Muzikál Okno mé lásky: Nesmrtelné hity v moderním kabátu

Občas mívám pocit, že hit muzikál je žánr, který muzikálové fanoušky trochu rozděluje. Někteří ho vysloveně zatracují, jiní milují a nedají na něj dopustit. Já sama se řadím někam doprostřed. Nejedná se o typ muzikálu, který bych cíleně vyhledávala, ale čas od času mě zhlédnutí některého z nich potěší, a to buď jako ryze oddychová záležitost (Láska nebeská) nebo i proto, že mě zaujme nebo dojme příběh (Osmý světadíl, Biograf Láska). Bohužel se občas stane i to, že to tak úplně nevyjde a odpůrci získají další argument ve svůj prospěch.😊 S postupem času jsem se tedy naučila od hit muzikálů příliš neočekávat a nechat se výsledkem překvapit.

Když jsem se poprvé dozvěděla o existenci muzikálu Okno mé lásky, který je tvořen hity skupiny Olympic a za jehož scénářem a režií stojí Radek Balaš, vlastně mě tento nápad docela nadchnul. A vybavila se mi celá řada jejich písní, které bych si v divadle dokázala představit i ve formě duetů nebo interpretované opačným pohlavím. Na druhou stranu, když se ke mně poprvé dostala synopse, začala jsem zase trochu pochybovat, zda jsem právě já, se svojí poněkud konzervativní povahou, správnou cílovou skupinou pro tento titul. Nakonec za mě rozhodl osud a společné zhlédnutí tohoto kusu se stalo narozeninovým překvapením pro naši Nikču. A u toho jsem samozřejmě nesměla chybět. 😊

A jaké tedy byly mé dojmy? Nedovedu jednoznačně říct. Některé momenty byly opravdu povedené, vlastně na mě muzikál jako celek působil pozitivně. Jiné okamžiky mě ale naopak oslovily již méně.

Okno mé lásky nám postupně odkrývá osudy talentovaného mladíka Davida, jehož život se nevyvíjí zrovna růžově. Když byl ještě malý, opustil ho jeho otec, později rodinu opouští i nový partner jeho maminky. Nakonec přichází i o svoji matku, která pod tlakem událostí, kdy nezvládne svoji finanční situaci, spáchá sebevraždu. Únik David nachází v umění graffiti, kterému se věnuje v partě přátel. Dokáže do něj promítnout všechny své emoce a vytvářet tak vskutku nevšední díla. Útěchu a lásku najde David nejprve u atraktivní Denisy. Ve chvíli, kdy ale zjistí, že je Denisa kvůli drogám schopná krádeží i přepadení, ji David opouští. Spíše náhodou potkává studentku taneční školy Sofii, která neskrývá nadšení z jeho tvorby. Mladá dvojice se brzy sblíží, což se ale nezamlouvá Sofiiným vysoce postaveným rodičům. Po řadě peripetií se dvojice rozhodne pro útěk, vydají se hledat Davidova otce, aby se od něj dozvěděli více o minulosti. Podaří se Davidovi prorazit a rozjet uměleckou kariéru? Dokáže si mladá dvojice vybojovat své štěstí? Jak dopadne setkání Davida s otcem? A jakou roli v příběhu sehraje obětavý kamarád Rosomák či Sofiina teta Agáta? Na to si už budete do divadla muset zajít sami. 😊

Celkově musím uznat, že se hezky podařilo začlenit jednotlivé písně do příběhu, který je logický a ucelený. Poněkud rozvleklý mi připadal pouze samotný začátek, u kterého se domnívám, že by se první cca čtvrthodina dala výrazně zkrátit, a to i i za cenu, že bychom několik písní oželeli. Já osobně bych především vynechala asi nejznámější hit Olympicu – Želva, jednoduše proto, že se do příběhu vůbec nehodí. Navíc způsob, jakým se jej tvůrci rozhodli do děje začlenit, mi připadal naprosto šílený.

