Bláznivá svatba aneb Slaměný klobouk: Balzám na špatnou náladu

Když jsem před více než 20 lety poprvé viděla v Divadle Na Fidlovačce představení Slaměný klobouk, byla jsem nadšená. Dokonce natolik, že jsem se k němu opakovaně vracela a dojmy byly pokaždé stejné.

Sice si už nevzpomenu na úplně každý detail, ale i tak si vybavím náladu, kterou ve mně toto dílo probouzelo – bylo to především nadšení z vtipného příběhu, který měl spád a ani na chvíli nenudil. Před tím, než jsem se pustila do psaní tohoto článku, jsem dokonce zalovila ve své sbírce a program z Fidlovačky v ní našla. A zjistila, že se jednalo o uvedení Slaměného klobouku ve verzi upravené pány Voskovcem a Werichem s písněmi Jaroslava Ježka. Invence této trojice byla vždy obdivuhodná a domnívám se proto, že každý, kdo se pokusí adaptovat tento titul znovu a po svém, to bude mít nesmírně těžké.

To se mi tak trochu potvrdilo, když jsem se – záhy po premiéře v dubnu 2023 – vypravila na nové nastudování, které se pod názvem Bláznivá svatba aneb Slaměný klobouk hraje v Divadle Lucie Bílé. Na tento titul jsem byla moc zvědavá, dostupná videa vypadala slibně a zaujala mě i převážná část obsazení. Bohužel, ač se mi představení líbilo, ten pocit nadšení, co jsem si v sobě celé ty roky uchovávala, se už znovu nedostavil. Nedovedu ale jednoznačně říct proč. Je možné, že je problém jenom u mě a oživovat „neoživitelné“ zkrátka nejde. 😊 Čas letí a spolu s ním je třeba dát prostor a příležitost i inovacím a neutápět se pouze ve vzpomínkách…

Za úpravami Slaměného klobouku v Divadle Lucie Bílé stojí Václav Knop. Původní hru Eugèna Labiche upravil tak, aby byla přístupná současnému divákovi. Děj byl doplněn o povedená hudební čísla, jejichž autorem je skladatel a textař Raven. Hlavní dějová zápletka zůstává i v tomto novém uvedení prakticky nezměněná:

Fadinard je svobodný mládenec, který si život užívá plnými doušky. Je mladý, pohledný a dámám se líbí, čehož pochopitelně rád využívá. Jeho finanční situace však bohužel není nejlepší a řešení se rozhodl najít ve výhodném sňatku. Je právě svatební den a Fadinard se svým sluhou Felixem očekávají příjezd nevěsty a její početné rodiny z venkova. Tentýž den ráno se Fadinard vypravuje na projížďku, při níž dochází k nehodě. Jeho kůň nešťastnou náhodou sní klobouk jisté dámy, která právě trávila v lese intimní chvilky s poručíkem Emilem. Zmíněná dáma je však vdaná a ztráta či zničení klobouku by mohlo u jejího extrémně žárlivého manžela vzbudit podezření. Krátce před příchodem svatebčanů se proto v doprovodu Emila objeví u Fadinarda doma a odmítá jeho domácnost opustit, dokud se problém nevyřeší a Fadinard jí neopatří klobouk nový. Ten je tak – s podporou Emila – nucen nejen utajit před svou nastávající přítomnost cizí ženy ve své ložnici, ale zároveň pod různými záminkami svatební obřad oddálit a klobouk obstarat. To se však ukáže být značně komplikované, jelikož v rámci výpravy za kloboukem oba pánové narazí na své bývalé milenky, které s nimi rozhodně nemají soucit, a oni tak musejí čelit celé řadě nedorozumění, záměn a bláznivých situací.

Příběh má rozhodně značný potenciál. Bohužel jsem ale měla chvílemi pocit, že nebyl zcela využit. Zejména v první půlce se mi místy zdálo, že se děj trochu táhne a neodsýpá. Po přestávce nicméně představení nabralo druhý dech a pak mě již bavilo až do samého konce.

Vyzdvihnout rozhodně musím povedenou scénu Jaromíra Vlčka. Po celou dobu představení se vlastně nemění. Jednotlivé lokality jsou odlišené pouze drobnými úpravami, například doplněním stolku nebo židlí. Scéně však dominuje konstrukce vytvořená tak, že není vůbec pochyb, kdy a kde se děj odehrává – přelom 19. a 20. století, secesní Paříž. Vždy jsem měla pro secesní architekturu velikou slabost a líbilo se mi, jak snadno je možné v jednoduchých náznacích tento styl nastínit. Opravdu nádherné byly kostýmy Josefa Jelínka, u nichž si troufám tvrdit, že slušely skutečně všem.

Co se týče obsazení, myslím si, že se z převážné části povedlo a u většiny postav mi připadalo zvolené velmi dobře. Jediné, co mě místy trochu rušilo, bylo určité přehrávání. Chápu, že celý děj je třeba brát s velkou nadsázkou, ale u několika postav jsem se nemoha zbavit pocitu, že se nám právě tohle za každou cenu snaží dát najevo. Jako by snad divák nebyl dost inteligentní na to, aby pochopil vtip sám. Nedovedu posoudit, zda šlo o režijní záměr, nebo iniciativu některých interpretů, ale pro mě osobně se jednalo o jev, bez kterého bych se docela dobře obešla.

Pokud bych měla z obsazení některá jména vypíchnout, u mě to vyhrály především dámy, a to naprosto skvělá Marie Křížová jako modistka a Fadinardova bývalá milenka Klára a dále Dagmar Zázvůrková v roli Annais, tj. oné dámy, jejíž dobré jméno je zničením klobouku ohroženo. Z pánů mě nejvíce bavil charismatický Fadinard ztvárněný Miroslavem Hrabětem. Dále mě zaujal pro mě osobně dosud neznámý Lukáš Kunst v roli jeho sluhy Felixe.

Velmi výrazní byli také Pavel Vítek (Emil), Marian Roden (budoucí tchán Nonancourt), Lucie Černíková (Fadinardova nastávající Helenka), Rudolf Kubík v roli Annaisina žárlivého manžela, Václav Krejčí (hluchý strýček Vezinet) či Miloslav Mejzlík coby věčně opilý pohřební ceremoniář Tardiveau. V dalších rolích se dále představili Michal Kern (Helenčin bratranec a ctitel Bobin) a Vlasta Peterková (baronka).

I přes některé mé výhrady se domnívám, že je Slaměný klobouk v Divadle Lucie Bílé příjemným oddychovým představením, u kterého se rozhodně budete bavit. Pokud se na něj, stejně jako já, vypravíte po náročném dni, po němž nutně potřebujete zlepšit náladu a přijít na úplně jiné myšlenky, tato hudební komedie vám vaše přání zaručeně splní. 😊