Muzikál Matilda: Dítě – zázrak, nebo červ?

Matilda je muzikál o dětech, s dětmi a pro děti (podle toho vypadají i programy plné vystřihovánek, křížovek a dalších her)…, ale i pro dospělé. Každopádně než si převezmu dnes slovo já, chtěla bych dát prostor té cizí holčičce, která seděla během představení vedle mě. Nevím, jestli byla v divadle úplně poprvé, ale působilo to tak. Doufám, že nebyla naposledy a že ji to chytilo stejně tak, jako kdysi mě. Nejprve obdivovala scénu a pak se nedočkavě ptala, kdy už to začne. „Za minutku? Ale to říkáš pořád!“ vyčítala mamince. Rozčilovala se, že je v sále hluk, takže přece nic neuslyší. Ale když se jí následně dostalo ujištění, že až představení začne, bude zákaz mluvení, který bude platit i pro ni, byl to taky šok. Mám dojem, že rovnou přiznala, že takovou dobu mlčet nedokáže 😂.

No, opravdu nedokázala, komentovala celé představení, doptávala se na různé věci, ale ačkoliv obvykle nebývám takovýmto setkáním v divadle příliš nakloněná, tentokrát mi to vlastně moc hezky dokreslilo celkový zážitek. Možná nejsem zas až takový cynik,… nebo se to zkrátka jen všechno dobře sešlo. Holčička měla krásné bílé šatičky se zlatými ozdůbkami. Vypadala jako princezna, ale když se Wormwoodovi začali poprvé ohánět tím, že vědomosti jsou pitomost a důležitější je pro ženu vzhled než rozum, už jsem od holčičky slyšela jasné a důrazné: „Ne!“ Stejně tak po přestávce nesouhlasila ani s výstupem pana Wormwooda a byla připravená knížky a knihomoly hájit, jen kdyby jí k tomu někdo vyzval. Bylo naprosto jasné, že fandí Matildě, paní učitelce Honeyové a rozhodně nemá ani špetku pochopení pro ředitelku Trunchbullovou. Když o ní jeden chlapec v představení řekl, že je „magor“, měla jsem chuť s ním souhlasit. A vedle mě se také ozvalo: „Ano, přesně tak!“ A kolikrát se moje divadelní sousedka zvonivě smála… Jak pěkně tleskala a jak si užívala děkovačku. Myslím si, že lepší recenzi už herci dostat nemůžou, než tohle čisté dětské nadšení a zapojení do hry.

Nemyslete si, já jsem ten děj také prožívala, ale to už je přece jen trochu jiné. Už jenom proto, že já jsem se s Matildou také poprvé setkala již v dětství. Tehdy ale ne s muzikálem, ale s filmovou verzí z roku 1996, kde si titulní roli zahrála Mara Wilson. Trunchbullovou pak geniálně odporným způsobem ztvárnila Pam Ferris, jinak také stejně ohavná teta Marge v třetím díle Harryho Pottera. Moje maminka filmovou Matildu (ostatně i toho Harryho) třeba z duše nenávidí, já ji naopak zbožňuji. A vlastně z mnoha důvodů. I když tedy já mám rozhodně o parník lepší rodiče než Matilda, stejně jsem s ní vždycky sympatizovala. Asi i kvůli tomu, že ráda čtu. Vždycky mě hrozně bolelo, jak jí všichni ubližují, vždycky jsem s ní trpěla, když jí fotřík rozškubal knížky. Pokaždé jsem jí fandila, když objevila své magické schopnosti. Taky by se mi šikly, mimochodem 😂. Ano, prostě jsem to celé brala děsně vážně a nepustilo mě to. 😊

