Muzikál Les Misérables – Bídníci: Lesk a bída pražské produkce

Bídníci. Již páté uvedení v České republice, z toho třetí v GoJa Music Hall v produkci dr. Františka Janečka, kam se vrací po jedenácti letech. Po dlouhém a náročném vyjednávání produkce s licencory a také nucené covidové pauze se povedlo toto veledílo vrátit na prkna modré pyramidy a uvést Bídníky v celé své kráse.

VAROVÁNÍ: ČLÁNEK JE PLNÝ SPOILERŮ!

O Bídnících jsem psala již dvakrát, naposled celkem nedávno o bratislavské inscenaci, která mě naprosto uchvátila a nasadila pražské GoJi laťku hodně vysoko. Koneckonců žádné uvedení Bídníků, které jsem kdy zhlédla (2x Londýn, GoJa v letech 2012-13, koncertní verze brněnského souboru či zmíněná Bratislava), mě nezklamalo, a pokud se někde objevil nějaký slabý článek, přednosti celého představení jej hravě vyvážily.

Bídníci jsou zkrátka moje dlouholetá srdeční záležitost, a tak jsem se na jejich pražský návrat nesmírně těšila. Zatím jsem neviděla žádnou z regulérních repríz, pouze obě veřejné generálky, takže mohu své dojmy psát pouze z nich. Zmiňuji tuto skutečnost záměrně, protože generálky jsou pořád jen zkoušky a jsou od toho, aby se vychytaly drobné mouchy, které představení stále tak nějak narušují. Generálky Bídníků však měly těch much celé hejno a s nimi i dva docela velké průšvihy…

O tom, jak je celý muzikál skvěle a jedinečně napsaný, jakou má podmanivou a nesmírně harmonickou hudbu ve všech partech, překrásné texty a geniální český překlad od Zdeňka Borovce, snad nemusím ani psát. Tento velký skvost světové literatury přenesený na divadelní prkna a zhudebněný tím nejfantastičtějším způsobem obletěl celý svět již několikrát, a kdo jej zná, může ho poslouchat pořád dokola. Příběh má obrovskou sílu, charaktery postav jsou vykreslené do detailů a emocemi se rozhodně nešetří. Terčem kritiky pražského uvedení budou určitě pevné dekorace na jevišti coby pozůstatky z Fantoma Opery – zlaté pohyblivé portály a visící torzo lustru nad hledištěm. Já to ale neřeším… Beru to už jako součást tohoto divadla a nijak rušivě to na mě nepůsobilo. Zkrátka se šetřilo, což lze brát shovívavě.

Žel šetřilo se také na nesprávných místech…

Co rozhodně nelze nekritizovat, je zvuk živého orchestru – a to nejen vinou zvukaře, ale i hudebníků a jejich nesehranosti, a také neustálé loudění falešných tónů zejména dechových nástrojů. Hned od začátku mi orchestrace zněla nepřirozeně, jako by polovina nástrojů chyběla, a do toho zazněl občasný přehmat o půltón mimo. Rytmické přešlapy raději ani nezmiňuji, o pozdním pouštění mikroportů platí to samé… a ptám se: proč? Vždyť u Bídníků je právě v orchestraci ta největší síla, co přináší maximální zážitek. To je ten první velký průšvih, který degraduje celé dílo a sráží dolů i vynikající výkony aktérů na jevišti, a nejde od diváků prominout.

Tím druhým průšvihem je režie, resp. nerežie, jelikož ten chaos na jevišti chvílemi připomínal dětské hřiště. A to mi hlava prostě nebere… Sólisté si režijně se svými výstupy tak nějak sami poradili (i když u některých rolí každá alternace po svém, ale budiž), ale sborová čísla byla mnohdy jen směsí náhodných pohybů, kdy lidé naráželi do sebe a nevěděli kudy kam… A přitom zejména ta sborová čísla posouvají děj, tudíž pokud některý divák Bídníky nezná, mohl se klidně v příběhu ztrácet… Tento muzikál není ve světě žádnou novinkou čili bylo by kde se inspirovat (čehož někteří herci i využili, ale k tomu se ještě dostanu), ale spoléhat na to, že když je dílo dobře napsané, tak se zrežíruje samo, snad nemůže GoJa myslet vážně…

