Molière & já aneb Co když jsme to my dva (zápisky z výletu do Paříže)
Jeden z nejslavnějších dramatiků všech dob. Neexistuje nikdo, kdo aspoň trochu dával pozor během hodin literatury, kdo by neznal postavu Harpagona z legendárního Lakomce, Misantropa, Tartuffa, Dona Juana anebo Školu žen. I jeho smrt z něj dělá legendu – byl tak oddaný divadlu, že se nesmířil s tím, že by zklamal své publikum, zemřel totiž po dohrání své hry s příznačným názvem Zdravý nemocný. Kdo ale vlastně byl Jean-Baptiste Poquelin? Nebo spíš… Molière? 🙂
Že zbožňuju francouzské muzikály, a především ty, za nimiž autorsky stojí Dove Attia, není žádným tajemstvím. Když jsem začátkem roku 2023 slyšel jedny z prvních ukázek k Molièrovi, na kterých ještě participoval rapper Lenopsi, jenž byl původně obsazen do titulní role, něco mi říkalo, že to nebude jen tak a možná se spolu setkáme. A lednu 2024 k setkání nejen s Molièrem skutečně došlo. Návštěva Francie byla zážitek „na entou“, ale kvůli vyprávění o pařížských památkách a toulkách s ranním kafem v probouzejících se uličkách tady nejsme. 🙂
„Je m’appelle Jean-Baptiste, Jean-Baptiste Poquelin. J’ai choisi mon destin, je serai comédien.“
(„Jmenuju se Jean-Baptiste, Jean-Baptiste Poquelin. Vybral jsem si svůj osud a budu hercem.“)
Už před představením samotným probíhalo v hledišti imerzivní divadlo členů company, kteří se ve svých rolích v kostýmech kamelotů a novinářů pohybovali mezi diváky a dávali jim k dispozici noviny a vyhlášky s QR kódem, který odkazoval na oficiální webovky představení. Docela zajímavým prvkem v oné imerzivitě byla členka company oblečená do mikiny z merche k muzikálu, která vezla přes sál a posléze po jevišti štendr s kostýmy. V témže oděvu dokonce uváděla i druhou půlku za vydatné pomoci jednotlivých postav a velmi důležitý a celkem mrazivý part sehrála i ke konci představení. Zatímco kameloti rozdávali QR kódy a úsměvy na všechny strany, na jevišti se odehrával mumraj „jako před představením“ – herci se rozcvičovali, u stolečků s improvizovanou maskérnou se střídaly dámy jako na běžícím pásu,… Ale skok do začátku představení byl velmi plynulý a tím i zajímavý.
Poměrně jednoduchou, ale efektivní a variabilní scénu, doplňovaly vkusné projekce, které, až na jednu výjimku, perfektně dokreslovaly prostor a jednotlivé scény. Tou výjimkou byla jedna poměrně vtipná, sarkastická scéna, kde byly sice vtipné i kostýmy a projekce, ale v rámci celého představení už mi to přišlo trochu jako pěst na oko. Naštěstí se nejednalo o scénu nikterak dlouhou. 🙂 Zároveň oceňuju, že projekce nebyly užívané za každou cenu, ale jen v pár scénách. Zbylé scény se obešly bez nich a dřevěné kulisy k dokreslení prostoru a místa bohatě stačily.
