Muzikál Okno mé lásky: Jako na houpačce
„Vymyslel jsem spoustu nápadů, co podporujou dobrou náladu…“ To je písnička, kterou si občas začnu zpívat, aniž bych vlastně tušila proč. Znám ještě pár dalších písniček kapely Olympic, ale že bych se považovala za znalce jejich tvorby, to říct nemůžu. Když se proto objevila zpráva o tom, že nás v Divadle Broadway čeká… ach můj bože… další hit muzikál, tentokrát složený právě z písní Petra Jandy a Olympicu, jásat jsem vyloženě nezačala. Jak to tak se mnou ale bývá, nalákaly mě zvěsti o tom, jaký příběh toto nové dílko vypráví. Také jsem ocenila krásný zásah osudu, když nakonec hlavní roli získal Milan Peroutka, který má zrovna k této kapele velmi blízko. Byla jsem docela zvědavá, jak jeho osobní vztah splyne s jeho výkonem a co z toho vznikne. A buď náhoda, nebo opět osud, ale nakonec jsem v hlavní úloze opravdu zhlédla právě Milana. Ale o tom až později. Nejprve je potřeba si posvítit na jiné aspekty představení.
Začněme rovnou příběhem, když už jsme u toho. Hlavním hrdinou muzikálu Okno mé lásky je David Stránský, kterého sledujeme, bez přehánění, od prvního momentu jeho existence na světě 😂. Nejvíce času s ním ale trávíme v mládí, kdy řeší mnohé problémy – vyhodili ho ze školy a problematický vztah má též s maminkou. Svého otce vůbec nezná a ví o něm jen málo. Když je psychicky na dně, jeho únikem z reality se stávají graffiti. Umělecká díla, vytvořena na nelegálních plátnech budov všude po městě, jsou vlastně oknem do jeho duše. Navíc díky tomu pozná i řadu přátel a dokonce i lásku. A možná nejen jednu. Která dáma tedy definitivně otevře okno jeho lásky? Podaří se Davidovi najít svého otce a pomůže mu to nějak s jeho vlastními problémy? To už nebudu prozrazovat, ale rovnou řeknu, že velmi oceňuji, že se jedná o scénář, který dává smysl a ne o očividný „slepenec“ písniček. Už v tomto ohledu bylo vidět, že se Divadlo Broadway po delší době otevírá něčemu novému, možná po delší době míří i na mladší cílovou skupinu a já jsem za to vděčná a moc je v tomto směru chválím. Víc takové odvahy i do budoucna, ostatně vzhledem k tomu, že sehnat vstupenky na Okno mé lásky není úplně hračka, bych řekla, že se to i vyplatilo. Bohužel ale nakonec nehýřím nadšením a měla jsem v průběhu představení několik výtek.
Pokud bych měla začít zeširoka, tak si myslím, že muzikál byl zbytečně dlouhý (což obzvláště u hit muzikálů bývá častým nešvarem). Už ve chvíli, kdy přišla pauza, jsem měla dojem, že už jsem viděla celý jeden ucelený příběh. Druhá polovina pro mě byla v jistém směru „nastavovaná kaše“ a možná přesněji řečeno jakýsi druhý díl ze ságy o osudech Davida Stránského. Tím ale nechci říct, že by druhá polovina byla slabší než ta první – naopak na scénu zde přichází nová postava, jejíž příběh mě rovněž zaujal. Ovšem brala jsem zkrátka obě poloviny jako samostatné jednotky, téměř nezávislé na sobě. O to jsem byla asi zvědavější, jak se vše uzavře. Aniž bych chtěla příliš odtajňovat… konec byl přinejmenším zvláštní a trochu nejasný sám o sobě. Přiměl mě uvažovat o tom, jak to vlastně celé bylo myšleno a zda se vůbec něco z toho, co jsme dosud sledovali, událo… Ale abych byla spravedlivá, daleko víc na vážkách mě zanechal muzikál Branický zázrak, jak už jsem zde před časem psala. Ve srovnání s ním bylo na tom Okno ještě docela dobře. Jisté náznaky jsme vlastně měli už od samého začátku… a já si marně lámu hlavu, jestli ještě půjdu někdy znovu, abych se tomu třeba pokusila víc přijít na kloub. Uvidíme, uvidíme 😊.
