Muzikál Zpívání v dešti: Nečekané splnění muzikálového snu

Pro ty z vás, kteří čtete naše články pravidelně, nejspíš nebude úplnou novinkou, že Zpívání v dešti patří mezi mé muzikálové srdcovky. Touto muzikálovou komedií o hollywoodských hvězdách v době vzniku mluveného filmu jsem již nespočetněkrát „otravovala“ ostatní členy naší statečné party (které jsem v době covidové přiměla alespoň ke zhlédnutí jeho filmové verze). Zároveň jsem zde již dříve jeden článek věnovala vzpomínkám na jeho dřívější uvedení. Zpívání v dešti mě provází životem již několik desítek let a jeho divadelní zpracování v režii Oldřicha Kříže, jehož obsazení by asi nemohlo být o moc lepší, ani kdybych si ho vysnila, považuji za nesmírně povedené, především díky skvělým hereckým, pěveckým a zde hlavně tanečním výkonům. Před deseti lety jsem měla poprvé možnost navštívit inscenaci libereckého Divadla F. X. Šaldy, o pět let později jsem na stejné představení (pouze s drobnými změnami) zavítala znovu, a to do Českých Budějovic. Měla jsem sice v úmyslu se do Budějovic znovu vrátit, ale souhra okolností a následné uzavření divadel rozhodlo jinak. Já se už pomalu smířila s tím, že Zpívání v dešti v tomto fantastickém provedení již nejspíš nikdy neuvidím.

Ale osud tomu chtěl zřejmě jinak. A tak se toto dílo v prakticky stejném obsazení (pouze doplněno o některé alternace) na divadelní prkna vrátilo znovu, tentokrát do pražského Divadla Hybernia. Jeho přesun na pražskou scénu, která je pro mě dostupnější a bude se mi sem snáze pravidelně vracet, je doslova splněným snem, s nímž jsem už vůbec nepočítala. A abych tuto příležitost zbytečně nepromarnila, vyrazila jsem se na své oblíbené hrdiny do Hybernie podívat již pětkrát. Mým přáním je vidět postupně všechny alternace, což se mi bohužel ještě nepovedlo, ale věřím, že ještě příležitost mít budu.

Vlastně jsem nějakou dobu váhala, zda tedy psát znovu článek o stejném představení. Ale nakonec jsem se rozhodla, že ano. Díky opakovaným návštěvám jsem se na některé věci začala dívat trochu jinýma očima a objevila i detaily, které mi dříve unikaly. Našla jsem též několik věcí, které mě až tolik nenadchly. Navíc si myslím, že i někteří z herců, na které v mém původním článku nedošlo, by měli být zmíněni. Budu se proto tentokrát věnovat především poslednímu pražskému uvedení, i když samozřejmě určitému srovnání se asi vyhnout nedá.

Prakticky nezměněná po celé roky zůstala scéna Jana Kříže, která se na první pohled může zdát poměrně minimalistická. V pozadí vidíme cihlovou konstrukci, zpravidla představující filmové studio Monumental Pictures, pro které pracuje i hvězdný pár – Don Lockwood a Lina Lamontová.  Zbytek je dotvářen již menšími kulisami a doplněním různého nábytku, toaletních stolků, postele a především fontány, nezbytné pro taneční číslo s titulní písní. 😊 Přestože výsledek vypadá vždy velmi dobře, narážíme zde na jeden z obvyklých nešvarů především pražských divadel – složité a příliš dlouhé přeměny scény, tentokrát řešené formou zatmívaček.

Opravdu povedené jsou krásné dobové kostýmy Veroniky Babraj-Hindle, výborně navozující atmosféru počátku 20. století. Vůbec nejimpozantnější róby nám v rámci představení postupně předvede Lina, v jejím případě jsem se ale pozastavila nad jedním trochu šíleným růžovým kostýmkem s kloboučkem, který by asi slušel jenom málokomu. U jinak nesympatické postavy mi ale i tato volba kostýmu přišla na místě, zvlášť, když ji její herecký partner v příhodnou chvíli označí za „růžový přízrak.“ 😊 Výborně dopadly i historické kostýmy, používané při natáčení filmu v rámci děje.

