Divadelní recitál Marta: Zůstat sama sebou
Stalo se vám někdy, že jste se na něco tak moc a tak dlouho těšili, až jste si začali danou událost v hlavě promítat a představovat? A když potom nastal „den D,“ ukázalo se, že vaše představa a skutečnost jsou od sebe dost vzdálené? Mně se to čas od času přihodí a jeden takový kulturní zážitek si odnáším i z letošních letních scén.
Divadelní recitál Marta, rekapitulující důležité životní milníky paní Marty Kubišové, se na letní scéně Musea Kampa hraje již druhým rokem. Premiéra se odehrála v roce 2022, a to u příležitosti jejích 80. narozenin. A já se na tuto inscenaci opravdu hodně těšila. Důvodů bylo hned několik. Jedním z nich bylo mé nadšení z představení Werich, které jsem na stejné letní scéně viděla rok před tím. Bavilo mě na něm skoro vše – vedle výborného obsazení i v malých rolích pak též svižný scénář, krásně plynoucí děj a jednoduchá, ale originální scéna. Byla jsem proto přesvědčená, že příběh ze života paní Kubišové má stejný potenciál, a doufala jsem, že se tedy zopakuje i mé nadšení. Druhá věc je, že mám obecně k hudbě 60. let velmi vřelý vztah. Písně Marty Kubišové do této éry rozhodně patří a těšila jsem se proto, že je zde uslyším. A v neposlední řadě mě lákal i samotný návrat do prostředí Kampy, které na mě působí skoro až magicky…
Asi tedy nikoho nepřekvapí, že jsem si koupila vstupenku záhy po premiéře. Ale co čert nechtěl – kvůli úrazu jsem musela na divadlo nějakou dobu zapomenout. Osiřelé vstupenky se naštěstí ujala Coffeerun a její nadšený článek, který o tomto díle napsala, pochopitelně prohloubil moji zvědavost a touhu ho vidět. Až se to letos přece jen podařilo a já se v srpnu mohla na Martu konečně vypravit.
Trochu nešťastně jsem se ale dostala ke koupi vstupenek až se zpožděním a zůstala volná již pouze místa v bočních sektorech, což bohužel můj celkový dojem z části ovlivnilo. Vstupenky, ač za stejnou cenu jako v sektorech vnitřních, nabízejí totiž výhled značně omezený a z takového úhlu, že to zážitek z inscenace zkrátka poznamenat musí. Rušivé bylo zejména odstavené pojízdné schodiště přímo v zorném poli většiny diváků tohoto sektoru. Je pak poněkud těžké vžít se do dění, které se právě na scéně odehrává… Pokud se tedy na tuto letní scénu vypravíte, doporučuji se těmto sedadlům raději vyhnout.
Představení zachycuje období cca 30 let, a to od zpěvaččiných začátků až do roku 1989 a jejího vystoupení na balkoně na Václavském náměstí. Poznáváme tak Martu jako mladou, začínající a spíše trochu introvertní zpěvačku, která si z počátku ani neuvědomuje svoji slávu. Jsme svědky jejího seznámení s Václavem Neckářem a Helenou Vondráčkovou a vzniku tria Golden Kids, můžeme nahlédnout do prvních vztahů a manželství Marty a následně až do nejisté a bezvýchodné doby, kdy jí bylo veřejné vystupování zakázáno. To vše je proloženo vyprávěním a komentováním událostí samotnou Martou, která se necítí být nijak výjimečná a jejím přáním a hnacím motorem je pouze nic nepředstírat a zůstat sama sebou.
Myslím, že už jenom z této rekapitulace je jasné, že zajímavých témat ke zpracování bylo dostatek. Já osobně ale považuji právě scénář za nejslabší článek této inscenace. Působil na mě trochu neuceleně. Nabízí řadu zajímavých momentů, ale také těch, co mě místy až nudily. Především první půlka by si zasloužila zkrácení. Věnuje se Martiným začátkům a zejména část týkající se vyhlašování Zlatých slavíků se mi zdála být nekonečná. Po přestávce se celková nálada zcela promění a dostáváme se do období normalizace, které rozhodně optimistické nebylo. Větší prostor je dán činoherním pasážím na úkor těch hudebních. Nejsilnější scénou celého recitálu je pak výstup, v němž zazní Modlitba pro Martu. Ta nechá chladným skutečně jen málokoho. Pokud však tuto píseň čekáte v samotném závěru, rovnou vás zklamu. Recitál totiž neuzavírá, nic to ale nemění na tom, že okamžik, kde zazní, je opravdu působivý. Naopak finále by si ovšem zasloužilo o něco větší gradaci.
