Muzikál Les Misérables (Bedári): Revoluční vřava na Nové scéně

Muzikálová adaptace knižní předlohy Victora Huga popisující osudy galejníka Jeana Valjeana, jeho „dcery“ Cosetty, zamilovaného studenta Maria a Valjeanova rivala, policejního inspektora Javerta, to vše na pozadí významných revolučních událostí Francie 19. století – to jsou Les Misérables autorů Alaina Boublila a Clauda-Michela Schönberga. Považuji toto dílo za naprostou muzikálovou klasiku a pochybuji, že by se našel někdo (z těch, kterým není tento žánr úplně lhostejný), kdo by alespoň některou z písní z tohoto titulu neznal. Já osobně mám navíc za to, že české uvedení Les Misérables nebo chcete-li Bídníků, před cca 30 lety, bylo průlomovou událostí, a teprve s nimi začal tento žánr naplno pronikat na české divadelní scény, kde se k mé velké radosti úspěšně zabydlel. 😊

Vybavuji si sice, ještě jako dítě školou povinné, četné televizní reklamy propagující právě toto první uvedení Bídníků v Divadle na Vinohradech, ale příliš jsem jim tehdy nevěnovala pozornost. Poprvé jsem proto Bídníky měla možnost zhlédnout až přibližně o 10 let později v GoJa Music Hall, kde si mě Bídníci okamžitě naprosto získali nejen svou úchvatnou hudbou a krásnými českými texty, ale také nesmírnou výpravností i velmi dobrým obsazením. V průběhu let jsem se k Bídníkům ještě několikrát vrátila a neméně si oblíbila i filmové zpracování tohoto muzikálu z roku 2012.

Ve chvíli, kdy jsem se tedy dozvěděla o slovenské adaptaci Les Misérables (Bedári), bylo mi jasné, že se do Bratislavy musím vypravit stůj co stůj. Ostatně zatím všechny mé dřívější návštěvy Divadla Nová scéna v Bratislavě dopadly vždy více než dobře a vlastně mě i lákalo vidět v rolích mých oblíbených hrdinů pro mě nové či méně známé tváře. Přesto mi i vzhledem ke covidovým událostem trvalo několik let tento výlet naplánovat. Nakonec jsem se ale přece jenom dočkala a letos v září se vypravila na krátkou dovolenou za naše hranice. 😊

Když jsem se poprvé více začetla do programu, zaujalo mě, že se jedná o projekt velmi mezinárodní. V tvůrčím týmu i obsazení narazíte na nemalý počet českých jmen, a to vše pod vedením francouzské režisérky Marie Zamora.

Samostatnou kapitolou je pak slovenský překlad, který si ale netroufám jakkoliv posuzovat, vzhledem k tomu, že moje znalost tohoto jazyka je spíše pasivní.😊 Jelikož mám české texty Zdeňka Borovce hodně zažité, chvíli mi trvalo si na ty slovenské zvyknout, přesto ale do kontextu skvěle zapadly a zněly mi velmi pěkně.

Na první pohled vás Bedári zaujmou nesmírnou výpravností a po vizuální stránce je tato inscenace skutečně úchvatná. Scéna Petra Hlouška je propracovaná do nejmenšího detailu. Veškeré přeměny probíhaly rychle a téměř vždy byla moje pozornost odpoutána někam jinam, takže jsem je vlastně téměř ani nezaznamenala. 😊 Za vůbec nejpovedenější považuji prostředí pařížských ulic, kde probíhají boje na barikádách. Obzvlášť působivá je pak scéna k Mariově písni Prázdne stoličky a stoly, v níž se v oknech okolních domů zjevují se svíčkami jeho přátelé, co padli na barikádách. Parádní byly také kostýmy Ľudmily Várossové a Adrieny Adamíkové, které dokonale vystihují postavení i charakter jednotlivých postav.

O emočně silné momenty zde rozhodně není nouze. Jeden fantastický herecký i pěvecký výkon střídal druhý a celková atmosféra, emoce a energie z jeviště byly neskutečné. Asi nepřekvapím, když přiznám, že cca poslední hodinu jsem už proplakala prakticky celou, ale zkrátka jsem si nemohla pomoct. 😊

A tím se pomalu dostávám k tomu, koho jsem vlastně v Bratislavě v tomto titulu viděla. 😊 Začnu tedy tím, jehož životní příběh je nám celou dobu vyprávěn. V hlavní roli Jeana Valjeana vystupuje bez alternace Titusz Tóbisz. V tomto případě se pro mě nejednalo o jméno zcela neznámé, jelikož jsem měla již dříve příležitost vidět jej i ve dvou muzikálech v Čechách. Nejprve v komicky laděné roli v představení Hledá se tenor v Liberci, později naopak jako záporáka v ostravském Sweeney Toddovi. Předpokládám, že Jean Valjean bude asi největší výzvou jak herecky, tak i pěvecky a dle mého názoru výzvou, která dopadla skvěle. Titusz byl totiž zcela přesvědčivý a zejména v druhé polovině mě svým výkonem naprosto ohromil a v samotném závěru i dojal.