Dál si myslím, a asi to i s předešlým bodem dost souvisí, že si Okno mé lásky pohrávalo hned s několika různými styly, ale ani jeden si nevybralo definitivně. Občas jsme se dočkali vtipných momentů, jindy nám třeba z daného humoru bylo spíše trochu trapně (a navíc jsme se na tom, co bylo dobré a co ne, vlastně neshodli ani mezi Statečnými), chvíli se nás snažili dojmout a nakonec dorazilo i jakési poselství, jako by nás chtěl muzikál vlastně ve skutečnosti upozornit na univerzální pravdu – život je jen jeden, a tak by ho člověk neměl promarnit, protože druhá šance už nebude. Ve škole vás asi nechají zopakovat ročník, ale reparát na život se neuděluje. Je to hezké poučení, které si ráda připomínám, a proto to nechci úplně hanit, ale úplně mi to nesedlo do kontextu se vším ostatním, co jsme předtím necelé tři hodiny sledovali. A po tomto hořkosladkém poučení následovala, ostatně jak je v tomto divadle zvykem, děkovačka s medley z největších hitů. Rozjuchaná, hýřící… Sotva někdo uklidil kapesník, už jsme se měli zase radovat. Připadala jsem si jako na nějaké houpačce, která se ne a ne zastavit. Chvíli nahoru a chvíli zase dolů.
Asi to bude trochu dáno i samotnou hudbou, jelikož v tvorbě Olympicu najdeme skutečně leccos, od smutnějších a tklivějších melodií, přes rozjeté skladby až k pořádně ujetým písničkám. V muzikálu jsme si je vyslechli v novém kabátě, v úpravách, o něž se postaral Marcus Tran. Myslím si, že tyto úpravy byly leckdy velmi povedené, ale v některých případech mi úplně nesedly. Zrovna v případě titulní písničky, kterou mám v původní formě hodně ráda, podle mě melodie už utekla trochu jinam. Možná pro mé uši až moc moderní verze. Želvu, kterou budou asi ostatní zmiňovat jako nehodící se do příběhu, jsem brala trochu s rezervou, ale číslo to bylo skutečně rozjeté, takže mě bavilo. Dále bych vyzdvihla Jedeme dál, Já, Slzy tvý mámy šedivý, Snad jsem to zavinil já či Jasná zpráva. Líbila se mi i melancholická Bon soir, mademoiselle Paris, kterou mám spojenou spíše s Petrem Mukem než se samotným Olympicem. A jistě bych našla i víc povedených skladeb.
Některé písničky jsem sama ani neznala, a tak pro mě byly novinkami – v čele s ulítlým songem Agáta. K postavě Agáty se asi ještě dostanu, ale celé to číslo bylo parádní a rozhodně se mi navždy zapsalo do paměti. 😊
Svou roli v tom jistě sehrála i dokonalá choreografie, která pracovala i s typickými cviky z posiloven. Především práce s obručí (či snad hola hoopem? 😁) byla naprosto úžasná. Také v pár dalších scén se mi choreografie z dílny Anet Antošové moc líbily, jen škoda že někdy to trochu zavánělo inspirací odjinud – když třeba David začal tancovat kolem dlouhého prostřeného stolu, vlastně jsem už dopředu čekala, kdy na něj skočí… což se nakonec i stalo. Trochu moment z Vlasů, ne? 😀
Každopádně i přesto jsem měla za hodně dlouhou dobu pocit, že v Divadle Broadway zavál nový svěží vítr a že použité choreografie často působily promyšleně a zároveň efektně. Nebyly to jenom pohyby beze smyslu, jen „aby se něco na jevišti dělo“. Takže v tomto ohledu určitě chválím a bylo to pro mě příjemné překvapení.
Po vizuální stránce se mi ale Okno líbilo velmi, což též nakonec ovlivnilo můj celkový dojem. Co se týče kostýmů Romana Šolce, asi k nim nemám žádné výtky – myslím si, že všechny postavy skvěle splňovaly pravidlo, že „šaty dělaj člověka“. Obyčejný kluk měl moderní oblečení, jedna jeho múza drsnější povahy chodila v černé barvě, jemnější dívenka a tanečnice volila spíše jasné a pastelové barvy. Bohatí byli oblečeni přepychově, především otec Sofie v podání Bořka Slezáčka vypadal v obleku značky Bandi elegantně a slušelo mu to.
Scénu v tradičním smyslu v tomto muzikálu vlastně nehledejte, 99 procent všeho totiž zastoupí projekce. Ovšem takové, že z nich občas až oči přecházely. Nebyly to žádné obyčejné rozpohybované obrázky, ale leckdy byly samy o sobě velmi vizuálně zajímavé. Střídalo se navíc několik různých stylů těchto projekcí, což si vysvětluji tím, že na nich pracovalo více lidí, a to Ondřej Lev, Ondřej Nečas, Dan Stanche, Dalibor Cee a Jarda Zajíček.
