Muzikál Jesus Christ Superstar: Svatá trojice Režný, Kraus, Režná

Nastal čas vše zas psát od prvních řádků a znovu si posvítit na slavný muzikál Jesus Christ Superstar, a to proto, že se nově hraje také v plzeňském Divadle Josefa Kajetána Tyla. Měla jsem v lednu možnost tam tento titul zhlédnout a uvědomila jsem si, že ač to bylo již třetí uvedení Jesuse, co jsem viděla, vždycky se tam najde něco, co mě překvapí. Nejvíc návštěv Jesuse mám za sebou v Ostravě, ale ani tam to nikdy nebylo stejné představení. Teď mám před sebou zase jinou vizi (režiséra Lumíra Olšovského) a zaměřila jsem se tím pádem na jiné věci a drobnosti. Opět mě to přimělo zamyslet se nad příběhem Ježíše i Jidáše, které už asi nikdy nebudu vnímat jen jako postavy z Bible, ale právě jako ty dva chlapíky z muzikálu, co zemřeli pro své ideály. A otázka je, zda to celé mělo nějaký smysl, nebo ne. Ale na to už nám toto dílo úplně odpovědět nemůže, to už si musíme vyřešit všichni v sobě, i s ohledem na to, jaké máme názory na křesťanskou víru a náboženství celkově.

O tom, že mě hudba A.L. Webbera i texty Michaela Prostějovského fascinují, už jsem tu určitě psala, ovšem na místě je říci, jak na mě hudební složka působila v Plzni, kde se o hudební nastudování postaral Dalibor Bárta a sám byl rovněž dirigentem představení, na kterém jsem byla. Bylo to naprosto báječné a právě jemu a skvělému orchestru (pod vedením sbormistra Vojty Adamčíka) nejvíc vděčím za silný zážitek, co začal už s prvními tóny. Byl to přesně takový odvaz, jak jsem čekala a doufala. Nemohla jsem si pomoct, ale v jednom kuse jsem si pokopávala nožičkou do rytmu, případně pohazovala hlavou, aby bylo jasné, že si to užívám jako na koncertě 😂. Snad jen intro k písni Vše je tak, jak má být, mi malinko nesedlo, ovšem asi vám nedokážu zcela popsat proč – ta hudba jaksi probublávala, jako by se hodila spíše k Vlasům a době hippies. Pro mě je tato písnička jemnou a něžnou uklidňující skladbou, skoro až ukolébavkou, a proto bych dala přednost minimalismu – třeba jen akustické kytaře. Ovšem to je jen takový můj soukromý dojem a každý z nás může hudbu vnímat trochu jinak a každý má trochu jiný vkus.

Plzeňský Jesus je ostatně dost odvážný a rozhodně se nesnaží podlézat vkusu většinového českého diváka, který má, řekněme si to upřímně, tendence být docela dost konzervativní. Ostatně i já jsem v lecčem pořádná konzerva, ale přesto jsem dopředu cítila, že moderní pojetí scény a kostýmů mi v případě Jesus Christ Superstar nebude z principu vadit, jelikož to zkrátka nevnímám jako dílo historické a ani jako vyloženě nábožensky laděné. Zkrátka mi moderna k Jesusovi docela sedí a jak už jsem zmiňovala u článku, kde jsem se blíže věnovala ostravskému uvedení, pomáhá mi to Ježíše, Máří i Jidáše přiblížit a pochopit je jako lidské bytosti. Plzeňský Ježíš tedy žije díky scéně Davea Bensona se svými nejbližšími v podstatě ve squatu, obklopují ho ruiny, graffiti, všude je cítit i všudypřítomný strach z vrchnosti a její diktatury. To doplňují též videoprojekce (Dave Benson, Ondřej Brýna), které nám zpočátku ukazují především snahu Ježíšova společenství se do stávajícího systému nabourat a přijít s vlastní verzí světa – takového, kde bude největší superstar právě Ježíš. Působí díky tomu vlastně jako hackeři (ano, prosím, dojde i na elektroniku, připravte se na to 😂) a Ježíš působí trochu jako vůdce, ten typ, co se usměje, pohladí vás po rameni a vy jdete zkrátka za ním jako ovce. Tedy samozřejmě až na Jidáše, který už má toho divadýlka dost a řeší v sobě velké dilema – pokračovat tímto směrem i dál a proti vlastnímu přesvědčení a tím de facto ohrozit i svou komunitu, nebo zradit a potopit blízkého člověka, kamaráda, v podstatě skoro bratra.

