Monika Sommerová se loučí s Fantomem opery

(Všechny fotografie v článku jsou z archivu Moniky Sommerové, zveřejněno s jejím souhlasem)

Muzikál Fantom opery od britského autora A. L. Webbera je v současnosti stálicí divadla Goja Music Hall v pražských Holešovicích, kde se hraje od září 2014 (s přestávkami a několika návraty) až dodnes, a bude pokračovat i na podzim tohoto roku. Od samého začátku se téměř nezměnilo obsazení klíčových rolí, až na malé výjimky v něm zůstali všichni hlavní tahouni a představitelé hlavních postav.

K nim patří také Monika Sommerová, představitelka role Christine Daaé, a v posledních reprízách také Carlotty Giudicelli. Monika má vystudovaný operní zpěv, což je pro získání těchto rolí klíčový aspekt, jelikož party obou postav jsou napsané pro koloraturní soprán. Do srdcí diváků se však Monika zapsala hlavně jako Christine, kterou hrála s opravdovou něhou, velkým citem a nadšením, a to od prvního až do posledního představení, a ačkoli jsou její ostatní operní, operetní či muzikálové role rovněž krásné a zajímavé, vedle Christine zůstávají v jejím stínu. Není divu – Christine Daaé je jedna z nejtěžších scénických muzikálových rolí na světě, a zároveň i nejkrásnějších, snad dokonce krásnější než samotný Fantom.

V roli Christine odehrála Monika kolem 350 představení. Vkládala do ní celou svou duši, temperament, vášeň, a také veškeré své pěvecké, herecké i taneční (baletní) umění. Okouzlila i naši Statečnou partu, proto jí velmi rádi věnujeme tento vzpomínkový článek jako poctu výjimečné pěvkyni a milé holce, navíc velmi vstřícné ke svým fanouškům.

Dnes, v sobotu 10. června, Monika odehraje poslední dvě představení Fantoma opery, aby se poté připravila na jinou životní roli – roli maminky.

Monika Sommerová

Pamatujete si ještě na chvíle během konkurzu?

Pamatuji, a to moc dobře 😊 😊 Na konkurz jsem se vlastně hlásila jen proto, že mi o něm řekla kamarádka a já jsem v té době neměla nic na práci. Předtím jsem znala jen film Fantom opery, i ten jsem viděla pouze jednou, a roli Christine jsem téměř vůbec neznala. A na první kolo (září 2013) jsem dokonce ani nemohla přijít, protože jsem byla nemocná, takže jsem se ani moc nepřipravovala a úplně jsem to vypustila z hlavy. Jenže asi o měsíc později mi volali, že moc vhodných adeptek nenašli, a zda mohu přijít rovnou na druhé kolo. Což mělo být za tři dny 😊. To mě zaskočilo a v tom šibeničním termínu jsem se to nestihla všechno naučit. Dokonce jsem vůbec neuměla „Hřbitov“ (árie Wishing You Were Somehow Here Again) a zpívala jsem všechno z not, což tenkrát pana dr. Janečka hrozně naštvalo. Ale nakonec mi to odpustil a poslal mě i do třetího kola. Myslím, že si v té době ani nepamatoval moje jméno. Až do ledna mi totiž říkal „zelená sukýnko“ – podle zelené sukně, kterou jsem měla na sobě ve druhém kole.

