Představení Vánoční koleda: Slavná povídka okořeněná hudbou z jiného světa

Vánoční koleda, foto: Martin J. Polák, Lenka Hatašová, Jerry Háša, Studio DVA

Kdy jindy otevřít své srdce, než na Vánoce? Na tyto svátky se může stát v podstatě cokoliv, a jak s tím naložíte, je už na vás. O tom vypráví Vánoční koleda – původně povídka Charlese Dickense, dnes již příběh, který je notoricky známý po celém světě, v mnoha různých verzích a adaptacích.

Já se s Vánoční koledou poprvé setkala už v dětství, ovšem v podobě knížky, v níž dostal hlavní hrdina Scrooge podobu kačera Skrblíka. Na pochopení zápletky to samozřejmě stačilo, ale vypravilo mě to do dospělosti s pocitem, že tento příběh by měl být především pohádkový. Všechny ostatní verze mi tak v porovnání vlastně připadaly zdlouhavé či příliš děsivé a ponuré, ostatně jak už tak k Dickensovi vlastně patří. Animovanou verzi s Jimem Carreym tak ráda nemám a popravdě nejvíc mě baví ty verze příběhu, co se nějakým způsobem od originálu odkloňují a odlišují, například americké filmy, co Vánoční koledu přenášejí do současnosti, případně jí dodávají i trochu jiné téma. 

Tentokrát se ale Vánoční koledě podíváme na zoubek z hlediska divadelního a v podstatě i muzikálového – tam mám za sebou zatím pouze »premiéru«, navštívila jsem totiž Studio DVA a zhlédla tam Vánoční koledu Ondřeje Sokola (scénář i režie), s Karlem Rodenem v hlavní roli. Kdo by náhodou přece jen nevěděl, o čem je řeč, nebo potřeboval příběh osvěžit: Lakomý lichvář jménem Scrooge nenávidí Vánoce a vlastně tak trochu i vše a všechny kolem sebe. Jedna noc mu ale převrátí život naruby – navštíví ho totiž hned několik duchů a postupně mu ukazují výjevy z jeho minulosti, přítomnosti i budoucnosti, aby mu dali poslední šanci, jak spasit svou hříšnou duši. Zda se to podaří a jestli Scrooge pochopí pravý smysl Vánoc, už ale neprozrazuji.

Zajděte si do divadla sami, pokud jste tak ještě neučinili. I když tuším, že jdu s křížkem po funuse, přece jenom tato hra měla ve Studiu DVA premiéru již v roce 2011, patří mezi oblíbené kousky nasazované v době vánočních svátků a každoročně mívá vyprodáno.

Také já už jsem měla loni možnost si svůj názor udělat. A rovnou si tedy pojďme říct pár drobných negativ, ať si tím pak nekazíme náladu. Tím, že je bambilion verzí, je bohužel i řada různých překladů původního Dickensova textu. Asi každý bude mít zažitou nějakou jinou, v mém případě (a popravdě už ani úplně nevím, kde jsem k tomu přišla 😊) by měl pan Scrooge na všechno nadávat oblíbeným slovem „Humbuk“, zatímco v divadle po všech pálil (ovšem velmi pregnantně vyslovené) slovíčko „Nesmysl“. Drobnost, ale malinko to přece jen pro mě důležité je. Daleko víc mě ale za uši tahalo, že jméno hlavního hrdiny všichni v divadle vyslovovali [Skrůg], zatímco já mám odjakživa zažité [Skrůdž]. A také mě malinko mrzelo, že malý Tim v divadelní verzi vůbec nezvolal ono pověstné „Bůh nám všem žehnej“, nebo alespoň něco na ten způsob. Toho jsme se nedočkali, přitom nějakou tu slzu navíc by to v nás jistě vyvolalo.

