Muzikál Kozí válka: Vzpomínání plné dětské naivity a nostalgie
Kozí válka je muzikál, o němž jsem toho hodně četla a slyšela již dlouho před tím, než jsem se na něj vypravila. Některé názory nebyly zrovna pochvalné a kritizovaly zejména velmi pomalu plynoucí děj, ale já jsem celou dobu nějak podvědomě tušila, že mě toto představení osloví a nemám se nechat odradit. A dobře jsem udělala… 😊
Co jsem věděla již předem, bylo, že se vlastně tak trochu jedná o „rodinný“ muzikál, za jehož vznikem stojí Dalibor Bárta (hudba, instrumentace, libreto) a Václav Bárta st. (námět, texty písní, libreto), z jehož vzpomínek na dětství, které prožil za druhé světové války, děj muzikálu vychází.
Vybavil se mi tak jiný příběh tohoto typu – filmová Obecná škola, jejíž poetiku mám velmi ráda a vůbec mi u ní nevadí, že dějová zápletka není nijak složitá. Od Kozí války, ač zasazené na rozdíl od Obecné školy na venkov, jsem měla podobná očekávání. Troufám si tvrdit, že jsem se také částečně trefila.
Je možné, že moje celkové dojmy umocnilo i to, že jsem si pro návštěvu Kozí války zvolila první květnový víkend tohoto roku, kdy celá Plzeň doslova žila oslavami osvobození a nálada nesoucí se celým městem tak dodala představení slavnostnější ráz. Kozí válka je navíc opravdu silná po hudební stránce, kdy si můžeme užívat střídání žánrů i nálad od veselých, až po hudební čísla skutečně dojemná.
Hlavním hrdinou Kozí války je Vašek, kterého poznáváme jednak jako malého kluka, tak i jako dospělého muže. Oba Vaškové se v úvodu setkávají. Ten starší se ponoří do vzpomínek na své dětství, a stává se vypravěčem a glosátorem svého příběhu (občas v menších roličkách do něj i částečně zasahuje), ten menší pak tento příběh prožívá.
Vašek žije na malé vesnici na Plzeňsku s milujícími rodiči i mladou tetou Liběnou. Je právě 2. světová válka, ale Vašek ani jeho vrstevníci ji nijak zásadně nevnímají. Mají jiné starosti, v jejich očích je totiž mnohem důležitější porazit znepřátelenou partu starších kluků z dolní části vsi – Habeše. Prakticky v celé první půlce představení vlastně pouze poznáváme prostředí, ve kterém Vašek žije a seznamujeme se s jednotlivými obyvateli vesnice. Příběh plyne velmi poklidně, má řadu různých odboček a celé to na mě působí dojmem, jako když někdo vzpomíná na doby, kdy byl malý. Podobné příběhy také nemají jasný a ucelený děj a plynou spolu s myšlenkami jejich vypravěče. Pro mě mají taková vyprávění své kouzlo, zejména, pokud se odehrávají v době, kterou si již sama nedovedu příliš představit, a svým způsobem mě fascinují.
Na jednu stranu chápu, že takto plynoucí tok myšlenek může být asi spíš vhodnějším materiálem pro knihu nežli pro divadelní představení, ale ani tak mi vůbec nedělalo problém na tento způsob vyprávění přistoupit a užívat si jej. Vše je líčeno dětským pohledem malého Vaška a vážnější témata jsou tak v rovnováze s okamžiky spíše úsměvnými.
Narazila jsem sice na několik momentů, které mi nedávaly úplně smysl (např. „pomsta“ řídícímu Kartákovi v cirkusu), ale nejednalo se o nic podstatného, co by můj celkový dojem ovlivnilo. Ke konci první půlky dochází k zásadnímu posunu – válka končí a do vesnice přijíždějí americké i ruské jednotky a dojde k rozdělení horní a dolní části vsi demarkační čárou.
Od tohoto okamžiku celý příběh nabírá zcela nový směr a do popředí se dostávají nové postavy – Američan Džon, který se zamiluje do Vaškovy tety Liběny, a dále Rus Vasja, který u Vaškovy rodiny bydlí. Klučičí šarvátky sice úplně nezapadnou, ale ve světle nových dějových linek trochu ustupují do pozadí. Jak přítomnost osvoboditelů ovlivní život ve vesnici, vám už prozrazovat nebudu, můžu ale rozhodně doporučit se na tento muzikál do Plzně vypravit.
U některých představení v režii Lumíra Olšovského, čeká na diváky, kteří se usadí na své místo včas, takový malý bonus, na který se vždycky nesmírně těším. A mám radost, že ani Kozí válka nebyla v tomto ohledu výjimkou. Dění na scéně začne totiž „ožívat“ již cca 10 minut před začátkem a dochvilní diváci tak mohou pozorovat život na vesnické slavnosti, tržiště, stánky s atrakcemi atp. A v případě tohoto představení je rozhodně na co koukat. Scéna Matěje Holého je totiž nesmírně povedená a pestrá, skutečně před sebou vidíme vesnici včetně celé řady detailů. Velmi hezké a nápadité je také využití projekce oblohy, díky níž se dají jednoduše naznačit jednotlivá roční období či plynutí času. Bleskové a působivé byly také přeměny scény a změny jednotlivých lokalit. Tradičně skvěle dopadly také kostýmy Andrey Pavlovičové.
