Muzikál Makropulos: Silvestrovský hořkosladký drink podle Čapka
Zpěvačka Emilia Marty je nadmíru talentovaná a neskutečně krásná. Celý svět ji zbožňuje, muži po ní šílí. Ale ji už nic z toho nezajímá. Jediné, o co ještě vůbec stojí, je… věc Makropulos. O co se jedná? Co skrývá tajemná obálka? A co vlastně doopravdy znamenají iniciály E. M.? Jsem si jistá, že odpovědi už znáte, ale kdyby ne, doporučuji vám sáhnout po skvělé hře Karla Čapka s názvem Věc Makropulos. Případně můžete směle vyrazit i do Pardubic, kde se nyní hraje muzikálová verze (pod názvem MAKROPULOS musical) režiséra Petra Novotného s libretem Petra Abrahama, hudbou Ondřeje Soukupa a s texty Gábiny Osvaldové.
Makropulos, která měla ve Východočeském divadle Pardubice premiéru v říjnu roku 2022, tedy téměř přesně 100 let od uvedení své činoherní „maminky“, totiž všechny tyto otázky rovněž zodpovídá a svou předlohu ctí, ačkoliv ji samozřejmě přece jen mírně mění – především v tom směru, že veškeré dění z hry je zhuštěno do jediné noci, a to silvestrovské. Emilia Marty zrovna vystupuje v pražské Lucerně, a jednotlivé písničky jsou proto povětšinou právě čísla této silvestrovské kabaretní show. Zhruba tolik jsem věděla před svou cestou do Pardubic já. Teprve v sále divadla mi došlo, že právě Silvestr dobře reflektuje i samotnou náturu hlavní hrdinky – poslední den v roce totiž bývá často spojen s velkými a bujarými oslavami, ale zároveň nás nutí vzpomínat a bilancovat. Stejně tak Emilia je navenek plná elánu, ale ve skutečnosti ji už život nebaví a především unavuje. To, co je teď, ji vlastně ani nezajímá, v myšlenkách se vrací spíše k minulosti.
Jak už jsem naznačila, příběh předlohy, který znám už dávno a který je podle mě geniální, ostatně jako sám Čapek, v muzikálové verzi nijak nestrádá. Popravdě jsem měla dopředu trochu obavy, aby z toho nevzešel takový „dort od pejska a kočičky“ (já vím, že to napsal druhý pan Čapek 😁), ale činoherní pasáže rozhodně na síle neztratily, především díky kvalitním hercům na scéně. Hudební vložky celé dílo ozvláštnily a některé prvky a motivy v něm prohloubily. Ačkoliv by se na první dobrou mohlo zdát, že jsou čísla na ději nezávislá a vlastně spolu nesouvisí, není to tak docela pravda.
Když se člověk pořádně zaposlouchá do textů a témat jednotlivých písní, všimne si jistých podobností. Jako by výstupy trochu zrcadlily dění v činoherních scénách – když se s hlavní hrdinkou seznamujeme, zazpívá nám o tom, že je navenek jako oheň, ale uvnitř je jen led. Když ji vidíme svádět muže jen proto, aby získala to jediné, co chce, podobné téma se objeví i v písničce. Jindy na scéně zrovna není a my vidíme mladou dívku Kristinku, jak řeší, zda se držet zpěvu a proslavit se, nebo zůstat s mládencem svého srdce. A hned následuje číslo, v němž je hejno slepiček a zpívá se v něm o puťkách domácích. V tomto zrcadlení se mi zdála Makropulos vlastně trochu podobná Cabaretu, navíc tuto spojitost ještě podtrhla i postava Johnny Smrt, která mi celou dobu dost připomínala Kabaretiéra Karla Heřmánka ml. z Divadla Bez zábradlí, především téměř stejným černobílým líčením obličeje
Mimochodem rukopis Gábiny Osvaldové jistě v textech sami rozeznáte, a to především ve chvílích, kdy vás nějaký rým překvapí a pobaví. Hned zpočátku mě nadchl drobný rýpanec do politiků, který je aktuální v roce dvaadvacátém, bez ohledu na století. Bavil mě i kreativní způsob, jakým byla popsána sexuální orgie a především počet končetin v ní 😊.
