Muzikál The Bodyguard: Méně je někdy více

I wanna dance with somebody
I wanna feel the heat with somebody
Yeah, I wanna dance with somebody
With somebody who loves me

Tahle písnička pro mě už asi navždy zůstane spojená s muzikálem The Bodyguard. Pokud nás čtete pravidelně, možná si vzpomenete, že jsem toto dílo měla čest již dvakrát zhlédnout během uvádění ve Vídni a že jsem v článku muzikál s hity Whitney Houston popsala jako takovou malou zlatou konfetku, která dokáže roztančit smutnou duši. Jakmile se objevily první zvěsti o tom, že se bude Bodyguard hrát u nás, tušila jsem, že u toho nebudu chybět. Navíc, když bylo oznámeno obsazení, už to byla téměř hotová věc – už stačilo jen doladit detaily typu – kdy, jak, s kým, apod.

Hudební divadlo Karlín mě nakonec uvítalo v červnu 2023 (dříve to nešlo, jelikož bylo věčně vyprodáno) a já měla možnost se nechat unášet známými tóny a znovu dovolit silnému příběhu Bodyguarda, aby mi vykousal do srdce další drobnou dírku. Trochu jsem se bála, jak si s tímto kouskem v Česku poradíme, a je pravda, že některé aspekty představení byly zkrátka jiné, k čemuž se určitě ještě dostanu. Asi nebudu jen a pouze chválit, i když na druhou stranu můžu už teď prozradit, že co se týče emocí, dostalo se mi podobné energické „nakopávky“ jako ve Vídni. Rozplakal mě téměř stejný moment, závěr a děkovačka opět přinesly tu zvláštní sílu, co dokáže roztančit celé hlediště. Zlaté konfetky na nás sice tentokrát neslétly, ale přece jen si pro nás Hudební divadlo Karlín jednu drobnou kratochvíli na závěr připravilo. O co přesně se jednalo, vám neřeknu, můžete si ovšem vsadit na to, že jsem si to s sebou odtáhla domů 😁. A co mě nadmíru potěšilo? Nebyla jsem sama. Bylo nás tam víc takových, co jsme chtěli kousek tohoto divadelního kouzla s sebou. A už to mě potěšilo.

Teď už pojďme k těm slíbeným rozdílům – v první řadě Bodyguard ve Vídni ponechal pěvecké pasáže komplet v originální angličtině, zatímco u nás se přistoupilo k odvážnému kroku známé hity Whitney Houston přeložit a přetextovat do češtiny, čímž se logicky muzikál hodně proměnil. Adam Novák, jenž se překladu ujal, je známý tím, že se zuby nehty drží originálu, což platilo i zde. Až na výjimky jsem neměla pocit, že by mě čeština „trhala za uši“, snad jen v závěru v jedné písničce (už si ale bohužel zaboha nevzpomenu ve které 😁) bylo na jeden verš příliš mnoho slabik a byla to tedy pořádná výzva pro interprety. Ti se s tím popasovali skutečně se ctí. Rovnou bych tu chtěla zmínit, že v některých momentech bohužel nebylo slovům písní vůbec rozumět. Někdy byla „na vině“ přespříliš hlasitá hudba, tedy něco, co je v pražských divadlech docela častým nešvarem, jindy se ale jednalo spíše o důsledek frázování samotných interpretů. Především tedy jsem tento pocit měla u představitelky hlavní role, Evy Burešové. Neříkám, že pořád, to chraň Bůh, jenže chvílemi jako by se snad až příliš chtěla hlasem a stylem vyrovnat americkým zpěvačkám a celosvětovým hvězdám. Cožpak o to, hlas na to samozřejmě má, je to skvělá zpěvačka. Jsem jen toho názoru, že pokud zpívá v České republice a především český text (a je jedno, že se jedná o překlad), měla by být zachována výslovnost česká, s veškerými jejími zákonitostmi.

