Zvídavé otázky 7 statečných: Pavel Bár

Foto: Irena Štěrbová

Pedagog, překladatel, spolumoderátor rozhlasového pořadu, autor muzikálového libreta a řady publikací týkajících se hudebního divadla, dramaturg… A možná by se toho našlo ještě víc. Zní to jako přinejmenším dvacet životů, ale vše to zvládá Pavel Bár. Ačkoliv má nyní v Plzni plné ruce práce s přípravami muzikálu Jesus Christ Superstar, našel si na nás čas a zodpověděl nám naše zvídavé otázky, za což mu ještě jednou děkujeme. 😊 Prozradil nám například to, jak vzniká dramaturgický plán, ale také popsal spolupráci s agenturou Camerona Mackintoshe na ostravském uvedení muzikálu Oliver! Na jaké knize v současnosti pracuje? A jaké změny možná v budoucnu čekají tituly projektu INTRO? Přejeme příjemné počtení 😊.

George: Vaše jméno můžeme často najít v programu coby dramaturga u všech aktuálních lahůdek např. v Ostravě.  Krásné tituly jako Rebecca, West Side Story, Kočky a aktuálně Oliver!. V čem spočívá přesně vaše práce dramaturga? Můžete nám trochu poodhalit zákoutí příprav? 😊Mimochodem mám obrovskou radost z aktuální novinky, kterou je Oliver!. Jak já říkám, Broadway přijela do Ostravy. Díky. 😊

Milý Georgi, díky za otázku i slova chvály. Úplná odpověď by si vyžádala několik stránek, ale zkusím to co nejvíc stručně. Práce dramaturga je různorodá a v každém divadle trochu odlišná. V Ostravě působím jako host, což znamená, že se vždy podílím na jedné konkrétní inscenaci – na Rebecce nebo Oliverovi jsem spolupracoval přímo jako dramaturg, na ostatních jmenovaných jen nějakým dílčím způsobem. Ke každé inscenaci dramaturg zajišťuje podklady, připravuje text a – je-li třeba – spolupracuje na jeho úpravách s autorem, překladatelem, případně na druhé straně s režisérem či dirigentem. Podílí se na vymyšlení celkové koncepce inscenace, kterou pak během zkoušek „hlídá“. Připravuje podklady pro marketing, především program, plakát, články do divadelních periodik a další propagační materiály. Na zkouškách sleduje, zda se inscenace vyvíjí kýženým směrem, zda je vše srozumitelné, pochopitelné, správně vyslovené atd.

V případě Olivera jsem měl na starosti i komunikaci se zahraniční agenturou Camerona Mackintoshe, což v tomto případě byly skoro tři měsíce intenzivní, téměř každodenní korespondence o všech aspektech inscenace od obsazení, přes podobu scény, kostýmů, plakátu, programu – vyjadřoval se zkrátka ke všem detailům.

V mém „domovském“ divadle je pak dramaturgická práce ještě trochu širší, kromě dramaturgické přípravy všech inscenací, koncertů a mimorepertoárových akcí jsou to především na jedné straně každodenní provozní záležitosti, na straně druhé dlouhodobé koncepční otázky, jako například tvorba dramaturgického plánu a zajišťování licencí, k čemuž ale směřuje další otázka, jak vidím…

Eponine: Vždy mě zajímalo, jak vzniká dramaturgický plán. Podle čeho vybíráte tituly, které se budou hrát? Můžete nám přiblížit, jak probíhá „boj“ o zahraniční titul? Případně i celý proces, než vyhlásíte konkurzy a zveřejníte dramaturgický plán?

V Plzni máme dramaturgický plán s výhledem na zhruba pět, šest let dopředu. Snažím se vybírat tituly atraktivní pro naše plzeňské diváky, adekvátní technickým a finančním možnostem našeho divadla a vhodné pro složení našeho souboru a jeho spolupracovníků. Chci, aby náš repertoár byl pestrý, různorodý a bohatý, aby si v něm našel svůj titul divák každé generace i různých uměleckých a estetických nároků. Dotované divadlo musí podle mě kombinovat novinky s klasikou, zahraniční tituly s českými, náročné kusy s komediemi, musí iniciovat vznik původní tvorby i oživovat starší díla tuzemská i cizí – osobně třeba považuji za velký dluh českého divadla opomíjení tvorby Stephena Sondheima, a proto se snažíme kontinuálně pracovat na jeho dohnání.

