom Bordelína 😂. Ale nevadí, zkrátka se nevešlo vše. To se stává.

Pohádka navíc obsahuje i řadu písniček, které přece jen též nějaký ten čas „spolykají“. Doplňuje je i pár choreografií, pod nimiž je podepsaná Linda Fikar Stránská. Ač její práci mám obvykle velmi ráda, tentokrát mě různé tanečky v představení upřímně zcela neuchvátily. Myslím si, že to má i co dočinění s tím, že obsazení je složené převážně z herců činoherních, ne přímo muzikálovců. Možná tak mělo být nácviku choreografií věnováno více času a práce, jistě by se pak i samotní herci cítili na jevišti o ždibec jistější. Ale abych nebyla jen kritická, musím říct, že mě moc bavilo tango Řachatice s Bordelínou.

Texty písní Petra Žaloudka jsou rozpustilé a používají ryzí češtinu. Hudba Zdeňka Berryho Berana by pak s klidem mohla doprovázet i nějakou filmovou pohádku, ovšem sem tam si i zaexperimentuje. Například jedna píseň zajíce s veverkou působí vyloženě jako nějaká parodie moderních písní typu Empire State of Mind (New York), kdy jeden z aktérů rapuje, a tento rychlý proud slov doplňují dlouhé tóny v podání zpěvačky. A bývají též docela obtížné, posazené vysoko, takže to může skončit i průšvihem. To se tady nestalo a už tím si mě představitelka Veverky Jennifer Baluchová naprosto získala. Na jevišti navíc působila sebejistě a zkrátka… drze, když je to Drzečka 😊. Ale přesto dokázala zůstat sympatická.

Skvělým parťákem za každé situace jí byl zajíc Cyril neboli velký hypochondr. Cokoliv řeknete, dokáže vztáhnout na svůj zdravotní stav. Jakákoliv choroba vás napadne, je jasné, že on ji má 😂. Jindřich Žampa mě pravidelně rozesmával a jeho zajíček mi byl sympatický i tím, že to byl v podstatě hrdina. I přes stavy, které bych nazvala panickými atakami, vždy vyrazil do akce. I když ho k tomu občas musela dokopat veverka 😂.

Moudré rady mu dávala i sova Mudrlice. Scénář jí předepisoval jistou noblesu, což může být nuda, naštěstí Murdlice v podání Anny Kulované to vždy dokázala něčím rozbít. Působila roztržitě a ještě ke všemu by si nejdřív měla zamést před vlastním prahem, co se pořádnosti týče. 😂 Myslím, že v podání někoho jiného by mě snad Mudrlice ani tolik nebavila. Takto byla perfektní 😊.

Typově byl perfektní Petr Klimeš coby Puchonosor. Nejvíc mě bavil ve chvílích, kdy se skrze diváky „prodíral“ na jeviště a hodnotil to, co cítí. 😊 Sám má být podle podle scénáře doprovázen nepříjemným odérem, ovšem naštěstí se o tom jen mluvilo a nic jsme v sále necítili😂. Každopádně právě zmínkám o smradu se děti spolehlivě smály nejvíce.

Čarodějnici Řachatici ztvárnila Lucie Kožinová, na níž jsem obdivovala hlavně to, že od chvíle, co navštívila Bordelínu, v jednom kuse něco požvykovala, jedla a všemožně konzumovala. Zvládla u toho ale mluvit, zpívat i tančit. A ještě si stěžovala, že má hlad a je vyhublá. Zaujala mě i skvělým čarodějnickým smíchem, u kterého jsem si říkala, že přesně tuhle roli bych si chtěla vyzkoušet 😂.

Ač je Řachatice asi herecky nejvděčnější úlohou, titulní hrdinkou je samotná Bordelína. Má logicky nejvíce prostoru a je jen málo okamžiků, kdy není na jevišti. Řada textů, včetně krkolomných kouzel, zpěv, tanec, s tím vším se musí potýkat Alžběta Fišerová a Bára Kepková. Obě si zaslouží velký potlesk, už jen za nervy, které doprovázely premiéru tohoto představení. Alžběta totiž jen pár dní před dnem D onemocněla a Bára, která do té doby měla nastudovanou „jen“ roli veverky Drzečky, proto musela narychlo vypilovat i Bordelínu a odehrát premiéru. Sice jsem u toho osobně nebyla, ale věřím, že byla skvělá.

Pro Alžbětu byla premiérou tak právě ta repríza, kterou jsem navštívila já. Nervozita jistě pracovala, ale já to ze sedmé řady rozhodně nepoznala. I když možná něco zapomněla, nedala to znát a všechno uhrála natolik suverénně, že by mě ani nenapadlo, že je něco v nepořádku. Zářila na nás z jeviště jako sluníčko a učinila z Bordelíny pořádnou sympaťandu, s kterou by se rád kamarádil každý. A to rozhodně není málo 😊.

Co říct závěrem? Snad jen že šťastný konec je zaručen. Takže, přejeme krásný Den dětí a zazvonil zvonec… a pohádky je konec!