Muzikál Zapomeňte na Shakespeara!: Dvojsečné rýpnutí do konkurence
„Zapomeňte na Shakespeara!“ to je věta, kterou by jistě ocenili především bratři Prckové v muzikálu Něco shnilého! Zároveň je to ale název nového muzikálu Janka Ledeckého, co měl v říjnu premiéru v Divadle Hybernia. Aniž bych chtěla tuto novinku srovnávat s plzeňským uvedením „Shnilotiny“, mají tyto dva tituly přece jen něco společného. Druh humoru, co zdaleka nemusí sedět všem. Já měla tedy to štěstí, že jsem se bavila na obou dvou. Ale jak už ostatně naznačily i naše Rychlodojmy ze „Shakespeara“, vedli jsme na to i v rámci naší muzikálové skupinky poměrně vášnivé diskuze. Myslím, že kdybychom se trochu víc „snažili“, mohli bychom se i dost pohádat, ale to se naštěstí nestalo.
Hned na úvod je ale nutné zdůraznit, že i když jsem se přiklonila spíše na stranu spokojených diváků, neznamená to, že je snad tato novinka zcela bezchybná a já jí nemám co vytknout. Naopak, ono by se toho našlo dost. Zároveň ale s čistým svědomím nemůžu jen „hanit“, když jsem čekala naprostou katastrofu a nakonec se mi ulevilo, že se nic takového nekoná. V jeden týden jsem zhlédla shodou okolností jak Anděla Páně, vychvalovaného všemi až do nebes (no, kam taky jinam 😁), tak Zapomeňte na Shakespeara!, kterého naopak mnoho lidí šmahem odsoudilo. První zmiňovaný kousek přinesl velkou show a druhý vedle něj působil trochu jako chudý příbuzný, ale já přesto nemohu s veřejným míněním slepě souhlasit, protože ačkoliv se mi líbila obě představení, tak Zapomeňte na Shakespeara! u mě pár plusových bodů navíc dostalo za ten prostinký fakt, že se mu podařilo „zamořit“ mi hlavu melodií písně Nedotýkejte se andělů… Hrála v hlavě ještě v tramvaji cestou domů. O tom jsem si v případě Anděla Páně mohla nechat jen zdát, tam jsem se jen marně snažila zapamatovat si alespoň drobné úseky z písní, které mě v divadle nejvíc zaujaly.
Jak už jsem zmínila, „Shakespeare“ je hudebním dítětem Janka Ledeckého. Jak to mám obecně s jeho díly? Hamlet šel nějak časově mimo mě, pamatuju si z prvního uvedení jen plakáty, co jsem vídala jako dítě. A pak už jsem to nikdy nedohnala, ehm, neměl náhodou přijít také do Hybernie v nové verzi? Čekám a marně. Dál je tu Galileo, kterého jsem objevila také dost zpožděně, ale okamžitě jsem si ho zamilovala. Hudebně mě strašně moc bavil. Iago byl plný zajímavých nápadů, i když tedy ten silný hudební náboj, jako v Galileovi, už jsem v něm nenašla. A teď je tu „Shakespeare“, který vlastně otevřeně přiznává, že je kompilátem starších písniček a melodií. Na Iaga tam dojde určitě a hned několikrát jsem do Annie, která seděla v divadle vedle mě, šťouchala s tím, že slyším variace na písničky z Galilea. Mám dojem, že snad každý skladatel dříve nebo později začne „vykrádat sám sebe“ a setkávám se s tím tak často, že mi vlastně bylo sympatické, že je to tu přiznané. V rámci příběhu dávají „recykláty“ smysl. A navíc stále jsem měla pocit, že sleduji něco nového.
Vyloženě novou a nejsilnější písničkou z představení jsou zmínění »Andělé«, kteří jsou použiti v ději hned několikrát, ale vlastně mi to nevadilo a atmosférou se mi skladba hodila i k samotnému závěru. Jen tedy mi chvíli trvalo, než jsem si v sobě zpracovala, co tam má vlastně symbolizovat. Samozřejmě tedy nemám patent na rozum, ale písničku a její text jsem si vyložila tak, že se nemáme dotýkat „andělů na zem spadlých“, tedy ďáblů. Máme se vyhýbat zlu, držet se správné cesty a neškodit jeden druhému, pak nám bude na světě dobře. Taková filozofie se mi líbila.
Stejně tak si mě muzikál získal především dějem, kterým mi připomínal nejen činoherní představení, ale také některé romantické komedie na Netflixu, co si člověk pustí, když už má zavařenou hlavu a potřebuje vědět, že na světě jsou i šťastné konce.