Kostýmy mě bavily každou scénou víc a víc. Jean-Daniel Vuillermoz odvedl perfektní práci! Sólistům ani company nebyla schovávaná jejich tetování a piercingy. Naopak. Jean-Daniel totiž tohle všechno svými kostýmy podpořil a nesnažil se vytvářet trapně megalomanské a rádoby věrné historické kostýmy, pod kterými budou různá tetování působit tak úsměvně jako jinde. Kostýmy jsou přesně někde na pomezí historie a 21. století – jakkoli se tahle kombinace může zdát podivná nebo rebelská, tak mi věřte, že místy opravdu byla. Ale totálně to fungovalo! A upřímně – snaha nepodbízet se rádoby věrnou replikou nějakých pompézních historických šatů a obleků skvěle podtrhuje i podtitul samotného muzikálu – l’opera urbain, které můžeme volně přeložit jako „opera z ulice“ nebo doslovněji jako „městská opera“. O to sympatičtější pro mě celý kus byl – netvářil se jako historický muzikál, který narušují prvky dnešní doby, ale obě roviny tu byly v naprosté symbióze. 🙂
Na Attiových projektech se mi vždycky líbilo, že se oproti jiným produkcím v mnohém liší. Jedním z odlišení se (v tomhle případě sice ne ode všech, ale rozhodně od většiny) je obklopení se řadou autorů, s nimiž své libreto spoluutváří. Málokdy se stává, že by se v jeho muzikálech objevila skladba, na které by pracoval jen sám. Ještě větší rarita pak je, když pod nějakou skladbou není podepsaný vůbec. Líbí se mi, že si udržuje komplexní přehled o hudební stránce a perfektně ji tak dokáže sladit. Scénická hudba i jednotlivé songy drží pevně pohromadě a zároveň nepůsobí jednolitě. Navíc se nebojí spojovat pop, rap, rock, lidovou hudbu, skoro až filmovou velkolepou orchestraci nebo okrajové a čistě kulturně zabarvené skladby… a pokaždé to spojení funguje. 🙂 Nemůžu ale popřít, že jedinou, avšak výraznou, slabinou tohoto představení, je absence živého orchestru. V řadě scén se sice živé nástroje objevují (k čemuž se ještě dostanu), ale za celý orchestr to rozhodně nevydá, ačkoli je hudba atraktivně napsaná.
Dalším rozdílem mezi Dovem a jinými produkcemi je, že se Dove nezdráhá do hlavních rolí ve velkém oslovovat umělce, kteří nemají s divadlem téměř nic společného. A v případě Molièra se toho opravdu nebál. 😀 Do hlavních rolí obsadil téměř výhradně účastníky různých talentových soutěží, rappery nebo dokonce choreografa. Samozřejmě se najdou i výjimky, ke kterým se rozhodně dostaneme. 🙂
V titulní roli se představil rapper PETiTOM (vl. jménem Tommy Tremblay). Od chvíle, kdy se tenhle rodák z Kanady na jevišti objevil, uhranul celé obecenstvo svojí neuvěřitelně nakažlivou energií. To, že má značné zkušenosti jako tanečník, choreograf a akrobat, se podepsalo i na skutečně stoprocentním výkonu. Na Tremblayově výkonu totiž nejenže stála část ze stěžejních pěveckých partů, ale skutečně naplno se zapojoval do všech choreografií, metal jeden akrobatický kousek za druhým a ani po herecké stránce nezahálel. Mezi jeho rozhodně nejlepší scény patřily ty s písněmi T’aimer est une galère (Milovat je problém), kterou na začátku příběhu zpívá uvězněný Molière, a také duet Molièra se s jeho otcem Demander Pardon (Požádej o odpuštění). Největší taneční čísla, kterých se zúčastnil, byly rozhodně celosouborová Aujourd’hui tout va bien (Dneska je všechno v pořádku) a Tu finiras par tomber (Čeká tě pád), prostřednictvím které k rozjařenému dramatikovi, co se prohání mezi diváky v hledišti, promlouvá postava Louise Béjarta. Tuhle postavu měl PETiTOM navíc původně hrát, ale poté, co odešel z projektu již zmíněný Lenopsi, původní představitel titulní role, se ujal role Molièra. 🙂 A byl skutečně tou hlavní star, s níž stojí a padá celý cast. Když jsem se později dozvěděl, že byl značně zdravotně indisponován, pořádně jsem se divil. Takové množství energie, které divákům předal a vytvářel kolem sebe i pro své kolegy, totiž nafingovat opravdu nejde. Klobouček.
Druhou skutečně zásadní postavou v muzikálu byla role prince Armanda de Bourbona-Contiho, která opisovala jeden z největších příběhových oblouků v tomhle muzikálu. Princ žil poměrně bujarým životem a Molièrovu hereckou společnost zpočátku velmi podporoval. V důsledku svého nespoutaného chování onemocněl pohlavní chorobou a posléze se jansenistickým biskupem nechal přesvědčit, aby se zřekl veškerých světských radostí s tím, že pouze víra ho může vyléčit. Princ tak ponechává Molièrovu skupinu bez své finanční záštity, nadto později i v reálném životě proti Molièrovým dramatům bojoval. Líbilo se mi, že postava prince Contiho skutečně koresponduje s dochovanými historickými materiály. Zásadní momenty z Contiho života, které ho spojovaly s Molièrem, tak dávaly v rámci děje muzikálu smysl a zároveň se nijak výrazně neodkloňovaly od historických záznamů. Po scenáristické stránce skvělá práce!
