Okno mé lásky aneb Denisa a všechna okna světa
To, že se hit muzikálům na českých jevištích nesmírně daří, je známá věc. Některé jsou povedené, jiné méně. Do té části povedenějších kusů se nebojím zařadit zatím nejnovější hit muzikálový počin Divadla Broadway – Okno mé lásky. Hned na začátek se sluší zmínit, že mě vlastně celkem příjemně překvapil scénář. Nečekal jsem, že příběh sestavený z písní skupiny Olympic bude až na pár míst opravdu držet pohromadě. Docela hezká je i myšlenka nějakého přesahu, ale nejsem si jistý, jestli to není trochu na sílu.
Obrovskou devizou nastudování je ale především hudební složka. Notoricky známé písničky legendární skupiny Olympic totiž dostaly v mnoha případech úplně nový háv. Tento nelehký úkol se beze zbytku podařilo splnit Marcusi Tranovi. Písničky jako Nebe nad hlavou, Já nebo Vlak, co nikde nestaví jsou citlivě k situaci v ději upraveny a věřím, že nejeden divák bude odcházet nadšený. Myslím, že se divadlu daří docela odvážný pokus o nalákání mladých diváků. Především o nich – a tuším, že i pro ně – totiž Okno mé lásky je.
Ačkoli nejsem zastánce projekcí, musím s potěšením konstatovat, že tady se drtivá většina podařila na výbornou. Jsou ale scény, které by se obešly úplně bez nich a působily by silnějším dojmem. Hovořím především o titulní skladbě Okno mé lásky a písni Slzy tvý mámy. Světla i herci totiž zvládnou vytvořit požadovanou atmosféru a projekce pak působí spíš laciným či rušivým dojmem. Hovoříc o lacinosti, nemůžu si odpustit poznámku, že minimálně začátek představení působí přinejmenším podivně. Především píseň Želva, včetně té několikaminutové linky kolem, by v muzikálu být skutečně nemusela. Je úplně zbytečná. S potěšením ale musím konstatovat, že dalších takových míst v kusu moc není.
V hlavní roli Davida, vypravěče celého příběhu, jsem měl možnost dvakrát vidět Vojtěcha Drahokoupila a jednou Milana Peroutku. Ačkoli mají oba lehké rezervy, spolehlivě vedou děj a i díky interakcím s publikem se jim nějaké nedostatky dají s přimhouřením oka odpustit. Těším se v budoucnu na třetí alternaci – Petra Ryšavého.
Sofii ztvárňují Michaela Pecháčková, Kateřina Marie Fialová a Nelly Řehořová. Kdykoli jsem prvně zmiňovanou viděl na televizní obrazovce, měl jsem obrovský problém jí věřit, ale na divadle byla překvapivě opravdová. Zároveň Michaela předvedla solidní pěvecký výkon. Prakticky totéž bych mohl říct o Kateřině Marii Fialové, která navíc vyniká v tanečních výstupech. Kdo se ale vedle svých kolegů na jevišti podle mě trochu ztrácí, je Nelly Řehořová. Proti svým alternacím divákům předává herecky i pěvecky méně výrazný projev.
V roli Rosomáka jsem viděl Petera Pechu a Martina Schreinera. Oba představitelé jsou pěvecky velmi zdatní, ale herecky jsou úplně jiní. Schreiner je příjemně civilní a skutečně vtipný. Umí nenásilně prodat nejeden fór, který má Rosomák ve scénáři. Nemá potřebu se zbytečně pitvořit a v každé scéně, v níž objeví, dokáže zaujmout. Rosomák Petera Pechy je proti tomu na pitvoření založený. Rozumím tomu, že Peter svého Rosomáka pojal jako chlápka, který je věčně pod vlivem. Nicméně všeho moc škodí a Rosomák v Pechově pojetí působí místy až slizce a nesympaticky, a ne jako dobrý přítel hlavního hrdiny. Je docela škoda, že je to už druhá velká role, kde na mě jeho pojetí působí takhle, ačkoli by nemuselo.