V Zapomeňte na Shakespeara! sledujeme jednu hereckou partičku z divadla Svět, která by dala cokoliv za to, aby mohla hrát dál. Když jejich divadlo koupí nový majitel, vypadá to s nimi bídně. Poslední šancí je v šibeničním termínu 3 týdnů nazkoušet nové představení, odehrát premiéru a nalákat co nejvíce diváků (a hlavně turistů, co mají peníze!), aby se podařilo divadlo zachránit. Je tedy potřeba použít čísla ze starších fláků a doplnit je o to, co si veřejnost žádá. Vzniká tak velice prazvláštní dílko plné bizarních čísel a šíleností.
Do souboru navíc přichází nová posila, Čechoameričanka Elis. Nikdo v její talent moc nevěří, málokomu připadá sympatická. Ale ona se ze všech sil snaží, aby se to změnilo, protože i u ní platí, že divadlo je její největší láskou. Jestli najde i nějakou jinou lásku a zda se podaří divadlo zachránit, to odhalí představení Zapomeňte na Shakespeara!
Pokud se na tento kousek do Hybernie vydáte, měli byste tam ale jít, podobně jako já a Annie, takzvaně „připraveni na vše“. Přece jen, jak už jsem zmiňovala, některá čísla jsou vyloženě zvláštní, a to především ta v druhé polovině představení. Už jste někdy viděli soutěž krásy situovanou do říše hmyzu? Makovou panenku, co propaguje drogy? Nebo německou dechovku a posléze drsný rockový vodvaz v úborech, které působí, že někdo vykradl šatnu Oktoberfestu? 😊 Já už toho viděla hodně, ale tohle ještě opravdu ne 😁. Co se týče scének ze života hmyzu, ocenila jsem, že jsme tím nestrávili více času. Omlouvám se Makové panence, ale její houpání na houpačce mi připadalo nekonečné i tak. Myslím, že drogový dýchánek jsme si klidně mohli odpustit, ale zase je pravda, že jsme se dočkali i poměrně akrobatického čísla – Míša Nosková se v roli Renaty spustí na jeviště hlavou dolů jako jedna velká pavoučice, u toho zpívá – to se také nevidí často. Věřím, že to může být zajímavá příležitost.
Scéna s Oktoberfestem byla hudebně opravdu mimo můj vkus, ale pravda je, že mi připadala jako velmi trefná satira do „vlastních řad“. Takové rýpnutí jednak k muzikálům, co na bizár sází (zpívající krávy ve Slunce, seno, že? 😂), zadruhé k divadlům, co cílí především na turisty a div jim nelíbají ruce za to, že je navštívili. Však to v minulosti platilo dost i o Divadle Hybernii, muzikály šly trochu stranou, hrály se hlavně balety a podobná představení, kde není jazyková bariéra zas tak velkou překážkou. A turisté zajisté chodívali, i vzhledem k umístění scény přímo v centru, rádi, přičemž si často ani nesundali bundu či obří batoh. Kdo by jim za to také nadával, že? 😊 (Asi jenom já.) Ostatně buranství není cizí ani českému divákovi a Zapomeňte na Shakespeara! na to některými vtípky také upozorňuje, ale zároveň tak, aby se diváci, kterých se to vlastně týká, neurazili.
Asi dokážu pochopit tu snahu rýpnout si do konkurence a zároveň se trochu svést na vlně jejich úspěchů. Jen to je trochu dvojsečné a nevím, jestli se tím Zapomeňte na Shakespeara! tak trochu dobrovolně nesnižuje na úroveň těch titulů, do kterých se strefuje.
Jak tedy jistě chápete, humor v představení nemusí sednout každému. Ale pokud vám pár šílených a ulítlých scén nevadí a jste připraveni žasnout a pobavit se, myslím, že se vám toto dílo může zalíbit. Přinejmenším je to ideální titul na páteční večer po skutečně vyčerpávajícím pracovním týdnu 😊 .
S tím souvisí i kostýmy – když sledujeme zkoušení herců v divadle, obvykle se jedná o velmi civilní oděvy, které upřednostňují především komfort. Když ale dojde na „věc“ a jsou nám předkládány útržky z jejich šíleného výtvoru, je na co se dívat. Kostýmní výtvarnice Kristýna Záveská Nováková opravdu vytvořila přesvědčivě jak pohled na „oktoberfest módu“, tak i na hmyzí říši. Tykadla, křídla, to vše a ještě víc.
