Činohra Velký Gatsby: Rychlá jízda lidskou zkažeností

Velký Gatsby

Nebylo by to poprvé, co bych vám tu přiznala, že teprve díky divadlu jsem poznala nějaký příběh, který už všichni ostatní přede mnou dávno znali, třeba v podobě literární předlohy či filmu. Dnes je to trochu jinak, protože u představení, kterého se tento článek týká, jsem znala obojí – kdysi jsem četla knížku z pera Francise Scotta Fitzgeralda a též jsem viděla filmové zpracování s Leonardem DiCapriem. Ano, pozvedněme spolu dnes také tu jeho pověstnou sklenku se šampaňským, dorazil k nám sám Velký Gatsby. A teď už jen k tomu šokujícímu přiznání – vlastně jsem jeho příběh nikdy tak úplně nepochopila a rozhodně jsem ho nedokázala ocenit. Přesto mě lákala představa udělat si výlet do Brna (mimochodem v rámci listopadového „divadelního trojboje“ Brno – Velký Gatsby, Ostrava – Oliver! a Kolín – Pekařova žena) na činoherní scéně místního Městského divadla dát Gatsbymu další šanci… v podstatě poslední. Říkala jsem si, že jestli mě neosloví ani tato podoba, zkrátka si nejsme souzeni.

Když už říkám souzeni… vždycky jsem měla za to, že je Velký Gatsby vlastně jen další romantickou tragédií, kdy mají hlavní postavy, co si souzené jistě jsou, zkrátka velkou smůlu a osud jim nepřeje. Přece jen v ději se skutečně většinu času zabýváme Gatsbym a jeho osudovou dívkou – Daisy. Popravdě mě ale láska těch dvou nijak nepřesvědčila a nenašla jsem důvod jim nějak zvlášť fandit. Teprve dramatizace Simona Levyho a v překladu a režii Petra Gazdíka mi osvětlila, o co tu ve skutečnosti kráčí. Jedná se spíše o sondu do lidské společnosti, a to včetně jejích největších hříchů. Povýšenectví, pokrytectví, neupřímnost, nevěra, netečnost… a jistě by se toho našlo mnohem víc.

Teprve díky divadelní verzi jsem též poprvé docenila, co je Gatsby vlastně zač a pochopila jsem, proč má vlastně ten přívlastek „Velký“. Doposud jsem žila v domnění, že se to vztahuje k jeho majetku a extravagantnímu stylu života. Pořádal velké mejdany, a proto byl velký, nebo chcete-li velkolepý. Podobně jako Brumbál v Harry Potterovi má zkrátka neoddiskutovatelný „styl!“ 😂

Teď už ale chápu, že on byl velký především po duševní stránce. Měl velké srdce, byl ochoten mnohé odpouštět a pro lásku by se obětoval. Nebyl dokonalý, to jistě ne, nasekal na své cestě životem spoustu chyb. Ale, ruku na srdce, kdo ne? Když se v  závěru setkáváme s jeho tatínkem, už dle mého není pochyb. Jakmile zbohatl, rodiče zaopatřil. Jen škoda že s nimi netrávil víc času, aby poznal, jak to doopravdy vypadá, když někdo někoho miluje bezpodmínečně a nesobecky. A co bylo Gatsbyho největší chybou? Ehm, Daisy 😂. Ale abych to neházela jen na ni, tak i určitá míra naivity. Jak se říká – láska je slepá. Takto mi Gatsbyho představil Lukáš Janota. Typově podle mě naprosto skvěle zvolený, pravý gentleman a elegán, zároveň v sobě má i jiskřičku tajemna a nebezpečí. Celý jeho osud s ním rozkrýváte postupně, jako byste loupali cibuli – jedna slupka dole a hele, pod ní je další vrstva. (Ano, myslím teď na Shreka a Oslíka 😂)

O to bolestnější je samotné vyvrcholení příběhu, kdy se toho možná o Gatsbym dozvídáme nejvíce, už tak nějak bez něj. Přitom je Lukáš pořád přítomen, což je mrazivá připomínka toho, co se vlastně stalo. Nikdo už si ho ale nevšímá, všichni jej přehlíží, stejně jako všechno ostatní, co jim nehraje do karet.