Se scénou jsem tedy neměla problém, přejděme ke kostýmům rovněž od Davea Bensona. V první řadě miluji Ježíšův bílý elegantní oblek, oběma pánům, co hrají hlavní roli, bílá velmi sluší, navíc v daném kontextu zkrátka bílá dává podle mě smysl. Z ošacení jeho blízkých jsem si dokázala odvodit, že žijí na hraně, na okraji společnosti. Vidíme moderní mikiny, čepice, batohy i tenisky, nějaké dredy na hlavě, apod. Máří Magdaléna se obléká trochu divoce, protože zřejmě ještě zcela neodvykla starým zvykům z původní profese. Trochu zvláštní mi připadá Jidášův šedý turban, který v průběhu nesundá ani na okamžik, naopak si ho ve vypjatých chvílích obsesivně naráží víc na hlavu (možná jen nedržel 😂), hledala jsem v tom nějakou symboliku, ale zatím mi to uniká. Jako pěkný detail hodnotím, že po Jidášově smrti (hádám, že to snad není spoiler 😂) mění šedý turban za rudý.

Co bohužel hodnotím spíše negativně a nechápu už vůbec, jsou kostýmy kněží a též (a to především) Piláta Pontského. Černá barva kněžských oděvů by mi nevadila, naprosto mimo mi připadaly jejich obří pokrývky hlavy – evokovalo mi to jedině uskupení 4tet, co s oblibou nosívalo cylindry 😂. Co se týče Piláta, poprvé ho spatříme, když se budí uprostřed noci. Uznávám, že moje modely na spaní rovněž nejsou reprezentativní, ovšem jeho oděv stylem připomínající tógu ve mně vyvolával pouze dojem, že se narychlo zakryl nějakou dekou či záclonkou, co se mu doma povalovala a zřejmě ji jeho žena spíchla ze zbytků, protože se tam střídaly asi tři druhy látky. Skoro si říkám, jestli by bývalo nebylo lepší, kdyby měl na sobě moderní pyžamo, když může Ježíš chodit v elegánském obleku. No a pomyslnou korunu tomu pro mě nasadil oděv, který si Pilát oblékl, když šel Ježíše soudit. Kombinace hnědé kůže, tmavě zelené látky, opeřených rukávů i pokrývky hlavy včetně ozdobného pavího pera mi způsobila explozi v hlavě. O tom, že je Pilát potají něco mezi hajným a Trautenberkem, jsem neměla ponětí. Ne, toto mi skutečně nesedlo a pořád se v tom snažím hledat nějakou logiku, kterou nenacházím. Snad to mělo evokovat kontrast mezi jednotlivými vrstvami společnosti? Zde musím dát přednost spíše Ostravě, kde byla využita vojenská uniforma, což mi naopak logický smysl dávalo.

Nestranná pak nemůžu být ani v případě hodnocení choreografií, o něž se v Plzni postarala Michaela Dzurovčínová. Její nápady mi připadaly velmi originální a ocenila jsem například, když během písně Vše psát od prvních řádků z pohybů rukou vznikla vlastně nenápadná modlitba. Ovšem v případě silného songu Co na tom je tak zlého mám pocit, že méně je více. Ač bylo zajímavé sledovat zde Máří a její taneční sólo, v němž vyjadřuje, jak by se ráda dostala k Ježíšovi blíže, ale nejde to, v tomto případě pro mě opět zvítězilo ostravské pojetí, které Máří dopřálo alespoň to prachbídné potěšení chvíli s Ježíšem pobýt, pohladit ho po vlasech, přesto vědět, že víc už nepřijde, protože Ježíš ji vnímá zřejmě naprosto jinak, než ona jeho. Vždycky mi to láme srdce a moc dobře Máří rozumím. A věřím, že se v ní najdou i jiné divačky, které někdy pocítily lásku k někomu, kdo jim byl na hony vzdálený, ač seděl přímo vedle nich.

Nutno podotknout, že v Plzni mě tato píseň nerozplakala, ovšem můžu říct, že jsem i přesto představení silně prožívala – celou dobu jsem seděla jako na trní a byla jsem neskutečně napnutá, a to i přesto, že příběh pro mě novinkou nebyl. Všem jsem celou dobu div nevisela na rtech a pořád očekávala, co přijde teď, jak se popasují s další scénou, apod. Kolikrát bylo dění na jevišti skutečně dramatické, případně emočně vypjaté. Ježíše vidíme nejprve na pokraji sil duševních (když už nemůže uzdravovat nevděčný lid a nemá sílu jít dál, dokonce pláče) a posléze i těch tělesných. Po hrozivém a krvavém mučení přichází křížová cesta a všechno, co máme s koncem Ježíšova života spjaté.

