Zvídavé otázky 7 statečných: Andrea Holá

Foto: Marek Lhotský

Na začátku její kariéry stojí jak soutěž Hlas Česko Slovenska, tak muzikál Antoinetta – královna Francie. Často si ji možná vybavíte i v souvislosti s koncertem The Greatest Show a hitem This Is Me, tedy v překladu: To jsem já. Jaké své »já« nám tedy odhalila talentovaná muzikálová osobnost Andrea Holá, která se stává dnešním zpovídaným v našich Zvídavých otázkách? Probrali jsme toho poměrně dost a zjistili jsme, jak si hledala cestu k postavě Heminy v muzikálu Troja, ale i to, jak vzniklo seskupení Společně, jehož je Andrea součástí. Zároveň nám tato herečka, zpěvačka a dabérka odhalila i to, jaké kdysi v rámci Hlasu zažila totální peklo a naopak jaká muzikálová role je jejím velkým přáním…

Marťa: Přesto, že jsem vás viděl v řadě nejen muzikálových rolí a pokaždé jste mě neskutečně bavila, když slyším vaše jméno, vždycky se mi vybaví Dívka v Antoinettě – královně Francie, která zpívá francouzskou hymnu. Co jste cítila, když jste ji zpívala? 😊 Jaký má vlastně Andrea Holá vztah k historii? A je nějaká historická postava, které byste na jevišti chtěla vdechnout život?  😊

Byl to můj první muzikál a bylo mi tenkrát 17 let, takže v té době jsem si to ještě vůbec neuvědomovala. Nechci nikoho urazit, ale asi každý si dokáže představit, jaké má člověk v 17 letech pocity. A pro mě bylo naprosto neuvěřitelné, že stojím na jevišti, na kterém jsem dva roky před tím vyslovila přání hrát. Dva roky nato tam stojím, s písničkou, která je v cizím jazyce, co neovládám, ani jsem ho nikdy neovládala. Tenkrát jsme spolu s Patrickem Fridrichovským nastudovávali právě text z hlediska výslovnosti francouzštiny dané doby.

Dnes je pro mě francouzská hymna jako píseň zásadní. Když ji slyším, narovnám se a úplně cítím ten revoluční běs. Ta skladba v sobě má neuvěřitelnou energii, takže ani není potřeba vytvářet nějakou umělou emoci, ta samozřejmě přijde s tím. Byla jsem velmi pyšná, že tam můžu stát. Bylo to těsně před soudem Antoinetty, takže vlastně během této hymny už Monika Absolonová nebo Iva Marešová přicházely na jeviště. Monika na to doteď vzpomíná. Mluvily jsme o tom, když jsme spolu nedávno jely vánoční turné. Zmiňovala, jak jsem nastupovala na scénu vždycky s takovou neuvěřitelnou energií, jako bych do ní opravdu „šla“, jako bychom prostě Antoinettu přišli zabít. A byl to hrozně zajímavý pocit. Dneska už to cítím jinak, nyní, když tu melodii slyším, tak cítím absolutní hrdost. Tou, myslím, je francouzský národ známý, stejně tak i historií, jak zmiňujete. Takže tenkrát se jednalo o obrovský pocit zodpovědnosti. Pokaždé jsem cítila velkou nervozitu.

A k vaší druhé otázce. Určitě Eva Perón – Evita. Miluji to představení. Možná by s tím někdo nemusel souhlasit, ale připadá mi, že silných ženských témat a jejich dobrých znázornění v muzikálech moc není. Proto je pro mě Evita srdcovka, i tím jejím přerodem z malé dívky v ženu. Navíc takové, co něco dokázala v době, kdy jsme o emancipaci a o tom, že by ženy někdy vládly světu, neměli ještě vůbec představu. Nekomentuji teď, jakým způsobem k tomu došla, ale ta síla ženskosti v tomto díle obsažena je. Takže Evita je rozhodně takovým mým snem, a to i přesto, že se jedná o velmi těžký part, herecký i pěvecký. Náročná je i tím, že to není komedie. Je poměrně náročné odehrát několikrát týdně takto vážné představení, což si možná ani diváci nemusí uvědomovat. Je nutné se pak naučit jakousi formu psychické očisty. Ale ani já jsem se vlastně nikdy nezeptala Moniky nebo Radky, jak jim bylo, když tento těžký kus odehrály… A přitom by mě to zajímalo.

