Zvídavé otázky 7 statečných: Petr Ožana

Foto: archiv Petra Ožany

Opět se podíváme za divadelní oponu a tentokrát přímo na prsty kluka, který nás, Statečné muzikálovce, doslova uhranul svou hrou na klavír. Poznali jsme ho na koncertech muzikálových hvězd, kde sklidil od publika mnohdy větší potlesk než zpěvák, kterého doprovázel. O to větší bylo naše překvapení, když jsme se dozvěděli, že hudbu nejen interpretuje, ale i skládá, a dokonce složil již dva muzikály. Rodí se nám tedy nová generace muzikálových skladatelů, a tak byla jen otázka času, kdy toho mladého klavírního mága jménem Petr Ožana oslovíme na rozhovor…

George: Má otázka bude prostá a jednoduchá.😉 Kdo je vlastně Petr Ožana? Můžete se lehce představit našim čtenářům? Bonusová otázka: Ovládáte i jiný nástroj kromě klavíru? 😉 Ať se daří…

Petr Ožana je muzikant. Klavírista, skladatel a textař. Kluk z Ostravy, který hrál od šesti let na klavír, vystudoval konzervatoř Jaroslava Ježka, obory skladba a klavír. Měl štěstí na vynikající pedagogy: Hanu Kaštovskou, Víta Clara, Jiřího Růžičku, Ondřeje Kabrnu a Mirko Krebse. Pak vystudoval klasický klavír na AMU. Mezitím hrál ve vinárně U Stréců s Milanem Černohouzem, a také šansony s Filipem Sychrou, Martou Balejovou, později s Renatou Drössler a dalšími. Divadla, koncerty, učení… a tak se to postupně nabalovalo. V současné době učím na Pražské konzervatoři na oddělení populárního zpěvu, a také na DAMU. Hraju v divadlech, vystupuji na koncertech s různými zpěváky, píšu převážně pro Zlatku Bartoškovou. V literární kavárně Salmovská mám pravidelně nepravidelné koncerty již šestnáct let. Prostě můj život se točí okolo muziky. Občas si taky zahraju v muzikálu, podílel jsme se například na pražském uvedení muzikálů Sweeney Todd, Rent a naposledy jsem měl možnost připojit se k produkci Hedwig a její Angry Inch. Abych se vrátil zpět k otázce – jiný nástroj než klavír bohužel neovládám. Chtěl jsem hrát na housle a varhany, ale zůstal jen ten klavír.

Eric: Doprovázíte na klavír řadu umělců – známých i méně známých, hrajete ve velkých sálech i v komorních kavárnách, umíte být součástí velkého orchestru i vybrnkávat něžnou melodii pro šansoniérku v prostředí, kde je dvacítka diváků… Když vás při hraní pozoruji, s klapkami klavíru se doslova mazlíte, necháváte hudbu proniknout do morku kostí sobě i posluchačům. Přenášíte hudební zážitek na publikum, ale odměňujete jím i sám sebe. Prozradíte nám své pocity, které vás provázejí při hraní? Co pro vás hudba znamená?

Vždycky, ať už hraju s někým, nebo sám, užívám si to. Užívám si hudbu. To, že můžu hrát tak krásnou muziku, že nám to společně ladí, poslouchám spoluhráče, nebo zpěváka, jak to zní. Když hraju na živý nástroj, je to ještě lepší. Pocity při hraní jsou krásné. Ale nejen ty na podiu, ale i při zkoušení, když se to teprve tvoří. Vždycky, když se dotýkám kláves a rozezní se hudba, i když si třeba jen sám něco zkouším, improvizuju, rozehrávám se před koncertem, pokaždé si znovu uvědomuju, jak to mám rád.

Annie: Jste autorem úspěšného rodinného muzikálu Betlém hledá Superstar, ve kterém se vám podařilo dostatečně zaujmout nejen dětské publikum, ale i dospělý doprovod. Každý si v něm najde to svoje. Uvažujete o nějakém dalším muzikálovém či divadelním projektu?

Za to slovo „úspěšného“ děkuji. Snad ano. Betlém byla úžasná a do jisté míry i nelehká zkušenost. Kdo mě zná, ví, že sice mám smysl pro humor, ale že mám rád vážnější témata. A tak nebylo jednoduché psát muzikál pro děti. Ale bavilo mě to moc a určitě bych neodmítl další nabídku. Muzikál je totiž nejdokonalejší a nejkomplexnější forma umění a vždycky je to pořádná výzva, a takové mám rád.

Nikča: Pracujete na muzikálu Srdeční záležitost, na který se všichni Stateční těší již od tiskové konference. Jak se vám spolupracuje s týmem v Divadle Lucie Bílé?

