Představení Edith – vrabčák z předměstí: Vydatná emotivní nálož

Kdo by neznal ikonu francouzského šansonu – Edith Piaf – a neslyšel alespoň její nejznámější píseň Non, je ne regrette rien. Životní příběh této legendární zpěvačky, plný vzestupů i pádů, byl již mockrát umělecky zpracován a vzniklo i několik titulů muzikálových. Já osobně jsem se s osudy Edith Piaf poprvé blíže seznámila díky představení Edith a Marlene, s nímž ostravský soubor v rámci projektu „Ostrava v Praze“ před pěti lety hostoval v pražské Hybernii. Titulní roli tehdy ztvárnila Hana Fialová a jednalo se o zážitek vskutku mimořádný.

Přesto si ale myslím, že mezi českými interpretkami je s Edith Piaf nejvíce spojovaná Radka Fišarová, a to již více než dvacet let zásluhou představení Edith – vrabčák z předměstí, poprvé uvedeného v roce 2000 v Plzni, na prknech Komorního divadla. Tato inscenace autorů Libora Vaculíka (libreto, choreografie a režie), Petra Maláska (hudba) a Václava Kopty (texty písní), která se v různých obměnách uvádí na českých divadelních scénách již úctyhodných 23 let, se nyní do Plzně vrátila a její obnovená premiéra proběhla v květnu minulého roku v prostorách Velkého divadla. Konečně jsem tak dostala příležitost i já a už týden po premiéře jsem seděla v divadle a mohla tento titul, který mi celé ty roky unikal, také vidět.

Edith – vrabčák z předměstí je dílo v řadě ohledů ojedinělé. Především svým žánrem, kde jsou baletní/taneční složka a složka muzikálová v naprosté rovnováze. Ve vedlejších rolích tak vystupují pouze tanečníci, naopak v hlavních rolích výborní muzikáloví umělci. A samotnou Edith navíc ztvárňují rovnou dvě dámy – zpěvačka a tanečnice.

Byla jsem hodně zvědavá, jak to na mě celé bude působit. A jednoznačně musím říct, že mnohem emotivněji nežli jiná muzikálová představení. Až mě to trochu zaskočilo. 😊. Baví mě, když jsou divákovi dány podmínky pro rozvíjení představivosti, ale je pro mě také důležité cítit energii a emoce, které se na scéně odehrávají, a přesně to mi Edith nabídla. A myslím si, že je to právě tím, že je zde tolik prostoru ponecháno tanci. Připadalo mi tentokrát až neuvěřitelné, co všechno se dá tancem vyjádřit.

Scéna Jana Duška je vlastně velmi jednoduchá a po celou dobu se prakticky nemění. Prostředí Paříže je znázorněno Eiffelovou věží osvětlenou žárovkami. Její patro je pochozí, scéna je tak víceúrovňová a my můžeme mnohdy sledovat dění současně v obou rovinách. Pro oddělení scény jsou dále využívány také závěsy natažené přes celé jeviště, v popředí bílý, v zadní části tmavý. Celkově je vše, včetně kostýmů (také Jan Dušek), laděno spíše do černé nebo tmavé barvy, s občasným oživením nějakými výrazně kontrastujícími prvky, zejména v bílé nebo červené. V kombinaci s osvětlením i hudební složkou to ve mně probouzelo pocity spíše melancholické. V levé části jeviště je pak umístěn klavír, který je pro některé momenty inscenace klíčový.

Představení nám dává možnost nahlédnout do několika zásadních životních etap zpěvaččina života. Otevírá jej prolog, v němž jsme svědky toho, jak postava Smrti zpěvaččin život ukončí. Postupně nás ale vypravěč začne provázet obrazy jejího života. Ocitáme se nejprve v jejím dětství – Edith postižená ztrátou zraku, žije ve svém vlastním fantazijním světě. Následně můžeme nahlédnout do jejího vztahu s Louisem Dupontem (Karel Roubíček), z něhož vzejde dcera. Editina touha po veřejném vystupování je ale silnější než role manželky a matky. O dceru ji ovšem nakonec nepřipraví krachující vztah, nýbrž sama Smrt. Na scénu vstupuje další muž – manažer a textař Raymond Asso (Vojtěch Jansa), který stojí za prvními většími zpěvaččinými úspěchy a její slávou. Sledujeme dále Edithin život za druhé světové války a poznáváme i další její osudové muže. Po románku se ženatým mužem (Mátyás Szilveszter Sántha) se Edith sblíží s boxerem Marcelem Cerdanem (Richard Ševčík). Ani ten se ale setkání se všude přítomnou Smrtí nevyhne a zahyne při letecké katastrofě. Zoufalá Edith již ztrácí odvahu dále veřejně vystupovat. Útěchu nachází u svého posledního manžela Théa Sarapa (Justin Rimke), který je jí oporou při návratu na scénu a také při stále častějších zdravotních komplikacích. V závěru se tedy ocitáme tam, kde jsme celý příběh začali. U setkání Edith se Smrtí…