Stylem pak většina písní skutečně napodobuje hudbu dvacátých let minulého století a rozhodně bych věřila i tomu, že mohly zaznít v nějaké show té doby. Byly veselé, a přesto v nich byla patrná ironie a kromě toho i jakási hořkost – někdy mi připomínaly pro změnu šansony. Přiznám se, že ani jedno z toho není mým šálkem čaje, a tak v tomto ohledu nejsem pro tuto muzikálovou novinku správnou cílovou skupinou. Přesto se našly melodie, které mě zaujaly, nejsilněji na mě působila ta, kde se zpívá L’amor verde… nunca volverá, tedy Zelená láska… nikdy se nevrátí. Krásně z ní probublávaly španělské motivy, přesto v sobě stále měla i velký smutek, čímž mě opět přiměla se vrátit v myšlenkách k jedné z mých oblíbených knih s názvem Tango (v orig. Lezione di tango), která je sice italská, ale hodně se věnuje smutným písničkám ve španělštině. Takovým těm, z nichž člověka bolí u srdce. Bolelo mě malinko i v divadle, ale bolelo to krásně 😊.
Též mě zaujala melodie téměř v závěru, která pojednávala o Smrti a souboji s ní. „Já chci vyhrát“, zaznělo v ní, i když je nám všem jasné, že nad Smrtí se vyhrát nedá. Ostatně toto dílo je nám dalším důkazem a dává nám najevo, že ani dlouhé žití není vlastně žádná velká výhra. Melodií mi ale tato píseň připomínala retro klasiku s názvem Yes Sir, I Can Boogie.
První, čeho si při návštěvě všimnete, bude jistě scéna Ivo Žídka. Nejprve vidíme jen takovou docela obyčejnou šedou stěnu, na některých místech oprýskanou, s rámy bez obrazů. Nejenže jsem si to vykládala tak, že šatna Emilie zkrátka, podobně jako jiné prostory pro umělce v reálném životě, nemusí být jen „pozlátko“, jak bychom možná čekali. Především to ale vnímám jako symbol toho, že Emilia už vlastně ten prostor ani nevnímá, i kdyby byl sebeluxusnější. Je pro ni prázdný, protože je prázdná ona.
Zajímavé je, že nejprve jsem si ani nevšimla, že v pravé části jeviště je zrcadlo s typickým kosmetickým stolkem, přesně pro hvězdu jejího formátu. Když tam ale namíří reflektor (světla měl na starosti David Moravec), vše je vidět jasně a zřetelně a vlastně je naprosto jasné, že to tam být musí. V této šatně hlavní hrdinku vídáme poprvé a vracíme se sem poměrně pravidelně, jelikož mezi jednotlivými hudebními čísly se tu Emilia převléká, upravuje a odpočívá zde. Pak se ale tato část scény zvedá a my se ocitáme spolu s ní na jevišti. Tam je z ní jiný člověk, mrská nožičkama, zpívá a zdánlivě je plná života. A také se nám tím vyjeví druhá část scény – velká konstrukce (za níž je mimochodem schovaný orchestr), která připomíná orloj. Jak trefné, když čas…je, oč tu běží. A když se vracíme do šatny, vše zase sjede v mžiku na své místo. Neuvěřitelně plynulé a přirozené, leckdy si ani nevšimnete, že se vůbec někam přesouváme. Tleskám a říkám si – nechtěla by se některá pražská divadla trochu inspirovat? 😊
Jak jsem nastínila, Emilia Marty se často převléká – kostýmů z dílny Romana Šolce proto vystřídá opravdu velké množství, řada z nich je krásných a působivých. Asi nejvíc se mi do paměti vrylo černé krajkové spodní prádlo, které měla na sobě víckrát a leckteré róby si brala přes něj. Nejvíc jí slušela rudá róba s výrazným výstřihem na začátku, také v samém závěru byla třpytivá zlatá skvělou volbou. Dočkáme se i župánku (možná byly i dva různé, nejsem si jistá) v „pauzách“ mezi vystoupeními. Též další členové vystoupení, tedy včetně „křoví“, mají výrazné úbory, takže je rozhodně nepřehlédnete – třpytivé krátké šatičky, nějaká ta silvestrovská čelenka, dokonce i šerpa pro zvýraznění. V přímém kontrastu jsou kostýmy pánské, povětšinou běžné obleky, nic výrazného. Samozřejmě s výjimkou postavy Johnnyho Smrti, který nás v úvodní scéně vítá v úboru kostlivce. Mrazivé, k orloji se ale hodí perfektně.
