Show Hedwig a její Angry Inch: O hledání a nalézání

S návštěvou muzikálu Hedwig a její Angry Inch jsem si dávala načas, aniž bych věděla proč. Po těch dlouhých letech, kdy se muzikály staly součástí mého trávení volného času, již trochu polevuji a mnohdy si říkám, že přece „nemusím vidět všechno, co se hraje“. Dnes si již vybírám, co a kdy uvidím, a někdy to dopadne tak, že o mé návštěvě rozhodne spíš náhoda a shoda okolností, než abych šla cíleně a s hlubokým zájmem.

U Hedwig a její Angry Inch jsem si tedy nejdřív počkala na ohlasy mých kamarádů (pohled Džejňulky si můžete připomenout zde) a zvítězila ve mně zvědavost. Dnes jsem ráda, že jsem představení viděla, v mnoha ohledech mě překvapilo víc, než bych čekala.

Přiznám se, že během celého představení (trvá přibližně 90 minut bez přestávky) jsem přemýšlela, zda bych jej nazvala muzikálem. Sešlo se v něm totiž několik žánrů dohromady: one man show, stand-up comedy, nablýskaný rockový koncert s prvky travesti exhibice… Je to ještě muzikál? Podle mého je to spíš sic hudební, avšak alternativní divadlo, jelikož těch definic tohoto představení bych našla hned několik. Tak nebo tak, Hedwig bourá bariéry, přináší do světa divadla nový vítr, otevírá oči, baví i šokuje zároveň. Chvíli ji milujete, abyste ji během pár vteřin nenáviděli, pak přijde vlna obdivu, lítosti, pochopení a opět dalšího odporu. Sami nevíte, zda vás ta lidská bytost baví, anebo si spíš přejete ji nikdy nepotkat. Hromádka přehnaného sebevědomí i neštěstí. Taková je Hedwig – ani žena, ani muž, ani přítel, ani cizí bytost. Osobnost, která vás vtáhne a nepustí, a přitahuje proti vaší vůli. Celých 90 minut nevíte, na čem jste, chvílemi máte nutkání zdrhnout ze sálu, ale pořád vás neznámá síla nutí dívat se jí do očí a snažit se ji pochopit.

Tato show má původ u dvou autorů: Johna Camerona Mitchella (texty) a Stephena Traska (hudba). Hudba velmi dobře zapadá do konceptu show, je rocková ve všech možných podobách kvalitního rocku – od něžných citlivých balad až po trash metal, kdy vám můžou prasknout bubínky. Nic však neumocní sílu příběhu jako právě takovýto nářez.

Přitom je příběh docela jednoduchý – mladý kluk jménem Hanzel kvůli své lásce (a taky kvůli tomu, aby opustil socialistický Berlín a dostal se do vysněné Ameriky) podstoupí operaci na změnu pohlaví, která se však nezdaří, a tak Hanzel zůstává na půl cestě mezi mužem a ženou. Hledá pak nejen svou pravou identitu, ale také své místo na slunci, štěstí, kterého se mu nedostává, a tak svou největší bolest přebíjí arogancí, zlobou, výstředností, povýšeností a humorem, který je spíš palčivý a trpký než veselý. Roman Tomeš, který se této postavy zhostil s neskutečnou pílí a odvahou, si s ní pohrával jako kočka s myší. Hedwig v jeho podání byla nadmíru exhibicionistická a odhalená do morku kostí, vtipná jen navenek, v hloubi naopak zdrcená, nešťastná. Zlomená duše, která lidem nevěří, možná se jich i bojí, a proto dává tak egoisticky najevo svou nadřazenost. Málo pokory, naopak nechutná sebestřednost.

Pro mnoho lidí je toto téma pořád tabu, jelikož neumějí skutečnost, že i tací lidé žijí mezi námi, přijmout, ale berou to jako výstřednost. Roman má můj obdiv, že do toho šel. Bála jsem se, že bude přehrávat anebo že to pojme jako čistou exhibici, ale nestalo se. Hedwig není vlastně žena, ale v podstatě pořád chlap s touhou být ženou, což bylo znát z každého jeho pohybu. Rozhodně to nebyla jednoduchá herecká poloha, dokonce si myslím, že veškerá gesta jsou mu v civilním životě cizí a nepřirozená, avšak „převtělení“ do úplně jiné identity předváděl s lehkostí a „jen tak mimochodem“. S Hedwig se dokázal sžít, ale zároveň byl určitě v hloubi duše rád, že nežije její život.

Podobně na tom je určitě i Elis Ochmanová, jež naopak hrála muže – manžela Hedwig, chorvatského žida jménem Yitzhak, což je další zajímavě napsaná figura. Yitzhak je pouze figurka v rukou Hedwig, která si na něm vybíjí komplexy a sebestředně ho uráží. Je pouze ve stínu nejen Hedwig, ale i celého představení, když však dostane prostor (zejména pěvecký), pak září a je radost si jeho písně poslechnout. O Eliščině hlasu je zbytečné psát, zpívá jako bohyně, a sedí ji i drsná rocková poloha. Romanův hlas ale samozřejmě nijak nezaostával – on ženu pouze hrál, ale v písních jsme slyšeli i pod nánosem líčidel stoprocentního chlapa. Sílu těm písním ale nedaly jen oba hlasy, ale také texty (překlad Petr Soukup), které chytly za srdce a zněly jako intimní vyznání zlomených duší.

Pochvalu si samozřejmě zaslouží režisér Pavel Košatka, dále Laco Hudec Šubrt a jeho firma vecizveci.cz, která se podílela na návrhu a výrobě kostýmů, a také kapela ve složení Jiří Vidasov, Daniel Heřman, Denis Sova a Dalibor Pelc, která byla po celou dobu na jevišti.

Hedwig a její Angry Inch rozhodně není pro masy diváků (i když v Americe vyprodává velké haly), na přijetí takového kontroverzního tématu není malý český rybníček ještě zcela připraven. Bez větru se však ani lístek nepohne. Toto představení je intimní i otevřené zároveň, diváka může zbavit předsudků a povrchnosti a poodhalit nitro člověka, s nímž si osud ošklivě zahrál.