Annie: Poprvé jste pravděpodobně oslovila širší okruh diváků před deseti lety v televizní soutěži Hlas Česko Slovenska, kde jste to dosáhla poměrně vysoko. Co vám účast v této show do života přinesla, ať už pozitivního či negativního? A nelákalo by vás vstoupit do nějakého televizního projektu i nyní, coby již úspěšná zpěvačka? Mám na mysli například pořad typu Tvoje tvář má známý hlas. 🙂

Byla to neuvěřitelná jízda, potkala jsem tam spoustu skvělých lidí, spoustu přátel, s nimiž se vídám dodnes. Ta soutěž svým způsobem trošku upadla v zapomnění, ale přišel mi na ní dobrý její koncept, kdy jsme tam byli v podstatě už poloprofíci. Zkrátka to bylo založené na tom, že se hledají lidi, kteří už trošičku zpívají, odpadá tím jakákoliv hvězdná pěchota a ten aspekt reality show.

Co pro mě samozřejmě bylo v té době nepříjemné, a to si pamatuji velice dobře, byl střet s realitou. Protože na to, že vás lidi začnou poznávat, jsem vůbec nebyla připravená. Navíc Antoinetta se odehrávala ve stejné době, zrovna když jsem ji zkoušela, zároveň jsem byla v Hlasu Česko Slovenska, takže se tehdy obojí prolínalo. Lidi nás potkávali na ulici a něco po nás pokřikovali – to byl fakt mazec, na který vás nikdo nepřipraví. Objevila se i závist a podobné věci, dokonce mezi kamarády a známými, takže z toho mi bylo strašně smutno.

Byla jsem vlastně ještě dítě a nedokázala si to vysvětlit. Ale tohle byl můj, myslím, první krok do showbyznysu. První možnost nahlédnout, jak vše reálně probíhá, což není pro slabší povahy. Myslím si, že ani já nemám tak ostré lokty, abych v tom pokračovala. Soutěže typu Tvář mě určitě velmi lákají, moc dobře si ale pamatuju ten stres a tu zodpovědnost, kterou to vyžadovalo. Takže všichni účastníci mají můj obrovský obdiv, i když jim vůbec nezávidím, protože mít týden, nebo jen tři dny, abyste se nějaké číslo naučili, tím se dostanete do totálního »hellu«. A já jsem ten hell už zažila. Bylo to právě v rámci Hlasu, kdy jsem během posledních tří živáků už byla strašně unavená, nechtěla jsem se učit texty, zapomínala jsem je a různě pletla. Nejen od kolegů jsem pak slyšela: „Ale ona to zpívá jinak.“ Byl to pro mě hrozně nepříjemný moment a bylo mi strašně trapně. Nesu si to v sobě doteďka, takže některá videa z Hlasu Česko Slovenska jsem dosud neviděla. Nikdy jsem je neotevřela a je to malinko moje třináctá komnata.

Na druhou stranu zkušenost s Hlasem doporučuju a přála bych ho každému. Je to prostě neuvěřitelně krásný zážitek, hrát s tou kapelou, být tam s těma lidma. Když jsme s ostatníma děckama byli zavření ve studiu v »osmičce« na Barrandově a museli jsme spolu nějak vycházet, přestože jsme byli každý jiný. Takže to bylo trochu jako letní tábor… Akorát na nás večer koukalo milion lidí v televizi. (úsměv)

George: Andrea Holá je pro mě obrovský talent muzikálového světa.  This Is Me – to je prostě ona. ❤ Ano, správně.  Má otázka bude směřovat ke koncertní verzi filmového hitu – The Greatest Showman.  Měl jsem to štěstí vás vidět právě při tomto kousku. Postava vousaté dámy a její hit This Is Me patří mezi mé nejoblíbenější. Jak vzpomínáte na tuto událost sezony? Máte ráda tyto muzikálové filmy a který je třeba váš nejoblíbenější?

Jsem moc ráda. Existují taková tři základní propojení s mým jménem. V první řadě „malá kudrnatá holka s velkým hlasem,“ druhá je Marseillaisa z Antoinetty a třetí je právě Lettie Lutz v Největším showmanovi. Přesně si pamatuju ten moment, kdy jsem ten film viděla poprvé. Seděli jsme s mými kolegy Lukášem Pečenkou, Malvínou Pachlovou a Honzou Fantou v kině v Letňanech a celým filmem jsme se prosmáli, protože nám to přišlo jako absolutní americký sen, navíc hodně prvoplánový. Vůbec mi nedošlo, co se ve mně odehraje po tom, co odejdu z kina. Doma jsem už po deseti minutách hledala soundtrack a už jsem jela Never Enough, pak hned This Is Me a říkala jsem si: ‚To je prostě neuvěřitelný, to je klenot.‘

A půl roku nato sedím v Hybernii a Štěpán Klouček mi říká „Prosím tě, budu dělat projekt Největšího showmana. A ptali se mě, kdo má hrát tu vousatou. A já jim říkám, že jediný, kdo to tady zazpívá a zahraje, je Andrea Holá.“ A já jsem v tu chvíli seděla jako opařená, asi po minutě jsem se na něj podívala a říkám: „Ale já ty tóny nezazpívám.“ A on odpoví: „Já ti říkám, že zazpíváš.“ Takže děkuji Štěpánovi Kloučkovi za obsazení do této role. A rovněž Ivě Marešové.

