Zvídavé otázky 7 statečných: Juraj Čiernik
Člověk mnoha profesí, a přesto jedné osoby. Člověk mnoha rolí a nezaměnitelné barvy hlasu. Sean ve Fantomovi Londýna, Čert v Královně Kapesce a nejnověji Fagin v Oliverovi. Herec i režisér nejen v Národním divadle moravskoslezském, které je jeho domovskou scénou. To vše vystihuje našeho dnešního hosta, který nám statečně a skutečně bohatě odpověděl na naše všetečné otázky. Jsme moc rádi, že pozvání k rozhovoru přijala jedna z multitalentovaných tváří českého divadla, Juraj Čiernik. Jak se dostal do Ostravy? Jak ho ovlivňuje v divadle jeho vlastní dětství? A které domácí mazlíčky má doma? O tom všem jsme si prostřednictvím našich otázek povídali s charismatickým Jurajem Čiernikem. 😊
Džejňulka: Když slyším vaše jméno, vybaví se mi hned různá představení – například Producenti, Mauglí, Rebecca či Děj se co děj. Ať už máte roli větší či menší, vždycky dokážete být výrazný a zapamatovatelný, někdy i tajemný. 😊 Ostatně i ve Sweeney Toddovi jste byl na jevišti jen chvíli, ale hned jste zaujal. Toto představení jste navíc i režíroval. Jaké bylo spolupracovat s představiteli hlavních rolí, s nimiž se jinak setkáváte i na jevišti? A v čem byla režie právě Sweeneyho pro vás specifickou?
Zdravím Džejňulku a děkuji za její dotaz. Moc děkuji i za taková slova, je to potěšující a hodně mi to lichotí. Pokud to takhle vidíte, mám z toho velkou radost.
Má role ve Sweeney Toddovi, byla v podstatě jenom záskokovou záležitostí, a to jenom z důvodu, že jeden kolega nemohl. Nic jiného nezbývalo, a protože jsem měl vše ze Sweeneyho ještě čerstvě v hlavě, tak jsem si to nějak „lajznul“. Co se týče samotného zkoušení Sweeneyho s kolegy, tak to je pro mě výborná záležitost a zkušenost. Když jsem v pozici herce, tak se na roli koukám v podstatě stejně jako z pohledu režiséra, akorát nemusím tak komplexně domýšlet všechny detaily a kontexty hereckých oblouků, oblouků postav a podobně. Naopak z režisérského hlediska je to nutné, a tím pádem náročnější. Jinak má příprava a soustředění jsou stejné u jakékoliv inscenace, ať už u malého představení, nebo u větších věcí, kde je strašně moc postav. Liší se to pak jenom v objemu práce. To znamená, že si musím předem vyhradit více času na to, abych se dostatečně připravil, než vůbec předstoupím k explikaci (vysvětlení významu, výklad – pozn. 7 statečných) nebo než začnu komunikovat s výtvarníkem, což předchází i zmíněné explikaci, a poté samozřejmě s celým inscenačním týmem.
Práce s kolegy na této věci je pro mě vlastně jenom zábava. Starosti jsou vždycky, a to i v případě, že jsme jenom jako herečtí kolegové tváří v tvář jinému režisérovi. Takhle je to v podstatě to samé. Jenom mám to právo říct: „A dost. A teď už to takhle necháme a už v tom nerejpejme.“ 😊 Což vlastně někdy říkám, i když jsem na té herecké pozici. 😊 Ale neměl bych, já vím.
Nikča: Jste zároveň muzikálovým hercem, skladatelem i režisérem. Která z těchto tří profesí je vám nejbližší?