Důležitou roli ve Zpívání v dešti mají projekce. Sledujeme zde totiž ukázky filmů, v nichž Don s Linou vystupují. Máme tak možnost zhlédnout ukázku z jejich posledního němého filmu, ale rovněž část z toho prvního mluveného, kolem jehož příprav se inscenace točí. Myslím, že použité projekce jsou velmi povedené a vlastně ani nijak nevadí, že byly ponechány ty z dřívějších uvedení. Pravděpodobně také proto představitelé Dona a Liny (kteří vypadají pořád stejně a asi vůbec nestárnou 😊) prakticky jako jediní vystupují bez alternací. Mě osobně moc potěšilo, že díky ponechání původní projekce mám možnost v rámci těchto filmových ukázek vidět v roli hlavního záporáka nedávno zesnulého Vladimíra Marka.

Samostatnou kapitolou tohoto muzikálu je tanec a s ním i celá řada stepařských čísel. Za výbornou choreografií stojí Petra Parvoničová, za stepařskými čísly pak Pavel Strouhal a Klára Kočárková.

Příběh se prakticky drží filmové verze, ale na několik odlišností nebo zjednodušení přece jen narazíme. Hned jako první mě napadá samotný začátek. Ocitáme se na premiéře nového filmu dvojice Lockwooda a Lamontové. Na jevišti je nám v rámci toho postupně představován celý tvůrčí tým od producenta, přes režiséra až po vizážistu. Mně osobně tato scéna připadá téměř nekonečná a jsem přesvědčená, že divák by se docela dobře zorientoval v tom, kdo je kdo, i kdyby byla kratší. Naštěstí nakonec přece jen hlavní hvězdy dorazí, Don začne vyprávět příběh o svých karierních začátcích s nejlepším kamarádem Cosmem Brownem a já jsem myšlenkami už zase s ním. 😉

V divadle se také dočkáme několika hudebních čísel navíc. Především tu má mnohem větší prostor postava Liny, která tak předvede rovnou dvě skvělá hudební čísla. Zaujalo mě ale též to, že píseň Můj svět se rozzáří (You Are My Lucky Star), kterou ve filmu Don a Kathy v samotném závěru zpívají jako duet, v divadle zazní rovnou dvakrát. Kate touto písní druhou půlku představení otevírá, Don naopak uzavírá.

Roli slavné filmové hvězdy, Dona Lockwooda, hraje bez alternace Jan Kříž. Jsem přesvědčená o tom, že je naprosto ideální volbou. Donova hudební čísla mu poskytují pěvecký prostor, kdy může Honza předvést skutečně příjemnou barvu hlasu v pomalejších písních – Jsi mi souzená (You Were Meant for Me) nebo již zmíněný Můj svět se rozzáří. Může zaujmout i jako velmi zdatný tanečník, a to především ve společných výstupech s Cosmem. Opravdu skvělé je také číslo, které chce Don přidat do historického filmu poté, co se ho on a Cosmo rozhodnou předělat na muzikál. Miluju ale především Honzovo podání titulní písně a na jeho bláznivé „křepčení“ ve fontáně se vždycky strašně těším. 😊 Baví mě i Donova proměna z poněkud sebestředné hvězdy v sympatického hrdinu, kterému láska a možnost návratu ke kořenům jedině prospějí. 😊

S postavou Dona je nejvíce propojený jeho nejlepší kamarád Cosmo Brown. V tomto případě jsem měla možnost vidět již obě alternace. Sehranost Honzy s Janem Révaiem, který v této roli vystupoval již dříve v Liberci a Českých Budějovicích, je naprosto zřejmá. Pánové se skvěle doplňují a je opravdu radost vidět je na jevišti společně. Nově se jako Cosmo v pražském uvedení představil Robert Urban a musím říct, že i on mě ohromně bavil. Cosma si můžeme užít v jediném samostatném bláznivém výstupu Dávej smích (Make ‘Em Laugh), v němž může prokázat svůj komediální talent. V tomto případě mě zaujalo, že každý Cosmo má choreografii trochu odlišnou. Hlavně mě ale baví společná čísla s Donem, jednak hned to první, kterým demonstrují začátky své kariéry (Zdravý jak ryba  / Fit as a Fiddle), vůbec ale nejvíc pak číslo Třesu se v stresu (Moses) vzniklé z jazykolamu na hodině fonetiky. 😊 Pokud bych si měla vybrat, která z alternací mě oslovila více, získal by mě na svoji stranu svým ohromným charismatem Jan Révai. Přesto moc ráda v divadle uvidím kteréhokoliv z nich. 😊

