Muzikál Kozí válka: Osvobození není vysvobození

Přiznám se, že na představení Kozí válka v plzeňském DJKT jsem se dopředu nijak zvlášť netěšila, ale když už v naší partě máme jako maskoty právě kůzlata, byl tenhle titul tak trochu „povinný“ 😂. Kůzlata s námi cestují všude možně, tak proč jim jednou nedopřát pár momentů slávy? Nakonec bych ale řekla, že jsem z divadla odcházela spokojená i já sama.  

Navíc si myslím, že zážitek z představení leckdy ovlivní i načasování. A v případě Kozí války nemohlo být vlastně ani lepší. Do Plzně mě totiž Annie „vytáhla“ v neděli 7. května, tedy den před Dnem vítězství, svátkem připomínajícím konec druhé světové války.

Právě toto historické období zachycuje i příběh podle námětu Václava Bárty staršího (je také autorem textů písní) a s libretem rovněž z pera Václava Bárty staršího a jeho synovce Dalibora Bárty. V rámci muzikálu se ocitáme v jedné docela obyčejné vesničce, kterou odnepaměti dělí dětské oči na dva protichůdné tábory – Fidlačku a Habeš. Zatímco kluci řeší, ve kterém konzumu mají lepší gumu do praku a jestli střílet kamením či kozími bobky, jejich rodiče trápí spíše všudypřítomná hrozba gestapa. Komu můžete věřit a kdo donáší Němcům? Ničím si vlastně nemůžete být jisti. A pak sice válka končí, ale starosti tím rozhodně nezanikají. Jsou dospělí vůbec chytřejší než děti, nebo se i oni dokážou rozhádat kvůli hloupostem? A co když je v tom rozdělování společnosti okolnosti kolem osvobození a demarkační čáry ještě podpoří?

Vším nás provází hlavní hrdina Vašek neboli Bimbas, a to hned ve dvou provedeních – coby malý kluk (Matyáš Holman) a dospělý vypravěč (Václav Kopta). A aby nebylo „Vašků“ málo, měli jsme zrovna to štěstí, že se této reprízy zúčastnil i pan autor a též jeho syn, Václav Noid Bárta (asi netřeba představovat  😊), který přivedl své dcery. Přičemž dirigentem byl zase Dalibor Bárta. V podstatě tedy jedno velké rodinné shledání 😁.

Myslím si, že musí být skvělé, že se klan Bártů může přijít do divadla podívat na část své rodinné historie a nechat se jí obohatit. Navíc bych řekla, že Kozí válka může být poučná a zajímavá nejen pro ně, ale i pro všechny ostatní, kteří už poválečné období nepamatují. Je to zajímavá sonda do minulosti a zároveň i takové hořkosladké potvrzení toho, že po těch necelých 80 letech se sice změnilo hodně, ale lidé zůstali ve své podstatě stejní. Pořád se hádají a vedou války, ale především stále hledají štěstí a lásku.

Řekla bych, že i nás s Annie muzikál obohatil a přinesl nám spoustu zajímavých otázek k řešení. Už jen proto jsem moc ráda, že jsem měla možnost toto dílo vidět. A právě příběh tak hodnotím jako jeho nejsilnější stránku. Je tedy pravda, že první polovina se nesla hodně v duchu dětské bezstarostnosti, legrace a fantazie malých kluků, a proto jsem vlastně už trochu počítala s tím, že jednou mi bude návštěva stačit. Druhá polovina představení, která přinesla už o poznání dospělejší témata, mě ale zviklala. Možná se tak ještě někdy do Plzně vrátím.

Co se týče hudební složky, přiznám se, že ta není zcela mým šálkem kávy, tím pádem melodie z Kozí války zřejmě nebudu nikterak vyhledávat. Ovšem většina z nich se do příběhu skvěle hodila a vytvářela tu správnou atmosféru – zpočátku v sobě měla především dětskou hravost a jakousi „raubířinu“. Občas byla rozpustilá a posléze došlo i na dojemnější a pomalejší písně, které mě asi nadchly nejvíce. Bohužel tedy musím říct, že se mi zdálo, že hudba byla příliš nahlas, a proto ji někteří účinkující museli malinko „překřikovat“, což už nebylo pro mé uši zcela pohodovou frekvencí. Přitom s tímto nešvarem jsem se zatím setkávala především v pražských divadlech, a tak mě to v Plzni docela zarazilo.

Ovšem zpátky k atmosféře – tu perfektně dokreslovaly kostýmy Andrey Pavlovičové. Ani na minutu jsem díky nim nezapochybovala, v jaké době se zhruba nacházíme, kdo je kluk a kdo zas tetka na vsi. Jen mě trochu zarazilo, že zatímco ostatní dámy se oblékaly poměrně cudně, postava Nadi dávala své ženské přednosti na odiv za každé situace (a za každého počasí 😂). Trochu tím podle mě vyčnívala, ale zřejmě to souviselo s tím, jak je tato postava napsaná, spíš než přímo s volbou kostýmu.

