Činohra Ženy Jindřicha VIII. aneb Chudák král(em): Královský záskok

Ženy Jindřicha VIII.

„Mám pro vás dvě zprávy – jednu dobrou a jednu špatnou,“ oznámili nám poté, co jsme usedli do Otáčivého hlediště v Českém Krumlově těsně předtím, než začala komedie Ženy Jindřicha VIII. aneb Chudák král(em). Tou dobrou zprávou bylo, že počasí se zdálo být příznivé – a skutečně, během celého večera nespadla ani kapka. „Špatná zpráva“ pak byla změna v obsazení, pořadatelé nám pro jistotu oznámili dopředu, že představitel hlavní role a pravděpodobně největší hvězda celé hry, Petr Rychlý, si minulý týden poranil nohu a zatím nemá od lékařů povolení se k této náročné divadelní úloze vrátit.

Já osobně jsem zprávu o zranění Petra Rychlého zachytila už dříve a byla jsem především ráda, že se představení neruší. Ocenila jsem ale, že pořadatelé to zkrátka nenechali „vyhnít“, jak se to někdy dělá, naopak o této změně v obsazení všude informovali – svítilo to na webu, oznámili nám to před začátkem a dokonce to bylo zaneseno i v programu, a to formou vloženého listu s obsazením daného večera. Při koupi programu jsem byla na tento fakt i upozorněna, přičemž jsem měla radost – především proto, že v hercích Jihočeského divadla nejsem úplně „kovaná“, každopádně díky fermanu mám zkrátka jistotu v tom, koho jsem vlastně viděla. Navíc si myslím, že tím pořadatelé projevují úctu nejen nám divákům, ale především samotným účinkujícím. Nedělají z nich jen nějaké bezejmenné tváře, nýbrž nám dávají možnost je poznat a ocenit i konkrétně.

Nuže, zpět k přeobsazení Petra Rychlého… Místo něj nastoupil do akce Tomáš Drápela, který, jak nám bylo řečeno, roli nazkoušel za rekordních 24 hodin. Myslím, že u leckterého jiného díla by to byl parádní výkon, ale v tomto případě? Já bych mu snad i udělila nějakou cenu. Kromě herecky náročné dvojrole totiž musel předvést vlastně i sportovní výkon – pořádně se totiž naběhal. Nedlouho před cestou do Krumlova, jsem ostatně poslouchala rozhovor s Petrem Rychlým, který přiznal, že krokoměr, co měl schovaný, naměřil, že během jednoho večera před diváky naběhal zhruba 4 kilometry! Wow, už jen za tohle tleskám 😊.

Navíc si myslím, že Tomáš Drápela byl výborný naprosto po všech směrech a nevšimla jsem si, že by někdo nějak vzdychal a smutnil, že nehrál pan Rychlý. A přitom si třeba také někdo další koupil lístek i kvůli němu, zrovna jako já. Přiznávám, že pokud by se tento kousek hrál i v příští sezoně a pan Rychlý by už byl fit, asi by mě jeho výkon též zajímal. Komediální talent mu rozhodně nechybí a třeba by si přidal i nějakou hlášku či perličku navíc, kdo ví. Ale na druhou stranu rozhodně nejsem zklamaná, naopak jsem velmi ráda, že se mi poštěstilo vidět Tomáše Drápelu. Doposud jsem ho neznala, ovšem hned mě přesvědčil, že je skvělý herec.

Jeho výkon a stejně tak i celkově skvělé představení, vymakané do posledních detailů, mě tedy přimělo, abych o Ženách Jindřicha VIII. napsala tento článek, i když uznávám, že je to od muzikálů pořádně velká odbočka. Pravda je, že Otáčivé hlediště by nějakému muzikálu také slušelo, já tam v minulosti viděla Divotvorný hrnec a dodnes na to ráda vzpomínám. V řadě za mnou pak nějaké paní mluvily i o tom, že se tam dříve hrál Dracula. To musel být teda sakra zážitek!

Atmosféra v Otáčivém hledišti je naprosto unikátní. Možná jsem to zmiňovala již v článku o Divotvorném hrnci, ale připadá mi, že i nějaký nepovedený titul by tímto kouzelným a jedinečným prostředím a zpracováním mohl být pozvednut. V případě komedie Ženy Jindřicha VIII. aneb Chudák král(em) jsem ovšem měla dojem, že se jedná o dokonalou symbiózu – jedno bez druhého by nemohlo tak parádně fungovat. Skvělý scénář prošpikovaný humornými momenty by byl jistě vhodný i pro divadlo, jenže muselo by se škrtnout nějaké to pobíhání, což by zkrátka byla velká škoda.