Přiznám se, že jsem závěr celý probrečela, ale tím spouštěčem pro mě tentokrát bylo něco jiného než obvykle – nejvíce se mě dotkla Jidášova smrt. I když má to dvě roviny, byla totiž skvělá po herecké a emocionální stránce, ale nelíbilo se mi, jak naivně bylo vyobrazeno oběšené tělo. Hodně mi to připomnělo Fantoma opery, ovšem tam to mělo takový efekt, že jste se alespoň polekali. V případě Jesuse mě mrzelo, že figurína byla na první pohled velmi lehká a třepala se jako hadrová panenka. Zde tedy do třetice zrazuji Plzeň a fandím Ostravě, kde je vše uděláno trochu jinak, spíše náznaky, ale rozhodně vás z toho zamrazí.

A když už jsem to sebevraždou nakousla, pojďme si říct, kdo byl podle mě naprosto největším a nejmilejším překvapením plzeňského Jesuse. Fanfáry, prosím – Dušan Kraus. Snad mi odpustí, když přiznám, že původně mě zajímal spíše Lukáš Ondruš. Ovšem o to větší jsem nakonec měla zážitek, že se „Freddy z My Fair Lady“, jak si už před začátkem vzrušeně nad fermanem šeptali někteří diváci, naprosto proměnil a převtělil v Jidáše. Rozhodně si udržel mou pozornost, fandila jsem mu, litovala ho, prožívala s ním veškeré jeho obavy a bolesti. Právě jeho smrt, jak už jsem zmínila, mi vehnala do očí první slzy… a pak už to jelo. 😊 Též musím smeknout nad pěveckým výkonem, navíc netlačeným do žádných šílených výšek, které by akorát zabolely. V jednu chvíli na začátku drobně ujel jeden tón někam pryč, tak jsem se malinko lekla, ale naštěstí to byla jenom smůla a pak už to bylo jenom a jenom boží, včetně strašně zajímavé techniky v některých pasážích, kde mi to malinko připomnělo i zpěvy muezínů.

V případě Ježíše a Máří jsem si přála zhlédnout výkony manželů Režných, což se mi nakonec i poštěstilo. Oba naprosto splnili má očekávání. Charlotte Režná je krásná Máří s velkým srdcem, které přejete šťastný konec, i když je vám jasné, že natolik jednoduché to nebude. Veškeré pěvecké party od ní zněly přesně, jak si to představuji, tudíž nemám vlastně co dodat, snad jen díky za to 😊.

Pavel Režný se v průběhu představení neustále proměňoval před našima očima, sebevědomý mladík a vůdce s odzbrojujícím úsměvem se postupně ztrácel, na jeho místě byl člověk na pokraji sil. Bojující často sám se sebou, víc než se svým okolím. Neustoupil přesto ani o píď od svého rozhodnutí a poslání, v něž věřil. Pěvecky se jistě i sám Pavel vydal ze všech sil a musím říct, že z velké většiny jsem byla naprosto spokojená. Ovšem i zde v pár chvilkách došlo na to, že hlas ujel až příliš vysoko. Ovšem myslím si, že někde to byl možná i trochu záměr a zvuky, které mohly působit jako skřeky, byly ve skutečnosti vyjádření Ježíšových pocitů. Koneckonců někdy bych i já nejraději řvala, když je mi mizerně.

Také jsem se doslechla, že alterace Pavel Klimenda prý též občas tlačí hlas tam, kde už to nezní komfortně. Za sebe bych proto klidně doporučila, aby se oba pánové ještě víc uvolnili a netlačili zbytečně na pilu, když to není potřeba. Jsem toho názoru, že ačkoliv jsme v našich končinách na rockového Ježíše zvyklí, nejedná se o jedinou a nutnou cestu. Méně je někdy více, ale věřím, že tím, že teprve nedávno byla premiéra, vše si ještě časem trochu sedne. A pak to bude už naprosto perfektní  😊. 