Já jsem ale vůbec netušila, do čeho jdu, do jaké role se vlastně ženu. Vystudovala jsem operní zpěv jen půl roku předtím. Byla jsem mladinká a tohle měla být (a také byla) moje první velká role. Do té doby jsem hrála jen v Ústí nad Labem jednu malou roli cikánky v operetě Hraběnka Marica, byla jsem tedy takřka bez zkušeností. Pro mě to byl skok z operního světa do úplně neznámých vod a Fantom opery jako dílo mi byl zpočátku vzdálený. Nevěděla jsem ani, že existuje nějaký Blesk nebo Super.cz, a že kolem Fantoma se bude dít tolik věcí. Že to bude obrovská mediální bublina a že bych se tím dokonce mohla proslavit a zůstat v tom 10 let. Jak jsem také mohla tušit, jaký kolotoč se kolem Fantoma až do premiéry 2014 odehraje… Dokonce mě překvapila i ta skutečnost, že budu muset tančit na špičkách…

Do role Christine jsem se zamilovala až během zkoušení, když jsem postupně poznávala, jak obrovské dílo to je. Takže když si na to nyní zpětně vzpomínám, období konkurzů bylo docela vtipný 😊.

Ikonická scéna z Fantoma opery – s Fantomem Marianem Vojtkem…

… a Radimem Schwabem

Co bylo na rolích Christine a Carlotty nejtěžší?

Kdybych roli Christine dostala třeba před 5 lety, tak k ní přistupuji jinak. Na Christine bylo pro mě všechno nové – první velká role, navíc muzikál, k tomu obrovské jeviště, spousta cizích lidí, kterých jsem se bála, protože do té doby jsem byla jen ve škole. Popravdě jsem neměla ani svůj pěvecký vzor z Česka, poslouchala jsem Céline Dion a Mariah Carrey a muzikálovou scénu jsem vůbec neznala (jedině Draculu, na němž jsem byla v osmi letech a celého jsem se ho naučila zpaměti). Všichni ti lidé, co se od začátku kolem Fantoma pohybovali, mi byli velmi vzdálení. Takže u Christine nevím, co bylo nejtěžší. Těžké bylo všechno, protože to bylo nové, nepoznané. A v průběhu zkoušení jsem se strašně natrápila, pro mě byl těžký už jen jevištní pohyb. Já jsem vlastně začala pořádně hrát, až když mě po třech měsících zkoušení pan režisér Novotný konečně poprvé pochválil. Což bylo asi 3 týdny před premiérou. Nebyl si mnou jistý, říkal mi, že to neumím prožít. Měla jsem i velký problém se zpěvem, protože jsem to neuměla uchopit – mělo to být něco mezi operou a muzikálem, což jsem se nikdy předtím neučila. Takže celý průběh zkoušení byl pro mě velmi, velmi těžký. Ještě týden před premiérou jsem plakala, že to nezvládnu.

Monika Sommerová jako Christine Daaé, na snímku s Natálií Grossovou v roli Meg Giry

U Carlotty to byla samozřejmě jiná situace. Tu jsem začala hrát v roce 2019, kdy už jsem měla spoustu zkušeností, takže si troufnu říct, že u ní pro mě nebylo těžké vůbec nic. O to víc, že jsem celou inscenaci znala zevnitř, Terezku Mátlovou s Luckou Silkenovou jsem měla nakoukané a naposlouchané, a ta role se mi navíc líbila. Takže jsem holky v podstatě kopírovala – já jsem totiž taková opička: když se mi někdo líbí, tak ho poslouchám a chytnu občas i jeho techniku. A Carlottu jsem si užívala. Ony ty záporné role a primadony se hrají lépe, protože při nich může člověk udělat cokoliv a bude to v pořádku. A co je největší paradox – když odehraji Christine, odcházím z divadla jako spráskaný pes, emočně i fyzicky vycucaná, a když hraju Carlottu, odcházím jako hvězda nadupaná energií.

Jako Carlotta Giudicelli

Na koho/co budete nejvíc vzpomínat?