Zdravím Nikču. K dotazu – já vlastně nevím. I když, asi vím, jenom to nedovedu říct, protože, co je mi od dětství blízké, je jakási forma projevu a hry. Miluji jakékoliv ztělesňování něčeho, čím člověk běžně být nemůže. A najednou se tím díky divadlu nebo díky jakési hře stát může, naopak je to žádoucí. Jestli si pamatujete z dětství různé honičky, schovávačky a podobné věci, tak to všechno člověk běžně potřebuje k životu. Já jsem si na tom vybudoval takovou závislost, že mě to dotáhlo až sem. Tím pádem, jestli hraju, zpívám, kreslím, stavím, vrtám, montuju, inscenuju nebo píšu hudbu, tak se to pro mě v podstatě neliší. Nedovedu porovnat, co mám raději. Něco je náročnější fyzicky, něco mentálně…
Každopádně cítím, že jsem a měl bych být tak trochu pedagogem. Ono se to zdá možná trošku nesourodé, ale tím, že se setkávám s mladou generací lidí, tak vidím, jak důležité je vést k tomu, aby měli svobodu. Takovou, jakou jsem měl já, tu, která mě přivedla k lásce k divadlu i k lidem a ke všemu, co se týká radosti ze života. Nejvíce se cítím být fakt někým, kdo může vést lidi ke svobodě, která je v dnešní době příšerně nutná. Tím pádem vlastně obloukem odpovídám na otázku. On i herec, režisér, skladatel, v podstatě kdokoliv ve své pozici a funkci, má tady tu schopnost – být částečně jakýmsi učitelem a něco ukázat či na něco upozornit.
Annie: Jste režisérem celé řady komorních muzikálových představení, z nichž na mě nejsilněji zapůsobila díla Thrill Me a Líp se loučí v neděli. Aktuálně ale můžeme ve vaší režii vidět i titul skutečně výpravný, a to ostravské uvedení Sweeneyho Todda. Který z těchto protipólů je vám osobně bližší, jaká jsou jejich úskalí a naopak pozitiva? A našel byste nějakou inscenaci, na níž jste se podílel, ať už jako součást tvůrčího týmu, či jako herec, která je pro vás něčím obzvlášť významná?
Teďka zdravím Annie. Nejsem si jistý, jestli chápu správně tu protipólovost. Jestli máte na mysli to, že jsou to malé, nebo velké tituly, malý a velký prostor, nebo to, že jsou to dějově a obsahově odlišná představení. Samozřejmě každé z těch představení má jinou formu, co se týče velikosti – velké jeviště, malé jeviště. Každá strana má svá zákoutí. Když jsme například dělali Thrill Me, byla výhoda mít možnost věnovat se v klidu situacím na blízko, využít skoro až kamerové hraní. Člověk se nemusí zabývat nějakými většími obrazy, druhým a třetím hereckým plánem a podobně. Tím pádem bylo více času na náročnější situace, které jsou blíž divákům a průhlednější, a proto můžou přinést zase něco jiného.
U Líp se loučí v neděli bylo zase těžké, že v něm byla jenom jedna herečka. Jenom jedna. Kluci v Thrill Me byli dva, díky čemuž se pozornost na ně a jejich nasazení mohlo lehce prostřídat. Mohli si v některých momentech oddechnout, jeden druhému připravil nit a druhý na to navázal. Kdežto tady to má celé na hrbu jen ta ženská postava. Zhruba na 30 nebo 40 vteřin jí sice pomůže projekce, ani tam si ale neodpočine, protože má mega rychlý převlek. 😊 Tohle bylo skutečně náročné, a to nejen z hlediska samotné psychologie postavy.
U Sweeneyho bylo samozřejmě proplétání těch oblouků mnohem náročnější. Najednou je tam druhý, třetí i čtvrtý plán. Také jsou tam prostory pro náročné pohybové kreace, které jsme s Janou Burkiewiczovou využívali a dotvářeli. Tady pro mě bylo nejnáročnější prosadit si svou vizi u vedení, protože relativně skoro se vším byl problém. Nejsem ještě tak renomovaná osobnost, abych přišel se svou vizí a vše dopadlo tak, jak si představuju, což někdy tu práci velice znesnadňuje. Často jsem bojoval s tím, že jsem si říkal: „Okey. Takže jinak.“ Neustále je potřeba přetvářet a měnit své původní myšlenky, ale zároveň udržet linii a původní záměr. To na tom bylo nejtěžší.