Proč navíc? Zkrátka proto, že už jich v hledišti jistě dost padlo i tak. Já mám dojem, že u mě byly hlavním spouštěčem právě dětské role. Poprvé jsem k slzám totiž měla blízko už ve chvíli, kdy přijde chlapec do obchodu a začne panu Scroogeovi zpívat vánoční píseň, aby rozehřál jeho srdce. Smutek vyvolává také Scroogeova vzpomínka na vlastní dětství i na všechny jeho velké ztráty. A když pak sledujeme naopak vánoční svátky časů budoucích a zjišťujeme, kdo se jich dožil a kdo ne, je to příslovečná poslední kapka… nebo spíš potok 😂. Slova o hřbitovu a jednom hrobečku, na němž kdosi raději nechal neuklizený sníh, to je zaručený recept na slzavé údolí.

Najdou se ale naopak i humorné pasáže, především díky slovům Vypravěčky. Její rádoby nezúčastněný a trochu ironický postoj je úžasný, především v konfrontacích se Scroogem. Kromě toho leckdy dojde i na drobné hrátky se slovy a jejich výrazy, což je další plus.

Rozhodně ale prosím, pokud byste na Vánoční koledu chtěli též zavítat, nečekejte představení, kde se v jednom kuse budete popadat za břicho smíchy. Možná se sem tam zasmějete, ale toho dojetí je asi přece jen více. Navíc je vše ještě promícháno spolu s nostalgií, vánoční náladou, melancholií a jakousi magickou energií, která osciluje mezi pohádkovostí a hororem. Stejně tak vlastně nedokážu přesně říct, zda se jedná o čistokrevný muzikál, nebo činoherní představení doplněné písněmi. Přikláním se k variantě, že to bylo půl napůl. O hudbu se postaral Kryštof Marek a jeho rukopis je zde rozpoznatelný. Tóny mají často zvláštní atmosféru a působí trochu jako poselství z jiného světa. Také texty si sepsal sám, přičemž na začátku a pak též ke konci představení jsem měla dojem, že posunují či doplňují děj, jak by to u muzikálů mělo být. Ovšem jindy byly texty naopak zdánlivě o něčem jiném a působily spíše metaforicky. Věřím, že by se tak snadno mohly stát samostatnými skladbami a někdy i áriemi.

Tím pádem jsem skutečně chvílemi nepochybovala o tom, že se dívám na muzikál. Jindy ale převládal spíše pocit koncertu a já se přistihla při tom, že už ani neposlouchám texty a nesnažím se je pochopit, ale spíše se jen tak trochu kochám…

Na dvě poloviny byly ostatně rozděleny i prostory jeviště, a to díky scéně Adama Pitry a Renáty Weidlichové. Zatímco v horní části jeviště byl vidět orchestr a spolu s ním Vypravěčka i představitelé jednotlivých Duchů, co přijdou Scrooge navštívit, ve spodní části se zase odehrávala drtivá většina děje kolem Scrooge. Odděleno jakousi konstrukcí, která nám toho v představení odehrála spoustu – ať již Scroogeův obchod, jeho ložnici a posléze i domácnosti jiných postav.

Vše je vlastně jen velmi jednoduše naznačeno, ovšem ono to stačí, protože z velké většiny ostatně sledujeme jen to, co Scrooge prožívá ve své hlavě. Možná jsou to jen halucinace po absintu, ale on je v té chvíli bere (doslova) smrtelně vážně, a tak patří k jeho pozemskému životu.

Horní část jeviště pak jako by představovala jinou sféru bytí, možná nebe, možná něco jiného, ale scéna též odděluje nadpřirozeno od života a hudbu od činohry a mluveného slova. Ostatně s tím, že hudba je vlastně znázorněním nějaké vyšší síly, jsem se setkala již v muzikálu Doktor Faust, kde mě to nadchlo. Spokojená jsem tak v tomto ohledu byla i v případě Vánoční koledy.

