Muzikál Fantom opery v italském Terstu: Milion střípků z jednoho zrcadla

Splnila jsem si jeden velký divadelní sen😊. Jinak se to podle mě říct nedá. O tom, že Ramin Karimloo je úžasný, především pak v muzikálu Fantoma opery a že Džejňulka zkrátka miluje Ramina, už jistě pravidelní čtenáři vůbec nepochybují. Umíte si tak možná představit, jaké to bylo dozvědět se, že Ramin opět ztvární Fantoma, navíc v Itálii, což je země, kterou mám velmi ráda a často tam jezdím. Takže… byla by vlastně trochu srabárna na tohle představení nejet, ne? 😊

Měla to být navíc má úplně první návštěva města Terst neboli Trieste, ale shodou okolností jsem se tam ocitla už měsíc předtím (tehdy jsem měla Terst jako přestupní stanici při cestě do Lignana i zpět a navštívila jsem místní Castello Miramare). Každopádně jsem si úplně původně myslela, že cast Fantoma bude povětšinou italský, možná snad jen s výjimkou samotného Ramina. Tak nějak jsem si představovala, že muzikál zazní v italském znění a Ramin, pokud už italsky náhodou neumí, se to hravě doučí. No, asi vás nepřekvapí, že to takto nebylo 😂. Říkám to už ze začátku, protože ač uvedení v Terstu již skončilo, chystá se Fantom ještě na menší turné – zastaví se v italském Miláně a následně ještě ve slavném Monte Carlu. Tím pádem můžete moje dnešní povídání (vykecávání se 😊) brát jako menší pozvánku. Netřeba se tedy italštiny coby neznámého jazyku bát, představení bylo celé v originálním anglickém znění. Navíc opatřené italskými titulky na obrazovkách po stranách jeviště. Též bylo možné si do mobilu stáhnout aplikaci, kde se dalo vybrat z titulků ve více jazycích. Věřila jsem ale své angličtině a své znalosti Fantoma natolik, že jsem si raději zvolila možnost sledovat děj a ne displej telefonu. To samé bych doporučila všem. 😊

V Terstu se představení odehrálo v divadle Politeama Rossetti. Když jsem se k tomuto místu blížila, připadala jsem si jako v mrtvé čtvrti. Ovšem stačilo sejít do ulice pod divadlem a tam už to ožívalo – správná divadelní čtvrť se speciálními podniky, kde se mohl člověk před začátkem trochu osvěžit v tom letošním úmorném vedru. Vychlazený drink, nějaká ta rychlá svačinka, posezení venku pod deštníky, značka ideál. Už tam jsem si všimla různých lidiček, které jsem okamžitě odhadla coby budoucí diváky Fantoma. Někdo měl třeba výrazně barevné vlasy, jinému jen zářil pohled… Bylo to jasné, všichni jsme tam byli velcí fanoušci.

Jen škoda, že v Itálii prostě nikdy nic nemůže probíhat naprosto hladce. Organizace ze strany divadla byla jednoduše úsměvná – první nadšenci se ke vchodu nahrnuli již hodinu před začátkem. Ovšem otevřelo divadlo své brány a vpustilo někoho dovnitř? Ne. Raději nechalo nás ubohé divadelní ovečky, abychom vytvořily frontu, zdánlivě bez konce. Reálně jsme zabrali celé místní náměstíčko. Ještě štěstí, že provoz tu zrovna dvakrát velký nebyl, jinak by to bylo větší vzrůšo – vyhýbat se nejen slunečním paprskům, ale také autům.

Jak jsem slyšela z úst hned několika lidí čekajících ve frontě, otevřít mělo divadlo původně půl hodiny před začátkem, tedy v 16 hodin. Nejenže na minuty se tu nehraje a otevřelo se ještě o něco později, ale především se do divadla smělo přijít jen jedním vchodem v přízemí… A to i přesto, že kontrola vstupenek probíhala až v prvním patře. Celým divadlem se proto táhla fronta. Nemluvě o tom, že další hloučky se vytvářely u obchůdků se suvenýry. Zato u šatny tedy bylo vymeteno, ale já byla vůbec ráda, že tam nějaká byla, jelikož v italských divadlech jsem se s tím popravdě ještě nesetkala. S radostí jsem tam odevzdala svůj batoh a dobře jsem udělala, protože dostat se na osmé místo páté řady v sále byl rozhodně problém i bez batohu. Místa moc nebylo a o přestávce to také bylo v podstatě za trest, a proto jsem měla jasno, že po děkovačce se už nikam nepohrnu a počkám si, až se divadlo trochu vylidní. A jelikož pak už se smělo vycházet všemi východy, ušlapána jsem nakonec přece jen nebyla. Hurá, tuhle hrůzu už jsem vám vypověděla, teď můžu konečně přejít k představení, které rozhodně za to všechno trápení stálo! 😊

