Devět křížů aneb Konečně původní česká legenda

Devět křížů
Stará moravská legenda o svatebním masakru a povídačky o přízraku krvavé nevěsty, kterému je připisována snad každá nehoda na celorepublikově známém úseku dálnice D1, mě, coby člověka, který miluje tajemno, provází odmala. Nejrůznějších verzí legendy jsem znal spoustu. Když jsem se dozvěděl, že se v Městském divadle Brno chystají vyprávět příběh o devíti křížích, okamžitě mě to zaujalo. A to jsem ještě nevěděl, že se mi doslova zaryje pod kůži. 🙂
Navzdory všem kamenům, s kterými nelze hnout, dva oblázky z lásky tíhly proti proudu plout.
Přiznám se, trochu jsem se sázel sám se sebou, zda se bude příběh odehrávat v době vzniku legendy či jestli to bude příběh ze současnosti a bude se točit okolo krvavého přízraku. První možnost se ukázala být správnou. Přípravy muzikálu jsem bedlivě sledoval a už fotografie z různých zkoušek či generálek, které probíhaly v dubnu 2022, ve mně vyvolávaly příjemná očekávání. Skladbou, která si mě však ještě před návštěvou naprosto získala, byla demo nahrávka duetu Možná zítra, který na nahrávce zpívala jen Kristýna Daňhelová. Bylo mi jasné, že tohle musím vidět.
Petr Štěpán s Miroslavem Ondrou dali dohromady scénář, kde skutečně vše souvisí se vším. Příběh se netočí kolem pár hlavních postav, ale je plný osudů obyvatelů Lesního Hlubokého. O drtivé většině z nich si uděláte nějaký obrázek. To je mi většinou velmi sympatické, když má děj více vrstev a přitom stále dokáže držet pohromadě. Příběh kromě lásky nabízí napětí, notnou dávku laskavého humoru a vlastně i ono zvláštní tajemno a mystiku. S přibývajícími reprízami, které jsem viděl, si navíc libuju v hledání narážek, kdy vám jednotlivé role ve svých replikách přesně říkají, jak vlastně celý příběh skončí. A že jich je tam skutečně slušná nadílka. Narazili jste na nějakou? 😊 Petr Štěpán navíc obstaral nádherné písňové texty, které celou dobu vyprávějí příběhy a disponují nejedním zajímavým slovním obratem.
Muzikál Devět křížů se zároveň prezentuje velice slušnou výpravou. Z povedených kostýmů Elišky Ondráčkové Lupačové osobně za ty nejzdařilejší považuju šaty Dívky, Rychtářův kabát a samozřejmě svatební šaty Elišky a Vávry. Fakt, že v jednoduchosti je krása, potvrzuje scéna Emila Konečného. Je variabilní a prakticky nepochybujete, kde zrovna jste. Jediná moje výtka k práci se scénou patří zbytečně zdlouhavým přestavbám při nájezdu či odjezdu stolů s šenkem, potažmo vyjetí prostoru, který představuje stáje. V obou případech se velice dlouho čeká a tempo příběhu tak získává časovou trhlinu. Myslím, že obě „lokace“ by se daly vyjet mnohem dříve a muzikál by tak byl ucelenějším. Případně by bylo pro tyto případy na místě lépe využít forbínu.
Složkou představení, která je pro mě v tomto případě skutečně speciálním faktorem, je úchvatná hudba Robina Schenka. Den před první návštěvou Devíti křížů jsem navštívil v tamním divadle na Činoherní scéně inscenaci Mary Page Marlowová. Už tam mě hudební složka, za kterou stojí tentýž autor, zaujala. Zaujetí nad hudbou k Mary Page v kombinaci s Možná zítra jen umocnilo moje očekávání. A spadla mi brada. Už během prvních tónů, které zněly, když zhasl sál, se ve mně rozlil zvláštní, silný pocit. A ten přetrvává při každém poslechu CD a vzpomínce na nějaký hudební motiv. Tleskám!