Pokud by tohle vše měly být jen generálkové mouchy a na premiéře i reprízách již vše šlapalo, jak má, tak se předem omlouvám za kritiku. Podle reakcí mých známých, kteří ta pozdější představení viděli, však k žádným změnám nedošlo…

Scéna byla úplně nová, avšak posunuta spíš kupředu, a dvě třetiny jeviště tak zůstaly většinou nevyužity. Možná to byla snaha snížit počet členů company, možná dostat do scény víc světla, každopádně minimálně scéna v ulicích Paříže tím utrpěla, jelikož její síla se ztratila v malém prostoru. Snad i proto byla vypuštěna delší pasáž z této velké sborové árie, konkrétně hádka prostitutek. Bylo důvodem to, že ty prostitutky se již na jeviště nevešly? Takže opět divácké rozpaky… Šetřilo se také na dekoracích – to, z čeho byly vyrobeny, nechtěně prozradil Radim Schwab coby Javert, jehož odhozená židle hladce propíchla „kamennou“ zeď a zůstala v ní viset. Kostýmy byly zvoleny dobře, zvláštní však bylo, že ti herci, kteří se po letech do svých rolí vrátili, měli své původní kostýmy, a jejich alternace/nováčci měli kostýmy úplně jiných materiálů, barev i střihů. Nic z toho mě však nerušilo – všechno všem slušelo a kostýmům není co vytknout.

Takže dojem z celku je dost rozporuplný. Přitom by stačilo sehrát orchestr a režijně uvést některé obrazy do kompaktnějšího celku, a hned by to byla zcela jiná podívaná (a poslouchaná)…

Zaměřím se tedy na lepší část, a tou je jednoznačně obsazení, v němž se již žádný průšvih nekonal. Děj příběhu jsem rozepsala v mém předešlém článku, teď se tedy zaměřím na charakteristiky jednotlivých postav a jejich ztvárnění.

Hlavní role Jeana Valjeana je emočně obrovská, plná životních traumat i velkých osudových okamžiků. Pěvecky je nesmírně náročná, protože vyžaduje od herce především tenorový rozsah, pomalé pasáže střídají velmi rychlé a o vysoké tóny taky není nouze. Představuje dvacet let života, stárnutí, proměnu z galejníka ve váženého muže až po zlomeného starce. Davida Uličníka je radost poslouchat, má krásný, silný a čistý hlas, bezchybné frázování i intonaci čili technicky profesionální zpěv. Bohužel v jeho zpěvu bylo velmi málo emocí. Zpíval prakticky celé představení stejně, a i ty nejdramatičtější pasáže, kdy už měl být na pokraji sil, zpíval stejným něžným lyrickým tenorem jako v klidových scénách. Rovněž jeho hraní bylo spíš „koncertem v kostýmu“. Dokázal v člověku vzbudit lítost a navodit husí kůži, bohužel i na něm se podepsalo špatné režijní vedení. Zejména veškeré emočně vypjaté scény s Javertem vypadaly někdy až tristně. Naproti němu Petr Gazdík byl po herecké stránce úplně jiná liga. Jeho mimika a řeč těla přinesla na jeviště opravdového Valjeana. Každá kůstka, každý sval pracovaly až neuvěřitelně přesně, což povýšilo celou postavu na piedestal celého představení. Není divu – pan Gazdík hrál tuto postavu mnohokrát na své domovské scéně v Městském divadle v Brně a právem má za ni Cenu Thálie. Naproti Davidu Uličníkovi má sice mnohem slabší hlas, umí však hlasem hrát, často měnil intonaci, šel po textech, a tak i jeho zpěv dokázal diváky okouzlit. Nelíbily se mi jeho falzety a chvílemi až hlasové přehrávání, ale chápala jsem náročnost role a snahu o dokonalé herectví. Co však v jeho případě ne úplně chápu, jsou pozměněné texty některých partů, které zpíval před lety v brněnské produkci. Když totiž v „Konfrontaci“ Valjeana a Javerta zpívá každý svou verzi, nesedí frázování a je z toho místo dokonalé harmonie pěvecký chaos. Nevím, zda je to ale úplně špatně, zmiňuji to jen jako postřeh. Každopádně ať narazíte na kohokoliv z těchto dvou, nemůžete být zklamaní. Každý z nich má něco do sebe.

