Muzikál Mefisto: Ďábel číhá všude

Ďábelský muzikál Mefisto má své místo na divadelních prknech již od roku 2016. Když se dívám na tento údaj, přijde mi až k nevíře, že jsem tento muzikál zhlédla až v roce 2023. Nicméně vzhledem k tomu, že Mefisto dá Faustovi možnost znovu prožít mládí, nebude snad řešit pár let sem a tam.

Musím přiznat, že na Mefista jsem šla s určitým očekáváním hned z několika důvodů. Dílo samotné se může pyšnit zářezem v podobě ceny Thálie a mezi diváky kolují převážně pozitivní ohlasy. Faustovská tematika je vděčný námět, z něhož lze čerpat mnohé. A jako pomyslnou třešničkou na dortu je konkurence – v holešovickém Divadle Na Maninách mají diváci možnost zhlédnout muzikál Doktor Faust, který ve mně osobně zanechal velice rozporuplné pocity. Proto se mi značně ulevilo, když jsem z Divadla Hybernia tentokrát odcházela s dobrou náladou.

Prakticky jediné, co mě u Mefista nenadchlo, je hudební stránka. Muziku jsem upřímně tak nějak vytěsnila, i když si pamatuji, že byla zajímavá, nicméně v paměti nezůstal jediný tón.

O to víc mě si mě ale získalo zpracování příběhu. Byť je Mefisto knižní předlohou pouze inspirovaný, je zpracovaný opravdu kvalitně a zajímavě. Muzikál začíná (z mého pohledu geniálně) sázkou Hospodina s Luciferem. Protože se vsadili o Faustovu duši, povolá Lucifer na zem svého služebníka Mefistofela. Ten o lidskou duši usiluje takticky – nejprve dá Faustovi možnost mít mladší tělo, teprve poté přichází se smlouvou. Když totiž člověk jednou zakusí své touhy, těžko se pak říká ne. A navíc, kdo by odolal krásné Markétce a bujarému studentskému životu, když vás netrápí neduhy stáří?

Příběh se dále vyvíjí do všech spletitých stran, aby došel svému radostnému vyvrcholení. A byť já osobně křečovité happy endy nemám příliš v lásce, zde jsem byla nadšená. Šťastný konec byl možná lehce kýčovitý, nicméně měl svoje opodstatnění – dějová linie se takhle prostě vyvinula, happy end tam tedy nebyl tlačen na sílu. I přes skutečnost, že Mefisto je poměrně dlouhý muzikál, jsem se ani vteřinu nenudila, stále bylo na co se dívat. Vypíchla bych určitě pojetí rolí Hospodina a Lucifera, jež byly mistrovsky představeny tanečníky (mluvené party měly samozřejmě z nahrávky). Postavy svým zjevem a vystupováním dokreslily charakter – Hospodin je celý v bílém a provádí spíše ladnější pohyby, zatímco Lucifer nosí kombinaci červené a černé a pohyby dělá spíše razantnější. Nejvíce jsem si oblíbila scénu, kdy Lucifer doslova vpadne na jeviště se slovy „A dost!“.

Jsem skutečně ráda, že mě příběh oslovil, poněvadž konkrétně pro mě je to nejdůležitější složka.  Proto mě dokáže rozhodit, když má muzikál nádhernou hudbu, ale neosloví mě zpracování příběhu, jako tomu bylo například u muzikálu Doktor Faust. Tam jsem chválila hudbu a temnější atmosféru, k příběhu mám ale stále spoustu výhrad.

Duchem představení byli bezpochyby Josef Vojtek a Petr Ryšavý. Jejich vzájemná chemie zapříčinila dokonalou souhru na jevišti, takže například proměny těl si vždy vyžádaly burácivý potlesk.

Dámy se ale nenechaly zahanbit. Ivana Korolová jako Markétka a Dita Hořínková jako Laurécie Bosetti dodaly příběhu milostný i komický element, bez nich bychom se neobešli.

Za sebe muzikál Mefisto vřele doporučuji a domnívám se, že nejsem jediná, komu se muzikál opravdu líbil.