Upřímně nejsilnější dojem ve mně zanechala po hudební stránce otevírací čísla obou dvou polovin – Overtura, jež nás na začátku uvede do děje, a Čtvero ročních dob, která je první, jíž můžeme slyšet po přestávce a je parádně mnohovrstevnatá. Samostatnou kapitolou je pak skladba Uherské koně, která je na YouTube k poslechu právě v Robinově podání. Uherské koně jsou číslem, kdy se ve mně obvykle zastaví dech. Miluju francouzské muzikály. Ty mám spojené mimo jiné s čísly, kde jsou členové company oděni v poměrně inovativně či symbolicky (možná by se dalo říci i výstředně) laděných kostýmech a s hlavním sólistou v dané scéně předvádějí diváctvu efektivní choreografii. Celé číslo má většinou neskutečnou sílu. A přesně tohle jsou pro mě i Uherské koně. Za tenhle neuvěřitelný dotek děkuju.
Zvířecích motivů jsou však texty muzikálu plné. Nejedná se jen o koně, ale třeba o kohouty a vlka. Kohoutí „Kykyryký“ je součástí dvou výborných čísel. Vlk je spojený s dotekem dřívějších zvyklostí a tradic. Skladba Hej, vlku! je pro mě jednou z nejsilnějších písní v celém kusu a jedno z nejkrásnějších sborových čísel, které z muzikálů znám, obecně.
Hlavní ženskou roli Elišky ztělesňuje již zmíněná Kristýna Daňhelová. Kristýna má krásný, silný hlas a její Eliška je velice energická. Alternující Svetlana Janotová je o něco něžnější. Je ale úplně jedno, která je zrovna na jevišti. Obě dvě Elišky budete dozajista milovat, stejně jako je milují Luka a Vávra. Obě jsou si naprosto jisté, všechny herecké polohy své role dokáží vytěžit na maximum a v nejedné scéně si říkám, jestli si kousek Elišky po děkovačce neodnáší domů. Eliška totiž v obou případech na jevišti skutečně je a dýchá, a to je nejvíc. 🙂
V postavě Luky, koňského handlíře z Uher, který se ocitne v Lesním Hlubokém, se střídají Libor Matouš a Ondřej Studénka. Oba dva hrají a tančí jako o život a nejde jim nevěřit a nefandit. 🙂 Libor Matouš mi přijde jako Luka opravdovější. Oba dva však dokáží publikum strhnout. A již zmínění Uherští koně jsou i díky jejich charismatu jedním z vrcholů představení. Nadto si ale nemůžu odpustit jednu drobnou poznámku. „Je snědý jak dým. Asi mouřenín,“ fantazíruji v jedné písničce děvečky o Lukovi. Když vzápětí přijde světlovlasý Ondřej, působí minutí se typem trochu úsměvně.
Vávru, mlynářova syna, který je od začátku příběhu do Elišky zamilovaný, ztvárňují Jonáš Florián a Ondřej Halámek. Překvapilo mě, že každý Vávra je jiný. Jeden působil trochu jako „povoláním syn“, druhý jako trochu neohrabaný naiva. Oba aktéři však v této roli předvádí perfektní výkon.
Hajný Kudla je asi nejzajímavější postava muzikálu. Uhrančivý hrdina z války si s sebou nese jeden velký příběh a nejedno tajemství. Škoda jen, že jeho sólová píseň nemá takový tah na branku jako duety, jichž je účasten. Spoluautor projektu Petr Štěpán je jako Kudla opravdu skvělý. Alternující Jiří Mach však svého Kudlu vypráví více barevně. Nikdo z nás není jenom černý ani jenom bílý a zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Machova Kudly mi bylo s blížícím se koncem opravdu líto a těším se, až ho uvidím znovu.