Posléze jsem Matildu i četla, ale k tomu podívat se na novou filmovou verzi s Emmou Thompson, jsem se ještě nedokopala. Ovšem muzikál jsem vidět chtěla, a to i přesto, že jsem se obávala, že nebude mým šálkem čaje. Snažila jsem se nesrovnávat nesrovnatelné a brát obě díla samostatně, ale znáte to – dařilo se mi to jen z části. Co se týče příběhu, je to v podstatě jeden a ten samý, ale v každé verzi je něco jiného zdůrazněno. Více prostoru dostávají různé situace a kromě toho i vyznění postav či některé drobnosti o jejich minulosti jsou pozměněné. Stejně tak titulní hrdinka na mě působila v muzikálu odlišně než ve filmu – ano, jasně že i vzhledem, ale to teď nemám na mysli. Připadalo mi, že zde má trochu jinou motivaci a jiné smýšlení o světě. Jedno mají ale ty holky přece jen společné – sílu osobnosti. A tak jim nakonec fandím oběma.

Musím říct, že jsem se během představení hodně nasmála. Na druhou stranu se našly i momenty, které mě dojaly až k slzám. Dokázala bych si představit, že bych to vše mohla prožívat i víc a více do hloubky, ale i tak jsem spokojená a Matilda rozhodně stála za návštěvu. Klidně bych si ještě dokázala představit jedno repete, už jen proto, že mi muzikál především v druhé polovině už připadal docela zdlouhavý a zajímalo by mě, zda by to tak bylo i podruhé, nebo jestli jsem to v duchu „hnala“ jen proto, že jsem si chtěla být jistá, že konec bude na stejné vlně jako ve filmu či knížce. Nebudu prozrazovat, jak to nakonec dopadlo, jen tedy podotknu, že napětí z dramatické situace v závěru střídá skoro až sentimentální a něžná chvilka.

Řekla bych také, že muzikáloví Wormwoodovi mi byli celkově sympatičtější než jejich filmové protějšky, možná proto, že jsem snáz chápala jejich motivace. Pomohl k tomu i úvod muzikálu, kdy je první číslo věnováno něčemu, co jsem si pro sebe nazvala „kult dítěte“. Je samozřejmě na místě, že když už se člověk vydá na rodičovskou cestu, měl by to dělat s láskou a své dítě těmito krásnými city zahrnout. Jenže může se bohužel stát, a vlastně se to tak i v reálném světě občas přihodí, že potomek přijde v nesprávný čas, nebo zkrátka není tak moc chtěný, aby byl vnímán jako malý zázrak. A můžu se vlastně na Wormwoodovy za to zlobit, když sama děti nemám? Těžko říct… Můžu jim vyčítat jejich hloupost a nabubřelost, možná i na nějaké to zanedbání péče bychom tam našli.

Úplní záporáci to ale vyloženě nejsou, v tomto směru je hravě zastíní ředitelka Trunchbullová, která představuje druhý protipól ke kultu dítěte – děti podle ní nejsou zázrak, ale banda červů. A podle toho s nimi zachází. Nad tím už se tedy očko přivřít skutečně nedá, tato „dáma“ by měla okamžitě dostat soudně nařízený zákaz přiblížení se k jakémukoliv dítěti. A vůbec, ani k dospělým se nechová moc pěkně. Kdyby se podařil pohádkový crossover, poslala bych na tuhle ježibábu nejlépe Jeníčka s Mařenkou. Ti už by si ji namazali na chleba 😂. Ale zkrátka a dobře – tento motiv kontrastu dvou pohledů na děti a výchovu mě velmi zaujal. Opět jsem tak mohla známý příběh prozkoumat z nového úhlu.

Nudit se rozhodně nebude ani ten, pro koho to bude první setkání s Matildou vůbec. Především po vizuální stránce muzikál hodnotím jako úžasný zážitek. Kostýmy Elišky Ondráčkové Lupačové jsou přesně podle mých představ a leckdy i lepší – například modely paní Wormwoodové nemají chybu. Případně eskamotérovi a jeho akrobatce to také neuvěřitelně sluší.