Úlohy Daisy se zhostila Kristýna Daňhelová a opět myslím, že lépe už vybrat nešlo. Tady nutno dodat, že kdekoliv, kde jsem Kristýnu předtím viděla, jsem si ji okamžitě zamilovala. V případě Velkého Gatsbyho jsem byla dlouho na vážkách. Jako by to ani Kristýna nebyla, ale místo ní tam nastrčili nějakou její dvojnici v naprosto uchvacující róbě. Vypadala jako princezna, křehká byla jako víla, vždyť na pohled to byla čirá dokonalost, tak proč jsem se od samého začátku nemohla zbavit dojmu, že je tu něco špatně? Daisy mi nebyla sympatická, mluvila hodně vysokým tónem, smála se v nevhodných chvílích a působila na mě jako hysterka v té nejhorší formě. Zaměřovala se na vše negativní, ale pokud se dělo zrovna něco hezkého, necítili jste z ní, že by překypovala štěstím a zářila jako slunce. Ne, v těchto momentech byla chladná. Teprve ke konci mi došlo, čím to je. Daisy je chladná. Někdy až mrazivě. Je to sobecká osoba, která přesně vystihuje to známé rčení, že ženy neví, co chtějí, ale nedají pokoj, dokud to nedostanou. Daisy si možná nevybrala nejlepší cestu životem, po boku nejlepšího muže na světě (ne, to fakt ne 😂), ale rozhodně se nedá říct, že by byla obětí. Naopak, leckdy se objevily situace, v nichž byla jasným viníkem ona. Odmítala za to ale převzít odpovědnost a zavírala před tím oči. Možná jsme ji chvílemi vnímali očima Gatsbyho, ale bylo jasné, že si ji idealizoval. Ostatně, i jemu občas docházelo, že skutečná Daisy není a ani nemůže být stejná jako ta, o které dlouhé roky jen snil.

Na to, že realita nikdy nemůže být tak růžová jako fantazie, nás upozorňuje i vypravěč celého příběhu, Nick Carraway, kterého si zahrál Jan Brožek. Nick je veterán, tudíž má hůlku a kulhá. Jinak je ale jasné, že i přes drobný handicap zůstává hrdým a statečným mužem. Říkala jsem si, na kolik asi do tohoto muže spisovatel vtiskl sám sebe a svůj pohled na svět, ale každopádně je Nick částečně protipól Daisy a jejího muže. Takové jejich svědomí. Na výkonu Jana Brožka oceňuji především práci s tělem, ale samozřejmě i se slovem. Postupně dostává víc a víc prostoru a rozhodně si dokáže udržet naši pozornost. Dělá z Nicka člověka, kterého byste rádi uvítali doma a navázali s ním přátelství.  Jen mě rušilo, což ale nevyčítám jemu, ale spíše režisérské vizi, že některé pasáže Nickova textu zněly ze záznamu. Asi to bylo proto, abychom chápali rozdělení Nicka coby postavy v ději a vypravěče, co už na dění jen vzpomíná, ale bohužel pro mě to některým sdělením naprosto sebralo potřebnou atmosféru.

Manželem Daisy, jehož jsem tu trochu nakousla, je Tom Buchanan v podání Dušana Vitázka. Dlouho jsem váhala, co si o tomto muži myslet. Možná moc pije, možná bere ženy jen jako kusy hadru… Udržuje poměr s obyčejnou, ale vášnivou Myrtle, zároveň ale nechce opustit svou právoplatnou ženu Daisy. K té se chová hrozně, ale popravdě? Ona k němu také. Teprve, když jim teče do bot, je vidět, že mají mezi sebou poměrně silné pouto, i když to občas působí spíš tak, že by se nejraději navzájem povraždili. Ale tak už to asi v manželství občas chodí.

