Muzikál Oliver!: Prohnilý Londýn viděný dětskýma očima
Ve svých minulých článcích jsem již několikrát zmiňovala, že jako dítě jsem byla milovníkem dobrodružné literatury. Vedle Karla Maye, Julese Verna, Alexandra Dumase, Marka Twaina či Jaroslava Foglara se v mé knihovně vyskytovaly i knížky Charlese Dickense. Všichni zmínění spisovatelé pro mě znamenali obrovské duševní bohatství, romantiku, dobrodružství, napětí a v neposlední řadě i sílu vůle a statečný boj s osudem. Zejména Mark Twain a Charles Dickens měli velmi podobný styl psaní – koneckonců žili a tvořili ve stejném století, pouze s tím rozdílem, že Twain v Americe a Dickens v Anglii. Snad proto jsou Twainovi dětští hrdinové Tom Sawyer a Huckleberry Finn tak moc podobní Dickensovým Davidu Copperfieldovi a Oliveru Twistovi. Amerika ani Anglie rozhodně nebyly v 19. století pro ty nejchudší vrstvy ideálním místem pro život a nejhůř na tom byly děti osiřelé či z rozvrácených rodin.
Oliver Twist byl jedním z těch sirotků, kteří odmala strádali, neměli pořádné jídlo a neznali rodičovskou péči. Co si pamatuji z knížky (kterou už žel nemám, zřejmě si ji ode mě někdo půjčil a nevrátil), po smrti matky se dostal do sirotčince, kde panovala přísná ruka jeho správce, pana Bumbla. Oliver je ten, kdo vystupuje z řady a nenechává si všechno líbit, což způsobí jeho vyhazov a umístění „o dům dál“ – ve skutečnosti z bláta do kaluže. Dostává se do pohřebního ústavu jako poskok, kde ale také dlouho nevydrží, a jeho další životní zastávkou je banda londýnských zlodějů vedena tím nejzkušenějším – prolhaným Židem Faginem. Zde Oliver nachází kamaráda, kterému říkají Lišák. Potkává také krásnou Nancy a toho největšího zloděje Billa Sikese. Oliverovi se místo moc nezamlouvá, má však zde jídlo, střechu nad hlavou a aspoň občas nějaké to vlídné slovo… Zlodějské řemeslo dovede Olivera až před soud, kde ho zachrání starý pán Brownlow, a tak se Oliver dostane do pěkného domu se služebnictvem. Banda zlodějů se však Oliverovi opět připlete do cesty a události se začínají proplétat do složitého uzlu – z něhož vyjde najevo Oliverův původ.
Muzikál Oliver! ve velké míře kopíruje obsah knihy a děj není příliš pozměněn, je pouze zkrácen. Bohužel je utnutý v závěru, kde si jednotlivé střípky rozuzlení žádají ještě nějaké dovysvětlení anebo aspoň více projevů emocí. Ve chvíli, kdy Oliver objeví svoji skutečnou rodinu, muzikál skončí, a to mi přijde škoda. Mnoho otázek zůstalo nezodpovězených, což vzhledem k dětským divákům nebylo úplně fér a minimálně jedna závěrečná píseň či duet se šťastným koncem chyběla. I tak však musím říct, že muzikál Oliver! je skvostným dílem a důstojnou interpretací Dickensova odkazu jako na zlatém podnose.
Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě (Divadlo Jiřího Myrona) přineslo již druhé uvedení Olivera! v České republice. Pro mě to však byla premiéra, kterou jsem si nemohla nechat ujít. Autorem hudby a libreta je Lionel Bart a poprvé byl Oliver! uveden již v roce 1960 v Londýně. Hudebně je tento muzikál vcelku zajímavý, ale jednotlivé písně si na první poslech zřejmě nezapamatujete. Mně osobně se po hudební stránce rozhodně víc líbila druhá půlka, která byla pestřejší co do hudebních žánrů i rytmů než první, kde mi vše znělo stejně a bez nápadů. Celé představení je ale značně činoherní, což zmírňuje ten dopad jednotvárné muziky a nutí diváka zaměřit se víc na texty než jednotlivé melodie. Když to vezmu jako celek – co do textů, dějové linky, hudby, písní, činoherních pasáží, veselých výstupů i napětí byl celý muzikál maximálně vyvážený a rozhodně nenudil.