Jednotlivé obrazy spojuje postava vypravěče v podání výborného Zbyňka Frice. Právě jemu je jako jedinému svěřena interpretace písní Petra Maláska a Václava Kopty, které celý příběh propojují. Postava vypravěče v průběhu dění ztvárňuje i další úlohy. Především je zosobněním Smrti, ale můžeme ho vidět i v některých menších rolích, jejichž prostřednictvím se přímo stává součástí konkrétních scén. Že je Zbyněk Fric výborný zpěvák, jsem samozřejmě věděla, zde mě ovšem zaujal i jako velmi dobrý tanečník, a především pro nesmírné charisma, které z něj v této roli vyzařovalo. Musím se přiznat, že ve chvíli, kdy byl na scéně, moje pozornost směřovala vždy pouze k němu. V určitých scénách, zejména vystupoval-li zrovna jako Smrt, mě skutečně až mrazilo. Plzeňské divadlo zkrátka nešetří inscenacemi, ve kterých na sebe postava Smrti strhává veškerou mou pozornost. 😊

Hlavní rolí však beze sporu zůstává ta titulní – samotná Edith Piaf. Tu, jak jsem již zmínila dříve, ztělesňují v představení dvě skvělé umělkyně – tanečnice a zpěvačka. Ty se na scéně objevují buď společně, anebo se, zpravidla velmi nenápadně, na scéně vymění. Je tedy proto třeba, aby „zpívající“ Edith zvládla i některá taneční čísla natolik dobře, aby se v příhodné chvíli mohla se svojí tančící kolegyní na scéně vyměnit a divák to na první pohled nezpozoroval. V tomto ohledu musím vyzdvihnout opravdu povedené choreografie a věřím, že v zadních řadách musel tento efekt dokonale fungovat.

Obdobně jako v případě Radky Fišarové též její tančící souputnice, Zuzana Hradilová, vystupuje jako Edith již od prvního uvedení tohoto díla. A její výkon je skutečně obdivuhodný. Proměny z malé holčičky v prvním obraze až po stárnoucí a nemocnou ženu v samém závěru, byly naprosto přesvědčivé, uvěřitelné a pochopitelné i pro někoho, kdo není zrovna pravidelným návštěvníkem baletu. S postavou Edith na nás dokázala přenést neuvěřitelně silné emoce, díky čemuž to vše v kombinaci s podmanivou hudbou působilo skoro až nadpřirozeně. Skutečnost, že se právě za tuto roli dostala do širších nominací na cenu Thálie, mě proto ohromně potěšila.

Překvapením večera se pro mě stala dosud neznámá Lucie Šustek Rybnikářová, která se alternuje s Radkou Fišarovou v roli Edith – zpěvačky. Lucie odvedla všestranně skvělý výkon, nejen jako zpěvačka, kde se jí podařilo naprosto procítěným výkonem i zajímavou barvou hlasu dostatečně přesvědčivě ztvárnit titulní hrdinku. Jelikož jsou její pěvecká čísla tvořena pouze z písní Edith Piaf, co jsou do kontextu děje a jednotlivých životních situací vhodně zasazeny, je proto potřeba diváka dostatečně zaujmout a přenést ty správné emoce, i přes neznalost francouzských textů. A to se Lucii jednoznačně podařilo.

Edith – vrabčák z předměstí je představením, které se značně liší od všeho, co jsem zatím v divadle měla příležitost vidět. Propojením muzikálu a baletu vznikl počin, do kterého každá z těchto složek přinesla jen to nejlepší, a vytvořila tak něco skutečně mimořádného a emočně velmi silného. Konec konců se na českých scénách hraje už více než dvě desítky let. A to už přece jenom o něčem svědčí. 😊