Na všechny a na všechno. Budu vzpomínat nejen na kolegy, ale i na ty lidi, kteří se chodí na představení koukat. Co tam chodí po padesátý, stý, sto padesátý, oni jsou už jako moje rodina. S nimi se vídám často a máme spoustu zážitků. To se v normálním divadle, kde hraju třeba operu, nestane, abych s někým navázala takové kontakty, jak se to dělo u Fantoma opery. Jednou někomu budu vyprávět, jak jsem se bavila s cizími lidmi, jako bych je znala dvacet let… Takže nedá se ani popsat, na co všechno budu vzpomínat, to je tolik věcí… Teď mě zpětně trochu mrzí, že na začátku zkoušení jsem byla natolik soustředěná na roli, že jsem se víc nedala dohromady se členy company, ale tenkrát jsem na to neměla kapacitu. Ta kamarádství se navazovala až v dalších letech, když jsem si byla tou rolí víc jistá a mohla si ulevit i mimo jeviště. A také je krásné, když to člověk hraje po stý, dvoustý… a nemusí přemýšlet nad zpěvem ani herectvím, ale jednoduše tu roli žije. To je nepopsatelný pocit a zážitek, kdy si na jevišti mohu dělat, co chci, a cokoli se stane, tak se z toho mohu vylhat, protože to znám od začátku do konce, odspoda nahoru, a je to jen to krásné hraní, kdy jsem si na dvě stě tisíc procent jistá… Tohle už nikdy v žádné jiné roli nezískám, protože žádnou roli už nebudu hrát tři sta krát.

Takže na všechno. A také na doktora Janečka, kterého jsem měla za celý čas možnost poznat i z jiných, skrytých stránek, a vím, že je to nádherný člověk…

Jako Christine Daaé s Michalem Bragagnolem v roli Raoula

Co pro vás znamená Fantom opery?

Na to je velmi těžké odpovědět. Pro mě je to především velký, velký kus mého života, velký kus mého srdce. Je to můj vstup do působení v divadle, moje láska, můj život, a strašně těžko se mi od něj odchází. Já jsem té roli naprosto oddaná, dávám jí všechno, a děkuji panu Janečkovi, že mi dal šanci, vytáhl mě nahoru a dal mi možnost v téhle branži setrvat. To množství představení mi zaručilo, že jsem si nemusela hledat jinou práci, jak to u začínajících zpěváků bývá. Většinou se totiž jednou rolí člověk neuživí, ale já jsem se tou Christine mohla uživit, rozšiřovat si obzory a zůstat v branži. Takže já jsem Fantomovi a Christine vděčná úplně za všechno. A troufám si říct, že jsem díky této roli zůstala (doufám) také skromná a pokorná, protože Christine Daaé taková je. Jak se mnou už 10 let žije, tak já jsem zkrátka neustále Christine Daaé. Vidím se v ní, ztotožňuji se s ní, a možná mě i nechala nohama na zemi. Fantom a Christine jsou velká součást mého života.

V zákulisí bývá veselo. Monika Jako Carlotta a Michaela Štiková jako Christine.

Co bude s Fantomem opery dál?

V tuto chvíli probíhají zkoušky se dvěma novými děvčaty, která budou od září hrát roli Christine. Cvičím s nimi, snažím se jim předat všechny moje podtexty, které mám v každé scéně. Chodím s nimi na jevišti krok za krokem a vysvětluji, co v té které scéně Christine cítí. Tohle totiž není jen záskoková role. Jen já s Míšou Štikovou si pamatujeme, co nám tenkrát pan režisér předal a jak z nás vybičoval ty veškeré emoce. A teď se snažím všechno, co vím a umím, předat dál.

A nikde není napsané, že už to opravdu nikdy nebudu hrát. Třeba bych si jedno představení v prosinci po porodu zahrála. Nikdo samozřejmě neví, jak se budu cítit, ale ta možnost posledního představení tady stále je. Když mi děťátko dovolí, budu se snažit ještě jednou si Christine zahrát.

Christine Daaé zkrátka ve mně zůstane do konce života…

Děkujeme Monice za všechna ta úžasná představení (nejen) Fantoma opery, přejeme hodně zdraví, štěstí, lásky a krásný rodinný život, a již teď se těšíme na její návrat na prkna, která znamenají svět.