První nástřel plánu řešíme s uměleckým šéfem Lumírem Olšovským, pak jej probíráme s ředitelem divadla a paní náměstkyní. Každý rok plán aktualizujeme a upravujeme podle vývoje situace a okolností (zásadně nám ho naboural třeba covid). Když dosáhneme shody, musím se u zahraničních titulů spojit s konkrétní agenturou či agentem, zastupujícími daný titul, a probíhá tu jednodušší, tu složitější jednání o možnosti uvést konkrétní muzikál v našem divadle. Nejvíc se řeší samozřejmě především finanční záležitosti. Následují další kroky v podobě schvalovacího procesu jednotlivých inscenačních složek, který je u různých titulů různě náročný.

Že by mezi divadly probíhaly nějaké ostré zákulisní „boje“ o tituly, se říct nedá, tu a tam se představy některých divadel střetnou, ale žádná krvavá řež se nekoná, vše probíhá poměrně klidně a diskrétně. Když máme titul nasmlouvaný, dozví se o něm nejprve náš soubor, poté jej náš marketing zveřejní a případně se vyhlásí konkurzy.

Nikča: Již na akademické půdě jste se věnoval divadelní vědě. Co vás ale přivedlo k hudebně zábavnému divadlu, tedy operetám a muzikálu?

Milá Nikčo, na to je jednoduchá odpověď – je to v mých očích zkrátka nejpůsobivější druh divadla. Spojení příběhu, slova, hudby, zpěvu, tance a podívané mě zkrátka mimořádně baví. S touto preferencí jsem na divadelní vědu už nastupoval, byl jsem tam s ní trochu za „exota“, ale tahle moje láska přetrvala a přetrvává dodnes. A rozhodně se už nezmění.

Annie: Už třetím rokem jsou na Malé scéně DJKT uváděny vítězné tituly projektu INTRO, který dává prostor ke zviditelnění začínajícím muzikálovým autorům. Vždycky mi připadalo jako velká škoda, že úsilí celého tvůrčího týmu i herců směřuje k představení, které je následně odehráno pouze jednou či dvakrát. Jak to vnímáte vy? Neuvažovali jste nikdy, že byste některý z těchto titulů zařadili do repertoáru muzikálového souboru po delší dobu? A máte mezi muzikály uvedenými v rámci tohoto projektu nějakého svého favorita?

Vnímám to stejně – rozhodně to velká škoda je, ale provozní možnosti našeho divadla bohužel víc repríz neumožňují, i když nám to někteří nevěří. Jiný postup by znamenal buď uvést méně vítězných titulů – například jeden za dva až tři roky, nebo omezit reprízy některých „standardních“ titulů, které máme na repertoáru. V Plzni musíme aktuálně realizovat hned devět derniér, protože zkrátka nemáme kdy hrát a nebyl by prostor pro další premiéry, na které jsou diváci také zvědaví. Jsme čtyřsouborové divadlo a o naše tři scény se zkrátka musíme všichni podělit. Do budoucna se nějaká řešení rýsují, ale je to dlouhodobá záležitost. U projektu INTRO je ale velké štěstí, že jsme mohli inscenace profesionálně zaznamenat, že je převzala platforma Dramox a alespoň tímto způsobem jsou navždy ke zhlédnutí. V současnosti vážně zvažujeme, že bychom se k některému z uvedených titulů vrátili, ale dokud nebude vše pevně dohodnuto, pochopitelně nic neprozradím.

Coffeerun: Jste členem odborné muzikálové poroty cen Thálie. Můžete nám trochu přiblížit, jak proces nominací a samotného ocenění probíhá? Musí všichni členové poroty vidět všechny muzikálové tituly uvedené v daném roce ve všech alternacích? Jaký je to pro vás osobně pocit hodnotit někoho za výkon v představení, na jehož realizaci jste se podílel? A daří se vám obvykle odhadnout vítěze v muzikálové kategorii?

Na umění je krásné, ale zároveň složité, že jeho vnímání je vždy subjektivní. Co se líbí jednomu, nemusí se líbit druhému, univerzální vkus neexistuje. A tak je tomu i u rozhodování o uměleckých cenách včetně Thálií. Ač se snažíme hodnotit především kvalitu muzikálového řemesla, každý člověk včetně nás porotců má lehce odlišná měřítka a hlediska, co oceňuje a co se mu líbí. Členové poroty poctivě objíždějí česká divadla a snaží se zhlédnout maximum představení a maximum alternací. Při počtu muzikálových a operetních premiér ovšem úplně všichni úplně všechny a úplně všude vidět prostě nezvládneme. Jsem si ale prakticky jistý, že každou alternaci i v tom nejvzdálenějším divadle vždy někdo z nás vidí.