Co se týče oblíbenosti, moc rád pracuju s hraním na menší vzdálenost, protože má člověk více času a více klidu. Díky tomu jsou ta představení pak niternější a jdou přímo divákovi do kapsy. Teď nemluvím jenom o Dvanáctce, ale třeba i o plzeňském „Black Boxu“ (Malá scéna – pozn. 7 statečných) nebo jakýchkoli menších divadlech a prostorách, které mají kapacitu do sta lidí. Moc mě to v nich baví, protože herec tam vysloveně s klidem může kontaktovat diváka bez nějakého velkého distancu.
Najít ale jeden významný titul je ohromně těžké. Miloval jsem Kočky, Edith Piaf,… Kdybych dále jmenoval jen něco, tak bych ta ostatní, vynechaná, představení obíral o důležitost. Ale jakousi rýhu v paměti i v mém osobním životě udělala Mary Poppins, kterou jsem dělal v Hybernii jako doplňující cast, spolu s kolegy z Městského divadla Brno. Ta pohádka, ten prostor, ta společnost lidí… to bylo prostě kouzelné tak, jak to jen Mary Poppins umí.
Eponine: V Národním divadle moravskoslezském působíte od roku 2007, přitom stále hostujete napříč republikou. Co pro vás toto divadlo znamená? Najde se i po letech něco, čím vás ostravský muzikál dokáže překvapit nebo čím vy dokážete překvapit své kolegy v tomto divadle?
Zdravím Eponine. Ostravské divadlo… Myslím, že to trochu vychází z toho geolokačního bodu 😊, který se mi v životě naskytl, a tím je Ostrava celkově. Po konzervatoři jsem své kroky neměl nikam nasměrované a v podstatě úplnou náhodou a obrovským štěstím jsem se dostal ke svému profesorovi na zpěv, na studium operního zpěvu do Ostravy. Vlastně jsem pak o jiných cestách ani nepřemýšlel. Právě tady jsem zažil nejlepší studentská a vzdělávací léta pod jeho vedením. Zrovna před pár dny nás pan profesor opustil, takže je pro mě vzpomínání na něj takové čerstvé. Ostrava mi díky němu velkou zásluhou přirostla k srdci.
Částečně je v mém působení v Ostravě i praktické hledisko, protože se jedná místo, situované docela blízko mému rodnému městu, Banskej Bystrici na Slovensku. Ta vzdálenost se jaksi ustálila zhruba v polovině těch dvou republik, takže je to fajn místo. Krom toho jsou v Ostravě skutečně fajn lidi, na které jsem si zvykl.
Ostatně jakési první nabídky jsem odsud dostal už v průběhu studia a po něm. Postupně jsem díky tomu začal zdejší lidi poznávat, ať už v opeře nebo v muzikálu, a proto mi to tu coby místo mé první praxe přirostlo k srdci. A to se těžko opouští. 😊 Rád hostuju, rád jezdím, ale tady jsem nejvíc doma.
Čím bych překvapil kolegy nebo čím oni mě překvapují, to bych musel hodně do detailu, ale většinou jsou to takové drobnosti. Myslím, že je ani netřeba nijak pojmenovávat. Je to jako v obyčejném životě – občas radosti, občas starosti. Myslím, že se máme rádi. A když se přestaneme mít rádi, tak si to vyříkáme. 😁 Jsem věčný optimista, díky čemuž se na všechno těším.
Marťa: Z vaší režisérské práce jsem měl možnost vidět pohádkové muzikály Plzeňský pověsti a Královnu Kapesku. V pohádkových rolích jsem viděl i vás samotného. Jaký vlastně máte vy jako Juraj vztah k pohádkám? A jaké je vytvářet divadelní představení tak, aby byla atraktivní ideálně pro děti i dospělé?
