Muzikál Anděl Páně: Vánoční poselství bez ohledu na roční období

Přestože bylo v druhé polovině října do Vánoc ještě docela daleko, podnikla jsem jednoho pátečního večera návštěvu představení, které ve mně vánoční náladu dokázalo probudit. Navíc jsem přesvědčená, že by tomu nebylo jinak ani v případě, že bych se na něj vypravila v červnu a venku bylo přes třicet stupňů. 😊 Jednalo se o výpravu do Hudebního divadla Karlín na jednu z předpremiér pohádkového muzikálu v režii Martina Čičváka – Anděl Páně.

Anděl Páně je dalším muzikálovým titulem Ondřeje Gregora Brzobohatého, který vychází z divácky úspěšné filmové předlohy. A zatímco u jeho dřívějšího počinu Slunce, seno, jahody prozatím stále s návštěvou otálím (pravděpodobně i proto, že ani k filmové předloze jsem nikdy nezískala nijak vřelý vztah) a ani názory v rámci naší Statečné party nejsou vůbec jednotné, v případě Anděla Páně jsme se v podstatě jednomyslně shodli, že se nám tento nápad zamlouvá a dříve nebo později se na představení vypravíme. Následovaly časté diskuze o tom, koho si do jednotlivých rolí představujeme a poté, co bylo poprvé zveřejněno obsazení, jsme své představy porovnávali s realitou. A s postupem času jsme se stále více a více na premiéru těšili. 😊 Nakonec jsem se asi ukázala být já ta nejnedočkavější, a když jsem na webu objevila jednu opuštěnou vstupenku relativně vepředu již na první předpremiéru, brala jsem to tak, že ta tam zkrátka čeká na mě, a tak jsem se jí okamžitě ujala. 😊

Předpokládám, že filmového Anděla Páně asi téměř všichni znáte. Oblíbená pohádka z roku 2005 se odehrává právě v době Vánoc a její příběh nás z počátku přivádí na samotná nebesa, kde probíhají přípravy narozeninové oslavy pro Ježíška. Všichni mají plné ruce práce, až na jednoho nešikovného a umanutého anděla. Na co totiž Petronel sáhne, to zkazí. On sám ovšem nikdy svoji chybu nepřizná, má pocit, že mu nikdo nerozumí a o své dokonalosti touží přesvědčit i ostatní. Jen kdyby konečně dostal pořádnou příležitost. Tu mu nakonec nabízí sám Pán Bůh, když ho nechá zaskočit za svatého Petra u nebeské brány. Zde mu asistuje trochu poťouchlý čert Uriáš, který dokáže svojí výmluvností už tak dost popleteného anděla dostatečně zmást a ten tak seká jednu chybu za druhou. Když poté Petronel začne kritizovat Pána Boha za to, že posuzuje lidi příliš mírně a že si podle něj nikdo s jakýmkoliv drobným prohřeškem vstup do nebe nezaslouží, dojde trpělivost i Pánu Bohu. Petronel je za trest poslán na zem, kde musí, zbaven všech svých nadpřirozených schopností, proměněný v žebráka, během jednoho dne napravit alespoň jediného hříšníka, jinak sám propadne peklu. Společnost mu dělá Uriáš, který ale svého nebeského parťáka nešetří ani na zemi. Když tedy společně dorazí na hrad, kde rozhodně o hříšníky není nouze, Petronel opět zkazí, co může. Nejenže nikoho nenapraví, ale vlastní hloupostí ještě uvrhne hodné a nevinné lidi do neštěstí. Dokáže nakonec vše včas napravit a zachránit při tom i sám sebe?

Ač jsou film a divadelní muzikálová adaptace dvě zcela samostatné jednotky, asi není možné se určitému srovnání vyhnout. Myslím si ale, že to, proč mám tuto pohádku tak ráda, se na jeviště podařilo přenést. Dokázala mě úplně stejně pobavit i dojmout, jako se mi to stává každé Vánoce u televizní obrazovky.😊 Důležitým spojovacím prvkem je beze sporu autorka libreta Lucie Konášová, která stála též za scénářem k filmové verzi. Jsem přesvědčená, že právě díky ní jsme o nic důležitého na divadle nepřišli (mně osobně chyběla asi jenom jedna hláška z filmu) a hudební čísla, která především lépe dokreslují povahy jednotlivých postav, do představení krásně zapadla.