Jelikož jsem se opravdu těšila, byla jsem vlastně dopředu rozhodnutá, že se mi tenhle Fantom líbit prostě musí. Zazněly první tóny předehry a už jsem začínala tušit – bude to super. Hudba mi okamžitě začínala projíždět celým tělem i duší. Přišla husí kůže, která se především v průběhu první poloviny představení ještě několikrát vrátila. Myslím, že dál už netřeba hudební složku probírat, orchestr v Terstu byl úžasný a ačkoliv bych řekla, že i tady byla hudba nakonec trochu víc slyšet než zpěv, nevadilo mi to. Bylo to sice hodně nahlas, ovšem nemám pocit, že bych kvůli tomu někomu nerozuměla. Snad jen ty scény, kdy všechny postavy zpívají přes sebe něco jiného, ale tam už jsem se dávno smířila s tím, že to můj mozek a moje uši nepoberou 😁. V castu zpívali navíc všichni skvěle, nenašla jsem žádný slabý článek.

Stejně tak ke kostýmům nemám asi žádnou výhradu, po této stránce to byl přesně takový Fantom opery, jaký žije v mých představách. Fantom v černé, Christine spíše ve světlejších a někdy i veselejších barvách, výrazná Carlotta – například její zelené šaty svítily do dálky. Jinak vyřešeny byly i kostýmy ředitelů na maškarním bále – těm se evidentně nestalo, že měli stejný nápad na kostým. Jeden z nich zvolil seriózní oblek (skoro až nudný) a plášť, ten druhý pod pláštěm skrýval něco, co rozhodně ani ve snu nečekáte. Víc nebudu prozrazovat, ale jen naznačím – to byl zkrátka dokonalý bonbonek. Též Christine má na maškarním plese jiný oděv, než jaký jsem zatím měla možnost vidět v jiných verzích – zde si vystačí v podstatě s jednoduchými bílými šaty, co zdůrazňují její křivky a odhalují ruce, ramena, krk i dekolt. Velmi moderní kousek, v němž by mohla na snobácký mejdan klidně přijít i dnes a byla by za hvězdu. A ono jí to mezi námi sakra slušelo. V mém srdci ale stále vítězí český kostým, co mi evokuje obleček víly v Louskáčkovi.

Každopádně právě Maškarní mi poslouží jako oslí můstek od kostýmů k efektům, které byly skutečně dechberoucí. Možná si vzpomenete, že tato scéna pro mě v Londýně byla trochu zklamáním, protože se mi zdála málo dynamická, což bylo asi odůvodněné využitím jakýchsi panen či figurín místo tanečníků na plese. Jenže pozor, v této verzi také na panáky a panenky došlo, ovšem scéna a choreografie s nimi pracovaly naprosto fascinujícím způsobem. Na jeviště vždy přitančila dvojice ve složení herec/člověk a panák. Nejdřív se v kole motali všichni, pak přišel rozhovor Christine a Raoula o jejich tajných zásnubách a alespoň já jsem tedy věnovala pozornost právě jim dvěma, přičemž jsem si vůbec nevšimla, že panáci mezitím stihli zmizet. I přesto se ale pořád na jevišti veselilo dost lidí a dokonce v ten nejlepší možný okamžik došlo i na zlaté a stříbrné konfetky, které v hojném počtu a tak nějak zpomaleně padaly na zhruba první tři řady diváků. To už jsem měla hodně na krajíčku, protože jsem si skutečně připadala jako v pohádce. Ta hudba je silná sama o sobě, ale tohle ji parádně dokreslilo. Nejlepší moment! A o to zajímavěji působil následující kontrast – rychlá změna atmosféry, hudby, světla, všeho – přichází Fantom, evidentně rozezlen tím, co se děje. A též zde došlo na mimořádně povedené „kouzlo“ a geniální odvedení pozornosti diváka jiným směrem. Nebudu vám říkat, kde se nakonec Fantom objeví, ale bylo to nečekané a neuvěřitelné. Není divu, že pár fanynek v sále dostalo v tom okamžení pidi infarkt a vzápětí i výbuch smíchu. Já sedět ještě o chloupek blíž, asi bych infarkt dostala taky 😁.