Také Marie Křížová ztvárňuje začínající herečku Kate (neboli Kathy) Seldenovou již od uvedení v Liberci a já jsem za to moc ráda. Je to totiž postava, která se mi k ní ohromně hodí – je krásná, talentovaná, energická, dostatečně nebojácná, ale zároveň i velmi jemná a křehká a na Dona má rozhodně dobrý vliv. Chemie mezi ní a jejím mužem v roli Dona je patrná i do zadních řad. Do party s Donem a Cosmem navíc skvěle zapadá a jejich společné Je ráno (Good Morning) je jedním z nejlepších čísel celé inscenace. 😊 V roli Kathy se Marie alternuje s Barborou Šampalíkovou. Na tu jsem ale zatím bohužel nenarazila.

Přestože Zpívání v dešti stojí obvykle hlavně na skvělých tanečních číslech, troufám si tvrdit, že Kateřina Bohatová v roli Liny, si představení tak trochu „ukradla pro sebe“. Jako krásná filmová star, obdařená trošku slabší inteligencí a příšerným hlasem, který se pro zvukový film zkrátka vůbec nehodí, je naprosto dokonalá. Vím, že je Kateřina výborná zpěvačka. O to víc mě proto fascinuje, co všechno se svým hlasem dokáže udělat, aby to znělo opravdu strašně. 😊 I zdánlivě běžné výrazy, jako např. „No jo“ nebo familiární pojmenování svého kolegy „Donnie“, v jejím podání vždy vyzněly tak, že se zkrátka není možné nesmát. Vrcholem všeho je ale scéna, kde svým nevšedním podáním filmové písně Až láska přijde k nám (Would You?) naprosto odrovná pana dirigenta. 😊 Pominu-li fakt, že v tónině „cedr“ asi nikdo jiný než Lina zpívat nedokáže. 😁 Přestože podle programu nemá Kateřina Bohatová jako Lina alternaci, během mé poslední návštěvy namísto ní vystoupila Iva Hošpesová, kterou jsem již před lety viděla i v Českých Budějovicích. Ačkoliv s hlasem dokázala také neuvěřitelné věci a jejímu výkonu nelze vůbec nic vytknout, jedná se o dámu, která věkově této roli již asi úplně neodpovídá. Je ale přesto skvělé, že dokáže Kateřinu v této roli jako understudy nahradit a odvést neméně přesvědčivý výkon. Vzhledem k tomu, že jde pouze o záskok, na projekcích jsme ale i nadále mohli vidět právě Kateřinu Bohatovou.

Další role jsou již pouze činoherní. Oldřich Kříž vystupuje v roli režiséra Roscoa Dextera. Jako producent Simpson se alternují Václav Vydra, Martin Polách a Bronislav Kotiš, přičemž já jsem prozatím viděla první dva jmenované. Velmi vyrovnané alternace jsou i Dita Hořínková a Michaela Zemánková coby reportérka/novinářka Dora Baileyová.

Poněkud rozporuplné pocity jsem měla z výkonu Martina Pošty, který značně stereotypně ztvárňuje roli homosexuálního vizážisty Liny Lamontové, co se jmenuje Carmen Stracciatella. Jedná se o postavu, která ve filmové verzi vlastně vůbec nevystupuje. Upřímně bych se bez ní v této podobě docela dobře obešla i zde. Některé momenty mi bohužel přišly již trochu na hraně trapnosti.

Oproti tomu mě ohromně bavil Jan Urban, kterému byla svěřena celá řada sice malých, ale za to divácky velmi vděčných rolí, především úloha dirigenta či učitele fonetiky. Všechny scény s ním jsem si pokaždé maximálně užívala, ale ráda bych v tomto případě viděla i alternujícího Petra Jeništu.

Na závěr tohoto článku si nechávám jedno zásadní téma, které mě u pražského uvedení Zpívání v dešti bohužel moc mrzí. Narozdíl od liberecké i budějovické scény se totiž v Praze hraje bez živé hudby, což u muzikálu z této éry, i přesto, že je hudební podklad skutečně kvalitní,  považuji za zásadní nedostatek. I přes některé mé drobné výtky, co jsem zde postupně zmínila, je ale Zpívání v dešti stále skvělé představení, plné nesmírně talentovaných umělců. Rozhodně má místo mezi mými muzikálovými srdcovkami a určitě se na něj ještě vypravím. Živý hudební doprovod by jej ale zajisté pozdvihl ještě o něco výš.