Hudba Ondřeje Gregora Brzobohatého mi připadala velmi žánrově pestrá, od melodií, které ve vás vyvolají vysloveně pohádkovou náladu až po některá skutečně rozjetá čísla. Pokud bude někdy v prodeji CD, okamžitě si ho pořídím. 😊 Pobavilo mě i některé drobné ohlédnutí za jinými slavnými filmovo-muzikálovými písněmi, z nichž mi asi nejvíce utkvěl refrén písně Advent podle mýho gusta. 😊 Velmi působivé byly také choreografie Ivany Hannichové. Asi vůbec nejsilnější dojem na mě udělala choreografie písně Pána Boha Blbce ze mě nikdo dělat nebude, v níž se krásně podařilo propojit na scéně dění v nebi i na zemi. Navíc v ní dojde i na step. Působivý byl také Uriášův náhled do pekla (Co peklo schvátí). Zde ale pozor! Pokud nechcete, aby na vás, nebo vaše dítko vybafl v potemnělém hledišti znenadání čert, raději se vyhněte sedadlům na kraji či v uličce a sedněte si více doprostřed. Já se v jednom okamžiku lekla opravdu hodně. 😂

Anděl Páně se ale povedl též po vizuální stránce. Ohromně se mi líbila scéna Petra Hlouška, která sice dostatečně zaplní prostor obrovského karlínského jeviště, ale přitom je vlastně zdánlivě jednoduchá. Celkově je laděná do modré barvy a zajímavou kulisu tvoří v pozadí jakýsi modrý oblouk se siluetami stromů s opadaným listím. Hlavním dominantním prvkem celé scény je točna se schody a obří bránou, která, podle toho, z jaké strany je otočena, může představovat nebeskou bránu, vchod do hraběcího paláce či kostel. Většina dění se tedy odehrává venku a pokud ne, sází se zde již na divákovu představivost. Nevybavuje se mi ale okamžik, kde by mě to nějakým způsobem rušilo.

Výborně dopadly též kostýmy Lindy Boráros, ale také masky. Zatímco andělé či Panna Marie vypadali poměrně klasicky a v podstatě obdobně jako ve filmu, u ostatních postav byla skutečně radost sledovat, co mají na sobě. Záporné postavy byly zkrátka záporné a nesympatické už od první vteřiny, co se na scéně objevily a nemusely ještě ani promluvit. Velmi slušivě byli oblečeni i Dorotka či Pán Bůh v moderním bílém obleku. Působivá byla přeměna pana hraběte z pohledného mladíka na zanedbaného žebráka (nejsem si jistá, ale působilo to na mě, že jako žebrákovi mu chyběl i nějaký ten zub? 😊). Samostatnou kapitolou byl pak Uriáš, který vypadal skutečně působivě, nejen jako čert v dlouhém černém plášti (pouze jsem měla pocit, že dlouhé rohy mu v jednom okamžiku trochu překážely), ale i v červené uniformě, co nosí, když doprovází Petronela na zemi. Celkově musím vyzdvihnout i některé opravdu bleskové přeměny a triky.

Co se obsazení týče, trochu jsem se bála, že bude hodně těžké najít ideálního představitele Petronela a Uriáše, protože Ivan Trojan a Jiří Dvořák nasadili svými nezapomenutelnými výkony ve filmu laťku nesmírně vysoko. Jakmile ale byla zveřejněna první jména z obsazení, objevilo se mezi nimi jedno, u kterého jsem si říkala, že takhle si Uriáše představit dovedu. A mám ohromnou radost, že jsem Marka Lamboru mohla v této roli vidět. Zatímco v seriálech se mu zatím nepodařilo mě přimět vydržet u nějakého delší dobu, naopak na jevišti, ať už se jedná o muzikál či činohru, z něj vždycky sálá neskutečná energie a charisma, které pronikne až do zadních řad. 😊 A přesně to si myslím, že je u Uriáše třeba. Ano, toto je (obdobně jako v případě Jiřího Dvořáka) čert, pro kterého nebude až tak těžké někoho pokoušet a uspět při tom. Jeho Uriáš je sice poťouchlý a zlomyslný (ale když on si ten Petronel vždycky tak krásně naběhne sám 😊), ale na druhou stranu není zlý. Asi největší dojem na mě udělal písní Čardáš Mariáš v první půlce představení.