Smích zazněl tedy ještě několikrát, vlastně popravdě už hned zpočátku. Znáte to, má se začínat, představení už nabralo i zpoždění, ale v sále to pořád ještě hučí jako v úle a nikdo nechce sklapnout. První, co jsme uslyšeli, byl pořádně silný hrom. Zabralo to, italský i jiný lid pochopil a přestal krafat, ovšem jak jsme se všichni malinko lekli, začali se někteří tomu svému leknutí i smát. Pobavené a nevěřícné reakce pak vyvolala ještě jedna chvíle, kterou vám asi malinko pokazím, jelikož mi připadala už trochu moc ulítlá😁. Pokud jste zvědaví, čtěte dál, ale pokud byste radši trochu překvapení a kouzel a chystáte se třeba do Milána, tak prosím přeskočte až na další odstavec 😊. Všichni si jistě vzpomenete, co se děje, když Fantom přeruší operu Il Muto svým řáděním. Na jevišti se v této verzi objeví jeden z ředitelů a s lahví v ruce (realistické, jelikož kolikrát se i herci zapomínají během představení v divadelním baru, že? 😂) a uměle prodlužuje svou chvilku slávy, přičemž blábolí a skoro sám neví co. Nechá ale přesunout na toto místo v představení „balet ze třetího dějství“ a baleťákům se tam ještě hodnou chvíli motá pod nohama, přičemž jeden svalnatý a tmavý tanečník ho pomalu ze scény sám vynese (ale naštěstí ne v zubech 😂). To je vtipné a líbí se mi i to, že některé baletky choreografii zpočátku „jakoby“ kazí. Je tím skvěle naznačená nervozita všech ze změny programu. A kdo zná děj, jistě tuší, co balet nakonec překazí definitivně – vražda kulisáka. Zde právě dochází k tomu kouzlu a opět se nám tu Fantom objeví na místě, kde ho nečekáte. Proletí se totiž v zadní části jeviště na laně, v podstatě jako Tarzan na liáně! Objevil se jednou, fanynky zavřeštěly a začaly se smát. Objevil se podruhé, celé hlediště už padlo smíchy. A potřetí už se na laně houpala mrtvolka a všichni jsme se krásně malinko lekli.

K dalším efektům už asi výhrady nemám, působivé bylo i setkání s Fantomem na hřbitově. To máte skutečně pocit, že je před vámi Anděl smrti. Nepotřebuje k tomu navíc ani žádné triky s ohýnkem jako u nás, stejně tak scéna je v tento moment jednodušší, tím pádem zřejmě nehrozí, že by Fantom nějaké to italské divadlo zapálil. Hurá! 😊

Tím se asi celkem logicky dostávám k celkové scénografii. Hned po úvodní aukci začne hrát ta slavná hudba a nám se během toho ukáže mohutná scéna, vytvářející iluzi, že se nacházíme v Opeře Populaire – nejen onen famózní lustr, ale i jeviště a lóže po stranách. Scéna se pomalu otáčí a my sledujeme některé postavy, jak obchází kolem – dostáváme tedy dopředu menší náhled na některé situace, které nás čekají – příchod nových ředitelů i přátelství Christine a Meg. Příště stačí kulisy pootočit bokem a nacházíme se před zrcadlem, tedy v šatně Christine. Jen tedy škoda že jsem do zrcadla z levé strany hlediště vůbec neviděla, vše bylo otočené tak, že tam asi viděli jen diváci zprava. Když si pak Fantom Christine odvádí do své skrýše, vede ji různými zákoutími, podobně jako v české verzi – dojde i na schody, jen tedy tady jsem se o herce tolik bát nemusela, protože se na schodech zastavili a zpívali tam chvíli vlastně bez hnutí, zatímco u nás celou dobu sestupují dolů a já vždycky trnu, jestli Christine nepřišlápne Fantomovi plášť a nevyválí se oba.

Nechybí ani lodička, jen tedy Christine pak zpívá, že všude kolem byly svíce, ale já si vlastně žádných nevšimla. No, alespoň o další bezpečnostní riziko méně, že? Ale o ohýnek nepřijdeme, vidět je samozřejmě při Fantomově manipulaci s lustrem, ale efekty se postarají o pořádné peklíčko i na kraji jeviště, takže v první řadě pozor! 😊

Zajímavých drobných rozdílů by se v italském Fantomovi jistě našlo i víc – zaujalo mě ale například to, že tu úplně chyběla ona umělá podobizna Christine, která v jiných verzích svůj živý předobraz vyděsila. Tady se nám Christine zalekla asi spíše postele, možná i svatebních šatů, ale ty jsem ze svého místa neviděla. Navíc Fantom během písně The Music Of The Night sfoukne významně i jakousi svíčku a skoro to vypadá, jako kdyby výpary z ní byly nějakým způsobem omamující. „Sweet intoxication,“ zpívá a vzápětí nám Christine v podstatě omdlévá. Tak to by mě tedy zajímalo, čím ji „zhulil“! 😂