Když už tady kecám o tom, že by neškodilo ubrat, vnímala jsem to tímto způsobem ještě u jedné postavy, a to Šimona, kterého ztvárnil Jakub Gabriel Rajnoch. Kdo četl můj článek o díle Souboj Titánů, tak ví, že jsem ho tam velmi vychvalovala. Proto jsem si říkala – fajn, to bude paráda. Objevil se na jevišti, začal tam předvádět šílené kusy, byl neuvěřitelně rozjetý, div nemetal salta. No a pak začal zpívat a upřímně jsem byla trochu zklamaná. Šimonovu píseň a refrén „Slávu a slávu a slávu“ zbožňuji a často se stává, že si právě díky tomu oblíbím nějakou novou tvář (respektive hlas), protože mě výkonem zaujme. Omlouvám se Jakubovi, ale nestalo se, neurazil, nenadchl. Kdybych ho v Jesusovi viděla poprvé, upadl by pro mě hned po skočení písně v zapomnění. A já si říkám, že je to prostě děsná škoda a jestli by třeba nebylo lepší, kdyby mu zdejší pojetí (zda je to vize režiséra, rozhodnutí choreografky, nevím) zkrátka nemohlo dovolit trochu ubrat na té aktivitě v úvodu, aby víc energie a dechu zbylo na samotný pěvecký výkon.

Z apoštolů mě popravdě víc zaujal Petr v podání Martina Holce. Omlouvám se, že nebudu jmenovat všechny z company, i když by si to jistě většina zasloužila. Ale bylo vás tam opravdu hodně, a proto vám musím zatleskat jen hromadně, abych se dostala dál.

Zastavit se chci ještě u Kaifáše (Jan Fraus) a Annáše (Radim Flender), kteří mě zaujali mocnými hlasy, a především musím pochválit, že jsem konečně jednou skutečně rozuměla všemu ze zpěvu těchto postav. V roli kněží se k nim připojili též Jaroslav Panuška, Jaromír Holub a Roman Krebs a všem dohromady to skvěle ladilo. Zaujalo mě, že postava Kaifáše byla na invalidním vozíku, ačkoliv jeho představitel ho ve skutečnosti nepotřebuje.

U Piláta (Pavel Klečka) jsem pak ocenila operní hlas, který svou vážností a majestátem ještě prohluboval vážnost celé situace ohledně Ježíšova osudu. A rovněž zde vyzdvihuji, že jsem velmi dobře rozuměla i slovům.

Naopak jsem chvílemi měla pocit, že Herodes (Jan Holík) má co dělat, aby byl vůbec slyšet s ohledem na hlasitou hudbu, která jeho číslo provázela. Kromě toho se jednalo o hezký výkon a rozhodně bych byla na pana Holíka zvědavá i v dalších rolích.

Značně nevyužitá byla v tomto představení Apolena Veldová, která si zahrála Pannu Marii. Já sama jsem identitu této postavy odhalila až ve chvíli, kdy se podle mě většina diváků zaměřila na zpěv mladé Máří, zatímco já stihla čučet i na obrazovky, kde pořád dokola jela smyčka právě této postavy, jak drží v náručí miminko v zavinovačce. Tak ano, dámy a pánové, z toho jsem pochopila, že sleduji především matku. Ovšem tato postava nemá žádný prostor, snad ani nic neříká, pouze po smrti Ježíše má příležitost nám předvést, jak je zničená bolestí. Paní Veldová zvládla tím gestem říci vše, ale říkala jsem si, že bychom se nakonec dost dobře obešli i bez Panny Marie, nebo ne?

Stejně tak jsem nepochopila figuru nazvanou jednoduše „kluk“ (ztvárnil Petr Cimmermann). Prostě malý klučina, co coural po jevišti a všechny si prohlížel. A tím to haslo.

Povznesme se ale ještě naposledy k výšinám, spolu s tzv. soul girls neboli okřídlenými andílky, co dělají Jidášovi „křoví“ během jeho závěrečného čísla – v tyto bytosti se proměnily půvabné dámy Kateřina Herčíková, Kateřina Chrenková a Lucie Pragerová, které mám všechny moc ráda. Snad mi tedy dámy odpustí, že jsem tentokrát vůbec nestihla věnovat jim pozornost. Byla jsem příliš emočně „na kaši“, ale právě to, je podle mého názoru, největší pochvala, jakou můžu plzeňskému DJKT dát. Ač se mi tedy nějaké věci nepozdávaly, přesto mě tu opět dokázali chytit za srdce. A co je víc? 😊