Obsazení Valjeanova protivníka, Javerta, bylo v době, kdy jsem muzikál zhlédla, ryze české, a alternovali se v něm Jiří Daniel a Lukáš Vlček, které oba znám řady inscenací v Brně či Ostravě. (Nyní je na webu Nové scény uveden ještě Slovák Karel Csino – pozn. 7 statečných) A vlastně by mě lákalo vidět oba dva. 😊 To samozřejmě nebylo možné a nakonec jsem tedy viděla druhého jmenovaného. Byla jsem přesvědčená, že Lukášova nezaměnitelná barva hlasu se k Javertovi bude skvěle hodit a zejména v jeho nejvýraznější písni Hviezdy to rozhodně potvrdil. Opravdu výborný byl i po herecké stránce a nevykreslil Javerta jako ryze zápornou postavu, ale spíš jako člověka natolik zaslepeného morálními zásadami a předsudky, že se nedokázal vyrovnat s tím, že by realita mohla být jiná. V závěru mi ho tak bylo vlastně líto.

A na řadu přicházejí záporáci. Mám velkou radost, že jsem jako vypočítavého hostinského Thénardiera mohla vidět Jaroslava Rusnáka, kterého taktéž znám z ostravského Divadla Jiřího Myrona. Tentokrát jde ale o roli velmi výraznou a myslím si, že mu nesmírně sedla. Spolu se svou hereckou partnerkou Martou Kurčík Potančokovou, ztvárňující jeho ženu, odvedli opravdu nezapomenutelný výkon, který ve mně vyvolával směsici rozličných pocitů od smíchu až po mrazení, když si uvědomíte, kam až je tato dvojice schopná zajít.

Zamilovaný mladý pár, Cosettu a Maria, si zahráli Alžbeta Bartošová a Peter Makranský. Když se začalo před časem mluvit o návratu Les Misérables do Prahy a já si představovala, kdo by tak mohl Cosettu hrát, Alžbeta se mi vybavila jako jedna z prvních. Je to skvělá zpěvačka, která navíc dokáže jako mladičká Cosetta budit dojem naivity, křehkosti a zranitelnosti. To, že jsem ji mohla v Bratislavě vidět a tuto svoji představu mít před sebou zhmotněnou, by se dalo nazvat splněným snem. 😊 Velmi sympaticky na mě působil také Peter Makranský, který je jako student Marius rozpolcen a neví, zda volit lásku ke Cosettě, nebo se zapojit do bojů na barikádách. S Alžbetou se k sobě jako pár dobře hodili a nadchli mě i v jejich společném duetu.

Ve výrazné roli Thernadierovic dcery Eponiny, nešťastně zamilované do Maria, se představila Lenka Machciníková, která sice z počátku typově příliš neodpovídala mým představám o této postavě, ale velmi brzy mě přesvědčila, že se na Eponine skvěle hodí. Druhá polovina představení byla celkově emočně hodně silná a Lenčiny výstupy rozhodně patřily mezi ty, které mě zasáhly.

Pocity dojetí ve mně vyvolala též Veronika Prášil Gidová jakožto Cosettina zoufalá umírající matka Fantina. Jako zanícený vůdce revolucionářů a Mariův přítel Enjolras zaujal charismatický Patrik Vyskočil. Zmínit musím ještě skutečně talentované děti, ať už šlo o Jonáše Tódu v roli Gavroche, Amélii Tkáčovou jakožto malou Cosettu či Rebeku Fašiangovou jako malou Eponinu. Významný prostor zde má také početná company.

Návštěva Bratislavy a představení Bedári rozhodně stojí za to. Režijní pojetí je v řadě věcí značně odlišné od toho, co si vybavuji z Prahy a v obsazení narazíte na celou řadu zajímavých, pro českého diváka méně známých nebo zcela neznámých osobností. Přestože se opět mluví o návratu Les Misérables do Prahy a dokonce jsou už v prodeji i vstupenky, jsem přesvědčená, že Bedári jsou natolik jedineční, že se vyplatí tento muzikál vidět v Čechách i na Slovensku. Jsem šťastná, že se mi nakonec po letech podařilo tento výlet zrealizovat. 😊