Například v případě vily rodičů Sofie jsem se chvílemi přistihla, že sleduji jen to, jak se projekce, kterou bych skoro nazvala až hyperrealistickou, mění, spíš než abych se věnovala ději. Do detailů bylo propracované i víc statické prostředí Rosomákova krámku s barvami. Překvapilo mě ale, jak moc růžové to tam chlapec měl. Vždycky jsem si připadala spíše trochu jako v hračkářství či v papírnictví. Jindy zase projekce znázorňovaly graffiti a v těch případech bych je často označila směle i za umělecká díla. Některé byly dost pochmurné, ale přesto krásné a v něčem hluboké. Jindy jsme se u projekcí měli spíše zasmát či pobavit. Někdy spíše jen člověk koukal s otevřenou pusou, například v úvodní videosekvenci se spermiemi. Ale to opět souvisí s tím, co už jsem zmiňovala – představení se snaží promíchat v sobě všechno dohromady a tím pádem v některých momentech zůstává rozum stát, jak rychle se dostaneme z komedie až k filozofování.
Zaujala mě ale zase třeba malba týkající se armády lásky, která, pokud si vzpomínám dobře, dotvářela atmosféru i během pauzy. Přímo v ní se střídalo také víc stylů a s kamarády jsme se nemohli shodnout, co nám to připomíná – zda mangu či obrazy vytvářené umělou inteligencí.
Coby člověka pohybujícího v médiích mě zaujalo, jakým způsobem byly do příběhu zakomponovány »fake« zpravodajské reportáže z Hlavních zpráv na Primě. Díky nim si tak v rámci předtáček zahráli v muzikálu i Klára Doležalová a Karel Voříšek. Bohužel nám tedy nezazpívali 😀, ale sami sebe předvedli naprosto přesvědčivě. Nedá se jim upřít, že mají léta praxe a díky tomu tyto segmenty působily vlastně velmi autenticky a nikoliv trapně a šroubovaně, jako kdyby byly zpracovány jiným způsobem. Navíc Klára dala jednou na závěr své repliky krásný důraz na částku, o níž v ději šlo, přičemž se přiznám, že jsem z toho měla až husí kůži.
Tím se pomalu můžu přehoupnout už k samotným hereckým výkonům. Obsazení je plné hvězd, a tak věřím, že každý si tam toho svého „favorita“ najde. Myslím, že jedna z věcí, na kterých se Stateční výjimečně shodli, bylo, že jednoznačnou královnou tohoto muzikálu se pro nás stala Denisa v podání Felicity Prokešové. Nejlepší pěvecký výkon a líbila se mi i herecky.
Ač tato postava vlastně nemá zase tolik prostoru, rozhodně v nás nechala silný dojem. Krásná, silná a milující, i když to tak někdy nepůsobí, protože dělá chyby. Ale možná právě tím je zajímavá. Jen škoda že nakonec úplně nezjistíme, jak to s ní dopadlo.
Protipólem k Denise je v ději Sofie – prostoru má dost, ale scénář jí nepřipisuje vůbec žádné zajímavé vlastnosti. Je to taková dokonalá princeznička – má taneční talent, bohaté rodiče, je hodná. Ale pořádně nevíme, kolik je jí vlastně let a proč vlastně zůstává ve zlaté kleci, kterou kolem ní rodiče postavili. Není snad ještě plnoletá? Těžko říct. V našem případě si tuto postavu zahrála Nelly Řehořová. Zcela subjektivně říkám, že mě to potěšilo. Mám ji ráda, takže díky ní se mi Sofie zdála jako moc sympatická bytost. A krásně tančila, to se pak Davidovi člověk ani nedivil…
Ostatně Davida nám ztvárnil Milan Peroutka, jak už jsem zmiňovala v úvodu. I když bych byla klidně zvědavá i na alternace – Petra Ryšavého a Vojtu Drahokoupila, Milan Peroutka přesně splnil má očekávání – bylo vidět, že mu na roli i na muzikálu jako takovém záleží. A podle toho to vypadalo. Pěvecky mu nemohu nic vytknout a s místy problematickým scénářem si podle mě poradil víc než dobře. Tady už jsme se neshodli ani v rámci naší party, ale zaujal mě především tím, jak se popasoval s chvílemi, když měl jako by »vypadnout z role« a mluvit s diváky. Ve filmovém a sitcomovém žargonu bychom to nazvali „breaking the fourth wall” – zkrátka nám v těchto momentech rozbíjí onu iluzi, že všechno to, co sledujeme na jevišti, se někde skutečně odehrává. Dává nám jasně najevo, že jsme na divadle. Nejsem si jistá, zda měl Milan text jasně daný, nebo spíše improvizoval, ale řekněme, že neměl zrovna moc materiálu, s nímž by mohl pracovat. Přesto se mu v mých očích podařilo to ustát se ctí a možná i někoho pobavit. Třeba, když se zeptal, jak se nám představení zatím líbí, a pak se na oko durdil, že nedostal nadšenou reakci. 🙂
Spíše jsem měla problém s tím, že jsem nechápala, proč scénář vůbec tuto techniku zvolil. Teprve až úplný konec představení nám dá jakousi představu a skládačka do sebe zapadne.
