Muzikál Okno mé lásky: Sprejerský gang v akci

Přiznám se bez mučení: když někde v médiích nebo na billboardech vidím slogan „Nový hit muzikál“, otvírá se mi kudla v kapse. Ačkoli jsem jich už několik navštívila, a výjimečně jsem odcházela vcelku spokojena, tento ryze komerční tah je povětšině stranou mého zájmu. Nevidím na tom nic špatného, naopak je to celkem osvědčený způsob, jak dostat do divadla publikum všech věkových kategorií, zároveň nechat vyřádit na jevišti mediálně známé herce a zpěváky a udělat v podstatě „koncert známých hitů“ v kostýmech a s dějem. Jenže to je v podstatě vše, co degraduje slovo „muzikál“ v pravém smyslu slova, takže je to od základu „písničkál“ neboli písňová jevištní show, a pravým muzikálem bych to proto nenazvala. Není to ale jen český fenomén. Muzikály Mamma Mia, Srdcový král nebo Horečka sobotní noci, které vznikly v zahraničí, nesou stejné prvky a slaví úspěchy po celém světě. Pokud to má dobrý scénář a nápaditou režii, může to být skvělé dílo, jež povýší tvorbu daného umělce do jiného rozměru. Česká původní tvorba však chrlí jeden hit muzikál za druhým, co až na světlé výjimky postrádají nápad a vtipnost v nich přechází do trapnosti. Proto jsem s partou Statečných statečně, z recese a bez velkého očekávání vyrazila na muzikál Okno mé lásky, jenž je složený z hitů skupiny Olympic.

Někdy je zkrátka dobré zbavit se předsudků…

Již během první půlky jsem si uvědomila jednu věc: dějová linka mi připomněla jeden dávný muzikál, který jsem nedokoukala a poprvé (a naposled) odešla po první polovině. Nebyl to hit muzikál, naopak byl původní a originální, jaký do té doby snad nikdo nenapsal. Příběh mě zaujal, výkony byly úžasné, a přece jsem to nedala… Důvodem byl styl hudby, což byl rap a hip-hop, z nichž mě prostě bolí hlava. Nebráním se moderním hudebním proudům, mému uchu však lahodí zvuk živých nástrojů, ne umělých počítačových efektů.

Okno mé lásky přináší velmi podobný příběh, rocková muzika však naopak bylo to, co mě pohltilo hned od začátku a bavilo až do konce. Díky fantastické hudbě jsem dokázala odpustit veškeré přešlapy v ději, režii či výkonech účinkujících a nesmírně jsem si představení užila.

Řeknete si: Olympic, co je na jejich hudbě tak moc zajímavé? Rocková hudba, 40 let fungující kapela, jejíž hity zná celé Česko i Slovensko… Také jsem šla do divadla s představou, že uslyším staré dobré hity slepené do příběhu, jak to už v hit muzikálech bývá. Ty nesmrtelné písně jsem ale teď slyšela v natolik zajímavých a originálních aranžích (na svědomí je má Marcus Tran), že jsem zkrátka žasnula a vnímala každý tón nejen ušima, ale všemi póry kůže. Takže celé tříhodinové představení nebylo pouze rockové, ale slyšeli jsme i popové úpravy, rockové balady v něžnějším, méně tvrdém soundu, některé i s přidáním smyčcového orchestru, a dokonce perfektní trampskou vokálovou píseň a capella. Neznám tvorbu Olympicu do detailů, tak nevím, které songy byly původní a které napsané pro tento muzikál, jako celek ale vše znělo úžasně. Nebyl to tedy jen čistý rockový nářez, ale naopak hudební všehochuť. Takto nějak si představuji muzikantské nebe 😊

Dějovou linku (scénář a režie Radek Balaš) tvoří vesměs palčivé problémy dnešní doby, kdy hlavně mládež hledá sama sebe, zejména na ulicích. Rodiče mají své vlastní ambice, na děti nemají čas a pak po letech se diví, že potomci se jim ani trochu nepodobají a nekráčejí v jimi vysněných šlépějích. Na jedné straně stojí David, který pochází z rozpadlé rodiny, nezná vlastního otce a jeho matka spáchá sebevraždu. Na straně druhé je Sofie, děvče z bohaté rodiny, avšak cítící se jako ve zlaté kleci. Oba mladé lidi spojí dohromady náhodné setkání, kdy zjistí, že mají mnoho společného. A tak se spolu s nimi ocitáme ve světě drog a nelegální činnosti graffiti, prožíváme jejich příběh plný křehkosti vztahů a nacházení vlastní identity ve spleti rychle pulzujícího velkoměsta. Oběma chybí pochopení, dotek lásky, zbavení se předsudků, kdy chtějí vidět černobílý svět přes barevné brýle. Je to příběh, který se mohl doopravdy stát. Dnešní rychlá doba si někdy vezme víc obětí, než by se nám líbilo…

