Muzikál Sunset Boulevard: Odlesky stříbrného plátna

Co vás jako první na plzeňském Sunset Boulevardu upoutalo předtím, než jste vůbec vstoupili do sálu a zhlédli představení, byla rozhodně propagace, a proto bych ráda začala pohledem na divadelní program. Trochu neobvyklé, ale nemůžu jinak. Velmi povedená titulní strana programu a zároveň billboardu, ze kterého na nás shlíží sebevědomá Norma Desmond (Stanislava Topinková Fořtová) – hvězda a první dáma němého filmu, je totiž odrazem celého příběhu. Elegance, noblesa, lesk nebo pozlátko…? Zkrátka potěcha pro oči. A po zhlédnutí jednoho z posledních plzeňských uvedení tohoto díla musím konstatovat, že i pastva pro uši a srdce. Vlastně vůbec nechápu, proč jsem na tohle mimořádné představení s mimořádnými výkony nezavítala již dříve a málem jsem si je nechala ujít. 😟

Sunset Boulevard se již zařadil mezi klasické muzikály. Ačkoliv by se mohlo zdát, že se jedná o již mnohokrát omletý příběh – stárnoucí filmová hvězda se zamiluje do mladého scenáristy, který sní o svém velkém filmu, ale nemá „štěstí“. A je tak trochu na mizině. Opravdu by se mu hodila dobrá inspirace, aby nebyl „další nulou v řadě“. „Může se stát, holka kluka potká“ … a ano, mladík potká múzu v podobě krásné mladé asistentky a začínající scenáristky. A máme tu „otřepaný“ milostný trojúhelník, který ovšem na pozadí hudby geniálního skladatele Andrew Lloyd Webbera a doplněný neméně geniálním libretem pánů Dona Blacka a Christophera Hamptona povyšuje toto klišé na úplně jinou úroveň. Bez skvělého přebásnění Michaela Prostějovského bychom si ale příběh lásky, soucitu a oddanosti nemohli naplno užít. A že je CO si užít, o tom nepochybujte.

Příběh Normy Desmond v podstatě kopíruje neveselé osudy mnoha filmových hvězd počátku dvacátého století, které doslova „zabil“ příchod zvukového filmu.  „Modlou stal se mikrofon, my měli tváře…božstva srazili z posvátných trůnů…všem idolům ukradli zář…“ lépe než slovy samotné Normy Desmond se to asi vyjádřit nedá. Je nasnadě, že se autoři nechali inspirovat skutečnými životními příběhy.

Tento konkrétní příběh pod režisérskou taktovkou „našeho“ Lumíra Olšovského začíná vlastně od konce. Ocitáme se v Hollywoodu v první či druhé dekádě dvacátého století, před honosnou rezidencí někdejší filmové hvězdy, kam se sjeli bulvární novináři, aby čtenářům přinesli další senzaci – vraždu. A protože bulvár již v tehdejších dobách dbal spíše na počet prodaných výtisků nežli na pravdu, Joe Gillis (Pavel Režný) začíná divákovi vyprávět příběh… podle pravdy? Nebo se možná snaží vysvětlit pohnutky, které dohnaly pachatele až k tomuto činu? Nebo jde o snahu tak trochu rehabilitovat všechny zúčastněné?

Celé představení stojí v podstatě na čtyřech hlavních charakterech. Joe Gillisovi (Pavel Režný), Normě Desmond (Stanislava Topinková Fořtová), Betty Schaefer (Charlotte Režná) a Maxi von Mayerlingovi (Jiří Kubík).