Když už zmiňuji naši zem, napadá mě v této souvislosti další výrazná změna českého uvedení Bodyguarda oproti tomu vídeňskému. A tou je humor. Nechci říct, že by naši rakouští sousedé byli suchaři a podle toho jejich Bodyguard vypadal, to vůbec ne. Pravděpodobně si tam také občas dopřáli nějaký ten vtípek, kterému jsem možná neporozuměla kvůli jazykové bariéře. V Praze jsme do toho ale v tomto ohledu zkrátka víc „šlápli“ a vyšperkovali jsme příběh různými humornými situacemi a drobnými narážkami, často velmi typickými právě pro náš národ. Náš titulní hrdina nepůsobí jako James Bond nebo jiný dokonalý týpek, spíš jako normální chlap, kterého občas bolí záda. Zvlášť, když se tahá s „těžkým nákladem“ v podobě krásné dámy, že? 😁 To je podle mě typicky český vtip.

Přiznám se, že mi je malinko proti srsti myšlenka, že jsou takové úpravy nutné, aby měl muzikál u nás úspěch. Ano, český divák se rád směje, a to včetně mě. Jenže nemusíme se snad smát v jednom kuse, někdy přece k dobrému zážitku stačí nějaká zajímavá myšlenka nebo hlubší emoce jako smutek či dojetí. Každopádně v případě Bodyguarda se podle mého názoru režisérovi Antonínu Procházkovi podařilo to ještě jakžtakž udržet v rovnováze a z romantického díla se tím pádem nestala parodie, která by se snažila být vtipná každou minutu, až by upadla do trapnosti.

Asi poslední větší rozdíl, který mě napadá, pak souvisí se scénou. V Česku se o ni postaral Martin Černý a nemohu mu vlastně nic vytknout – všude, kde jsme podle děje být měli, jsme rozhodně byli. Nejvíce práce a financí podle mě jednoznačně padlo na dům hlavní hrdinky, který vidíme z různých úhlů. Scéna perfektně splnila má očekávání ohledně toho, jak by mělo vypadat luxusní sídlo slavné hvězdy. Jen mi připadalo, že je zbytečně „studené“ a nezabydlené, jako by se jednalo o místo, kde nežijí skuteční lidé. Nedokážu asi přesně říct, v čem přesně tkvěl ten rozdíl, ale ve Vídni mě scéna zkrátka daleko víc dokázala vtáhnout do děje. Měla jsem pocit, že nejsem v divadle, spíše že načihuji do domu k nějaké paní a jejímu synkovi.

Co se týče dalších prostředí, velmi se mi líbilo jednoduché a funkční znázornění karaoke baru. Výhrad nemám ani k horské chatě či k naznačení míst, na nichž hlavní postava Rachel Marron vystupovala. Vše plnilo svůj účel. Zaujala mě pak též videoprojekce, když jsme se přesouvali do již zmíněné chaty. Sledovali jsme postupně ubíhající cestu, les, silnici i vůz, až jsem si popravdě připadala, že se dívám na reklamu na novou škodovku či něco obdobného. Bylo to efektní, ale mám dojem, že bychom se asi obešli i bez toho.

Méně je někdy více, což by se dalo říct i ke kostýmům. Podobně jako u scény jsem měla dojem, že zatímco Vídeň sázela na realističnost a díky tomu nám mnohem lépe představila jednotlivé postavy jako lidi z masa a kostí, v Hudebním divadle Karlín zvolili jinou cestu – pompéznější, výraznější, možná bych řekla i křiklavější. Je ovšem nad slunce jasné, že kostýmy z dílny Michaely Horáčkové Hořejší zkrátka více reflektují dobu, s níž jsou slavné písničky z tohoto muzikálu spjaté. Pokud milujete nepřehlédnutelnou módu 80. let, jistě budete nadšeni. Výrazné barvy i vzory, flitry, peříčka, zkrátka snad ode všeho trochu. Já osobně dávám přednost umírněnějšímu stylu a zkrátka s „osmdesátkami“ se vůbec nepotkávám, je mi líto.

Pražský Bodyguard tak dává v podstatě větší důraz na pozlátko, což je přesně věc, které jsem se já osobně bála už před návštěvou Vídně. Tam mě nadchlo, jakým způsobem byla rozjetá show zkombinovaná s naprosto uvěřitelným a realistickým pojetím příběhu. Též jsme se dočkali roztančených čísel a her se světly, ovšem nebyl na to kladen důraz. Patřilo to zkrátka k vystoupením Rachel Marron, ale jakmile v ději opustila jeviště, byla to především normální žena a matka. Právě to se mi líbilo nejvíce.