Po vizuální stránce musím vyzdvihnout velmi hezké kostýmy a práci maskérny, jelikož ústřední trojici se podařilo ztvárnit tak, že vlastně vůbec není pochyb, koho máme před sebou.
Trochu jinak tomu bylo u dalších, menších rolí, v nichž již herci zůstali oblečeni civilně, a to i ve chvílích, kdy měli ztvárnit takové legendy, jakými byli Eva Pilarová, Waldemar Matuška či Karel Gott. Zde již tedy diváci dostávají větší možnost, aby zapojili svou fantazii, a herci pak zase, aby na malém prostoru mohli zaujmout.
A tím se vlastně již pomalu dostávám k obsazení. Ohromný dojem na mě totiž udělala kapela tvořená herci, kteří se zhostili i menších rolí. Sešla se zde proto poměrně početná skupina všestranně talentovaných umělců, kteří mohli prokázat nejen nesporné herecké i pěvecké kvality, ale zároveň i celé představení hudebně doprovázet. Během mé návštěvy kapela vystoupila ve složení: Dominik Renč, Vojtěch Havelka, Daniel Šváb, Rozálie Havelková, Barbora Kubátová, Petr Stach, Petr Vršek a Petr Mikeš. Nejvíce mě zaujali pánové Stach, Šváb a Vršek, a to hlavně v druhé půlce.
V titulní roli se alternují Berenika Kohoutová a Hana Holišová a já vlastně v tomto případě neměla žádnou preferenci. Berenika Kohoutová, kterou jsem nakonec viděla, byla naprosto přesvědčivá. Ačkoliv na mě obvykle ve svých rolích působí trochu jako rebelka, líbilo se mi, že se jí toto tentokrát podařilo upozadit. Vykreslila Martu i jako ženu plnou obav a strachu, jejíž mediální obraz byl do značné míry a tak trochu mimoděk, vytvořen především vlekem událostí, a také dobou, v níž žila. Výborná byla i po pěvecké stránce. Při Modlitbě pro Martu v jejím podání jsem pocítila husí kůži a záplava slz se spustila už při prvních tónech.
Příjemným překvapením byl pro mě i Denis Šafařík v roli Václava Neckáře. Myslím, že zde hodně pomohlo, že je Denis Šafařík panu Neckářovi podobný i typově a jako sympatický mladý zpěvák plný elánu, působil velmi uvěřitelně.
O něco těžší to v tomto ohledu měla Sara Sandeva ztvárňující Helenu Vondráčkovou, jejíž postava, vykreslená v rámci recitálu jako poněkud jednodušší naivka, tu nevyznívá ani trochu lichotivě. Spíše naopak. Pokud tedy patříte mezi fanoušky Heleny Vondráčkové, nejspíš nebudete úplně nadšeni. Tím ale rozhodně nechci kritizovat výkon herečky, spíše to, jak je tato role napsaná. Postava Heleny mě ale celkově zaujala úplně nejméně.
A jak to tedy celé dopadlo? Podařilo se přiblížit mým očekáváním a představám? Ne tak úplně. Nemůžu říct, že by byla Marta špatné představení. Jeho silnou stránkou je opravdu dobré obsazení i živá hudba v podání talentovaných umělců. Jeho slabinou je pak nevyužitý potenciál zajímavého příběhu, převedeného do velmi průměrného scénáře, což je podle mě škoda. Rozhodně vás ale od tohoto zážitku nechci odrazovat. Vždyť i na tomto webu už najdete na Martu dva zcela odlišné pohledy. A tak to má přece být. 😊
Napište váš komentář
Chcete se zapojit do diskuze?Neváhejte a napište váš příspěvek.