Byl to neuvěřitelný zážitek, s prvními tóny to už ve mně bylo celý. Žili jsme tím a bylo to nádherný. Kdyby se ta show dělala dneska, bude zase úplně jiná, byla by jinak dotažená a bylo by to super. Jsem ale strašně pyšná, že jsem to mohla zažít.

Písnička This Is Me je doteď mým hitem. Kamkoliv jdu, tam ji zpívám. A myslím si, že už neodmyslitelně patří k mému životu i ke mně samotné. Jako každý z nás, jsem si prošla ledasčím. A jestli je něco hymnou mého života, tak právě This Is Me, a to kvůli její myšlence: být přijata, i přesto, že nejsem považovaná za normálního člověka. Jsem extrémně sensitivní člověk, všechny tyto věci okolo sebe vnímám a nějak na mě působí… A tato skladba mi opravdu pomohla uvědomit si, že jsem tím, kým jsem, a je to úžasné. Jsem velmi ráda, že to v lidech rezonuje, protože to byl můj úmysl. Chtěla jsem tím textem a zpěvem objímat všechny ty, kteří mají stejný pocit.

Džejňulka: Již zmíněný »Showman« rozhodně nadchl, zasáhl a objal 🙂 i mě, ale přiznám se, že s vaším jménem mám hodně spojené i letní představení Studia DVA Starci na chmelu. Vaše Božka si mě získala bezprostředností a smyslem pro humor, i když je fakt, že tato postava je v rámci příběhu chvílemi trochu na zabití 😀. Jak ji vnímáte vy sama? Máte ji ráda, a pokud ano, jak dlouho jste si k ní hledala cestu? Případně znáte nějakou takovou „Božku“ i v reálném životě? 🙂

Já jsem taková Božka. (smích) Taková občas na zabití. Ale trvalo mi to, protože jsem se tam vlastně poprvé alternovala s Vendulkou Příhodovou, která je prostě skvělá, a to opravdu ve všem, co dělá. Bylo pro mě velmi těžké se s ní nesrovnávat a nesnažit se ji kopírovat. To je prostě úděl každé alternace, zvlášť u žen, kdy tam částečně je takový menší boj, nebo spíš soutěživost. A já jsem ji rozhodně v té době měla, cítila jsem, že Vendulka vše »chytá na první dobrou«, a tak jsem to vše potřebovala nějak zpracovat.

Ale myslím si, že jsme se nakonec s Božkou sžily natolik, že mám občas pocit, jako bychom jedno léto hráli Starce na chmelu a druhý léto muzikál Božka. (smích) Mám občas tak trochu pocit, že když hraju já, tak ten muzikál je ve skutečnosti o Božce. (smích) Ale to je samozřejmě velká nadsázka, ten muzikál má, myslím, úplně jiné poselství. Ale ta role, ač je maličká, je velmi výrazná: Když už se Božka objeví, nese v sobě obrovský příval energie a zase se jedná částečně o návrat k Showmanovi tím, že je taky v něčem výjimečná a jiná. Rozhodně se mi podařilo „strčit“ do Božky i něco ze mě – její povahu „co na srdci, to na jazyku.“ To se mi občas stává. Takže jsme určitě s Božkou velký kámošky a hrozně se na ni zase těším.

Eric: Vím o vás, že máte ráda šansony, které ráda zpíváte s klavírním doprovodem Petra Ožany. Jak u vás vznikla láska právě k tomuto hudebnímu žánru?

Nevím přesně, kdy se to stalo, nedokážu to popsat. Myslím si, že za to může právě Petr, který má obrovský dar tenhle žánr interpretovat. A já musím přiznat, že ve škole pro mě šansonový období, které jsme měli ve třetím ročníku, bylo strašné peklo. Nimrání se ve své osobě mi tenkrát nějak vůbec nedělalo dobře. (úsměv) A myslím, že až Petr mi ukázal ty cesty, kdy se nemusíte rozkrájet a úplně rozškrábat zevnitř, abyste vytvořili tu emoci, kterou chcete v písni předat. Stačí jenom otevřít ten správný šuplík, velice jemně ho uchopit a předat v textu. Takže mu za to určitě patří velký dík. My jsme spolu pomáhali jeden šanson vytvářet a myslím, že během toho vzniklo naše pouto. A upřímně, nechci urazit své kolegy a kamarády, s nimiž hraju, ale myslím, že s Petrem se oba cítíme v bezpečí, což má taky velkou zásluhu na tom, jak to zpívám.