Nyní přichází okamžik, na který jsem se během psaní článku těšil nejvíc. DENISA! Denisa je feťačka, holka na hraně, bytost schopná stejně bezmezně milovat jako nespoutaně žít. Myslím, že Denisa měla ději možnost dát mnohem víc, než jí bylo dopřáno. A ať už ve kterékoli alternaci, pro mě její příběh byl na celém kusu to nejlepší, co mohl nabídnout.
Všechny tři interpretky Denise odevzdávají na jevišti všechno. Svůj muzikálový debut si Denisou odbyla rapperka Sharlota. Takovou hereckou jistotu jsem ani v nejmenším nečekal. Přesvědčivá byla především ve vypjatých či vyostřených polohách. Rozhodně nezaostává po žádné stránce za ostřílenými muzikálovými stálicemi, které ji alternují. Natálie Grossová, kterou jsem dosud měl možnost vidět především v rolích něžných dívek (snad s výjimkou menší role Moniky ve Vánočním zázraku v tomto divadle), se představila kompletně v jiném světle. Sice v její Denise občas malinko té něžné slečny prosvitlo, a tedy jsem jí hůře věřil, měla ale momenty, kdy mi sebrala vítr z plachet a takřka mi zavřela hubu. O jejím fenomenálním pěveckém a tanečním projevu se snad dlouze rozepisovat nemusím. A „nejčerstvější“ zážitek si nechávám na konec. Felicita Victoria Prokešová. Ačkoli se mi zdálo, že místy sklouzávala k malinké topornosti, vždycky to vypointovala. Vždycky. Někdy jsem skutečně zíral, jak se jí to povedlo. S povděkem kvituju i stavy, kdy se zdá, že má Denisa jakoby abstinenční příznaky nebo prostě pocit, že si dlouho něco nedala. Třes rukou, dávání si pozor na slova… a posléze skoro až groteskní uvolnění po požití prášků.
Všechny tři alternace kromě výborného výkonu spojuje nejlepší scéna první půlky muzikálu – písnička Nějak se vytrácíš, má lásko. Mohl bych se o této scéně rozepsat víc, ale nechci vás ochudit o to, co během ní zažijete. Já si dovolím k Denise už snad jen jediné – Sharloto, Natálko a Felicito, děkuji vám.
S Denisou je úzce spjata postava Stormieho. Stormie je kápo drogového podsvětí a přesně ten typ muže, co si nenechá nikdy a za žádných okolností do ničeho mluvit. Ondřej Bábor je v této roli až mrazivě opravdový. Už pouhým pohledem budí respekt a svých hereckých dovedností v mnohých scénách využívá na maximum. V jeho partu v Jako tele na vrata sedí kompletní vyznění role naprosto dokonale. Josef Vágner, ačkoli je vidět obrovská snaha, respekt skutečně nebudí. Další tři role, které představitelé Stormieho ztvárňují, oba pánové umí krásně rozehrát, ať už jde o otčíma jedné z postav, zpěváka na koncertu nebo hospodského Vemenáče.
V roli Davidovy maminky se objevují Linda Finková a Radka Fišarová. U obou se jedná o velice dobrý výkon. Lindin pevný hlas je mi však při poslechu příjemnější. A sluší se říct, že za půl roku svoji maminku byla schopná Linda posunout i po herecké stránce, což je super. Davidova otce Jiřího na jevišti Broadwaye ztvárňují pánové Jan Toužimský, Bohouš Josef a Josef Vojtek. Kolem Davidova táty se točí druhá půlka představení a musím říct, že mě pořádně bavila až na třetí pokus. Jan Toužimský všechny písně báječně zazpívá, ale herecký prostor využít nedokáže. Prakticky opačně na mě působil výkon Bohouše Josefa. Až výkon Josefa Vojtka mi dal toho Jiřího Stránského, díky kterému nepůsobí druhá půlka jako zbytečně nastavovaná kaše jen proto, aby v postavě bývalého rockového zpěváka mohly zaznít písničky, co se nevešly do první půlky. Vypouští oslí můstky, které používají alternace, drží si kvalitní pěvecký i herecký výkon, a skladby jako Slzy tvý mámy, Jedeme dál (s výbornou Lindou Finkovou) nebo Jsem to já jak za mlada v jeho podání to jen potvrzují.