Skutečně zajímavá je celková vizuální stránka, kdy je scéna až na několik dekorací řešena pouze využitím projekcí. Tento prvek jsem v divadle nikdy neměla příliš ráda, ale musím připustit, že k tomuto představení se takové řešení velmi hodilo. A to hlavně proto, že veškeré lokace, které byly projekcemi znázorněny, byly kreslené a tvořily tak samy o sobě umělecká díla. Výborně také byla využita propadla, s nimiž se povedlo poměrně jednoduše a vtipně znázornit např. i cestování vlakem či let letadlem.

Ještě silnější dojem ve mně ale zanechaly choreografie Anet Antošové. Zejména taneční scény Sofie – její hned první výstup odehrávající se v divadle či závěrečná scéna v Paříži, byly téměř dechberoucí.

V obsazení má nejvíce prostoru ústřední trojice, tedy David, Denisa a Sofie.

Celé představení stojí na postavě Davida, který prakticky vůbec neopustí jeviště. Během mé návštěvy se v této roli představil Milan Peroutka a myslím si, že odvedl asi zatím svůj vůbec nejlepší výkon, co jsem od něj měla kdy příležitost vidět, a to především po herecké stránce. Davida v jeho podání není těžké si oblíbit. Přestože se mnohdy pohybuje spíše na hraně zákona, je evidentní, že je to vlastně hodný, citlivý a trošku naivní kluk, který by si zasloužil od svého okolí spíš pomoc a porozumění. Představení je vlastně Davidovým vyprávěním a v určitých chvílích proto přímo promlouvá k divákům. V těchto scénách to na mě občas trochu působilo, jako by Milan vystoupil ze své role a nepromlouval k nám již David, ale přímo herec. Nevím, zda to byl režijní záměr, nebo jenom můj pocit, ale tyto výstupy na mě působily trochu méně přirozeně a uvěřitelně. Po pěvecké stránce jsem byla spokojená a většina písní mi zněla moc hezky. Našlo se ale i několik momentů, u nichž jsem naopak měla pocit, že mu až tak úplně nesedly.

Hvězdou představení se v mých očích stala Felicita Prokešová. Postava Denisy je velmi zajímavě napsaná a její představitelka má rozhodně co hrát a čím zaujmout. A Felicita tuto příležitost využila na maximum. Je to skutečně skvělá zpěvačka a scény s ní byly jednoznačně tím nejlepším, co lze v Okně mé lásky vidět a slyšet. Na děkovačce právem sklidila největší potlesk.

Líbila se mi také Nelly Řehořová, která na mě jako Sofie působila z počátku až křehce a zranitelně a bylo zajímavé sledovat, jak vedle Davida postupně nachází určitou víru v sebe sama a jistotu a začíná si stát za tím, co doopravdy chce. Se svým hereckým partnerem se skvěle doplňovali a byla mezi nimi patrná chemie.

Převážná část druhé půlky představení je věnována Davidovu otci, Jiřímu, jehož si zahrál Josef Vojtek. Jeho výkon v této roli byl standardně skvělý. Písně Olympicu mu navíc ohromně sedly. Poměrně velký prostor měla také výborná Linda Finková jako Davidova matka.

Další, koho jsem měla poprvé možnost vidět ve větší roli, byl Martin Schreiner jako Davidův kamarád Rosomák. Ten dokázal poměrně pochmurný příběh odlehčit. Jedná se o takový ten typ kamaráda-outsidera, který Davida obdivuje, ale na druhou stranu je pro něj mnohdy nepostradatelný a David by se bez něj těžko obešel. Měla jsem pocit, že se Martinovi podařilo dobře udržet míru určitého „přehrávání“ natolik, aby byl Rosomák stále ještě sympatický a uvěřitelný.

V dalších rolích musím ještě zmínit Bořka Slezáčka a Veroniku Žilkovou jako Sofiiny rodiče, Josefa Vágnera v roli Stormieho či Veroniku Krejzovou jako tetu Agátu.

Myslím si, že Okno mé lásky není vůbec špatné představení. Přináší zajímavou vizuální stránku a příběh, který asi více osloví o něco mladší generace, nežli je ta moje. Nejspíš se na tento muzikál již podruhé nevypravím, ale přesto nelituji, že jsem ho viděla. Už jenom kvůli tanečním scénám s Nelly Řehořovou a fantastickým hudebním číslům s Felicitou Prokešovou stálo za to do Divadla Broadway vyrazit. 😊