Představení Hotel Žižkov: Návrat do minulosti

Hotel Žižkov

Poslední přehlídka významné módní návrhářky, vystoupení vycházející herecké hvězdy, lékařská konference, to vše se má v jeden den odehrát v Hotelu Žižkov. Nový majitel o ničem z toho ale neví a nechápe, co se to tu děje. Vše navíc zkomplikují i vzkazy a dopisy, které odkazují na jakousi dávnou křivdu. Řada různých tajemství pomalu vyplouvá na povrch a dojde i ke zločinu, který je potřeba vyřešit. Takové představení z produkce 3D Company a Divadla Puls jsem měla možnost zhlédnout v Žižkovském divadle Járy Cimrmana a jelikož na mě udělalo velký dojem, rozhodla jsem se o něm napsat i sem, ačkoliv je to tedy od muzikálů pořádná odbočka a žádné očividné propojení s muzikálovými představeními mě vlastně nenapadá na první dobrou.

Snad jen, mi při psaní těchto řádků, pořád v paměti vystupují i vzpomínky na jeden muzikál, jehož děj se rovněž odehrával v hotelu a jednalo se o mozaiku lidských osudů, které osud zavál na stejné místo. Kdo viděl, jistě už tuší, že myslím Grand Hotel, uváděný v Městském divadle Brno. Podobnost je patrná i díky podobné době, do níž je příběh zasazen. Zatímco muzikál Grand Hotel nám ukázal rok 1928 v Berlíně, díky Hotelu Žižkov zůstáváme v naší vlasti a vracíme se přesně o sto let zpět, tedy do roku 1923. Představení se možná bude hrát ještě příští rok a tam se nabízí otázka, zda se s otočením kalendářů posune i rok, do něhož nakukujeme.

Ale abych vám vysvětlila, v čem je Hotel Žižkov jedinečný, tak se teď musím opravit – nenakukujeme, my tam totiž přímo propadneme. Při vchodu do divadla sice ještě dostaneme do ruky program, ovšem pak už se začínají dít věci – portýr se vás ptá, zda nemáte zavazadla, v šatně neboli recepci si vyzvednete klíč od pokoje, převázaný barevnou stuhou. A následně se, spolu s dalšími diváky, dozvíte, že je v hotelu jakýsi zmatek a ještě není možné vás ubytovat. Pro zkrácení času a zabavení vás čeká prohlídka hotelových prostor s asi čtyřmi zastaveními, přičemž v každém se odehraje něco neočekávaného. Na každém z těchto míst vás čeká jedna porce příběhu. Dávejte dobrý pozor, co kdo říká a jak se chová, každý detail se vám na konci může hodit.

Po pauze nás totiž čeká pěvecké vystoupení krásné herečky Ády Řezníčkové, jenže je přerušeno. A následně je nutné rozplést pavučinu lží jednotlivých figur a zjistit, kdo z nich je vrahem a co se vlastně v tomto zvláštním hotelu odehrálo. Tady už sice jako divák klasicky sedíte v hledišti a dění se odehrává na jevišti, ovšem právě obecenstvo je hlavním hybatelem děje. Diváci totiž postavám pokládají otázky a následně společně hlasováním vyjadřují svůj názor na to, kdo je pachatelem. Vzápětí herci odhalí skutečnost a publikum má tedy jasno, zda uhodlo, nebo ne. Tím pádem představení ideální pro všechny ty, co vám doma u televize kazí všechny detektivky, když tvrdí, že je to přece jasné a pachatele už zná. Vezměte ho s sebou do divadla, ať se jeho talent ukáže v plné kráse! 😂

Možná že to platí i na mě, ostatně, také pachatele v příběhu jsem si tipla správně. Většina diváků ale hlasovala pro někoho jiného, každopádně pravdu jsme se nakonec přece jen dozvěděli. Moc se mi líbil tento postupný styl odhalování příběhu, a ačkoliv jako introvert nejsem fanoušek divácké interakce, nikdo mě do ničeho nenutil, ptali se jiní a já se časem též osmělila nějakou tu otázku položit.

Myslím si, že muselo být velmi náročné Hotel Žižkov režírovat a především ukočírovat jednotlivé části příběhu tak, aby vše časově vycházelo. To vše zvládl Martin Vokoun (spolu s Lucií Helenou Botlíkovou jsou podepsáni i pod scénářem) s přehledem. Herci pod jeho vedením jednali naprosto bez zaváhání, ke správnému načasování jim pak pomáhalo takové drobné tikání, které pro diváka ještě přidalo na tajemnu.