Snad jediný kostým Emilie, který se mi opravdu nelíbil, se skládal ze zeleného vršku a fialové řasené sukně. Rovněž paruka k němu byla zvolena ve výrazné barvě, a tak na mě ty barvy popravdě trochu křičely a přeřvávaly se vzájemně. Když už jsem zmínila paruky, Emilia jich vystřídá též dost. A zase mi zní v hlavě hlas Karla Gotta: „Ani černá, ani blondýýýýna“. V tomto případě to sedí – paruky má tmavé, světlé, zvlněné i rovné, Petra Janečková ale předvede i své skutečné kadeře, hnědé s rusým nádechem.
Tím se dostávám k obsazení – Petra Janečková se nám před očima mění jako chameleon, ale největší proměna přichází až s děkovačkou. Jako by rázem omládla o spoustu let, ovšem nemá v tom prsty žádná maska, jen její skvělé herectví a fakt, že se teprve po „vystoupení z role“ poprvé upřímně usmívá a užívá si náš potlesk. Předtím byla skutečně chladná a dokonalá, dokázala nás ale napínat a zároveň i zasáhnout a dojmout. Ač mi Emilia Marty rozhodně není sympatická, mám dojem, že jí velmi dobře rozumím a je mi jí neuvěřitelně líto. Není divu, že jsem na konci pár slziček uronila.
Pravda je, že Johnny Smrt neboli Ladislav Špiner vlastně nemá zase tolik prostoru v činoherních scénách, spíše v těch pěveckých, ovšem dokáže každý moment do poslední kapky využít. Zřejmě k tomu přispívá i podoba, kterou mu přisoudili, ale působí zkrátka vyloženě podivně. Leckdy vás z něj zamrazí, především z jeho ďábelského smíchu. Dokáže ale i pobavit, a to pouhou intonací.
Martin Mejzlík coby Jaroslav Prus, Matěj Štrunc jako jeho syn Janek a Tomáš Lněnička jako Albert Gregor zase představují muže, které Marty okouzlila. Moc šancí u ní ale nemají, to už je úspěšnější stařeček Hauk-Šendorf v podání Zdeňka Rumpíka, protože prostě umí žít a žije rád.
Solicitátora Vítka ztvárnil Radek Žák. Advokáta, dr. Kolenatého, si zahrál Josef Pejchal. Seriálovým divákům je známý především coby Adam Suk z Ordinace v růžové zahradě 2, zde je ale rozhodně úplně jiný než někdejší „Vrabčáček“ a leckdy repliky pronáší s krásnou dávkou ironie, a tak zvládá zaujmout a pobavit. Krásná, mladá, naivní (z čehož je rázem vyléčena) je Kristina, mladá zpěvačka. Tuto roli velmi pěkně ztvárnila Karolína Šafránková. Zapamatujete si ji i přes to, že má postava omezený prostor a leckdy si jí možná ani v ději nemáme příliš všímat.
Všichni herci ale především dohromady vytvořili jeden skvělý tým. A právě díky nim, jejich výkonům a též mocnému příběhu z pera Karla Čapka má podle mě smysl MAKROPULOS musical navštívit a podlehnout jejímu kouzlu. Já myslím, že znovu už ji vidět nepotřebuji, ale přesto jsem moc ráda, že jsem ji poznala. Dojem na mě rozhodně udělala a měla jsem pocit, jako by se mnou Makropulos do jisté míry zůstala během celého mého pobytu v Pardubicích a doprovázela mě (spolu s kostlivcem) při mém poznávání nových míst. Už teď vím, že Pardubice jsou krásné město a ráda se sem budu vracet. Divadlo rozhodně nevynechám a budu se těšit, čím mě tu opět překvapí a potěší. Tak tedy dopíjím tento silvestrovský drink a připíjím na zdraví…a na život:).
Napište váš komentář
Chcete se zapojit do diskuze?Neváhejte a napište váš příspěvek.