Martin Glaser a Olga Šubrtová zkrátka vyrobili příběh přímo na míru Otáčivému hledišti. Ačkoliv jsme zůstali sedět na místě, v jednom kuse jsme se stěhovali do jiných prostředí a většinou byly geniálně využité i ty chvíle, kdy se hlediště zrovna otáčelo. Něco se dělo vepředu, někdo běžel kolem nás z boku, někam jsme se pohnuli a tam už se dělo něco dalšího. Muselo být neuvěřitelně náročné něco takového nazkoušet, celé to byla vlastně jedna velká prostorová choreografie. Snad proto je v programu uvedeno, že představení řídí dva další lidé – Jaroslav Kukrál a Jan Saska. Představuji si, že právě oni dávají pozor, aby se vše odehrávalo přesně tak, jak má a jak si to režisér Martin Glaser vymyslel.

Scénu vytvořil Jaroslav Milfajt a povedlo se mu královský dvůr tudorovské Anglie přenést do Krumlova. Prostředí zámku a jeho zahrad mu k tomu poskytlo vhodné „hřiště“, geniální bylo využití balkonku a rovněž vyvýšeného prostranství, kterému při našem příchodu vévodilo královské lože. Působilo skutečně přesvědčivě, a proto by mě vlastně ani nenapadlo, že se s ním bude ještě párkrát hýbat. Naše pozornost byla vždy nasměrována jinam, a když jsme se vrátili, už tam postel nebyla, místo ní se tam chytala za hlavu rodina Boleynova. A příště bylo lože zase zpátky, jako kouzlem. Nejvýraznější kulisou byl jistě Hostinec U krále Jindřicha s vývěsním štítem, který byl odevšad dobře viditelný. Ani tam nechyběla postel, i když tedy už skromnější, vhodná pro obyčejný lid. Po celém areálu jsme pak nacházeli další drobnosti, které byly v ději využity později – především černé stany, jejichž účel nám byl osvětlen až téměř v samém závěru.

Do správné historické doby nás spolehlivě přenesly také krásné kostýmy Lenky Raškové. Nejvíc mě zaujalo, že díky kostýmům jste snadno i na dálku poznali, se kterou ženou Jindřicha VIII. máte tu čest. Vážená Kateřina s nádechem španělské vášně v červené barvě, dramaticky černá a elegantní femme fatale Anna Boleynová, něžná a zároveň vtipně pojatá Jana Seymourová, každá byla jedinečná i svá, přesto mi připadalo, jako by zrovna každá z nich vystoupila z obrazu. Rovněž Jindřich byl oděn naprosto podle mých představ.

Co se týče příběhu, myslím, že historii kolem anglického krále Jindřicha VIII. a jeho šesti žen, už jistě dobře znáte. Tak tedy jen pro pořádek – Jindřich byl zkrátka trochu přelétavý, co se manželek týče. S první se rozvedl, druhou nechal rovnou popravit, třetí zemřela při porodu, ale dala mu vytouženého syna (přičemž ten se nakonec stejně dospělosti nedožil a vládnout stejně musely dcery! 😁), čtvrtá se Jindřichovi zdála příliš ošklivá, pátou nechal pro jistotu zase popravit a teprve šestá choť Jindřicha přežila. V komedii Jihočeského divadla je největší prostor věnován prvním třem manželkám (z nichž objevují se tedy snad všechny, přičemž nejvíc si z těch zbylých rozhodně zapamatujete tu čtvrtou 😂), do hry ale vstupuje ještě jedna, už historicky nepodložená, záležitost. Král Jindřich má totiž dvojníka mezi obyčejným lidem. Hostinský Jindra je mu neuvěřitelně podobný, aniž by to sám tušil. Žije klidným životem s manželkou Aničkou a rodí se mu samí synové. Jindřich na trůně má zase trápení se svou „Aničkou“ Boleynovou a rodí se mu samé dcery. Jak si jistě dovedete představit, když se dva Jindrové ocitnou v blízkosti toho druhého, může dojít třeba i k záměně. A pak už se situace zamotá naprosto neuvěřitelným způsobem. 😊

„Jindřich se musí v hrobě otáčet,“ komentovala zápletku moje maminka, která se ovšem během představení mnohokrát hlasitě smála a dokonce smíchy i brečela. Rozhodně nebyla sama, smích i potlesk byl slyšet všude. Já jsem se bavila přímo královsky (daleko víc, než bych bývala čekala) a dokonce si myslím, že ačkoliv je zápletka poměrně přitažená za vlasy, vlastně by mi v kontextu života Jindřicha VIII. dávala i smysl 😁. Krásně vymyšleno.

Velký podíl na naší skvělé zábavě mají především herci. Vždycky se na scéně objevil někdo, u koho jsem si říkala: „Jooo, tak ten je boží, ten to hraje skvěle.“ Případně: „Tahle paní je nejlepší, nejvtipnější, na té to hodně stojí!“ A pak se objevil zas někdo další a též skvěle zaperlil, tím pádem nakonec musím říct, že to byl především skvěle sehraný tým, kde měl téměř každý jednotlivec svůj prostor zazářit. Coby královský kancléř Cromwell mě bavil Tomáš Kobr, úlisný had, co vždy přijde na ten správný nápad. Nejvtipnější je sledovat, jak se mění jeho výrazy ve tváři, když mu něco nevychází dle plánu. Jeho věrným sluhou je Pavel Oubram, na němž bylo krásně vidět, jak má v jednom kuse z něčeho strach, ale musí svého pána poslechnout, stůj co stůj. Perfektní práce s hlasem (chvílemi až fistulka) i s gesty a různými pohyby.

