Muzikál Jesus Christ Superstar: Příběh věčně živý

Zeptáte-li se kohokoliv na ulici na světový muzikál, jsem přesvědčená, že jeden z prvních, na který si lidé vzpomenou, bude Jesus Christ Superstar. Tato dnes již kultovní rocková opera skladatele Andrewa Lloyd Webbera si podmanila celý svět, ačkoliv se zcela vymyká tradičnímu biblickému pojetí tohoto nejslavnějšího příběhu všech dob. Osud Ježíše Krista Nazaretského podle výkladu Nového zákona Bible svaté na dlouhá staletí ovlivnil postavení církve ve světě, určil zákony kanonického práva, které podle jistých filozofií stojí nad právem světským, a dodnes má víra v jeho existenci v mnoha zemích světa vliv na osudy běžných lidí.

Oprostím se toho zkoumat, jak to s Ježíšem bylo doopravdy. Ať už věříme v cokoliv, znalosti z bible dnes patří k základnímu vzdělání a příběh Ježíše zná aspoň v základech snad každý. Příběh je však o to víc fascinující, že jeho podobenství vidíme v různých dobách a prostředích, pouze postavy jsou jinak oděné. Každá doba, každý politický či společenský systém má svého spasitele či mesiáše, který byl nepochopený a prohrál s vyšší mocností, a také svého zrádce. Příkladů v celé historii bychom našli stovky, ne-li tisíce…

Podobná myšlenka zřejmě rezonovala také v mysli hudebního mága A. L. Webbera, když se rozhodl příběh Ježíše zhudebnit moderním rockem 20. století a tím mu dát úplně jinou tvář. Realita předčila očekávání a Webberův Ježíš se navěky zapsal do kroniky největších světových hudebních skvostů. Tato rocková opera popisuje poslední dny Ježíše až po jeho ukřižování a zmrtvýchvstání, a to neotřelou formou plnou nenapodobitelných rockových partů, silných hudebních motivů, které nedostanete z hlavy, a také obrovských nadčasových myšlenek, čímž celé dílo přesahuje veškerou světskou či biblickou filozofii tohoto velkého příběhu. Muzikál byl uvedený již v roce 1969 a byl jedním z prvních, které Webber napsal, a několika uvádění se dočkal i u nás. Není tedy divu, že byl lákadlem i pro Divadlo JKT v Plzni. Byl to však šťastný krok?

Znáte-li obě filmové verze (z let 1973 a 2000), jistě jste si všimli odlišných pojetí příběhu a jeho zasazení do různých století. Rovněž divadelní verze mnoha světových uvádění představují jednotlivé biblické postavy jako jejich odrazy zasazené do dob zcela odlišných od těch zpřed 2000 let. Což je podle mě hlavní myšlenka muzikálu jako celku – a sice že se dá interpretovat nespočtem způsobů a tím potvrdit jeho nadčasovost. Plzeňský soubor pod vedením režiséra Lumíra Olšovského a dramaturga Pavla Bára se rozhodl pro odvážný krok do neznámých vod a zasadil příběh Ježíše do drogového doupěte, kde vládne prostituce, lidé se živí prodejem svého „zboží“, kněží jsou vlastně vládcové podsvětí v sexshopu a král Herodes je něco jako pasák, který má vše pod palcem. Ježíš mezi nimi proplouvá jako ten hodný kluk, který však ví, že je všechny spasit ani uzdravit nemůže, a tak není divu, že ho Petr zapře a Jidáš zradí. Herodes s Pilátem Pontským si pak jen myjí ruce, vždyť oni ho vlastně zabít nechtěli…

Myšlenka je to rozhodně zajímavá a za sebe musím říct, že mě nesmírně nadchnula. Celou dobu jsem doslova hltala všechny ty dekorace v podobě graffiti a dalšího všemožného „bordelu ze smetiště“. V tomto ohledu mi JCHS připomínal muzikál American Idiot, v němž lidé z okraje společnosti také tráví čas sněním o lepší budoucnosti a „vylepšují“ si vnímání života opiáty různých druhů, které je přivedou ke chvilkovému zapomnění… A osobně si myslím, že příběh Ježíše interpretovaný tímto stylem byl rozhodně překvapující, v závěru zdrcující, expresivní, nemilosrdný… Kolik takových Jidášů a Pilátů žije i dnes mezi námi?

Kvůli jinému pojetí dostály české texty Michaela Prostějovského v určitých partech malých změn, což však mně osobně nevadilo. Scénu ani kostýmy (Dave Benson) nechci podrobně popisovat, jelikož se chci vyhnout spoilerům. Rozhodně však chválím každý detail (snad kromě oběšence, který vypadal stejně tristně jako v pražském Fantomu opery, a křídla andělů mi přišla zbytečně velká a odpoutávala pozornost, poněvadž v jistých chvílích zakryla výhled na podstatnou část jeviště, možná to ale byl záměr…). Zajímavým prvkem byly projekce s předtočeným materiálem. Jejich obsah však už musíte objevit sami… Musím pochválit také veškerý light design (David Janeček) a choreografie (Michaela Dzurovčínová).