Zdravím Marťu. Odpověď k pohádkám se trochu váže na moji předchozí odpověď, že miluju hru už od dětství. V tomto období jsem intenzivně vnímal, co se děje ve mně a v mé hlavě, stejně tak jako v hlavičkách kamarádů kolem a také v hlavě mojí mladší sestry. S ní jsme vytvářeli představení mezi obývákem a koupelnou. Je to období, na které moc rád vzpomínám. Vždy se do něj vracím, abych si vzpomněl, co jsem jako dítě v daném věku prožíval a co mě zajímalo. Nedá se to úplně brát jako inspirace nebo zdroj pro práci na pohádce, protože děti se napříč generacemi mění. Ale něco máme přece jen společného pořád. A právě ty společné věci se snažím hledat. Dospěláci a děti sice často vidí věci jinak, ale touží po stejném cíli. Když tvořím představení, tak začínám, jako by mi bylo sedm, když jsme dělali ta představení se sestrou. Postupně se na něm začínám bavit, tak jako ten dnešní sedmatřicetiletý Juraj. Těším se z toho, že vzniká kombinace zábavy pro děti i dospěláky. Ne všichni se samozřejmě baví na stejných místech, ale vzniká tím takový zajímavý mixík, na který si rádi zajdou různé kategorie „dětí“ až do 100 let. 😊
Little Lotte: Máte velmi zajímavou a zapamatovatelnou barvu hlasu, a to nejen ve zpěvu, ale i v mluveném projevu. Uvažoval jste někdy o dabingu?
Zdravím Little Lotte. S hlasem pracuju dlouho, už od začátku studia na konzervatoři. V podstatě hned po mutaci 😊 bylo jasné, jak moc bude ten hlas hluboký a že bude vždycky pro mnohé lidi neobvyklý nebo až legrační. To mám rád. 😊 Dabing jsem zkoušel, stejně tak jiné komerční záležitosti. Dělal bych ho samozřejmě rád, akorát v Ostravě velká dabingová studia nejsou. Navíc dabing úplně k uživení není, pokud se nenacházíte v centru dění v Praze. Tam se úplně nechystám, takže to přenechám jiným.
Coffeerun: Jste nejen umělcem, tedy režisérem, libretistou, skladatelem a hercem, ale před časem jsem se o vás doslechla, že jste i velkým milovníkem zvířat a vždy se nadchnete pro chov. Jaká zvířata jsou nyní vaším favoritem číslo jedna? Jaké právě chováte? 😊 A berete si někdy ze zvířat inspiraci při přípravě inscenací, ať už po jakékoli stránce? 😊
Zdravím Coffeerun. Ano, zvířátka jsou moje celoživotní vášeň. Momentálně mám v „haďárně“ ve sklepě jednu krajtu – poslední z mého chovatelského úsilí. 😁Hadů se totiž už zbavuji, protože na ně nemám úplně čas. Ale zůstal mi právě jeden sameček – krásný, žluťoučký. Pak máme pejska, border kolii. Navíc bychom chtěli ještě jednoho pejska, a tak se tedy možná jednočlenná smečka rozroste. Dál máme jezírkové rybičky a možná kolem baráku ještě žijí další tvorové, jako třeba žáby, které máme taky moc rádi.
A chystám se na mořské akvárium – doufám, že to bude už brzy. Dřív jsem už mořské akvárium měl, ale bohužel, když jsem se před pár lety stěhoval, musel jsem ho zrušit, navíc za takových docela dramatických okolností. Nechtěně totiž došlo k problému s filtrací a museli jsme ryby zachraňovat. V olomoucké ZOO byl naštěstí velmi milý pán, který mi poskytl zázemí. Takže jsme rychle nakládali ryby, ježky a korály do sudů a valili jsme s nimi do Olomouce. Momentálně proto moje ryby plavou právě tam – ty zlobivé mezi žraloky, ty hodné někde jinde. 😊 Takže bych se, až bude dostatek času a prostředků, k tomu jednou rád vrátil. To je takový můj sen.
Napište váš komentář
Chcete se zapojit do diskuze?Neváhejte a napište váš příspěvek.