Vždy, když píšu postřehy z nějakého představení, mrzí mě, že nedokážu na papír přesně přenést pocity, které ve mně postava vyvolává. A v případě paní Stanislavy Topinkové Fořtové mě to mrzí tisícinásobně. Bouři emocí, kterou ve mně vzbudila, když promlouvala z jeviště ústy Normy Desmond, popsat pouze slovy opravdu nedokážu. 😟 Svým nádherným hlasem vystihla vše, co Norma cítí. Když se poprvé objeví na jevišti, můžeme vidět zlomenou ženu, která žije osamělý život v přepychu a vypadá to, že vše vzdala. I halový efekt, který zvukař použil při její první replice, jen podtrhl atmosféru, jako by se Norma pomalu navracela ze záhrobí. Nejprve se zlomeným procítěným hlasem loučí se svým právě zemřelým „přítelem“ (šimpanz), ale jedním dechem též dodává: „Vzdát se nebývá styl můj, sílu odhodlání cítím v srdci svém, já přec nejsem tím, kdo hlavu sklání.“ A hned v dalším sólovém partu dává na srozuměnou nejen Joe Gillisovi, že máme co do činění s Dámou a Ženou bez kompromisů. Poté co v ní Joe poznává někdejší slavnou filmovou hvězdu a snaží se jí polichotit: „Byla jste velkolepá“, Norma pevným hlasem a s jistou dávkou nadřazenosti odpovídá: „Jsem velkolepá, to filmy jsou nicotné.“ A hned vzpomíná, jak jí ležel u nohou celý svět a srdce zlomila všem. Bohužel zůstala uzamčená ve svých vzpomínkách a není ochotná přijmout okolní svět i s jeho změnami. Obě úvodní písně by mohly být samy o sobě považovány za vrchol představení, ale tím ani zdaleka nebyly. Ještě mnohokrát jsme mohli ocenit bravurní zpěv a herectví paní Topinkové. Setkání s mladým energickým spisovatelem Normě vlévá novou energii do žil. Stanislava Topinková Fořtová hvězdu němého filmu sehrála dokonale. Pompézní gesta, hysterii vybledlé filmové hvězdy, strach z osamění i jistou dávku sebevědomí jsme slyšeli v každém jí zazpívaném perfektně vyváženém tónu. Těžko si představit v této roli někoho jiného. Troufám si říct, že ztvárnění Normy Desmond Stanislavou Topinkovou Fořtovou se stalo už teď legendárním a divák na obě – Normu i Stanislavu – bude vzpomínat mnoho let. Děkujeme. 😊 Poskytla jste nám opravdu mimořádný zážitek.

Pavel Režný (Joe Gillis) je zkušený muzikálový herec a v Plzni ztvárnil již nejednu hlavní roli. Jako Joe Gillis se mi ovšem líbil obzvláště. Hlasově mu Joe seděl a i díky zjevu mírně arogantního hejska jako by byl pro tuhle roli předurčen. Jeho lehkou aroganci ale záhy vystřídal obdiv. Ve skrytu duše Normě bezesporu přál velký comeback… možná, aby se svezl na vlně její znovu nalezené slávy… ale kdo ví? Pavel Režný prokázal, že je nejen vynikající zpěvák, ale také výborný herec. Ve všech polohách působil přirozeně a pěvecky se mi líbil především v polohách středních a nižších. Se Stanislavou Topinkovou Fořtovou se skvěle doplňovali a na jevišti si byli skvělými partnery.

Norma a Joe nebyli těmi, kdo hlavu sklání, ale my se před jejich hereckými a především pěveckými výkony musíme hluboce poklonit.

Milenecký trojúhelník nám uzavírá Betty (Charlotte Režná). Nejedná se o žádnou naivku, ale spíše dívku, které moc dobře ví, co v životě chce, kam směřuje, ale zároveň se nechá unášet na obláčku lásky. Charlotte zvládla mladou nadšenou, avšak racionální dívku znamenitě. Z mého pohledu jí Betty seděla i hlasově a byla tak dalším dobře zapadajícím dílkem do příběhu.

Aby bylo drama úplné, musí v něm být ještě další osoba, která je jakýmsi strážným andělem hlavní postavy. Této role se ctí zhostil Jiří Kubík coby Max von Mayerling. Jeho operní hlas mi zpočátku do ryze muzikálového díla nezapadal. Ale nakonec mi připadal jako skvělý protipól ke klasickým muzikálovým hlasům a na roli majordoma a někoho, kdo má důležitější úlohu, než by divák čekal, byl vlastně tím nejlepším adeptem.

V Sunsetu jsme mohli vidět i další plzeňské matadory, kteří neměli na jevišti velký prostor, ale rozhodně stojí za zmínku. Scéna s Jozefem Hruškocim, kdy se téměř marně snažil odchytit s metrem v ruce Pavla Režného, aby ho díky svým oblekům extra třídy zařadil do elity, byl hezkým oživením. Tato scéna totiž patřila k těm veselejším a vtipnějším, plných barev, kdy si divák na chvilinku „oddychne“ od napětí, zvláště když.. „…to  podstatné je jen, že dáma platí.“ 😊 Tenhle typ Jozefu Hruškocimu zkrátka sedí.