Oceňuji též, jaké obsazení bylo vybráno. V případě některých rolí se sice střídají dvě alternace, ovšem já měla zatím možnost vidět pouze jednu „várku“ herců a připadalo mi, že se všichni do svých rolí skvěle hodí. Naprosto s figurami srostli a skutečně jsem měla pocit, že sleduji osudy lidí z 20. let. Možná tomu napomohlo i to, že jsem většinu účinkujících dosud neznala, snad až na dvě výjimky.

Coby módní návrhářku Jindřišku Podhůrskou jsem měla možnost vidět Lucii Kožinovou, kterou znám nejenom z muzikálové pohádky Čarodějnice Bordelína Divadla Radka Brzobohatého. Minimálně její hlas vám jistě také bude povědomý díky dabingu 😊. Každopádně zde se představila v roli postarší ženy, nemocné a zkroušené. Na světě má už pramálo radostí, snad ještě poslední sklenku koňaku by si dala.

S velkou láskou a úctou o ni pečuje mladá ošetřovatelka a společnice Hana v podání Taťány Havlové. Té se podařilo vytvořit postavu, u níž si nejste jisti, zda je opravdu taková křehká květinka, nebo je to jen póza, aby získala to, co chce.

Všechny své karty hned neodhalí ani právnička Elis (Barbora Jelínková) a politik Robert Škoda (Michal Hnátek), u nichž to sice nejprve vypadá na nevinné setkání po letech, ale zdání klame. Zdá se, že mezi sebou mají nějakou zlou krev. U této dvojice jsem ocenila především jejich energii.

O poznání něžnější a romantičtější rozhovor předvedou Jan Pichler a Kateřina Kuboušková v rolích mladého novináře a studentky medicíny, navíc dcery váženého lékaře. Oba byli velmi sympatičtí a fandila jsem jim od prvních chvil. Nejvíc mě pak pobavil kontrast mezi tím, jak novinář působí na začátku a jak na konci, během reakcí publika. 

Asi nejvíc mě zaujal ten střípek příběhu, který se točil kolem dvojice knížete Metternicha a jeho milenky, herečky Ády Řezníčkové. Zahráli si je Václav Krátký a Karolína Půčková, přičemž oba pro mě oplývali velkou dávkou charismatu. Navíc to mezi nimi skvěle jiskřilo – člověk si nebyl jistý, jestli se na sebe vrhnou a políbí se, nebo se začnou prát. Nebo možná by tento pár za večer zvládl obojí.

Vše pak doplňují herci představující personál hotelu a naše průvodce dějem – vtipná pokojská Karlička (Markéta Mandová), mladý pikolík Viktor (Martin Hlubocký), recepční Ludmila s očima navrch hlavy (Jana Valentová). Mým průvodcem pak byl samotný majitel hotelu Filip Král (Josef Horák), který v recepci rozdával i klíče od pokojů. Velmi mě bavil svými zdánlivými rozpaky a skvělým výkladem při prohlídce hotelu, kdy si můžete být jistí, že se nedozvíte vlastně vůbec nic 😂. Támhle je lampička, támhle obraz…

Přiznám se, že by mě lákala klidně i další návštěva Hotelu Žižkov, ačkoliv už příběh a rozuzlení znám. Ráda bych si totiž vyzkoušela, jak by na mě vše působilo, kdybych byla v jiné skupince a dané segmenty příběhu viděla v jiném pořadí. Také průvodce bych měla jiného a třeba bych si zase všimla jiných detailů než poprvé. A když nad tím přemýšlím, má v sobě Hotel Žižkov snad všechno – romantiku i spalující vášeň, nenávist a zlobu, napětí, zločin, zároveň však i vyloženě humorné chvilky.

To vše navíc v prostředí Žižkovského divadla Járy Cimrmana, které je kouzelné samo o sobě. Přiznávám bez mučení, že jsem tam byla vlastně poprvé. Hned na mě ale dýchla jiná atmosféra. Rozhodně nemáte problém uvěřit, že se nacházíte v době před 100 lety. Samotná výzdoba prostor divadla je zajímavá a já pak už jen přemýšlela, co patří přímo k divadlu a co už k našemu představení. Odkudsi pak zní i hudba Zdeňka Dočekala, jako vystřižená z filmů pro pamětníky.

Pokud tedy máte chuť vrátit se v čase a zahrát si tak trochu na detektiva, udělejte si rezervaci v Hotelu Žižkov 😊. Na viděnou v minulosti! 😉