Jeho věčným životním rivalem je inspektor Javert, což je velmi kontroverzní postava. Pokud ho však chcete pochopit, stačí poslouchat texty, kterým pan Borovec vtiskl punc originality, a které Javerta velmi dobře charakterizují. Co ho vlastně vedlo k té neochvějné víře v Boha, která ho natolik zaslepila, že již nebyl schopen rozeznat „zločince od světce“? Proč se v něm najednou ta víra zlomila? Kde byl ten moment, kdy pochopil, na čí straně je Bůh doopravdy? Byl to pouze fanatický hlupák s klapkami na očích, anebo rozumný muž, zaslepený pouze svou zásadovostí? A byla v něm kromě policejní poslušnosti i špetka lidskosti? Odpovědi najdete v Javertových textech. Oba jeho představitelé Josef Štágr i Radim Schwab ctili své texty, hráli podle nich, a přece byl každý jiný. Pan Štágr má roli dlouhá léta v krvi, hraje ji vlastně již potřetí, což je rarita. Má také svůj věk, avšak velmi dobrou hlasovou i tělesnou kondici, a troufám si říct, že právě svou vizáž starce využil ve svůj prospěch. Jeho Javert byl totální bezpáteřní krysou, a vlastně od té doby, kdy zjistil, že onen vážený starosta je jím pronásledovaný galejník, až po svůj skok do Seiny nezměnil výraz fanatického šílence. Nejlépe to bylo vidět u barikády po bitvě, kdy hledá Valjeana, jak slídí téměř s nosem při zemi, chyběla mu snad jen pěna kolem pusy. Radim Schwab šel naopak po vzoru londýnských nastudování, kdy ve stejný moment na barikádě kouká na padlé revolucionáře spíš s lítostí – vždyť umřeli i jeho vinou. Jediná škoda je v režii – že na ně kouká z vrcholu točící se barikády, a tak nemá prostor vzdát hold mrtvému Gavrochovi, jak to perfektně udělal Russell Crowe ve filmové verzi či herci z West Endu. „Javertovu sebevraždu“ si však Radim Schwab vyšperkoval rovněž po vzoru Londýna, kdy jeho pěvecký nástup byl emočně přímo elektrizující (a je naprostá paráda, že mu dirigent vyšel vstříc a na několik taktů upravil tempo orchestru). Vyhýbal se přehnané gestikulaci, sázel spíš na výraz, šel po každém slovu z textu a vrcholem bylo jeho poznání, že Bůh ho opustil. Tím udělal z této scény vrchol představení navzdory nedotažené režii. Jediné, co u něho nebylo úplně top, byla hlasová kondice – naopak byl v silné pěvecké indispozici, šel však do každé scény i árie naplno. Máme zkrátka v Praze dva perfektní Javerty, kteří dávají do role své „the best“. 

Další obrovskou a náročnou rolí je Fantine – dělnice a svobodná matka, což byl v té době neodpustitelný morální prohřešek. Okolnosti ji dohnaly na samé dno, kdy jí po ztrátě všech iluzí zůstaly jen oči pro pláč. Kateřina Brožová se do této role vrátila po jedenácti letech a její Fantine byla něžná, zranitelná, nešťastná, zlomená na těle i na duchu. Herectví u Kateřiny není třeba komentovat, je to špičková herečka a rovněž do zpěvu dává veškerý svůj kumšt. Co však předvedla v této roli Monika Sommerová, se dá popsat jediným slovem – grandiózní. Netušila jsem, že se tato postava dá posunout ještě výš, než předvedly všechny Fantiny, které jsem kdy ve světě viděla. Monika nejenže prvotřídně ovládá svůj hlas a její zpěv jsou takřka nadpozemsky krásné tóny, ale i její hraní není jen hraním – ona tu roli zkrátka odžije. Divák z ní neodtrhne oči a jen si přeje, ať neumírá, protože mu to rve srdce… (Minusové body pro produkci: Monika nemá v programu jedinou fotku.)