Další z menších rolí se ujal Plzeňanům dobře známý Roman Krebs v roli Cecila B. DeMille. Můžeme ho slyšet v podstatě v jen jedné krátké sólové písni, která je v příběhu velmi důležitá a Roman Krebs za ni zcela oprávněně sklidil nemalé ovace.

Co mě na tomto díle baví velice, je hudba. Hravá, až trochu teatrální hudba, poukazuje na pozlátko a povrchnost Hollywoodu. Dramatické části plné smyčců a žesťů naznačují, kdy dochází v ději k fatálním zvratům a zvyšují napětí a zvědavost. Naopak jemná dojemná hudba umocňuje soucítění s hrdiny a jejich osudy, honosné tóny podtrhují noblesu a dávný lesk filmové slávy. Ale co mě baví nejvíce, je titulní melodie, která se prolíná všemi zásadními scénami v různých obměnách. Zkrátka Sir Webber je dokonalým průvodcem děje a posluchače nenechá ani na okamžik zbloudit.

Hudba je bezesporu nádherná, chtělo by se mi říci dokonalá. Ačkoliv dokáže vyprávět emocionálně vypjatý příběh sama za sebe, v divadle jí přece jenom scéna a hlasy protagonistů dávají úplně jiný rozměr. A že se v Plzni sešly všechny tyto aspekty na tisíc procent.

Lucie Loosová, scénografka s bohatými divadelními zkušenostmi, dokázala dokonale využít technické možnosti, které Nová scéna DJKT nabízí. Díky točně uprostřed jeviště jsme v jednu chvíli mohli být na zahradě přepychové vily, v další jsme během okamžiku nahlédli do interiéru a během dalšího okamžiku jsme opouštěli luxusní rezidenci spolu s herci honosným vstupním portálem.

Dobrým protikladem zmíněné rezidence byla hollywoodská studia a v podstatě všechny ostatní interiéry a exteriéry, kde si Lucie Loosová vystačila s velmi střídmými kulisami ve formě stolu, židle a rekvizitami jako telefon či psací stroj. Velmi dobře totiž celou scénu vyšperkovali členové company díky choreografii, kterou měl pod taktovkou Lukáš Vilt. Ačkoliv jsme nebyli svědky žádných velkých tanečních čísel, kromě vtipné scény, kdy Jozef Hruškoci coby majitel luxusního salonu přeměřuje Pavla Režného, aby na něj mohl, i přes jeho nevůli, navléct ty nejlepší kousky ze svého obchodu. Díky svým kostýmům zařadila herce mezi „elitu“ Andrea Pavlovičová. Baví mě její hravost a kreativita. Nebojí se barev a zároveň dokáže ctít dobu, v níž se děj odehrává. Zbytečně se nevydává cestou – za každou cenu šokovat. Přesto jsou její kostýmy nápadité, pestré a rozhodně baví. Paní Topinková byla v robách z dílny Andrey Pavlovičové naprosto uchvacující dámou.

Sunset Boulevard vám rozhodně „srdce v kámen“ nezmění. Naopak při sledování příběhu vám srdce bude bít zrychleným tepem. Ačkoliv v Plzni 17. 11. 2023 už nadobro dozněly poslední tóny tohoto představení, podívejte se například na filmové zpracování z roku 1950 nebo si zaleťte na londýnský West End, kde se Sunset aktuálně hraje v divadle Savoy Theatre s Nicole Scherzinger v hlavní roli.

Celé dílo beru jako poctu hvězdám, které měly „jen“ svoji tvář, do které musely promítnout veškeré emoce ztvárňovaných hrdinů – vášeň, lásku, bolest, zklamání, vztek… Mezi námi, v dnešních filmech často opravdu slyšíme spoustu prázdných slov a stejně nedokáží v divákovi vyvolat takové emoce jako Norma Talmadge nebo Rudolph Valentino. Z dnešního pohledu mohou němé filmy působit úsměvně, ale ve své době, ač byly jakkoliv afektované, byly přístupné téměř všem a poskytly divadelním hercům, kteří obvykle z divadla k filmu přecházeli, další možnosti uplatnit své herectví.

Děkujeme, že jsme mohli „na vlnách snů plout“ s vámi.