Muzikál Líp se loučí neděli: Je třeba zůstat sama sebou

Zdroj fotografie: Facebooková stránka Muzikál Národního divadla moravskoslezského

Musím se přiznat, že o muzikálu Líp se loučí v neděli jsem toho věděla opravdu velmi málo. V podstatě pouze tolik, že existuje a že se jedná o dílo Andrewa Lloyd Webbera. Znala jsem z něj dvě písně, které mi už samy o sobě připadaly dostatečně zajímavé, abych zatoužila tento kus vidět – jednak tu titulní (v originále Tell Me on a Sunday) a dále Zujte svou tvář (Take That Look Off Your Face), i když prozatím nezasazené do kontextu představení. Teprve ve chvíli, kdy bylo toto dílo uvedeno v režii Juraje Čiernika v ostravském Divadle „12“, jsem se dozvěděla, že se jedná o muzikálové monodrama, do nějž byla v Ostravě obsazena Hana Fialová a později též Soňa Jungová.

Já se na Líp se loučí v neděli vypravila teprve v květnu roku 2023, tedy téměř rok po premiéře a rozhodla jsem se předem si již nic víc nezjišťovat a nechat se unášet průběhem představení. Už jenom samotná atmosféra Divadla „12“ (kde jsem byla prozatím podruhé) má své nezaměnitelné kouzlo a prostor jeviště a hlediště je natolik komorní, že v podstatě tvoří jeden celek. A tentokrát byla tato blízkost ještě umocněna.

Po zhasnutí světel vstupuje do sálu velmi dobře oblečená dáma v nejlepších letech a usazuje se na volné místo v první řadě. Postupně zde odkládá kabát a baret a začíná nám vyprávět svůj příběh. A hned první písní Zujte svou tvář, z níž je patrné, že její stávající vztah spěje ke konci, mě pohltila natolik, že jsem z ní zkrátka nedokázala odtrhnout oči a nechávala se unášet jejím vyprávěním.

A vlastně o vztazích tento muzikál je. Líp se loučí v neděli je příběh Angličanky (její jméno neznáme, dokonce i v programu je označená pouze jako „žena“), snažící se najít své uplatnění v New Yorku a spolu s tím také ideálního muže. Nemá však příliš štěstí a žádný vztah, ač se do něj vždy pouští naplno a po hlavě, nemá dlouhého trvání. Postupně tak spolu s ní prožíváme její okamžiky štěstí, ale také smutku a zoufalství z nevěr a rozchodů či frustrace ze vztahu se ženatým mužem.

Celé představení trvá pouze něco málo přes hodinu, a o to víc je třeba, aby všechny jeho složky byly skutečně perfektní. A troufám si říci, že přesně tak tomu tentokrát bylo. Samostatnou kapitolou je hudba Andrewa Lloyd Webbera, kde má kromě již zmíněných dvou písní i téměř každá další předpoklad pro to stát se hitem. Skvělé jsou např. i opakující se motivy – Svět půjde dál (It’s Not the End of the World if...) nebo dopisy matce do Anglie, které dokreslují koloběh vztahových událostí hlavní hrdinky. Nechybí ani živá hudba, přestože nám tentokrát hudebníci zůstali v průběhu představení „skrytí“. Výborné je také libreto Dona Blacka, za jehož českým překladem stojí Michael Prostějovský a Pavel Vrba. Vše do sebe přesně zapadá, příběh se jasně a srozumitelně posouvá a vše jako celek působí přesně tak, jak má.

Zajímavá je i minimalistická scéna Lucie Loosové, jíž dominuje obrovský kulatý panel, na němž je z jedné straně motiv cihlové zdi a z druhé strany je pak stěna zrcadlová. Při vhodném otočení a s využitím projekcí Romana Mrázka se tak velmi snadno přemístíme mezi různými lokalitami bez náročných přeměn. Zaujalo mě také „ukrytí“ potřebných rekvizit pod jeviště, odkud bylo možné si je v pravou chvíli vyzvednout otevřením padacích dveří přímo na scéně. Lucie Loosová též stojí za kostýmy, které okamžitě upoutaly moji pozornost. Nejen, že všechny modely, které naše hrdinka během večera vystřídala, jsou natolik hezké a slušivé, že bych prakticky žádným z nich nepohrdla😊, ale především krásně odrážejí životní změny, jakými postava v ději prochází – s novým partnerem a novým stylem života je vždy spojena také výměna šatníku.

A jako zlatý hřeb na závěr si nechávám obsazení. Soňu Jungovou, jíž tento večer patřil, jsem zatím neměla příliš příležitostí na divadle vidět. O to radši jsem, že jsem si ji v tomto představení nenechala ujít. Právě zde mě dokázala naprosto ohromit svojí nezdolností, energií, vnitřní silou a schopností se vždycky znovu a znovu postavit na nohy. Zároveň mě ale zvládla i dojmout a rozplakat, když prožívala své okamžiky smutku a zoufalství. Bylo úžasné, jak se s každým partnerem a životní změnou dokázala úplně proměnit a přizpůsobit. Věřila jsem jí úplně vše. Skutečně mimořádný zážitek, nejen po herecké, ale také po pěvecké stránce.

V rámci obsazení musím ale ještě zmínit Jakuba Žídka, který se ujal role všech partnerů, kteří životem zmíněné ženy procházejí. Jeho postava prakticky nehraje, nemluví či nezpívá (až na krátký okamžik v závěru) a působí vlastně velmi pasivně. Zkrátka na jevišti pouze „je“. Dává tak prostor své herecké partnerce vyniknout a ráz monodramatu zůstává zachován.😊 Zajímavý nápad byla i scéna s hádkou, kde žena hovoří a muž odpovídá hrou na klavír. Navíc toto „rozložení rolí“ dle mého tak trochu podtrhovalo i to, jak na mě celý příběh působil – že skutečná aktivita, zájem a snaha, byla bohužel vždy pouze jednostranná, a každý takový vztah byl tudíž již od začátku předurčen k neúspěchu.

A přesně o tom všem Líp se loučí v neděli je – o vztazích, v nichž musíme zůstat sami sebou, a také o touze po šťastné lásce. Osobně si myslím, že toto dílo osloví spíše ženské publikum – ukazuje nám život obyčejné ženy, prožívající obyčejné vztahy bez romantických příkras a takovým způsobem, že se v jejím příběhu nepochybně každá z nás alespoň trochu najde. 😊