V popsané roli prince se objevil vítěz deváté řady Hlasu Francie – Abi Bernadoth. Slušný a uvěřitelný herecký projev orámoval excelentním pěveckým výkonem. Po pěvecké stránce musím uznat, že byl Abi největší hvězdou představení. V závěru skladby C’est la vie qui m’a fait (Život, co mě stvořil) se Abi vyšplhal do pořádných výšek. Zároveň byl i jeden z těch, kteří muzikál podpořili živou hudební složkou a dal aspoň částečně zapomenout na hudební nahrávku. Na začátku Regardez-moi (Podívej se na mě), během níž se dostáváme do princovy ložnice, hraje na klavír a při La belle vie (Krásný život) dokonce sáhl po saxofonu a chopil se toho fantasticky. Navíc, nemůžu upřít, že princi onen dechový nástroj neskutečně slušel.
Jestli někdo množstvím vytvářené energie výrazně šlapal na paty PETiTOMovi v roli Molièra, byla to jednoznačně Shaïna Pronzola v roli herečky Theresy de Gorly, která vystupovala pod přezdívkou Marquise. Už její nástup stál za to, na svoji první scénu totiž přifrčela na kolečkových bruslích. 😀 Do už tak energické scény vnesla ještě větší příval energie a obecně z ní, především v sólové písni Moi je veux (Já chci), stříkala energie na všechny strany. Při sólové skladbě Ne dis rien (Nic neříkej), která je navíc opatřená nejkrásnějším textem z celého díla, sice nepodala po pěvecké stránce kvůli hlasové indispozici stoprocentní výkon, ale herecky byla natolik dokonalá, že se mi husí kůže stejně nevyhla. Věřil jsem jí v každém pohybu, že na jevišti je skutečně jedna z výrazných hereček své éry a ne účastnice talentových soutěží. Osobně mě nejvíc bavila v písničce Et si c’était nous deux? (Co když jsme to my dva?), kde byla naprosto bezchybná. Tahle písnička je pro mě osobně navíc přímo mířenou ranou na komoru. Ve zmíněné scéně jí zdatně sekundoval Vike v roli Louise Béjarta. Jeho nádherný nakřachlý hlas, který rozbalil v nejedné chytlavé skladbě, bych mohl poslouchat do nekonečna. Svůj absolutně bezchybný pěvecký projev doplňoval velice slušným herectvím a v davových scénách si dokázal nenásilně získat divákovu pozornost.
Roli Madeleine Béjart, spoluzakladatelky Molièrova divadla Illustre a jeho celoživotní lásky, ztvárnila rapperka Morgan a ve svých partech byla velice dobrá, především po herecké stránce. Její hlas navíc ve všech duetech, kterých se její postava účastnila (a že jich bylo), hezky souzněl s hlasy jejích spoluhráčů. Přijde mi, že to se moc často nestává. 🙂 Nejvíc na mě však zapůsobil její duet s Molièrem, kde se k ní a PETiTOMovi v závěru připojuje přibližně dvacetičlennný sbor a píseň A quoi ça rime (Hledání rýmů) má tak obrovskou sílu. V muzikálu nedošlo ani k přehnané zkratce ve vztahu mezi děvčaty Béjartovými – Madeleine a Armande a příběhu tak nescházelo na komplexnosti. Armande totiž byla Madeleinina dcera, kterou ale Madeleine prezentovala jako svou o hodně mladší sestru. Historické prameny taky stoprocentně neumí určit, kde je pravda. A jelikož si Armande Molièra vzala, celé milostné trio je ještě spletitější. Roli Armande ztělesnila naprosto dokonalá Lou Jean. Jediné, co mě u role Armande nebavilo, byl její duet s Molièrem o snaze pochopit toho druhého – En aparté (Stranou). Písnička má jeden z nejhezčích textů a není to vyloženě milostný duet, ale hudebně i scénicky je to číslo docela unavené. Proti tomu scéna s jejich svatbou On se moque (Děláme si srandu) byla naprosto skvělá, svižná a vtipná a ve scéně na maškarním bálu před přestávkou byla Lou nepřehlédnutelná.