Vše ještě občas doplnily akrobatické kousky, zůstávající tak trochu na hranici obou těchto sfér. Horní a spodní část jeviště rozlišovaly též kostýmy Romana Šolce – zatímco dole jsme sledovali klasické dobové oblečení, které skutečně navozovalo pocit, že postavy vyskočily přímo z Dickensovy povídky, nahoře musím znovu přirovnat ke koncertu vážné hudby. Orchestr jako ze žurnálu a dámy sólistky v nádherných róbách, dalo by se říct ve velké večerní. Zářivé flitry, nádherné výrazné barvy a především elegance, co víc si přát.

Fascinující je též samotná proměna Karla Rodena ve Scrooge, která se v úvodu představení odehraje přímo před námi. Chvíli se zdá, jako by byl jen jedním z vypravěčů, pak ale oblékne kabát, nasadí si cosi, co bych pravděpodobně měla nazvat parukou, a naprosto se promění, především díky řeči těla. Pokud bych někdy pochybovala o talentu Karla Rodena, jistě by mě z toho právě tato návštěva divadla vyléčila. Nejvíc se mi líbilo jeho pojetí protivného Scrooge (více než té jeho polepšené verze) a především slovo „Táhni“ v jeho podání bylo naprosto dokonalé.

Celým představením nás pak provází jakási Vypravěčka, kterou ztvárnila Hana Seidlová. Opět trochu jiná poloha, než v jakých jsem ji už viděla. Navíc by to bez ní vůbec nebylo ono, moc mě bavila, a to především tím, jak dokázala sice působit jemně a soucitně, ale přesto zároveň byly její texty často prošpikované sarkasmem a drobnými jedovatými narážkami.

Dále se zhostila též role Ducha budoucích Vánoc, takže měla možnost předvést i svůj pěvecký talent. Především prostor pěveckého rázu měli též ostatní představitelé nadpřirozených bytostí – nejvíce mě asi nadchl představitel Ducha Jacoba Marleyho, Peter Strenáčik. Podobně jako v Evitě si ukradl mou pozornost jen pro sebe. Athina Langoska neboli Duch minulých Vánoc zpívala ale též úchvatně. Zajímavé je, že když na sebe tento Duch „vezme podobu“ ženy ze Scroogeovy minulosti, slyšíme v mluvené pasáži hlas Jitky Ježkové, která v představení vůbec fyzicky nefiguruje. Jitku ovšem slyším ráda vždy, a tak to pro mě byl další zajímavý prvek.

Co se týče pojetí Ducha současných Vánoc alias Mariny Vyskvorkiny, operní pěvkyně ukrajinského původu, přiznám se, že se nejednalo vyloženě o můj šálek čaje. Kdyby to bylo čistě na mě, asi bych této postavě přece jen alespoň jednu píseň ubrala, aby představení pocitově lépe utíkalo. Přesto se jednalo o velmi působivé vystoupení, kdy jsem, jak už jsem zmiňovala, vlastně ani nevěnovala pozornost obsahu. Spíše jsem metaforicky roztáhla křídla a nechala majestátní tóny, aby mě pozvedly a odnesly do jiného světa.

V roli Scroogeova synovce se představil Martin Davídek a působil velmi sympaticky. Srdce jsem ale nechala u Crachitových, tedy především u otce rodiny Boba v podání Petra Meissela. Jeho hlas znám již z dabingu, a tak mě ani nepřekvapilo, jaký laskavý a něžný tón zde nasadil. Byl to právě on, kdo mě nakonec dojal asi nejvíce. Druhé místo podle mě v této oblasti získává Adam Šrámek coby malý Scrooge.

Vzhledem k tomu, že vidíme, jaké měl Scrooge dětství a jak se asi musel cítit opuštěně, nemůžeme se už divit, že z něj vyrostl takový starý protiva. Nezbývá než doufat, že my nedopadneme stejně a nikdy nezanevřeme na podstatu Vánoc – lásku. A to i v případě, že zrovna v životě nemáme nikoho, komu bychom ji dali a od koho ji zase přijímali.

A když už to neřekl v představení malý Timík, tak to říkám aspoň já: „Bůh nám všem žehnej!“