Na druhou stranu scéna (Hynek Dřízhal) je o něco úspornější, protože když už člověk v divadle sedí, nemá moc problém uvěřit tomu, že nahlíží do jeho zázemí. Šatny nám zahrály typické stolečky se zrcadly, občas našly využití i tři schůdky coby malé jeviště. Přiznám se ale, že mě zaujalo zapojení stínového divadla ve scéně s rodiči Elis. Mělo to moc hezkou atmosféru. Ve scéně s „černým divadlem“ jsem se nejdřív musela smát těm rekvizitám připomínající nějaký pohádkový ksichtík ze světa Jů a Hele (jen tedy ošklivější 😂), hned vzápětí nám ale muzikál ukázal i mnohem hezčí pojetí, opět se stíny. To už tedy stálo za to. Možná by vůbec neškodilo, kdyby se této myšlenky Zapomeňte na Shakespeara! drželo více – ke každému divadelnímu nešvaru ukázalo i nějakou lepší a povedenější variantu. 😊
Mně osobně se nejvíce líbila romantická linka v příběhu a pobavil mě i způsob, jakým se naše hlavní dvojice dávala dohromady. Typický love-hate vztah, ale že si to vyřeší zrovna na zkoušce scény Othella s Desdemonou, to bylo originální 😊. Chvíli jsem se smála, chvíli jsem napjatě očekávala, jak to mezi nimi bude a jestli si už dají pusu.
Nejsilnější devízou tohoto muzikálu je ale bez debat skvělé obsazení. Ačkoliv jsem zatím viděla jenom jednu „várku“ alternací a v některých případech bych možná byla víc zvědavá na ty druhé, musím říct, že jsem zatím nenarazila na žádný slabší prvek. Naopak mě od začátku až do konce těšila rozmanitost obsazení – kromě těch jmen, co bude na první dobrou znát asi každý, tu najdeme i nějakou tu méně profláklou tvář, ať už takovou kterou známe z Hybernie, ze seriálu ZOO či třeba z Městského divadla Brno.
Tak… kým začít? Na začátku příběhu se setkáváme s divadelním šéfem Tondou (Petr Vondráček / Václav Kopta) a je to právě on, kdo řeší v divadle Svět všechny nepříjemnosti. Má trochu štiplavý humor, ale přesto je znát, že ho jeho soubor bere jako hrdinu a parťáka. Petr Vondráček na mě působil velmi sympaticky a ve chvíli, kdy si ke spolupráci přizval kolegu, režiséra Marka Ádlera (Jan Révai / Tomáš Novotný), byla z nich fajn dvojka. Kdyby se nemuseli mordovat s uměním, mohli by si v klidu rybařit 😂. Jan Révai mě moc bavil, už od chvíle, co dostal na uvítanou pár panáků („A do druhý nohy, abys nekulhal!“) a trochu ho to zmohlo. Ve chvíli, kdy si v jedné scéně zakryl obličej svetrem, dobře vyjadřoval pocity některých diváků 😁. Ale jinak jsem ho hodně vnímala tak, jako nováček v souboru, Elis. Vůbec pro ni neměl pochopení a trochu mě tím zlobil. Brzy jsem mu to ale zase odpustila a mám jen jedinou výtku. Pan Révai zpívat umí, o čemž jsme se přesvědčili mimo jiné ve Zpívání v dešti, takže jeho předstírání opaku mi nepřipadá ani tak vtipné, jako spíše hodně útrpné. Chápu, že je to tak zřejmě schválně v rámci děje a že ne každý režisér musí zpívat jako Karel Gott, ale malinko…. malinko bych prostě ubrala.
A pravidelné čtenáře už asi nepřekvapí, že Tomáš Novotný by mě moc zajímal. Přála bych si ho vidět, a už jen kvůli tomu přemýšlím i o druhé návštěvě Zapomeňte na Shakespeara!, ačkoliv pokud tam také předstírá, že neumí zpívat, asi mě to malinko zamrzí.
Další motivací by mi pak byla alternace Elis. Viděla jsem Lucii Vondráčkovou, které vlastně nemám co vytknout. Než jsem představení viděla, měla jsem pocit, že Elis bude skutečně nějaká namyšlená „americká kráva“, která mi bude pít krev. Ale nebylo tomu tak, postava je velmi sympatická a hodně jsem s ní soucítila, především ve chvílích, kdy ji prostě kolektiv nepřijímal. Každý ji jen pomlouval a nikdo jí nepomohl, a tak mi netrvalo dlouho, než jsem si ji oblíbila. Určitě mě kolikrát i rozesmála, jen si nevzpomenu na konkrétní situaci. Navíc musím smeknout, že Lucie vypadá pořád skvěle. Hlavní hrdinka romantické komedie, jak má být. Druhou představitelkou Elis je pak Ivana Korolová, která mě moc bavila už ve chvíli, kdy nám namluvila zdravici ve stylu Elis 😂, jak jste mohli vidět v jednom z našich starších článků. Tuším, že bude naprosto skvělá. Má velký komediální talent, je jí všude plno, je také moc krásná a moc se těším i na to, jak si s rolí poradí pěvecky.