Co se týče obsazení, vlastně ani nevím, u koho začít, protože se zde vystřídá celá řada postav ztvárněných, i přes mnohdy malý prostor, tak excelentně, že by mi přišlo škoda, je zde alespoň krátce nezmínit. Fantastický výkon odvedla také početná company.
Hlavní postavou je beze sporu Vašek, ať už ten malý, kterého si zahrál Matyáš Holman, tak i ten dospělý v podání Václava Kopty. Bavily mě jejich konverzace i nadhled velkého Vaška, který celý příběh komentuje a vypráví. A právě jeho zásluhou drží jednotlivé vzpomínky pohromadě a tvoří celek. Stejně tak musím rozhodně chválit představitele malého Vaška, který prakticky po celou dobu neopustil jeviště, navíc si dokázal udržet moji pozornost, bavit i dojímat.
Obecně musím konstatovat, že obsazení dětských rolí dopadlo v Plzni opět výborně a celá Vaškova parta i jejich protivníci, tedy Kůžákova (Ondřej Tolar) parta z Habeše, byli naprosto skvělí. První půlka představení patřila především jim. 😊
Z dospělých rolí měli největší prostor Vaškovi rodiče – tedy Jozef Hruškoci a Kateřina Chrenková, kteří byli tak sympatičtí, laskaví a lidští, jak jenom rodiče můžou být. 😊 Nezapomenutelný byl jejich „namlouvací“ duet v druhé půlce.
Z místních obyvatel pak ve mně nejsilnější dojem zanechal Roman Krebs coby ředitel školy Karták, který kvůli své opatrnosti a obezřetnosti v určitém okamžiku začne budit podezření z kolaborace s nacisty.
Samostatnou kapitolou je místní dívka Naďa, – idol nejen Vaška a jeho party (které vždy dokáže podpořit a pomoc, je-li to třeba), ale prakticky každého muže z vesnice, především pro své velmi ženské tvary a značnou vstřícnost k opačnému pohlaví. 😊 Gabrielu Stejskalovou jsem pravděpodobně měla příležitost vidět poprvé, ale po této roli si ji rozhodně již pamatovat budu.
Chybět nesmí ani místní tety, které mají o všem a o všech přehled a rády nabyté informace šíří dál. 😊 Jsem přesvědčená, že všechny tři dámy – Hana Spinethová, Stanislava Topinková Fořtová a Venuše Zaoralová Dvořáková si tyto role musely maximálně užít. 😊
Zajímavé bylo také vidět Pavla Režného hrát zcela jiný typ postavy, než jsme u něj obvykle zvyklí. Rozhodně zaujal i v malé roli souseda Baxy, navrátivšího se po válce z koncentračního tábora.
Coby další pro děj důležité obyvatele vesnice, můžete vidět též Adama Reznera (Horáček), Martina Holce (doktor) či Martina Šefla (starý Kůžák).
Druhá půlka představení pak patřila postavám vojáků, kteří Čechy osvobodí. Jako prvního musím zmínit skvělého Pavla Klimendu, ztvárňující ruského vojáka Vasju. Ten sice vývoj událostí nijak zásadně neovlivní, ale okamžik, kdy si ve svých myšlenkách plní svůj sen stát se tanečníkem, je skutečně dechberoucí a rozhodně patří k vrcholným zážitkům celého večera. Pouze mi připadalo, že při této scéně bylo té mlhy z počátku možná až příliš, jelikož z úvodní části tanečního čísla nebylo vidět prakticky nic ani ze třetí řady, což si myslím, byla velká škoda.
Na závěr si nechávám úplný vrchol v obsazení Kozí války, a to Dušana Krause a Karolínu Krausovou jako zamilovanou dvojici – amerického vojáka Džona a Vaškovu tetu Liběnu. Oba se zde představili pravděpodobně v nejzajímavějších rolích, v jakých jsem je dosud mohla v DJKT vidět, a tak trochu si ukradli toto představení pro sebe. 😊 Ohromili mě jednak nesmírnou chemií, která mezi nimi fungovala, ale také fantastickými výkony, a to nejen hereckými, ale i pěveckými či tanečními. Karolína se v rámci vyprávění na chvíli převtělila i do nešťastně zamilované cikánky, dokonale kontrastující s křehkou a jemnou Liběnou. Dušan mě, ve chvíli, kdy dojde k zásadnímu dějovému zvratu, dokázal během několika vteřin rozplakat a v tomto rozpoložení udržet až do úplného konce.
Kozí válka je v podstatě lyrické vyprávění hlavního hrdiny, vzpomínajícího na své dětství, ovšem zobrazující mnohdy smutné a vážné válečné a poválečné události, naivním a přímým pohledem malého kluka. Je nesmírně povedená po vizuální i hudební stránce a v početném obsazení nenajdete jediný slabý článek. Chápu, že pomalu plynoucí děj muzikálu, který trvá (i s přestávkou) tři hodiny, nemusí být pro každého, ale jsem přesvědčená, že poetika tohoto díla rozhodně nenadchne pouze mě. Z nadšeného potlesku v divadle jsem tento dojem rozhodně měla. Pokud ještě budu mít příležitost, vůbec se nebudu bránit tomu si tento zážitek zopakovat. 😊
Napište váš komentář
Chcete se zapojit do diskuze?Neváhejte a napište váš příspěvek.