Role Eponine je jedna z nejlépe napsaných ženských muzikálových rolí na světě. Je v ní co hrát a má tu nejlepší píseň, jaká v muzikálovém světě existuje – „Píseň samotářky“. Emočně silná, diváka chytí za srdce a možná v ní uvidí i momenty ze svého vlastního života. K Felicitě Prokešové ani Kateřině Herčíkové nemám co dodat – není mezi nimi rozdílu, obě děvčata nechala na jevišti duši nejen Eponine, ale i tu svou. Dva překrásné hlasy, dva nádherní andělé v ušmudlaných hadrech, avšak se srdcem plným čisté lásky, se vinuli jevištěm jako „ten déšť, po němž kytky můžou kvést“.

Cosette je naopak role úplně jiného charakteru. Je to kultivovaná dáma vychovaná klášterem a chudobu díky Valjeanovi nezažila. Není náročná na herectví, na zpěv však rozhodně ano. Se sopránovými party a operními výškami si Natálie Grossová i Adéla Haviar poradily bez problémů, s lehkostí, profesionalitou i nadšením pro roli.

Student Márius, revolucionář, platonická láska Eponine, avšak zamilovaný do Cosetty – to je role jako stvořená pro Tomáše Löbla, který se do ní vrací z předešlého uvádění, a také pro nováčka Lukáše Randáka. Oba mají dostatečně vyzrálé hlasy pro tragickou píseň „Prázdný stůl a židle prázdné“, jen možná Tomáš je od Lukáše o něco výraznější vizuálně a má i zajímavější barvu hlasu. Jinak jsou oba dostatečně přesvědčiví jak výrazem, tak herectvím i zpěvem.

Ještě víc výraznou postavou než Márius je Enjolras – vůdce revolucionářů, duše celého povstání, vždy v první linii a přesvědčený o správnosti svého konání. Ten nezkrotný žár v očích měl jak Tomáš Vaněk, tak i Štěpán Komárek – oba kluci mají navíc výrazné hlasy a expresivní herectví. Pouze byli nuceni zápasit se zmíněnými režijními nedostatky, kdy company nevěděla, kdy si kam stoupnout. Zejména v kavárně ABC to bylo víc patrné, naopak na barikádě bylo vše mnohem lepší.

V rolích hospodského páru Thénardierů se představila ostřílená dvojice Jan Urban a Renáta Podlipská, druhý den pak nováčci Bronislav Kotiš a Venuše Zaoralová Dvořáková. Mně osobně se víc líbila první dvojice ve všech partech, zejména „Hlava mazaná“ byla rozhodně lepší v jejich podání (opět jim to kazila pouze company v chaosu). Venuše Dvořáková byla skvělá, ale panu Kotišovi role úplně nesedla, anebo do ní lépe zapasuje až s přibývajícími reprízami. Jan Urban má zkrátka skvělý výraz, který jen tak někdo nenapodobí, a postava toho tragického šaška k němu prostě pasuje. Třetího Thénardiera Petra Matuszeka jsem zatím neviděla.

Zbývají už jen dětské role, a zde musím vyseknout obrovskou poklonu oběma mnou zhlédnutým Gavrochům – Tobiáši Skružnému a Adamu Šrámkovi (další alternace: Matěj Hezký, Thomas Kocian), stejně tak oběma malým Cosetkám Valentině Vozňuk (která má, žel, v programu špatně uvedené jméno) a Darji Kňavové, či malým Eponinám Emmě Nicole Rose a Marii Červinkové (další alternace v obou rolích: Eva Cichovská, Anežka Hezká, Andrea Kohoutová, Mariana Mezerová, Sofie Petráková). Všichni zvládli své role bez jediné chybičky či zaváhání.

Co dodat závěrem? Legendární Bídníci mají potenciál zůstat v GoJi delší dobu, a to díky hercům, kteří jdou do svých rolí naplno a hlavně srdcem. Bohužel technické nedostatky srážejí celé dílo i s jeho uměleckou hodnotou. Po oba generálkové dny mi to bylo nesmírně líto a nerada něco kritizuji, avšak nejsou-li dvě nejdůležitější divadelní složky – hudba a režie – v pořádku, je uvnitř produkce něco špatně. Skvělí herci a zpěváci to však naštěstí drží nad vodou a není jim co vytknout. Pouze díky jim jsem si obě představení vychutnala, a i ňáká ta slza ukápla 😊.