Z královských chotí nás nejvíce dostávala Dana Verzichová coby Jana Seymourová. Celé představení „odťapala“ takovým legračním krokem. Oči navrch hlavy a hlavně musí poslouchat a dělat, co se jí řekne. Jenže leckdy tomu vlastně ani sama nerozumí 😂. Roztomilost sama. 

Německou princeznu Annu Klévskou si zahrála Natália Drabiščáková, kvůli jedinečnosti své postavy změněná jakousi maskou s velkým nosem. Líbilo se mi, jak pracovala s hlasem. Vše jsem jí věřila a hodně jsem se během jejích scén nasmála.

Další, tentokrát již nekorunovanou královnou, je hostinská Anna v podání Věry Hlaváčkové. Správná vesnická ženská, co se nebojí práce a ani z toho, že jí muž nepomáhá, si nic nedělá. Všechno bere, jak to přijde. Když to na ni přijde, zkrátka porodí. Když se jí muž zblázní, povolá syny, aby ho chytili a zavřeli do chlíva 😁. Co jiného jí zbývá 😊. Naprosto skvělý výkon, vždycky když jsme se ocitli u Hostince, těšila jsem se na další její výstup. Skvělým parťákem jí pak byl David Krchňavý alias její nejstarší syn John. Nejenže se i on hodně naběhal a vždy dokázal i perfektně okomentovat každou situaci, takovým skoro až britským suchým humorem.

Vtipné momenty měli rozhodně na svědomí i Boleynovi – především Annin bratr Jiří (Dan Kranich) se svou hláškou, kterou opakoval v každé situaci. Sestra Marie, kterou si zahrála Taťána Kupcová, si také leckdy přisadila. Též malá Annina sestřenice dokázala zaperlit. Samotná Anna v podání Lenky Šestákové byla především krásná a vychytralá. Dokázala svých půvabů dobře využít, bohužel intriky se nakonec přece jen obrátily proti ní. Bavila mě především na začátku, když oznamovala králi svůj požehnaný stav.

Zmínit bych měla jistě i první manželku Jindřicha Kateřinu, která byla v podání Jaroslavy Leufenové, velmi ctihodnou. Přesto si ale nenechala líbit vše a měla v sobě elán, což se mi líbilo. Bohužel tedy, ne vždy jí bylo dobře rozumět, zvlášť když byla k hledišti otočená zády. Mohlo to být ovšem způsobeno technikou…

V roli kardinála Wolseyho se představil Jakub Koudela, zaujal mě i mnich Astolfo (především vervou, kdy málem zapomněl, co skanduje 😁) v podání Pepy Honzíka. Coby dívka pak střípek mystiky přinášela i Eliška Brumovská.

Dál se kolem nás vystřídala ještě asi dvacítka dalších herců, co ztvárňovali anglické i německé dvořany a všechen lid. A dále ještě zhruba tucet dětských herců. Zkrátka lidí jako na kostele! Všichni ale zasluhují potlesk.

Na závěr se zase vracím na začátek – a to k představiteli hlavní dvojrole Jindřicha a Jindry. Tomáš Drápela má sice k ruce dvojníka (přece jen v některých scénách musí být oba pánové, takže by se musel rozdvojit) Daniela Vondráka, každopádně mění oděv, hlas, gesta i veškeré způsoby natolik rychle, že to zavání skoro až nějakými kouzly. Chvíli je králem, za okamžik odněkud vyběhne jako chuďas a já už si zkrátka několikrát říkala, že to snad ani není možné, že je to zase on. Obě postavy se mu podařilo výborně rozlišit, nikdy proto nezapochybujete, kdo před vámi stojí, ať už má na sobě zrovna cokoliv. Za nejlepší moment pak považuji závěr, kdy Jindřicha a Jindru nevidíme, ale jen slyšíme. Tomáš Drápela hraje v jeden moment obě dvě figury a hádá se tedy vlastně sám se sebou. Přiznám se, že mi to vlastně došlo až po chvíli, protože byl zkrátka natolik přesvědčivý, že jsem si ho zkrátka skutečně dokázala představit dvakrát, jako dva různé chlapíky se stejnou tváří. Bravo! 😊

Děkuji Jihočeskému divadlu a Otáčivému hledišti za krásný zážitek. Mám radost, že se vše povedlo a že se pobavila i moje maminka, pro niž byla návštěva Otáčivého hlediště a Českého Krumlova celkově dávným snem. Tak to si můžeme odškrtnout 😂. Copak asi podnikneme příště? 😉