Nyní bych přešla od mládí k postavám z rodičovské generace. V ní jednoznačně zazářil Pepa Vojtek coby „přestárlý rocker“ Jiří Stránský. Dostal nelehký úkol, jelikož postava Jiřího není zrovna dvakrát kladná. Přehání to s alkoholem a soudě podle toho, jak vypadal jeho poslední rozchod, je asi i dost cholerik. Přesto se Pepovi podařilo z něj udělat v podstatě sympatického chlapa, kterého je vám vlastně i dost líto. Myslím si, že mě druhá půlka nenudila a bavila především díky němu. Jeho podání písně Slzy tvý mámy šedivý mě zahnalo až do temnějších míst v mé mysli.
Skvělá byla ale i Linda Finková coby Barbora Stránská, Davidova maminka. Postarala se nám o pár mrazivých chvil, ale mě nejvíc bavila coby rozjetá superstar. Skladba Jedeme dál je pořádná nálož, která mi pak vždy hraje v hlavě ještě skoro 3 dny. Musím říct, že slyšet ji z úst Lindy a Pepy, to byl zážitek. Skutečně jako někde v kotli. A myslím, že to bavilo i je dva.
Naopak představitelé rodičů Sofie, Veronika Žilková a Bořek Slezáček, mě popravdě zrovna moc neoslovili. Především tedy po pěvecké stránce. Osmý den je krásná písnička a zasloužila by si možná v představení lepší místo. Trochu to na mě působilo, že ji muzikál „zahodil“ jen proto, aby měly tyto postavy „aspoň něco“. Herecky mě zaujal spíše Bořek, který na mě v roli Petra působil jako silný ochránce rodiny i něžný táta, kterého asi žádná dcera nechce zklamat. Zpočátku to vypadalo, že i Michaela alias Veronika Žilková je především milující matkou, jenže později z toho vylezla spíše hysterka. Na paní Žilkové je vidět, že si užívá přízeň diváků a ráda je baví, ale myslím, že sem to úplně nesedlo. V tomto případě bych byla rozhodně zvědavá, jak si s tím poradily alternace – Sandra Pogodová či Veronika Krejzová.
Veroniku Krejzovou jsme ale měli možnost vidět coby tetu Agátu, vyloženě komickou figurku. Veronika z malé roličky vytěžila maximum. Na její číslo rozhodně nezapomenete do konce života 😀.
Skvělý komediální talent zde předvedl také Martin Schreiner coby Davidův kamarád Rosomák. Pokud znáte tvorbu Olympicu líp než já, možná pochopíte, proč má tuto přezdívku. Je to trochu oslí můstek 😁. Každopádně Martin dokázal skvěle vytěžit všechny humorné momenty, možná si leckteré hlášky sám přidal. Zároveň byl jeho Rosomák velmi sympatický a dobrý kámoš, jakého bychom si jistě všichni přáli. Za mě zatím nejlepší role Martina Schreinera – rozhodně mu sedla víc než nezajímavý záporák v Lásce nebeské.
Když už jsem u těch záporných rolí, tak čistokrevný bídák v tomto díle je v podstatě asi jen Stormie – Josef Vágner. Ač ho většinou vnímám spíše jako klaďase, byl za mě přesvědčivý. Věřím, že i Ondřej Bábor a Petr Šudoma se na roli hodí. Především Ondra bude jistě parádní bídák.
Ale budu mít ještě vůbec možnost to posoudit? Ač jsem tedy nevyskočila ze sedačky s větou, že muzikál potřebuji vidět ještě znovu, ale byla jsem v tomto ohledu spíše skeptická, teď jsem na vážkách. Pravda je, že slabší momenty jsem docela rychle zapomněla a ty silnější ve mně zůstávají. Možná že kdyby se mi podařilo v některých případech natrefit zase na jiné alternace, mohla bych si na sebe ještě tohle muzikálové Okno někdy otevřít. Ale teď už můžu říct jen jediné – Skončili jsme, jasnáááá zpráááva. 😉
Napište váš komentář
Chcete se zapojit do diskuze?Neváhejte a napište váš příspěvek.