Příběh navenek působí neoriginálně, má však svou psychologickou hloubku. Je v podstatě slepený tak, aby se do něj daly nacpat písně Olympicu, do očí bijících oslích můstků však bylo poskrovnu. Dalo se čekat, že se přesuneme do Paříže, aby mohl znít velký hit Bon Soir Mademoiselle Paris, dále je nasnadě se domnívat, že některá postava sklouzne na šikmou plochu, aby mohla zazpívat Slzy tvý mámy, a téměř nad slunce bylo jasné, že se objeví i figura jménem Agáta. V tomto směru se žádné překvapení nekonalo. Všechny písně ale velmi dobře zapadly do děje, takže jsme si hezky v kontextu mohli vychutnat i další hity: Jako tele na vrata, Jedeme dál, Osmý den, Jasná zpráva, Dej mi víc své lásky, Jako za mlada nebo Nějak se vytrácíš, má lásko, a hlavně skvělý song v trampské úpravě Nebe nad hlavou. Žádný song (asi kromě úvodní Želvy, ta byla opravdu zbytečná) nepůsobil jako pěst na oko a tři hodiny v objetí výborné muziky utekly jako voda.

Co musím pochválit, je scéna Šimona Cabana, navzdory tomu, že na jevišti nebylo kromě tří LED panelů téměř nic. A přece to stačilo. Zdařilé projekce představovaly svět graffiti, obchůdek s hračkami, honosný dům i lesní cestu v chatové oblasti. Jeden panel navíc obsahoval i vnitřek propadla, takže postavy mohly cestovat vlakem i letadlem (nic originálního, podobný prvek jsme viděli nedávno v Legendě jménem Holmes či ve Slunci, senu a jahodách). Veškeré projekce (autorem grafiky je Tomáš Geisler) byly velmi pěkné, působivé, jen některá světla příliš dráždila zrak. Možná by chtělo trochu ubrat na intenzitě. Není třeba slzet z osvětlení… Zejména oslnivá bílá a neonová růžová nepříjemně píchaly do očí. Kostýmy (Roman Šolc) a masky nepřinesly žádné neotřelé inovace, všechny hadříky byly vesměs jako ze second handu, o to reálněji však působily. A všem i slušely.

Co musím rozhodně pochválit, jsou taneční choreografie Anet Antošové. Ať už to byly tance pouličního gangu, aerobic s tetou Agátou anebo výrazový balet na prestižní taneční škole v Paříži, nebylo možné z nich spustit oči. Zejména závěrečný balet znázorňující domácí násilí byl velmi silný a dohnal až k slzám.

V roli Davida se představil Milan Peroutka, jehož pojetí role bylo velmi sympatické. Není dokonalý herec, uměl však publikum strhnout, a interakcí s diváky bylo tím pádem možná o něco víc, než předepisoval scénář. Zpíval také vcelku dobře, ačkoli mu písně Olympicu ne úplně dokonale sedly. Intonaci nebo frázování si občas malinko pozměnil, a do rockového drivu mu také dost chybí, popral se však s nimi statečně a výsledek nebyl úplný průšvih. Jeho lásku Sofii hrála Nelly Řehořová, velký mladý talent muzikálového herectví. Zatím jsem neměla možnost ji někde vidět, proto mě velmi překvapila a zaujala, jak je výrazná ve všech složkách jevištního projevu – zpěvu, herectví i tanci. Oba hlavní aktéři se skvěle doplňovali a podle reakcí publika byli oba dobrou volbou pro tyto role.

Sic vedlejší, avšak suverénně nejvýraznější postavou, byla Denisa v podání Felicity Prokešové. Denisa je dívka plná ohně, žel pod vlivem drog, jež marně touží po lásce a objetí od Davida, kterého se nedočká. Felicita je doslova živel s obrovským pěveckým i tanečním potenciálem. Je jí všude plno, je nepřehlédnutelná a nezapomenutelná. Dokonce jsem se přistihla při tom, že jsem jí fandila víc než Sofii.

Další živelnou rolí je bezesporu Davidův nalezený tatínek Jiří v podání Josefa Vojtka. Komu jinému může role zkrachovaného rockera žijícího v bezdomovecké osadě sedět lépe? A když mu dáte zpívat písně Olympicu, o skvělou rockovou show je rázem postaráno. Jeho dialog s Davidem byl plný vtipných hlášek a píseň Slzy tvý mámy (s vynikající taneční choreografií, kdy se tančící střepy zrcadla poskládají a opět složí, aby se znovu rozbily) byla (aspoň pro mě) vrcholem představení.

Výborný byl také Martin Schreiner v roli kamaráda Rosomáka. Pokud jsem někdy o něm řekla, že neumí hrát, tak zřejmě proto, že neměl zatím moc možností ukázat, co všechno umí. Tato temperamentní figura plná vtipu a bláznivých scének mu však výborně sedla. Jako Sofiini rodiče se představili Veronika Žilková a Bořek Slezáček, jejichž role byly převážně činoherní, ale pár veršů písně Osmý den zvládli. Zejména Bořek to zachránil… Davidovu maminku si zahrála a zazpívala Linda Finková a tetu Agátu s velkou grácií vystřihla Veronika Krejzová.

Okno mé lásky tedy není žádný muzikálový zázrak, je to však vcelku příjemná, nenáročná show plná vtipu a výborné hudby, a také skýtající prostor k zamyšlení. Není to představení, které bych chtěla zhlédnout opakovaně, ale ani nic, od čeho bych své známé odrazovala. Nehledáte-li intelektuální umění a chcete se pouze bavit, tento muzikál může být pro vás dobrou volbou.