Další výraznější postavou je Renata, taková Carlotta dnešní doby. Chtěla by hrát první housle, tedy shrábnout nejlepší party, a nesnese konkurenci. Neváhá vystavit své přednosti (ano, myslím prsa 😁) a pochlebovat těm správným lidem – ať již divadelnímu šéfovi či režisérovi… jen tedy ouvej, on je to bývalý přítel, takže tam jí asi pšenka nepokvete. Ostatně i to, s kým se nakonec dá Renata dohromady, o lecčem svědčí. Renatu ztvárňují dvě talentované a půvabné muzikálové dámy, navíc dvě Michaely – Nosková a Zemánková. Já viděla Míšu Noskovou. Vše hrála s lehkostí, věřila jsem jí. Nepůsobila na mě navíc ani vyloženě jako záporná postava, ač by ji tak někdo mohl brát.
Mezi záporáky bych ale směle zařadila Maxe Röslera (pro mě tedy jméno, které jsem okamžitě zapomněla a jakmile tento text dopíšu, opět to tak dopadne 😂), což je advokát, který jedná jménem nového majitele budovy, v níž se divadlo Svět nachází. Je to trochu „vykuk“, je samozřejmě hodně na prachy a pokud ho naštvete, nebude dlouho váhat a pomstí se vám. Je ale zase fakt, že také není černobílý, ale jen hledá na světě své místo, dělá svou práci a rád by našel lásku. Maxe hrají Ernesto Čekan a Juraj Bernáth, přičemž já viděla druhého jmenovaného. Do role se mi velmi hodil, ale, což už tedy není výtka k němu, ale spíše k autorům a těm, kdo ho obsadili – proč tuto roli hrají dva umělci s pěveckým talentem, když v muzikálu z jejich úst nezazní snad ani notička? Není to trochu škoda? Nemohli také dostat alespoň nějaký pěvecký prostor?
A to není zdaleka jediná situace, kdy jsem si něco takového říkala. Ostatně i zbytek postav je obsazen špičkovými talenty, přesto je jim přidělen jen minimální prostor něco předvést. Ať už jde o Láďu Korbela či Jakuba Gabriela Rajnocha v roli Martyho (přičemž kdybych Láďu Korbela neznala z dřívějška, vůbec bych si nevšimla, že se na jevišti vyskytuje), či o další pány (odteď první jméno, které uvedu, byla alternace, kterou jsem viděla) – Dennyho v podání Jiřího Šupa či Jana Fanty, Vláďu neboli Jakuba Šimůnka a Lukáše Randáka, Radka alias Filipa Bradu či Tomáše Vaňka.
A dámy byly, snad mi to prominou, leckdy také spíše do počtu. Přitom Linda (Tereza Bílková / Diana Demecsová) i Erika (Dagmar Křížová / Barbora Fialová) mě vlastně bavily a přála bych jim také nějaké to sólo… možná aspoň náznak dějové linky. Tu dostala ale jen jedna postava, a to Táňa. Kostymérka, která ve skutečnosti také touží zazářit na jevišti. A díky šanci od Elis se jí to vlastně i podaří. Outsider, co dostane šanci, to je krásný příběh. I když byl tedy také dost stručně zpracován a leccos mi tam chybělo. Navíc se přiznám, že ačkoliv je Annamária d’Almeida zajímavou novou tváří (i hlasem samozřejmě), vlastně si mě vůbec na svou stranu nezískala. A vzhledem k tomu, že se také dost často cítím jako outsider a o zpěvu si také jen nechávám zdát, je to prostě škoda. Alternací je Leona Černá Stříbrná. Tu znám z muzikálu Muž se železnou maskou, kde se mi líbila moc. Tak by mě možná zajímalo, jak by na mě působila tady. 😊 Napravila by můj pohled na Táňu? Nebo by mě rovněž nenadchla, protože prostě ani tato role vlastně nemá zas bůhvíjaký prostor, ač pořád větší než ty předchozí zmíněné roličky…
Považuji to zkrátka za velkou škodu – když už mám jednou tahle našlapaný cast, nebylo by lepší jim dát víc prostoru a oželet třeba ty scény, které působí jako rozverná zábava (jak pro koho, že? 😁), ale pro vývoj děje jsou vlastně naprosto zbytečné? Tak to je jen takový můj námět k zamyšlení, když už máme „zapomenout na Shakespeara“. Já myslím, že Shakespeare by se možná trochu podivoval, co vlastně v názvu tohohle muzikálu dělá. Spojení s ním je opravdu jen minimální. Vlastně by se mi asi víc líbil název Zapomeňte na Othella, což by bylo přesnější.
I přes námitky, které jsem se zde ale snažila vyjádřit, návštěvy Divadla Hybernia vůbec nelituji. Pokud jste připraveni na nějakou tu šílenost, můžete mě směle následovat. Zapomeňte na Shakespeara! sice nesedne asi úplně každému, ale na druhou stranu je to představení, na které skutečně nezapomenete 😂.
Napište váš komentář
Chcete se zapojit do diskuze?Neváhejte a napište váš příspěvek.