Nejvíc magii představení dodává ale dle mého názoru scéna Petra Hlouška, jako vystřižená z nějaké pohádky. Nejvýraznější je prostředí knihovny a díky tomu to na mě chvílemi působilo tak, jako by nám vše Matilda sama vyprávěla, stejně tak, jako svými příběhy krátila chvíle paní knihovnici. A jako knihomola mě prostě fascinoval už ten pohled na tolik knih, i když to bylo „jen jako“. Vyzdvihnout bych ještě chtěla okénka s typickými barevnými vitrážemi, co nás okamžitě přenesou do Británie a do budov s viktoriánskými prvky. Navíc byla všechna ta okna nějakým způsobem nakřivo, zkrátka znázorněná tak, jak by je mohlo vidět samo dítě.

V jedné scéně pak byly použity i houpačky – hercům jsem je tedy nezáviděla, protože bych se bála, že slítnu. Ale pozorovat je, jak se houpají, bylo pro mě z nějakého důvodu nesmírně uklidňující 😊. Hodně času pak trávíme též ve škole – stačí pár lavic a tabule a jaká to udělá kouzla.

Když už je řeč o těch kouzlech, náročné jistě bylo připravit i všechny triky – už dopředu jsem vlastně nejvíc byla zvědavá, jak si v divadle poradí s různými tresty ředitelky Trunchbullové v čele s chytáním za copánky či pořádáním čokoládového dortu. Obojí bylo vyřešeno přímo mistrovsky a působilo to vyloženě pohádkovým dojmem. Zaujal mě též způsob, jakým jsme se poprvé seznámili s tím, jak to chodí ve škole, do níž Matilda nastoupí. Větší žáci tam trochu straší nové „bažanty“, přičemž je dělí brána, na níž se postupně rozsvěcují různá písmena. A veškerá písmenka jsou navíc důležitá v textu jednoho z hudebních čísel – zohlednit to vše tak musel při tvorbě překladu i Petr Gazdík, jenž se ujal i režie představení. Nevybavuji si ani jeden moment, kdy bych si řekla, že mi tam nějaké slůvko nesedí. Naopak, přijala jsem vše naprosto samozřejmě, a to i v případě, kdy jsem si náhodou pamatovala, co tam zazní v originále.

Ten sice perfektně naposlouchaný nemám, ale několikrát jsem mu zkoušela dát šanci. Jenže mě odradil asi fakt, že hodně skladeb zazní z dětských úst. Na to si zkrátka při běžném poslechu úplně nepotrpím, ale i když ani po zhlédnutí muzikálu nemám potřebu se k písním vracet, musím říct, že podle mě do děje zapadly naprosto přesně a bez váhání. Myslím si, že asi nejznámější je úvodní číslo Miracle, ovšem mě asi více zaujaly skladby rockovějšího rázu a především píseň, co dokreslovala scénu dětského školního „odboje“ – Revolting Children. To byl pořádný nářez! 💖 Nechybí ani pomalejší a něžnější melodie, například sólo paní učitelky Honeyové je velmi dojemné. A z humorných bych zase vypíchla taneční číslo paní Wormwoodové a jejího fešného tanečníka. Bavila jsem se a zároveň to byla melodie, která by mě dokázala také roztančit.

Především si ale myslím, že Městské divadlo Brno Matildu vhodně obsadilo. Nenašla jsem v obsazení žádný slabý článek, všichni byli perfektní, včetně company a především dětských herců, což není vždy samozřejmostí. Režisér Petr Gazdík si dokázal perfektně sestavit tým a secvičit ho tak, že šlapal líp než švýcarské hodinky. Mladé talenty si navíc divadlo „zpracovalo“ už dopředu v rámci přípravky, kde se jim v různých lekcích zpěvu, tance i herectví od ledna do května dvakrát týdně věnovali lektoři z řad MdB – Petra Šimberová, Eva Helbichová, Hana Kratochvílová, Lenka Bartolšicová, Kristýna Daňhelová, Svetlana Janotová, Milan Němec, Ivana Vaňková, Alena Antalová, Jan Brožek, Karel Škarka a Jana Suchomelová. Díky tomu si v podstatě dětské herce dokonale vypiplali a dobře udělali 😊.