Má-li však toto geniálně napsané dílo vyznít v celé své velikosti, nejdůležitějšími prvky celé skládačky jsou bezpochyby zvuk živého orchestru a pěvecké výkony všech sólistů i sboristů. Nic z toho nejde nijak obelhat. Pěvecké party obsahují kupu záludností v podobě nepravidelných rytmů či extrémně vysokých tónů, které však k dílu patří a nelze si to nijak ulehčit. Zvuk orchestru byl ve všech směrech vyvážený, dostatečně „drsný“ (ve smyslu rockový), a tak hudba skvěle podtrhovala tu silnou atmosféru, a ačkoli to chvílemi slušně burácelo, napětí by se dalo krájet. Se zpěvem to už tak dokonalé nebylo…

V titulní roli jsem měla možnost vidět Pavla Klimendu. Typově sice Ježíše navenek moc nepřipomíná, v tomto režijním pojetí však obsazení nevinně vypadajícího kluka vypadalo dobře a do své role slušně zapadl. O jeho kvalitním herectví není pochyb, po této stránce mě nikdy nezklamal. Jeho Ježíš byl spravedlivý, nevinný, zranitelný, avšak oddaný svým myšlenkám, a rovněž zdrcený ve své bezmoci. Pěvecké nároky na tuto roli jsou bezesporu obrovské, daleko větší než u jiných rolí, které kdy Klimenda hrál. Tišší party zpíval svým přirozeným popovým soundem, ve středních polohách rockově přitvrdil a ve výškách se také dostal do správných tónů. Dal do zpěvu vše, doslova téměř vyplivl duši a popral se s tím se ctí. Stačilo to však? Bohužel ne… On ten rockový „chraplák“, navíc v tenorovém rozsahu, nelze jen tak vysolit z hrdla, pokud je přirozená poloha hlasu někde jinde. Nejsem hlasový pedagog, takže nechci nikoho soudit, ale i pro nezhýčkané uši byl tento výkon pouze o tlačení na pilu, kdy se snaha o rockový drive proměnila v nepřirozené chroptění a výšky sklouzly do nepříjemných falzetů. Klimendovi se nedá upřít obrovská snaha dodržet všechny tóny. Tu největší Ježíšovu árii V zahradách getsemanských odzpíval doslova na pokraji sil svých hlasivek a vysloužil si obrovský aplaus, bohužel (a je mi moc líto, že to musím napsat) je to cesta do úplně jiného hlasového oboru, a nejsem si jista, zda ta správná.

Role Jidáše Iškariotského dobře padla Lukáši Ondrušovi. Jeho herecký výraz byl přesný, v každém okamžiku bylo v jeho tváři možné vyčíst veškeré Jidášovy myšlenkové pochody. Je to podle mě jeden z nejlepších herců plzeňského souboru a pokaždé se těším, když ho vidím v obsazení. Ani zde mě rozhodně nezklamal, žel co se týče zpěvu, platí to samé, co o Klimendovi. Pouze bych se opakovala… Oba pánové byli svým rolím oddaní až za hrob, rockeři z nich však zřejmě nebudou…

V roli Máří Magdalény jsem měla možnost vidět novou tvář plzeňského ansámblu Natálii Dvořákovou. Je to půvabná mladá dívka se silným hlasem v altové poloze, i když part Máří je vhodný spíš pro mezzosoprán. U Natálie to ale nevadilo, všechny své sólovky (které bezesporu patří k tomu nejlepšímu, co muzikál nabízí) zvládla na slušné úrovni. Měla několik krásných tónů, podepsala se však na ní nezkušenost a možná zpočátku nervozita, jelikož jí bylo špatně rozumět a chvílemi ztrácela výraz. To vše však ještě půjde dopilovat. Rozhodně to byl výkon, který zaslouží pochvalu.

Po pěvecké stránce naopak výrazně vynikli tři pánové v rolích Kaifáše (Jan Fraus s neskutečným ostrým basem), Piláta Pontského (Pavel Klečka, jehož úžasný baryton málem zboural divadlo) a Heroda (Jan Holík, rovněž pěvecký skvost). V jejich případě navíc oceňuji režijní pojetí, zejména Kaifáš na kolečkovém křesle se tvářil jako ředitel zeměkoule, avšak působil jako pejsek, který štěká, ale nekouše. Byl doslova karikaturou kněze a jeho pronikavý hluboký hlas jako by samotnou postavu ještě víc zesměšňoval. Opravdu výborný režijní tah! Král Herodes byl zase rázný šéf podsvětí, který hledá viníka, co mu chce překazit kšefty. Osobně mě toto pojetí role potěšilo, jelikož těch zmalovaných „travesty“ Herodů z jiných uvádění jsem už měla tak trochu po krk 😊

Role apoštolů Petra (Martin Holec) a Šimona (Jan Franc) byly vykresleny jednoduše jako členové drogové bandy, kteří marně hledají smysl života. Annáše si zahrál Radim Flender, trojici kněží Jaroslav Panuška, Lukáš Jindra a Roman Krebs, a Pannu Marii Apolena Veldová. Trojici Soul Girls tvořily Kateřina Herčíková, Kateřina Chrenková a Lucie Pragerová.

Co říct závěrem? Jesus Christ Superstar v Plzni mě rozhodně nezklamal a stál za návštěvu. Inscenace jako celek výborně fungovala a veškeré moderní režijní nápady aspoň u mě padly na úrodnou půdu. Bohužel JCHS stojí a padá na zpěvu dvou hlavních postav, což mé očekávání nenaplnilo. Ježíš se tak pro Plzeň zřejmě stal tvrdším oříškem než kterýkoliv z předešlých světových titulů.