Ostatně, na tom, jak člověk vnímá postavy Fantoma, Christine, Raoula, ale i dalších, se může podepsat nejen režijní pojetí – v tomto případě se režie ujal Federico Bellone. Ovšem též obsazení udělá své. Tak pojďme na to… u koho začít? Prima Donna má jistě přednost a v první řadě musím říct, že Carlotta v podání Anny Corvino mě bavila od první chvíle. Krásné přehánění zpěvu, přehnaná gesta, štiplavé poznámky, dokonalé chování divy. Jen jedna věc mě mrzí – a to, co následuje, když ji Fantom připravil o hlas (a tady je dokonce malinko naznačeno, jak se to třeba mohlo stát, když budete dost pozorní a něco si domyslíte).  Prostě jen lapá po dechu. Rozhodně se z ní nestane žádná žába, což je prostě škoda – zatím tedy nejlépe kuňká stále naše Monika Sommerová 😂.

Piangi alias Gian Luca Pasolini se nejprve krásně roztomile rozčiloval nad rozdílem mezi Roma a Rome a následně se všem posměváčkům pomstil tím způsobem, že předvedl naprosto boží pěvecký výkon a neuvěřitelně dlouho dokázal držet tón, přičemž dal gesty jasně najevo: „Trhněte si, jsem prostě boží!“ A rozhodně bych na koncert takového operního pěvce s chutí zašla i já, jistě by to skončilo pořádnou husí kůží. Bravo! 😊

V kategorii humorných postaviček mám také dvojici ředitelů opery, kteří se moc pěkně doplňovali a dokázali skvěle bavit. Dokonce i jejich předchůdce ve funkci měl jednu vtipnou hlášku, když jim divadlo přenechával a dal jasně najevo, že on sám odjíždí co nejdál od tohohle bláznivého místa.

Pojďme ale k Meg Giry, která má být podle scénáře nadějná tanečnice. V podání herečky jménem Zoe Nochi jsem ale poprvé začala přemýšlet nad tím, kolik asi Meg má být vlastně let. Připadala mi totiž velmi naivní, skoro až dětská. Plná energie, výrazná v gestech i mimice. Když přijde za Christine do šatny a ta jí vypráví o Anděli hudby, Meg chvíli v klidu neposedí, ale vrtí se na židli a jako malé dítě osahává všechny věci v dosahu. Prostě taková hyperaktivní opička 😁. Bylo to zajímavé pojetí, které mě nerušilo, naopak mě nutilo Meg sledovat a věnovat jí víc pozornosti, než kdy dřív.

Všimla jsem si jí ostatně už v momentě, kdy varuje, že v divadle řádí Fantom. Tehdy má oči navrch hlavy a ukazuje někam před sebe, přičemž nevíte, jestli se ta holka bojí, nebo naopak je na Fantoma ve skutečnosti zvědavá. Smysl to pak dává i v souvislosti se závěrem, kdy přiběhne do Fantomovy skrýše jako první a dychtivě se rozhlíží kolem sebe.

Stejně tak její matka, madam Giry, bývá v jiných verzích možná trochu záhadnější a nejasnější, zatímco zde je závěr pojatý tak, že vůbec nepochybujete o tom, na čí straně tato žena vlastně stojí. Výkon Alice Mistroni byl za mě v pořádku, ale na druhou stranu na mě neudělala ani žádný zvláštní dojem. Myslím, že z ní nešla autorita až natolik, jak jsem zvyklá z jiných uvedení.

Teď už se ale samozřejmě dostávám k hlavnímu trojlístku. Možná vás už nepřekvapí, že Raoul mě obvykle moc nezajímá, ovšem musím uznat, že Bradley Jaden nebyl vůbec špatný. Ten ve mně naopak dojem zanechal 😁. Měl to chlapec už dopředu napůl vyhrané tím, že je to takový mladý tmavý fešák s delšími vlasy, tím pádem je to víc můj typ než klasický světlovasý a bledý Raoul. Režisér si byl asi jeho hrdinského vzhledu vědom a rozhodl se potěšit jeho fanynky, protože v závěrečné scéně přijde Raoul už polonahý. Jasně, neměl Fantomovu loďku, a proto se asi rozhodl, že by mu bílá košile při plavání zbytečně překážela – nemám proti tomu žádných námitek. Jen tedy přiznávám, že mě pohled na jeho svalnatou hruď též dost zaujal, tudíž jsem se doslova musela přinutit, abych svůj zrak z té hordy svalů odtrhla a věnovala se opět Fantomovi a jeho rozervané duši. Vidíte to, tým Fantom, ale málem mě Raoul strhl na svou stranu 😁.