Sofiinu striktní matku Michaelu jsem rovněž viděl ve všech třech alternacích. Sandra Pogodová je z nich nejopravdovější. Přesně ta dáma, u níž váháte, jestli má radši dceru, nebo prestiž a absolutní moc nad jejím životem. Zároveň, ač na malém prostoru, dokazuje, že ani zpěv jí není cizí. Navíc není prvoplánově komická. Zkrátka báječná. Výborný výkon podává v této roli i Veronika Krejzová, které se v celkovém vyznění role nedá moc vytknout. A tady už mi přišlo vyloženě líto, že její ostrý rockový hlas nemůžeme slyšet ve více skladbách. Ovšem Veronika Žilková je jejich naprostý protipól. Upřímně, ve vší úctě – obsazení této herečky jsem nechápal a doufal jsem v zázrak, ale dočkal jsem se naprosté katastrofy. Paní Žilková nejenže neumí zpívat, ale její přehnaně afektovaný výkon, kdy je navíc neúcta k prostoru ostatních kolegů naprosto neuvěřitelná, působí tak trapně, až mě zarazilo, jaký sklidila aplaus… To se vážně bude pokaždé plácat v hledišti jménům známým z médií, i když předvedou otřesný, neprofesionální výkon?! Ach jo…
V roli Sofiina otce jsem měl dvakrát možnost vidět Bořka Slezáčka, který podává velmi dobrý výkon. Výborný je v této roli i Ondřej Bábor. Oba pánové jsou velice charismatičtí a roli sice přímého, ale velmi laskavého a lidského otce, ztvárňují s noblesou. Rád bych ještě uvedl, že dvojice Pogodová/Slezáček a Krejzová/Bábor na diváky opravdu skvěle fungují a doplňují se. Těším se, jestli je někdy uvidím i v obrácené sestavě.
Poslední větší rolí je teta Agáta. Agáty zároveň hrají i policistky a sólistky trampského sboru. Měl jsem možnost vidět v těchto rolích Pavlínu Ďuriačovou a Veroniku Krejzovou. Pavlína v každé situaci vládne svým smyslem pro humor a hlasem jako zvon. Veroničina Agáta je o kousek přirozenější a v jeden výrazný moment (nechci spoilerovat, ale když půjdete, poznáte o čem mluvím) plynuleji graduje. Ale ať už jedna, nebo druhá, obě jsou báječné.
Krásný prostor v miniroličkách dostává i company. Nejvýrazněji svůj prostor umí využít ve svůj prospěch rozhodně pánové Jakub Novotný, Vojtěch Flígr, Ondřej Bohata a Michaela Novotná. V jedné z nejpropracovanějších tanečních scén muzikálu předvádí s představitelkami Sofie dechberoucí výstup Lukáš Prokop v alternaci s Jakubem Sedláčkem. Oba jsou skvělí a scénu jsem vždycky sledoval se zatajeným dechem. Jen tomu, proč u ní Lukáš křičí, jsem moc neporozuměl. Sluší se zmínit i choreografku Anet Antošovou, která krásně pracovala jak s intimními scénami (již výše zmíněné Okno mé lásky), tak s těmi velkolepými. Choreografie finálových čísel obou polovin jsou perfektní…
Co říci závěrem? Okno mé lásky pro mě bylo rozhodně příjemným překvapením. Vlastně sleduje osudy, které se přece jen opravdu mohou stát a třeba se podobné odehrávají za nejedním blízkým oknem. Upřímně jsem před svou první návštěvou nečekal, že se na toto představení někdy vrátím. A musím říct, že i po své třetí návštěvě se vlastně docela těším, až zmínku o všech oknech světa uslyším někdy v budoucnu znovu.
Napište váš komentář
Chcete se zapojit do diskuze?Neváhejte a napište váš příspěvek.