Coffeerun: V novém muzikálu Divadla Broadway hrajete postavu Heminy, ohledně které se na tiskovce před zkoušením mluvilo celkem tajuplně. Z ukázek je navíc zřejmé, že k roli patří poměrně náročná sólová písnička. 🙂 Můžete nám a našim čtenářům svoji postavu trochu přiblížit?

Od začátku tiskové konference se v tomto směru pro nás nic nezměnilo. (smích) Hemina je vlastně velká záhada pro nás všechny a já jsem za to velice ráda. Jsem vděčná, že jsem dostala volné ruce v jejím vytváření, mohla jsem si Heminu vysvětlit po svém. Zároveň jsem byla i v nelehké situaci tím, že vedle mě stojí moje dvě úžasné alternace (Pavlína Ďuriačová a Elis Ochmanová – pozn. 7 statečných), které zažily mateřství, což je podle mě nepřenositelný pocit. Můžu si ho sama za sebe nějak představovat, ale ve skutečnosti je to jinak. Já jsem zažila tikot biologických hodin jen se svým pejskem. S ním v sobě cítím mateřský pudy. (smích)

Takže jsem čerpala z toho, že je Hemina možná člověk, který o dítě přišel, možná člověk, co dítě mít nemůže, což jsou všechno silné věci, které v sobě musíte najít. V životě jsem už taky pár lidí ztratila, tím pádem ten moment, tu ztrátu, dobře znám a vím, jaké to je. Zároveň se snažím, aby v mém podání byla i ta realita toho člověka. Většinou totiž lidi, kteří zažívají opravdu velké utrpení, o něm vlastně jako o velkém utrpení nikdy nemluví. Řeknou třeba jen: „No, ale tak už je to za mnou, už je to dávno.“ Ale vy si říkáte: „Vždyť zažil takový trauma.“ Existuje i řada rozhovorů s lidmi, co prošli těžkou léčbou, nebo tragicky přišli o milované lidi, přesto o tom po letech mluví. Třeba i jedna moje kolegyně z divadla má za sebou takový velký životní příběh. A nedávno jsem se jí na to ptala: „A jak to teďka vnímáš? Je ti ještě smutno?“ A ona mi řekla: „To víš, někdy si tak posmutním. No ale život jde dál. Bylo to hezký, zažila jsem to, jsem za to ráda…“ Díky jejímu nadhledu mě napadlo: „To je přesně Hemina.“ Přesně typ člověka, co zažil něco ohromně silného. Něco, co by ostatní lidi možná položilo, ale ona se rozhodla vytrvat, své šrámy možná skrývat a neukazovat ostatním. A je to obrovsky vřelý, jemný člověk. Pomohla mi s přemýšlením nad tím, jací takoví lidé, co zažili trauma, skutečně jsou. A doufám, že z její velké síly v mém výkonu něco zůstalo.

Jsem velmi ráda i za píseň Heminy – je krásná a fakt silná. Jsem ráda, že není tak exponovaná, možná by někdo čekal, že tam budou extrémně vysoké tóny. Ale v mých očích tohle není This Is Me, není to tak náročné. Na druhou stranu je tam jiná práce se zpěvem a hlasem, je nutné tam vymyslet, jak to podat po stránce emocí, aby z toho divák poznal Heminin příběh. Tak doufám, že se bude Troja ještě nějaký čas hrát a že nám bude dělat radost.

Nikča: Často vás vídáme koncertovat spolu s Lukášem Randákem a Elis Ochmanovou. Jak toto uskupení pojmenované Společně vlastně vzniklo? A plánujete do budoucna více akcí v tomto triu?

Společně vzniklo u táboráku v době covidu, když jsme si říkali: „Hele, musí se něco stát. Nic nás nečeká. Co budeme dělat?“ A shodli jsme se na tom, že musíme založit trio. Nejprve jsme udělali nějaké aranže a společně jsme zazpívali na mém vánočním koncertu. A tam jsme si řekli, že do toho půjdeme. Jsme ale všichni tři, tedy popravdě spíš čtyři, dost zaneprázdnění. Trio se říká hezky, ale ve skutečnosti jsme kvartet, ještě s Péťou Ožanou, který má na starosti právě všechny naše aranže. Jednak nás doprovází na klavír, ale také s námi zpívá, je už zkrátka součástí celé show.