Postava Jordan Bakerové, kterou ztvárnila Diana Velčická, je pro mě zatím pořád tak trochu záhadou. Myslím, že i ji jsme hodně sledovali očima muže, který se do ní zamiloval. Nejprve působí jako femme fatale, krásná, smyslná, inteligentní, vtipná, no… neberte to. Teprve později odhalujeme, že i ona má své kostlivce ve skříni. I když upřímně, na Nickově místě bych ji asi zas tak přísně nesoudila. Už jen proto, že Diana je skutečně nádherná žena. Kdykoliv byla na scéně, nemohla jsem z ní spustit oči. Modely z doby 20. let minulého století (a to především ty, které jí odhalovaly záda) jí sedly jako ulité.

Ano, přiznávám, tomuto představení v mých očích vládly dámy. Dalším zjevením pro mě byla Myrtle alias Zuzana Holbeinová. Živel, nezkrotná energie, tady jsem se opravdu nedivila, že se do ní zbláznili hned dva muži, každý jiný.  Jedním je samozřejmě její manžel George. Takový jednodušší, obyčejný chlapík, ale na druhou stranu moc hodný, ovšem asi dost naivní. Případně jen přehlížel, co bylo každému jinému jasné. Skvěle ho ztvárnil Ondřej Studénka. Jeho zoufalství, co ho nakonec dohnalo k hroznému činu, bylo naprosto mrazivě uvěřitelné.

Omlouvám se, že víc postav zmiňovat nebudu, i když jich samozřejmě na jevišti víc bylo. Právě těchto pár figur pro mě bylo stěžejních. Díky nim se mi otevřel zcela nový svět. Samozřejmě tomu přispěla i výprava, v případě Gatsbyho naprosto kouzelná. Kostýmy jsem už u dam dost nastínila, ani na pány ale Eliška Ondráčková Lupačová nezapomněla. Bílý oblek je odvážnou volbou, co nemusí slušet každému, ale Lukáš Janota v něm vypadal jako král každé párty. Celkově pak každý úbor skvěle naznačoval, kdo patří do jaké společenské vrstvy. A v případě George odhalily jasně i povolání 😊.

O scénu a projekce se opět postaral Petr Hloušek. Dřevěná konstrukce, ale kolik udělá parády. Rázem jste v honosném domě, po otočení a dodání pár křesílek zase v hotelovém pokoji. Navíc po nich herci mohli i dramaticky scházet, případně po nich stoupat výš. Také mě zaujalo využití jakési mírně vyvýšené plošiny. Ta posloužila i jako auto, když bylo potřeba. Je škoda, že automobily se na jevišti neobjeví, vzhledem k tomu, jak stěžejní jsou pro děj, ale je pravda, že účinkující o nich mluvili natolik sugestivně (a především o barvě jednoho z nich), že jsem je téměř viděla před očima.

Ačkoliv se nejedná o muzikál, hudba přece jen příběh doplňuje. Přiznám se, že jsem jí příliš nevěnovala pozornost a vlastně jsem ani na okamžik nezpochybňovala, že je to dobová hudba na dokreslení atmosféry. Ale chyba lávky, v programu se lze dočíst, že o hudbu se postaral sám představitel titulní role, Lukáš Janota. Páni, to tedy musím zatleskat! 😊 

Velký Gatsby proto do muzikálu vlastně neměl daleko, stačilo by přidat pár čistě hudebních čísel a bylo by. Obsazení na to tento titul rozhodně má! 😊  Na druhou stranu i takto se jednalo o velmi silný zážitek. Přiznám se, že první polovina pro mě měla pomalejší rozjezd a vlastně celá romantická linka Daisy a Gatsbyho se v mých očích dost táhla, aniž by někam směřovala. Panečku, ale v druhé půlce se všechno rozjelo rychlostí 300 km/h. To byla jízda! Tam už jsem se absolutně nenudila a ani bych to nestihla!😊  Možná jsem párkrát i zapomněla dýchat a rozhodně jsem uronila i pár slziček. Za to moc děkuji. Právě kvůli tomuhle divadlo miluji. Tak na zdraví!