Skvěle. Takhle jednoduše se to dá shrnout. V Divadle Lucie Bílé dělám hudební nastudování. To je moje práce – naučit herce zpívat správné noty, frázování, pohlídat všechny vokály. Tým divadla je od jeho principálky Lucie Bílé přes produkci a herce až po techniku zcela profesionální a vládne tam skvělá atmosféra. Mám radost a je mi velkou ctí, že mám tu možnost být toho součástí. Srdeční záležitost je srdeční záležitost nás všech. Přijďte se přesvědčit 28. září do Divadla Lucie Bílé.

Eponine: Poslouchat vaši hru na klavír je pokaždé neskutečný zážitek. Málokdo však ví, že vy hudbu nejen interpretujete, ale i tvoříte. Napsal jste řadu textů, melodií, a dokonce dva kompletní muzikály: kromě již zmíněného Betlém hledá Superstar také Obrázky z divadla. A občas i zpíváte. Co nebo kdo je pro vás největší inspirací? A jaký je váš vztah k muzikálům? Sledujete českou muzikálovou produkci? Které hudební představení vás poslední dobou nejvíce oslovilo?

Děkuji za poklonu. Ano, kromě hraní i tvořím. Hudbu skládám už dlouho, ale texty jsem začal psát později, přišlo to až s Obrázky z divadla. Popostrčila mě tehdy Jana Balašová, která projekt vymyslela pro studenty populárního zpěvu Pražské konzervatoře. Většinou píšu hlavně šansony, ale to asi proto, že doprovázím především šansoniéry (Zlatku Bartoškovou, Alenu Hladkou, Báru Šampalíkovou aj.), ale píšu i jiné žánry, třeba jazz i pop. Inspiraci nacházím v životě samém. Svém i těch druhých. Někdy mě napadne nějaká část textu, nebo téma, nebo kousek melodie, a zapíšu si ho. Anebo mi dá takový podnět zpěvačka. Tak třeba vznikla píseň pro Zlatku Bartoškovou, která skutečně nese název Napiš mi píseň. Jak už jsem říkal, muzikál mám rád. Českou scénu sleduji i přes své kolegy, kteří v muzikálech hrají. Kromě již zmíněné Hedwig mě oslovil hit muzikál Biograf Láska, a to především schopností a adaptabilitou textů písní Hany Zagorové.

Coffeerun: Co všechno předcházelo získání ocenění Pianista roku 2013? Kdo vlastně toto ocenění uděluje a jaké podmínky je třeba splnit pro jeho získání?

Co předcházelo? Spousta hodin u klavíru od mých šesti let. Kdo ví? Soutěže jsou o momentálním výkonu a určité konstelaci. Někdo říká, že v umění se nedá soutěžit. Je pravdou, že soutěž je vlastně pořád sport. Ale umění nelze měřit, protože do hodnocení vždycky zasahuje i vkus poroty, a nejen technické kvality soutěžících. U sportu je to jiné. Někdo na soutěže je, někdo ne. A nevypovídá to nic o jeho muzikantských kvalitách. A kromě toho, říct o někom, že je nejlepší, je hezké, ale on byl nejlepší v ten moment, ten ročník, ten den, chcete-li. Chci říct, že je možné, že s jinými kolegy soutěžícími bych třeba neuspěl, kdo ví… Soutěž Pianista roku byla trochu jiná. Vyhlásila ji tehdy firma Petrof, a kromě tří porotců Petra Maláska, Jitky Fowler Fraňkové a Rostislava Čapka hlasovalo i publikum. To je v uměleckých soutěžích ojedinělé. Soutěž měla, tuším, pět kol a hráli jsme takříkajíc od Bacha po Vlacha. Když jsem se do soutěže hlásil, ani jsem netušil, co všechno mě čeká. Nevěděli jsme, co si pro nás porota přichystá. Měli jsme vždy splnit nějaké zadání. Bylo to pestré a moc mě bavilo hledat, improvizovat, zkoušet, co třeba která skladba a písnička snese. Jak moc si s ní můžu pohrát a jestli ji posluchači přijmou. Dohrajete skladbu a ta setina vteřiny mezi vaším výdechem a potleskem diváků je ta chvíle napětí. Krásná a vzácná. Zatleskají?

Džejňulka: Ve vašem povolání se hudbě zkrátka nevyhnete – když máte volno, vyhledáváte tedy spíše ticho a klid, abyste si odpočinul? Nebo se najdou melodie, které si rád poslechnete „jen tak”? 🙂

Přiznávám, že někdy je ticho fajn. Můj den je tak ze tří čtvrtin naplněný hudbou. Většinou ve volném čase poslouchám „něco do práce“. Tím poslechem se učím. A když si chci něco poslechnout sám, tak je to různé. Šanson, klasika, pop, rock, jazz, folk, soul, punk… Mám rád muziku. Rád si poslechnu, co mi kdo doporučí. Ale ano, někdy je i ticho fajn.