Zdařilé české texty jsou z dílny Josefa Joska, úprav a aktualizace textů se ujal Michael Prostějovský. Za velmi vydařenou považuji scénu Davea Bensona a veškeré dekorace, jež byly velice efektní, funkční, nezabíraly zbytečně moc místa a nebyly nijak přeplácané. Nejlepší práci udělala obrovská točna, na níž se střídaly jednotlivé obrazy a na scéně se tak bleskově měnila jednotlivá prostředí. Jelikož se nacházíme ve špinavém Londýně, většina kulis se skládala z fošen, prken, šňůr a hadrů. Ponurou atmosféru dotvářel světelný design Davida Janečka ve studených modrých a šedých světlech, k nimž výborně ladily i kostýmy Andrey Pavlovičové.
Dramaturg Pavel Bár a režisér Lumír Olšovský rozhodně neměli jednoduchou práci, jelikož drtivá většina aktérů na jevišti byly děti ve věku kolem 8-12 let, možná některé o něco starší. Každopádně vydolovali z nich to nejlepší, což určitě nebylo snadné, protože většina z nich neměla zatím žádné divadelní zkušenosti. Děti tvořily značnou část company, kdy na začátku hrály obyvatele sirotčince a později členy zlodějské bandy. Jediná věc, kterou bych jim vytkla, byla špatná srozumitelnost textů ve sborových číslech. Jinak ale zpívaly velmi dobře, hravě zvládly i těžké vokály a neslyšela jsem jediný falešný tón. Rovněž jejich herectví bylo skvělé včetně výrazů těla i mimiky.
Olivera Twista hrál Jan Pražák a jeho parťáka Lišáka Lukáš Bátor. Oba kluci si počínali jako zkušení herečtí matadoři a publikum pro ně nešetřilo potleskem. Hráli i zpívali s nadšením a zápalem pro své role, a ve všech pasážích (vtipných i těch smutných či napínavých) byli velmi přesvědčiví.
Mazaného zlodějíčka Fagina hrál Juraj Čiernik a bez okolků mohu říct, že si zadělal minimálně na nominaci na Thálii. Zatímco v knize byl Fagin záporná postava, v muzikálu je to spíš karikatura darebáka, který je ale divákovi do jisté míry sympatický. Muzikálové pojetí této postavy je spíš takové, jak ho vidí dítě – neškodný zloděj s velkou mírou laskavosti, avšak nezapře v sobě židovské rysy, zejména chamtivost. Jeho sólová píseň s velkou dávkou extravagance, přehrávání či sebelítosti byla vrcholem celého představení.
Opravdovým záporákem, z něhož šel strach, kdykoliv se zjevil, byl Bill Sikes v podání Romana Haroka. V úplném protipólu byla k němu Nancy, něžná rusovláska, která ho bezmezně miluje, neopětovaná láska ji však dovede až tam, odkud není návratu. Andrea Gabrišová ji zahrála naprosto famózně, a i přes značnou hlasovou indispozici dala do role vše, zpívala zplna hrdla, jak jí to jen hlasivky v té chvíli dovolily. Klobouk dolů!
V roli Bumbla byl velmi výrazný (nejen zjevem) Jiří Sedláček, služku Charlottu hrála Diana Demecsová, divácky vděčné opilecké role Noea Claypolea se ujal Adam Živnůstka (jehož modřiny po představení bych nechtěla vidět), pana Brownlowa se zahrál Libor Olma a pár Sowerberryových Eva Zbrožková a Pavel Liška. Ještě zmíním Terezu Dostalovou v roli Betty a Jarmilu Haškovou v roli vdovy Corneyové.
Oliver! v Ostravě je opět jedno výborné představení pro všechny generace, muzikálová klasika na motivy klasiky literární. Rozšiřuje nejen seznam muzikálů, v nichž účinkují převážně děti (v programu divadla je jim dán značný prostor), ale také přibližuje, jak vypadal svět před 100-150 lety, což není až tak dávno. Příběh Olivera Twista se reálně mohl odehrát a dává divákovi pocítit, jak nelehká byla kdysi doba, o níž dnes pouze čteme v knihách zapadlých prachem. Svět se rychle mění, a tak kdybych byla dítětem dnes, sama nevím, zda bych sáhla po stejných knihách jako před 30 lety… Jsem však ráda, že mi tenkrát neunikly a byly součástí mého dětství.
Leave a Reply
Want to join the discussion?Feel free to contribute!