Ale teď už vážně, nejvíc oceňuji to, že se Bradley Jaden coby Raoul nechoval ke Christine jako debil, naopak bylo poznat, že mu na ní velmi záleží. A že to s ní panečku neměl jednoduché…

Christine alias Amelia Milo mi totiž chvílemi připadala jako dosti nevyrovnaná osobnost, podobně jako sám Fantom… Nejprve tedy byla krásně jemná, něžná, ale postupně její emoce nabíraly grády a na konci už to byla dokonalost sama. Přemítala jsem ale, jestli to, že Christine ve své hlavě slyší věčně nějaké hlasy, nebude příznak duševní choroby. Přece jenom se pořád chytala za hlavu. Navíc ve scéně, v níž si s Raoulem vyznávají lásku písní All I Ask of You měla podle mě naprosto jasné příznaky PTSD (Posttraumatická stresová porucha) po únosu Fantoma. Nejenže odvedla Raoula na střechu, ale chvílemi se zdálo, že z ní snad i skočí, aby měla pokoj. Také se nejprve dost vyhýbala dotekům…

Nikdy předtím jsem si neuvědomila, že vést někoho na střechu vlastně zavání samo o sobě trochu prů*erem. Tady ale místo klasické scény byla použita v podstatě jen úzká lišta coby okraj střechy. Christine a Raoul tam celou dobu dost balancovali, on si pak raději sedl, aby nespadl – musím přiznat, že to dodalo scéně nezvyklou dynamiku a všechno jsem vnímala jinak. Dokonce jsem se o postavy i bála. Pak už jsem ale klasicky zírala, odkud vystrčí frňák Fantom. Ten se tedy držel vlastně jen „v podkrovní úrovni“, což mi připadalo jako škoda. Tady pro mě vítězí Londýn, kde se Fantom nad námi objevil tak trochu jako netopýrek 😊. Stejně tak způsob, jakým se objeví v Praze, mě vždy bavil.

A koho si to nechávám nakonec? Samozřejmě Ramina Karimloo coby titulní postavu muzikálu. Jelikož záznam z 25. výročí muzikálu Fantom opery v Royal Albert Hall je pro mě pořád TOP, bylo vlastně jasné, že s výkonem Ramina budu spokojená. To se samozřejmě povedlo, Ramin byl skutečně boží. Jsem naprosto nadšená, že jsem měla tu čest ho v této roli vidět naživo. Ráda na to budu vzpomínat!

Zbývá už jen otázka, jestli došlo na všechny ty drobné detaily, které jsou pro mě ve výkonu Ramina stěžejní. Došlo… Nejprve musím vyzdvihnout to, jakým způsobem pracuje s hlasem. V případě The Point of No Return zní opravdu jako úplně někdo jiný, wow. (Mimochodem i tato scéna byla v lecčem odlišná, byla velmi působivá a dodnes nevím, jak ji přesně chápat – kdy Christine zjistila, že je to Fantom? A proč si vlastně své maskování sundal sám, jako by se chtěl vyhnout jejímu doteku?)

Ale především v případě Ramina musím myslet na samotný konec muzikálu, na ten osudný polibek, dotek Christine na jeho znetvořené tváři, jeho rozechvění, jeho interakci s opičkou… Přesně všechno tohle, co mi rozbíjí duši na milion střípků. Je vám asi jasné, že jsem zkrátka tu poslední scénu proplakala od začátku až do konce, že? 😊💖

Na závěr už můžu říct jen to, že jsem v tom rozhodně nebyla sama. Děkovačka byla, jak bývá v zahraničí zvykem, velmi krátká, ale intenzivní. Pak jsme všichni postupně vstávali a já viděla v tolika očích zrcadlový odraz toho, co jsem cítila já. Ty šťastné úsměvy…  a ta síla, která do nás najednou skrze hudbu a silný příběh proudila, to se asi nedá ani popsat slovy. Ač jsem introvert, překonala jsem sama sebe a poprosila jednu dvojici, aby mě vyfotila u fotostěny. Ať mám taky nějakou tu památku, že? 😊 Navíc jsem si všimla, že v hledišti se některé fanynky Fantoma, co se předtím očividně neznaly, daly dokonce do řeči a domlouvaly se, kam půjdou po představení. I když tedy Fantom na závěr příběhu opět osaměl, povedlo se mu různé lidské osudy spojit… A třeba se to odpoledne zrodila i nová přátelství. Co víc si přát?