Ale teď už jmenovitě… Nelze začít kýmkoliv jiným – titulní postavu ztvárnila Anna Bergerová. Jelikož už ji při dřívější návštěvě viděli Stateční (Little Lotte, George, Eric a Annie) a byli z ní nadšení, doufala jsem, že bych ji mohla vidět také. Povedlo se. Skutečně talentovaná mladá slečna, ať již co se týče hraní, zpěvu či tance. Její Matilda je energická a živá, zkrátka malý živel. A taky tak trochu „grázlík“, k čemuž ji donutil svět. Právě to je mimochodem jeden z rozdílů oproti filmu, kde na mě Matilda působila více jako zakřiknuté dítě, tichý a klidný knihomol, tedy dokud ji nenaštvete 😁. Pokud někoho chtěla potrestat, nepůsobilo to jako osobní pomsta, ale zkrátka jako boží mlýny, jejichž zásah musela holt trochu popohnat. To vše ale souvisí spíše se scénářem a režií muzikálové Matildy. Ostatně v muzikálu kromě čtení Matilda miluje i vyprávění příběhů  – a tím mě spolehlivě a definitivně dostala na svou stranu. Hned jsem v ní viděla budoucí spisovatelku 😊.

Velmi jsem fandila také paní učitelce Jenny Honeyové v podání Dagmar Křížové. Pořád jsem ji měla trochu zafixovanou jako divokou Kit v Pretty Woman, ale zároveň jsem tušila, že bude skvělá. A byla 😊. Jemná, něžná, citlivá Jenny, milující a laskavá paní učitelka, kterou si okamžitě zamilujete. Ale navíc i trochu ustrašená a stydlivá, což je vzhledem k tomu, jaký život doposud vedla, vlastně pochopitelné. Když se odhodlávala klepat na dveře, úplně jsem se v tom viděla. Myslím, že jí v tu chvíli celé hlediště drželo palce.

Všichni jsme asi také jako jeden muž nenáviděli ředitelku Trunchbullovou, kterou ztvárnil Jiří Mach. Nejvíc se mi asi líbilo, jakým způsobem bylo připraveno naše první setkání s ní. První slova i gesta působila vyloženě žensky, skutečně jako bychom v kabinetě vyrušili nějakou učitelskou matronu. Pak se na nás otočila a počkala si na reakce plné překvapení a smíchu, když všem došlo, že je ztvárněná mužem. Chvílemi jsem si říkala, že působí velmi komicky a že tedy asi muzikál trochu ubral na strašidelnosti, ale ono to vše teprve mělo přijít. Trunchbullová své řádění pečlivě stupňuje a pokud vás na kolena nedostane monolog plný výhrůžek a urážení, tak jistě nechcete, aby vás čapla „za flígr“ či nedejbože za copánky.

O poznání komičtější než v jiných verzích mi připadali muzikáloví rodiče Matildy. I když se většinu času chovali jako hovada (ne, nemám na to slušnější výraz), vlastně jsem je svým způsobem začala i trochu chápat, jak už jsem možná naznačila. Především mě bavila Svetlana Janotová coby paní Wormwoodová, taková chemlonová Barbie s odrostlými kořínky 😁. Každý by vypadal strašně, ale ona byla i přes tu „ošklivost“ stále krásná.

Už ten úvod, kdy se dozvídáme, jak se tato dáma dozvěděla o svém těhotenství, nemá chybu. Líbilo se mi, že vlastně měla svůj sen a jen se snažila si za ním jít – nekašlala na Matildu jen tak z plezíru, ale zkrátka proto, že měla priority jinde. Její vášní je tanec, a tak je neustále v pohybu. Svetlana předvádí úžasné kreace, je vtipná a prýští z ní energie, která mi chvílemi připomínala i Adélu Gondíkovou. Už jsem jenom čekala, kdy místo samby začne hrát „Novamba“ 😂.