U nás je Rachel diva bez pauzy. Zato vás s ní čekají pořádně energická vystoupení, navíc s takovými efekty, jako byste se ocitli na koncertě Madonny nebo jiné megastar. Hned zpočátku vám to vyrazí dech a pak už jen zíráte na choreografie, co dala dohromady Ivanka Hannichová. Zde mají šanci zazářit také tanečníci v company, především si ale dala do těla Eva Burešová jako Rachel.

Jsem ráda, že jsem měla možnost vidět právě ji, protože jsem tak nějak tušila, že se mi v této roli bude líbit. Především po pěvecké stránce, dle očekávání spokojenost. Zimomriavky byly, odškrtnuto :D. Její pojetí závěrečné písně Já tě dál ráda mám / I Will Always Love You se okamžitě stalo asi vůbec nejlepším provedením této skladby, jaké jsem kdy slyšela.

Po herecké stránce mě překvapilo, jak moc byla Rachel v podání Evy akční, energická, živá, prostě nezkrotný živel. Nic proti tomu, jen já mám Evu Burešovou stále kdesi v koutku srdce uloženou jako zkroušenou, zklamanou Lorraine v Draculovi. Tam podle mě předvedla životní výkon. Vím, že je v pořádku, že v každé roli se projevuje jinak, ale já tak trochu pořád tu boží Lorraine, nebo alespoň nějakou špetku z ní, hledám i v jiných Eviných rolích, jenže už ji zkrátka nenacházím.

Její alternací je v Bodyguardovi hvězda Česko Slovenské SuperStar, Tereza Mašková. Tuším, že jednu návštěvu ještě absolvuji, abych viděla i ji, jelikož jsem zkrátka zvědavá, jak na mě bude působit. A též jak jí to bude slušet bez růžových vlasů, co jsou pro ni typické.

V roli Nicki se alternují Natália Hatalová a Dasha, přičemž já měla možnost vidět druhou jmenovanou, známou ze StarDance. Tam jsem měla rovněž dopředu jasno, že se dočkám úžasného pěveckého výkonu, což se vyplnilo. Když Nicki a Rachel zpívaly spolu, jednalo se rozhodně o nejsilnější chvíle večera. Jen tedy mi Dasha s Evou úplně nepřipadaly vzhledově jako sestry. Jediný společný bod byla divoká tmavá paruka, která Dashe v mých očích popravdě moc neslušela.

Do třetice je potřeba zmínit hlavní mužskou postavu – osobního strážce Franka Farmera, kterého v Hudebním divadle Karlín ztvárňuje (bez alternace) Hynek Čermák. Není to žádný prvoplánový krasavec, ale má charisma, což je v této roli klíčové. Já osobně jsem se na Hynka docela těšila a má očekávání v podstatě naplnil – jeho Frank je velký sympaťák. Dokáže ženu ochránit a být jí podporou, jakou potřebuje. Zpěv Frankovi scénář nepřisoudil, tedy s výjimkou jednoho malého karaoke a sem tam nějakého „přizvukování“ Rachel a Nicki. Jen jsem tedy čekala trochu více chemie mezi Hynkem a Evou. Nějaké to jiskření jsme určitě cítili, uměla bych si to ovšem představit i silnější.

Naopak veškeré momenty s Fletcherem, synem Rachel, byly naopak silné velice. Zvídavého klučinu perfektně ztvárnil Matěj Hezký. Záhadná je pak úloha stalkera, v níž jsem měla možnost vidět Jana Sklenáře. Neuchopitelný, děsivý, zároveň zajímavý.

V menších rolích se pak v muzikálu objevili též Pavel Nečas, Richard Genzer a Denny Ratajský. Především poslední ze jmenovaných mě zaujal, a to tím, že mi jeho figura byla vyloženě nesympatická. Přitom zatím vždy jsem ho vídala v takových rolích, kde mi rychle přirostl k srdci. Tady předvedl zkrátka jinou polohu 😊. A jak už jsem zmiňovala, velký prostor má i početná company.

Společnými silami se herci postarají o velkou show, zároveň ale dojde i na to, co je pro mě v Bodyguardovi nejdůležitější. Silné chvíle v příběhu a pár slziček. Za ně děkuji nejvíc. Snad si tedy ještě někdy přijdu pro další tanec se svou láskou. 😊