Každý jsme jiná osobnost, takže pro nás bylo docela obtížné se sezpívat a zjistit, nakolik jsme na sebe napojení. V muzikálu tohle úplně nevnímáte a tolik neřešíte některé aspekty, třeba to, jestli k sobě ladí barvy vašich hlasů, jaký přednes zvolit. Museli jsme tak najednou řešit i věci, k nimž jsme se doposud nikdy nedostali, a tak to tím pro nás bylo ozvláštněný.

Jak jsem již zmiňovala, s Petrem se cítím bezpečně, ale i tito lidé jsou jako moje rodina. Všechno s nimi je tak nějak samozřejmé – co si řekneme i co uděláme. Nekoukáme na sebe přes prsty. Jasně, občas se chytneme, řekneme si svůj názor, ale myslím si, že naše přátelství je nastavené velice zdravě, takže víme, že i když máme každý na věc jiný názor, máme se pořád obrovsky rádi.

Čeká nás letos několik koncertů. Zase už vybíráme další písničky, nové aranže, chceme zase natočit nějaká videa, aby lidi viděli, že žijeme. Chceme pokračovat touhle formou a hlavně si to užívat. Jsme rozlítaní a zaneprázdnění, i když každý po svém – Eliška už má rodinu, Lukáš se navíc letos oženil, takže už má taky jiné starosti. Já mám toho psa (smích), což je taky velká starost, navíc jsem momentálně v jakémsi produktivním období, kdy učím, hraju, dabuju a všude možně jezdím. Péťa je navíc úplně nesehnatelný člověk, u něj jsem ráda, když se mu jednou za půl roku dovolám. Tím pádem, dát se do kupy, je možné jen vzácně. Je z toho pak takový náš svátek.

Ještě s námi hodně spolupracuje Lukáš Bartoň, který nám připravuje kostýmy, make-up, stará se nám o vlasy. Také on patří mezi naše dobré kamarády, takže my už ty kšefty, když to takhle řeknu, jezdíme hlavně v tomhle uskupení. Je to pro nás tak i příležitost se vídat, probereme normální život, pak prostě vylezeme, zazpíváme Časy se mění a dalších 15 písniček, zase slezeme, jedeme ještě dvě hodiny domů a během cesty nezavřeme pusu. Takže je to krásný. (smích)

Doporučuji někdy nějaký koncert Společně vidět, protože je částečně i zábava, jelikož je potřeba trochu odlehčit těžká témata v písních, které zpíváme. V tomhle směru máme jasně rozdělený role: Lukáš je ten, který určuje kvalitu kvartetu, Petr je ten, který dělá umění. Já jsem ta, která vždycky vše úplně rozebere a zkazí, protože vždycky řeknu něco nepatřičného a nespolečenského, mimo rámce etikety. A Eliška, ta má nejtěžší úlohu. Ta je krásná. (smích) Eliška mě zabije, až to bude číst. (smích) Ona to ale ví, já vždycky říkám: „Eliška je z Havířova, takže Eliška nemluví. A buďme rádi, protože to nejlepší, co nám Havířov mohl dát, jsme dostali.“ (smích) Je to strašně zlej fór, vím a omlouvám se všem »Havířům« i havířům. Zkrátka, Eliška je ta krásná. Ale v Praze už se rozmluvila a řekne třeba dvě slova. Dejme tomu ještě tak deset let, řekne větu, za 20 let možná řekne i něco o sobě. Ale já to chápu, protože my »meleme jak kafemlejnky« a ona v sobě nemá tolik průraznosti. Ve skutečnosti – skončí koncert, my s Lukášem ztichneme a Eliška mluví do rána. Možná to někdy otočíme, koncert uděláme my sami jenom ve čtyřech, následně si ten zážitek půjdeme s diváky a posluchači společně odžít třeba někam do hospody, aby všichni slyšeli, že i Eliška mluví. (smích)

Mám dneska dobrou náladu díky tomuhle rozhovoru a všemu, na co jste se mě zeptali. Je hrozně moc hezký, že o mně někdo takhle přemýšlí. Často se k takovým reakcím nedostávám. A vlastně vám za to i děkuji, že tohle lidem zprostředkováváte. Jasně, občas mi někdo napíše: „Děkuji vám za představení“, nebo něco takového. Ale mně chybí ten osobní kontakt, já jsem velký cíťa. Potřebuji toho diváka vidět, slyšet, co říká, vnímat jeho tón hlasu a cítit jeho vřelost.