Velmi pěkná byla i scéna Matěje Holého. Ta už se mi zase tolik realistická nezdála, ale spíše se mi zdálo, že znázorňuje vesnici dětskýma očima – barevnější a veselejší. Stačilo jedno otočení a z návsi jsme se ocitli ve škole či u Vaška doma. Vše pak ještě doplňují projekce v horní části scény – často zde ale vidíme jen iluzi oblohy během dne i noci. Nejpůsobivější je pak jistě samotný úvod představení, když navštívíme pouť. Vyloženě jako z pohádky 😊.

Jak už jsem zmiňovala, Vašek je v představení hned dvakrát – jednou jako dospělý a jednou jako dítě. Jedná se o zajímavý styl vyprávění, který mě rozhodně zaujal – přece jen kdo z nás občas nechtěl potkat své mladší „já“? Něco mu poradit, uklidnit ho ve chvílích smutku a říct mu: „To bude zase dobrý!“

Ale přiznám se, že mi chvílemi Kozí válka v tomhle směru trochu zamotala hlavu. Nejsem si zcela jistá, zda jsem záměr autorů pochopila správně. Především ve scénách, kdy vlastně děj operuje i s tím starším Vaškem, který přece z logiky věci nemůže být skutečně na stejném místě jako jeho mladší verze. Co třeba ten cirkus – byl vůbec ve vsi nějaký a odehrálo se tam vše, jak nám to Vašek předkládá? Nebo to bylo všechno spíše jen vyústění dětské fantazie? Pořád jsem v této části myslela na knížku Bylo nás pět, kde také většinu času sledujeme docela obyčejné a realistické příběhy, ale když Péťa Bajza onemocní a blouzní v horečkách, zažíváme s ním neuvěřitelná dobrodružství v jeho fantazii.

Je navíc pravda, že na repríze, kterou jsme s Annie navštívily, hrála zrovna dvojice Vašků, co si na „první dobrou“ není úplně podobná. Je pak přece jen o něco těžší uvěřit tomu, že jsou opravdu jeden a tentýž 😊 . Nakonec to ale zas tak nevadilo, protože pánové to zkrátka s námi „skouleli“. Malého Vaška ztvárnil Matyáš Holman, tmavovlasý a vyčouhlý, plný klukovské energie a elánu. Věřila jsem mu všechno, dokonce i to, že ho po výprasku rákoskou bolely ruce. Staršího Vaška si pak zahrál Václav Kopta a moc se mi líbilo, že bral vše s klidem a rozvahou – zkrátka s nadhledem dospělého, co už na dětská dobrodružství spíše jen vzpomíná. A také ví, co poválečnému stavu následovalo a kam to naši republiku zavedlo.

A co mě pobavilo, tedy až při přípravě na tento článek – oba hlavní představitelé mají přece jen něco společného, když ne tu barvu vlasů. Oba jsou sněhuláci Olafové! 😊 Pan Kopta je českým hlasem tohoto animovaného hrdiny z Ledového království a jeho pokračování, zatímco Matyáš si tuto postavu zahrál v dětské verzi muzikálu Ledové království ve volnočasovém sdružení Mozaika Rokycany. Zdalipak tuší, že mají oba rádi „vřelá objetí“? 😂.

V Kozí válce se setkáváme též s Vaškovou rodinou – jeho rodiče ztvárnili Jozef Hruškoci a Kateřina Chrenková. Už od začátku mě bavilo sledovat jejich komunikaci, od prvního gesta bylo jasné, že jejich láska je silná. A v druhé půlce nám to rovnou dokázali skvělým „namlouvacím číslem“, včetně roztomilého dráždění zástěrou. Zde bych asi mohla rovnou zmínit, že choreografie měli na starosti Eva Rezová a David Mikula. Podařilo se jim ale vše sladit s příběhem tak dobře, že jsem neměla pocit, že sleduju nějaké „tanečky“. Všechno bylo perfektně zkoordinované a myslím si, že třeba i pohyby všech v rámci poutě muselo být těžké dát dohromady. A povedlo se 😊.

Vaškova maminka má pak ještě mladší sestru Liběnu, kterou si zahrála Karolína Krausová. Nedávno jsme si zrovna při čtení našeho rozhovoru s jejím manželem Dušanem Krausem říkali, že je krásné, jak ji obdivuje a že bychom si přáli, abychom i my měli možnost Karolínu vidět v nějaké výrazné roli a mohli si ji tak dostatečně zamilovat. Alespoň pro mě se toto přání splnilo právě díky Liběně v Kozí válce. Karolína nám předvedla krásný pěvecký hlas a zároveň mě zaujala herecky – ať už jako milá holka z vesnice, bílý přízrak či jako smyslná cikánka Eržika.