Na našich společných setkáních se pak bavíme o tom, kdo kterou inscenaci navštívil, kdo koho zaujal a vzájemně si doporučujeme zajímavé výkony. Opravdu všichni se snažíme vidět ty umělce, u kterých se schází více pozitivních doporučení. Na základě našich dojmů pak hlasujeme o nominacích a na poslední schůzi z nich vybíráme nominace užší a širší. U výkonů v inscenacích, na kterých jsem se podílel, se obvykle snažím držet stranou a zdrženliví bývají v takových případech i mí obdobně zainteresovaní kolegové porotci. Když má porotce k někomu z interpretů opravdu blízko, může v dané kategorii z rozhodování odstoupit, což jsem já udělal například vloni. Ale v porotě je nás aktuálně deset a představa, že by jeden člověk dokázal přes devět dalších nějak protlačit „své“ oblíbence, je dosti iluzorní.

A k poslední otázce – nevzpomínám si ani na jeden ročník, kdy bych správně odhadl oba „vítěze“ – i když tohle slovo nemám rád, protože umělecké ceny nejsou dostihy a svého vítěze nemají, úspěch je být už mezi desítkou nominovaných! Na to se často zapomíná. Ačkoliv mě tedy mí kolegové porotci obvykle překvapí, už hodně dlouho jsem neměl pocit, že by Cena Thálie připadla do špatných rukou, v úzkých nominacích se totiž z mého pohledu objevují v posledních letech skutečně pouze prvotřídní interpreti. Ale jenom to potvrzuje, že každý člověk má prostě jiný vkus.

Marťa: Máte na svém kontě několik publikací, které se týkají hudebního divadla. Pracujete na nějaké další, třeba týkající se historie plzeňského muzikálu?

Marťo, psát o hudebním divadle mě moc baví, ale času se mi nedostává. Díky za zajímavý námět, plzeňský muzikál by si to určitě zasloužil, třeba se i k tomuhle tématu dostanu. Aktuálně ale pro Divadelní fakultu AMU zpracovávám publikaci o českém arénovém herectví, zjednodušeně řečeno o dnes už takřka zapomenuté éře operet, které se na přelomu 19. a 20. století uváděly zejména během letních měsíců v pražských dřevěných, často nezastřešených arénových divadlech. Stály většinou v samém centru Prahy, navštěvovaly je tisíce diváků a dnes po nich není ani stopy. Kdysi slavní herci jako Mošna, Šamberk či Frankovský v nich okouzlovali publikum svými interpretačními schopnostmi, nápady, komickými výstupy, improvizacemi či extempore. Hotovo bych měl mít do konce příštího roku.

Džejňulka: Spolu s panem Michaelem Prostějovským uvádíte již řadu let rozhlasový pořad Muzikál expres plný písniček i informací o muzikálech z celého světa. Přináší s sebou někdy tato vysílání nečekané situace? A pokud ano, vzpomenete si na nějakou, která vás dokázala hodně potrápit, ale dnes už se jí dokážete zasmát?

Džejňulko, teď jste mě dostala, prostě si nevzpomínám. Asi díky tomu, že se Muzikál expres nevysílá naživo, ale předtáčí se, nemůžu si žádnou vyloženě nečekanou situaci vybavit. Samozřejmě, někdy nás potrápí technika, někdy nás stresuje čas a často se zadrhneme na nějakém slovíčku, kvůli kterému pak daný vstup točíme znovu a znovu. A nejsou to jen krkolomná cizí slova, někdy se člověk zadrhne i na úplně obyčejném slovu třeba i třikrát – když si to pak zkouším znovu říct mimo studio, problém se už samozřejmě nekoná. 😊 Ale naštěstí jsme obklopeni profesionály, kteří nám ze všech nepříjemných situací pomohou. Nejvíc si asi vzpomínám na přípravu pořadu k Michaelovým 70. narozeninám, která byla náročná především „logisticky“ – získat zdravice světových velikánů jako Tim Rice nebo Michael Kunze, natočit přání hvězd jako Bára Basiková, Monika Absolonová, Jitka Zelenková nebo generálního ředitele rozhlasu René Zavorala tak, aby Michael nic nezjistil a zůstalo to pro něj překvapením, byl opravdu oříšek. Ale když vše vyšlo, měl jsem samozřejmě o to větší radost.