Jako Petronel se představil Ondřej Rychlý, kterého jsem dosud neznala, a myslím si, že také jemu tato role sedla jako ulitá. Jeho Petronel byl zbrklý, umanutý, nešikovný, ale hlavně má pocit, že spolknul všechno moudro světa. Je to vlastně takový anděl, který je až moc lidský, bohužel i včetně všech negativ. 😊 Podařilo se mu ale několikrát mě dojmout. Především v závěrečné zpovědi jsem to už nevydržela a došlo i na slzy. 😊 Skvělá byla i chemie mezi Petronelem a Uriášem. Pánové se skvěle doplňovali a jejich společný výstup Matka Páně vs. Zmetek Pekelná, v němž se hádají, kdo za všechny ty průšvihy může, to jedině podtrhl.

Když jsem se dočetla na fermanu, že jako Dorotku uvidím Kristýnu Daňhelovou, měla jsem ohromnou radost. V Brně jsem ji měla příležitost vidět již mockrát a zatím jsem ještě nenarazila na představení, v němž bych z ní nebyla nadšená. Také jako Dorotka byla naprosto uvěřitelná a pěvecky skvělá. Nebylo vůbec těžké si ji oblíbit a držet jí palce.

Mladého pana hraběte, který všechen svůj čas tráví zábavou a pitím a vůbec si neuvědomuje, do koho vkládá svoji důvěru, si zahrál Roman Tomeš a nesmírně mě v této roli bavil. Je to postava, která v příběhu prochází asi největší proměnou, a to nejen fyzickou. Proměna v žebráka mu pomůže otevřít oči, uvědomit si skutečné hodnoty a především najít lásku. A u Romana bylo krásné pozorovat, jak se jeho postava vyvíjí a mění.

A nyní přišel čas na záporáky. Tím hlavním je pan správce, který se rozhodne lstí přinutit Dorotku, aby se za něj provdala. A v podání Viktora Javoříka je to záporák skutečně ukázkový. Prakticky totéž bych ale mohla říct také o Anně Fialové jakožto zákeřné klíčnici, prahnoucí po bohatství, která je takovou pravou rukou pana správce. Vzhledem k tomu, že jde o pohádku, bylo mi sympatické režijní pojetí záporných postav, co si mohly dovolit sklouznout až tak trochu k přehrávání a tím diváky pobavit. V tomto ohledu značně pomohly i kostýmy a především paruky, jež by slušely asi jen málokomu. Jinak jistě sympatičtí herci v nich byli opravdu k nepoznání. 😊

A na závěr se ještě na chvilku zastavíme v nebi. Role Pána Boha je bez alternace svěřena Jiřímu Kornovi a ač si jej můžeme užít prakticky pouze v jednom hudebním čísle, jednalo se právě o to, které ve mně zanechalo největší dojem. Veronika Khek Kubařová pak po jeho boku zazářila jako Panna Marie. Oslavence Ježíška (který si neustále stěžuje, že jej Jidáš pokaždé podrazí 😊) si zahrál Tobiáš Skružný.

Celkově si myslím, že se Anděl Páně opravdu moc povedl a za návštěvu rozhodně stojí. Já osobně jej v tuto chvíli vnímám jako nejzajímavější titul z repertoáru Hudebního divadla Karlín a vím, že na něj časem budu muset vyrazit znovu. Zajímají mě i některé další alternace, ale i kdybych narazila na stejné obsazení jako tentokrát, vůbec by mě to nemrzelo. Takže pokud zatoužíte prožít trochu vánoční atmosféry bez ohledu na roční období, v Karlíně vám to rádi umožní. 😊