Postavou, která do příběhu vnáší poměrně podstatnou dávku humoru, je tetička Adléta v podání Aleny Antalové a Lenky Bartolšicové. Adlétiny věčné poučky a nesmírná energie, kterou tato postava oplývá, docela mile rozbíjí atmosféru. Alespoň lehkému úsměvu se při dobře zvolené hlášce a tónu hlasu nejde ubránit ani, když už všechno kolem tuhne. Ale není to jen rozjařená tetka. Myslím, že Adléta si s sebou nese možná trochu větší životní příběh, než nám v muzikálu stihla říct. Ale ten prostor pro fantazii, který autoři s představitelkami této role divákům nabízí, je vlastně sympatický.
V roli rychtáře, Eliščina otce, se představují Milan Němec a Rastislav Gajdoš. Oba dva jsou perfektní v jakékoli poloze role poněkud impulzivního rychtáře, ale Gajdošovo podání mi je bližší. Vyrovnané jsou i obě dvě Doriny – Johana Gazdíková a Marta Matějová. Oceňuju, že ačkoli jsou Johana s Martou každá typově úplně jiná, dokonale to obě využily, že každá Dora je jiná a přitom jsou obě stejně barevné. Takovouhle shodu v alternacích, i přes rozdílný typ, vídám málokdy.
Stejně jako je pro mě v muzikálu Rebecca jedno z citlivých míst postava Bena, v Devíti křížích tuto funkci plní Hrbatý. Hrbatý je místní blázen, ale i on všem dokáže, že nemá v hlavě úplně vymeteno. Jan Apolenář je v roli dobrý. Zaskakující Miroslav Ondra byl ještě lepší. Oldřichu Smyslovi ale totálně visím na rtech. Je tak neskutečně mimo a zároveň při věci, že zůstává rozum stát. Vystoupil ve vedlejší roli tak výrazně, že se vyrovnal některým v rolích hlavních. Klobouček.
Poslední rolí, ke které bych chtěl něco říct, je postava Dívky a záměrně si ji nechám na závěr. Elena Juráčková ztělesňuje neledajakou vypravěčku. Protože nechci spoilerovat, kdo nebo co je zač, řeknu jen, že Elena je velice přesvědčivá a příběhem provází své diváky s naprostou jistotou. Koho jste v roli Dívky viděli vy?
Až na drobné výjimky je naprosto výtečná i company.
O muzikálu Devět křížů se toho napsalo a napovídalo mnoho. Sám jsem na tenhle kousek vytáhnul už několik lidí, protože jestli v České republice stojí něco za vidění, je to Devět křížů. Původní český muzikál konečně nepotřebuje příběh nějakého světového panovníka nebo filmovou předlohu. Stačí mu silná legenda, která je spjatá s Českou republikou. Legenda se možná nemusela stát. Ale mohla. Mohlo se to přihodit jakkoli. Muzikál si ale nehraje na přesný výklad, což je sympatické.
Možná pravdu vyprávím. Možná zázrak? Co já vím. A možná jen příběh dvou, co chtěli proti proudu plout.
Městské divadlo Brno Devíti kříži zaplnilo mezeru na pomyslném českém muzikálovém trhu. Vzniklo výjimečné představení, které se nejen mezi muzikálovými nadšenci stalo už po krátké době svého uvádění kultovním. Pevně věřím, že si ho divadlo na repertoáru nechá co nejdéle to půjde. A také věřím, že jestli bude Robin Schenk chystat nějakou muzikálovou novinku, bude mít stejně skvělé hudební nápady jako v tomhle případě.
A ještě jeden tip. Pokud jste tam ještě nebyli, vydejte se k Devíti křížům. Bezprostřední okolí není úplně krásné, ale místo má rozhodně svoji atmosféru. A když tam vyrazíte třeba den po představení, bude určitě atmosféra ještě silnější.
Leave a Reply
Want to join the discussion?Feel free to contribute!