Pana Wormwooda, co v kýčovém kostkovaném obleku a klobouku vypadal trochu jako Felix Holzmann, ztvárnil Jiří Ressler. Také se uvede naprosto geniálně, když není spokojen s tím, co se jemu a jeho ženě narodilo. Pyšný je zkrátka jen na syna Michaela, kterého mimochodem Adam Gazdík skvěle vykreslil jako tuponě obecného. Jiří Ressler především v čísle hned po pauze ukázal, že je velký showman. Zahrál vše tak přesvědčivě, že jsem byla v pokušení mu něco hodit na hlavu, když tak nehezky mluvil o knížkách a čtení. Mimochodem, pokud nechcete, aby si vás v tomto čísle vzal na paškál, možná se radši nehlašte, až se bude diváků ptát, zda někdy něco přečetli 😂.

V samém závěru mě ale jeho výkon přesvědčil o tom, že to není záporák a že má Matildu svým způsobem i rád, jen to nedává najevo zrovna šťastnými způsoby. To se mi moc líbilo.

Oproti filmu v muzikálu vystupují i dvě postavy, zdánlivě s hlavním dějem nesouvisející. Eskamotér a akrobatka se nám představí díky příběhu, který vypráví Matilda knihovnici. Jejich osud je velmi napínavý a navíc je nám postupně odkrýváno, o koho se ve skutečnosti jedná. Nádherně tuto dvojici ztvárnili Aleš Slanina a Petra Šimberová a možná se už opakuji, ale připadalo mi, že zkrátka vystoupili z nějaké pohádkové knížky přímo k nám. Ona byla nádherná, on většinu času vážný a důstojný. Jako obvykle jsem měla problém Aleše Slaninu poznat. Že je to on, mi došlo, až když v rámci jednoho čísla vykoukla jeho tvář za oponkou v přední části jeviště. Právě Aleš coby eskamotér a jeho interakce s Matildou, mě nejvíce chytla za srdce a rozplakala mě tak, že na to zase nějaký ten pátek nezapomenu. Děkuji 💖.

Z menších rolí světa dospělých jmenuji ještě Johanu Gazdíkovou coby paní knihovnici Phelpsovou. Krásně visela Matildě na rtech a prožívala její příběhy. Ač dospělá, vždy se těšila na vyprávění jako malé dítě. Lékaře a ruského mafiána Sergeje ztvárnil zase Ondřej Studénka. Můžu říct, že mě moc bavil a udělal na mě rozhodně větší dojem než v Jane Eyrové. Tady měl zkrátka možnost si s tím trochu pohrát 😊. Drobnou zmínku pak musím věnovat i Michalu Matěji, který byl jako afektovaný a přesaunovaný tanečník Rudolpho přesný. Navíc mě bavil už samotný fakt, že je to „Ital“ (už to jméno je paskvil mezi italštinou a angličtinou), co neumí italsky 😁. A to mi připomíná, že jsem zapomněla Dagmar Křížovou pochválit za její italštinu, tak tedy: Grazie, ben fatto!

Jedničku s hvězdičkou zaslouží všichni dětští herci, z nichž mě hodně bavil Petr Horký coby Bruce. Vtipné momenty měl i Tobiáš Latzka jako Nigel a Kateřina Veselá v roli Matildiny kamarádky Amandy byla rozkošná. Především ve scénách, kdy se nám přišla pochlubit s tím, jak zamíchá dějem. Stali jsme se hned jejími spiklenci a ona pak na nás ještě kolikrát pomrkávala 😁.

Pokud tedy máte chuť vrátit se do dětství, Matilda vás jistě ráda vezme do party. Já jsem moc ráda, že jsem ji v Brně navštívila. A možná že ještě jednou zaskočím, přece jen u některých rolí by mě zajímaly ještě i alternace – například Lukáš Janota jako pan Wormwood či především Milan Němec coby „pan ředitelka“ (výraz mladých diváků, který jsem v divadle odposlechla) Trunchbullová. Myslím si, že ten mě bude moc bavit. Tak zatím ahoj, Matildo!

P.S. Buďme všichni trochu grázlíci!😊