Dušan Kraus zde ale rovněž nechyběl, naopak v roli Američana Džona (takhle to je prosím i v programu, nemůžu za to 😂) rozhodně zaujal. Nejprve mě bavil jeho roztomilý přízvuk, ale posléze, jako by nám Džon i Dušan před očima o pár let zestárli a zmužněli. Když nám Džon zpíval, že už „nemá ani slz“, já jich tedy měla požehnaně. Naprosto mě dojal a postaral se tím o nejsilnější moment z představení. A pak už ty slzy šly tak nějak samospádem až do konce.

Sympatický mi byl ale i ruský voják Vasja (jo, zase další Váša 😂) alias Pavel Klimenda. Mladíček, co má válkou a pobytem v armádě trochu vymytý mozek, ale v jádru je to vlastně dobrák. Když udělá něco špatného, vlastně to tak nebere a má dobré úmysly. A má navíc svůj dávný sen – chtěl se stát baleťákem… Díky tomu zde má Klimenda krásné taneční číslo a myslím, že si též trochu splnil svůj dětský sen. Jak nám kdysi prozradil v rozhovoru, toužil si zahrát Billy Elliota. Tohle byl podle mě jeho „ruský Billy“. 😊 A bylo to parádní, jen škoda že mu těch pár minut slávy trochu kazilo přílišné použití divadelní mlhy. Myslím si, že jí bylo vypuštěno na jeviště v jeden moment až moc. A bohužel jsme prostě zrovna v tu chvíli vůbec nic neviděli a spíše jsme si domýšleli, co se vlastně na jevišti odehrává 😂.

O svých problémech s tím, jak v příběhu figuruje postava Nadi, už jsem mluvila. V této roli se alternují Kristýna Leichtová a Gabriela Stejskalová. Nám se představila druhá jmenovaná, přičemž já jsem za to vlastně ráda. Gabrielu jsem doposud neznala, a tak pro mě byla milým překvapením. Energická, půvabná, zajímavá a hlavně sympatická. Díky ní Naďa přece jen působila jako skutečná osoba, ne jen jako karikatura.

Ve vesničce v muzikálu se najde víc barevných postaviček – asi nejvíc to rozjíždí trio „tet“ od konzumu v podání dam Hany Spinethové, Stanislavy Topinkové Fořtové a Venuše Zaoralové Dvořákové. Ty mě docela bavily, zejména když se proměnily v roztleskávačky 😂.

Z menších rolí pak zaujal především Pavel Režný coby Baxa. Nejprve o něm jen slyšíme, ale když se objeví, nemá zase tolik prostoru. Přesto udělá dojem a nastíní nám i svůj příběh. Dále mě zajímal Martin Holec v roli doktora Laniára, ale i Adam Rezner v roli Horáčka a Roman Krebs coby řídící Karták. Pánové hráli tak pěkně, že ve mně vyvolávali přesně ty správné pocity. Nemůžu být ale konkrétnější, abych vám neprozrazovala, jak to s nimi vlastně je.

Na jevišti se též vystřídá hojný počet dětí, z nichž bych vyzdvihla Ondřeje Tolara coby Tondu a Elen Preisingerovou coby premiantku Janouškovcovou.

Hodně prostoru má také company, co vystřídá řadu roliček a tím pádem i převleků. Z pánů zaujali především Ondřej Baumrukr či Jakub Gabriel Rajnoch a z dam jsem se nemohla vynadívat na Lucii Pragerovou.

Z amerických vojáků tedy ještě vyčníval herec, který byl načerněn, aby vypadal jako Afroameričan. Ale nejsem si jistá, kdo byl vlastně takto „maskován“. Malinko rasistické narážky zazněly, ovšem byly poplatné době, v níž se muzikál odehrává. A navíc je jen po rodičích papouškovaly malé děti, tím pádem se nad tím, podle mého, dá přivřít očko.

Už jenom proto, že se tam objevují jiné motivy, které mě rozhodně oslovily více. Samotný závěr je pak velmi silný. Kdyby záleželo jen na mně, asi bych první půlku představení trochu osekala a možná bych se ani nedržela názvu Kozí válka. Ten pro mě vystihuje právě spíš tu první část a myslím si, že muzikál těch témat přece jen nabízí o něco víc. Já jsem si především odnesla poznání, že nic není jen černé či bílé a že ani vítězné osvobození nemusí být nutně pro lidi vysvobození od všech problémů. Myslím si proto, že toto dílo rozhodně stojí za návštěvu. A i za výlet do Plzně 😊. Tak si běžte s Vaškem taky zaválčit, spasiba a goodbye!