V trojroli Molièrova otce, kardinála a králova bratra Filipa Orleánského, se představil ostřílený muzikálový matador David Alexis. Všechny role dokázal naprosto skvěle odlišit, a to jak hlasem, tak vystupováním. Kostýmy mu v tom vydatně pomohly, ale neshazovaly jeho výkon. Již jednou zmíněný duet s Molièrem – Demander Pardon patřil v představení mezi moje oblíbená čísla. Posledním velmi výrazným sólistou byl na mnou viděné repríze Basille Sommermeyer v roli Josepha Béjarta. Po všech stránkách byl výborný. 🙂
V company se kromě báječných tanečníků a sboristů vylouply dvě velmi výrazné osobnosti. V jedné z vícerolí se objevila Théa Anceau, která mě zaujala variabilitou hlasu a vystupování. Den po mé návštěvě Molièra kvůli zdravotním potížím zaskočila jako understudy za Shaïnu Pronzolu v roli Marquise a musím uznat, že z ukázek, které jsem viděl, byla velice dobrá. Théin hlas je navíc ten poslední, který uslyšíte než spadne opona a už tak dojemnou scénu ještě více umocňuje. Dalším, koho bych rád zmínil, je David Dax, který na mnou viděné repríze odehrál mužskou víceroli. Ta má mimo jiné výrazné zpívané pasáže ve zmíněné Et si c’était nous deux?. David je jinak krom své vícerole zároveň understudy Prince Contiho. Věřím, že jak Théa, tak David si role, ve kterých jsou jako understudy, opět zahrají. 🙂
Na konec si nechávám jedno naprosto excelentní číslo. Představení samotné je plné výjimečně dobrých scén, dokonalých choreografií a nakažlivě chytlavých melodií. A mě těší, že ani přídavek není odbytý! Rêver j’en ai l’habitude (Jsem zvyklý snít) je totiž naprostá celosouborová pecka, kde všichni tančí a zpívají jak o život a pro fanoušky muzikálu je to jedno z nejoblíbenějších čísel. Ono u choreografie, kde celý cast tančí jako jeden muž a několik sólistů tam metá na vteřiny přesně načasovaná salta, se není čemu divit. 👌🙂 Tímto bych ještě rád smekl před precizní prací choreografa Romaina RB, který hercům rozhodně nic nedal zadarmo.
Dostávám se k závěru svého povídání a k dalšímu rozdílu mezi Dovem Attiou a většinou jiných produkcí. U jeho kusů není nezvyklé, že se hrají v kamenném divadle jen pár měsíců, pak jede celá muzikálová crew na několikaměsíční turné a pak, je-li dáno, se na pár měsíců zase do kamenného divadla vrátí. Původně jsem měl v plánu, že se za Jeanem-Batistem podívám až během turné, ale nedalo se odolat a ve vyhraněném období od premiéry 7. listopadu 2023 do derniéry 18. února 2024 jsem Molièra v Dôme de Paris prostě musel vidět.
A pokud se i vy chystáte do zahraničí a nechce se vám navštěvovat jenom profláknuté kousky, zaručuju vám, že z tohoto muzikálu budete nadšení. Vydejte se na jednu z 19 zastávek turné, které začalo 2. března v Caenu a skončí 19. října v Nice. Lístky najdete tady. Navíc, a to je poměrně čerstvá informace, se Molière od února 2025 vrátí i do své domoviny v Dôme de Paris a tahle parádní show, zakončená dojemným shledáním dramatika s jeho postavami, se tam tak po konci turné znovu bude hrát. Nebudu lhát, kdybych mohl, ani jednu zastávku turné nevynechám a už teď se těším na další výlet do Paříže. 🙂 Z Molièra se totiž stala jedna ze srdcovek, které se neopouštějí. 🙂
„À vouloir jouer avec le feu on en oublie l’enjeu. Et si c’était nous deux?“
(„Chceme si hrát s ohněm, ale zapomínáme, co je v sázce. Co když jsme to my dva?“)
Za fotografie děkuji francouzské fotografce Marii, jejíž kompletní Fotogalerii z představení najdete zde. 😊
Leave a Reply
Want to join the discussion?Feel free to contribute!