Muzikál Oliver!: Chceme řízek a trochu lásky

Dnes si opět povíme něco o muzikálu Oliver!, který je uváděn v ostravském Divadle Jiřího Myrona. Pravidelní čtenáři už jistě vědí, že na premiéře se ocitl náš George, později muzikál navštívila i Eric. Já jsem se rozhodla v listopadu využít kratší dovolenou k více návštěvám divadel po naší vlasti, a tak jsem začala Velkým Gatsbym v Brně, navázala druhý den Ostravou a Oliverem! a divadelní putování zakončila Pekařovou ženou, která hostovala v Kolíně. Ani jedno představení nepatřilo k věcem, u kterých bych dopředu měla vysoká očekávání.

U Olivera! jsem vyloženě měla pocit, že to nebude můj šálek čaje, ale že si zkrátka chci udělat názor sama a zároveň si trochu doplnit vzdělání. Dřív jsem knížky vyloženě hltala, ovšem času je pořád méně a méně, navíc Charles Dickens nikdy nepatřil mezi mé oblíbence, a tím pádem, i když jsem věděla, že existuje příběh Oliver Twist o malém a chudém chlapci, nikdy jsem si ho nepřečetla. Zkrátka jsem se držela rady z Rebelů: „Raději jsem neměla ten romááán, raději jsem neměla ho čííííst, snad ani list!“ :) Shodou okolností jsem nezhlédla ani žádný film s touto tematikou. Popravdě jsem se obávala, že příběh pro mě bude příliš temný, ponurý a depresivní. Přesto jsem Oliverovi dala šanci prostřednictvím divadla a říkala jsem si, že jestli mě něco přiměje si toto dílo oblíbit, bude to muzikálové zpracování. Navíc na jedné z našich nejlepších muzikálových scén.

Abych vás dlouho nenapínala, povedlo se. Oliver! se mi z trojice představení, které jsem v rychlém letu zhlédla, líbil po hudební stránce asi nejvíce. Jen je tedy zajímavé, že zatímco Eric bavila hudebně hlavně druhá půlka, já jsem si užívala naopak spíše tu první. Jakmile se rozezněly první tóny, měla jsem pocit, že jsem „doma“. Dobře no, možná to bylo tím, že když jsme se s Oliverem a jeho vrstevníky v sirotčinci poprvé potkali, zazněla píseň věnovaná jídlu. „Sním o tom, že jíííím.“ A už jsem byla samozřejmě jejich. Navíc se mi líbilo, že v textu figurovaly i velmi konkrétní potraviny, v čele s řízkem. Přiznám se, že kdykoliv se tam slovo řízek objevilo, smála jsem se. Zmínit bych zde tedy mohla, že muzikál do češtiny přeložil pan Jiří Josek a upravil a aktualizoval jej Michael Prostějovský.

Melodie (autorem hudby i libreta je Lionel Bart) mi připadaly veselé, hravé, rozverné a byly mi tak nějak blízké, jako bych už je někdy v minulosti slyšela. Přece jen, dílo mělo světovou premiéru v roce 1960 a ta doba je z hudební složky slyšet – je velkolepá a máte pocit, jako by vás orchestr zkrátka čapnul za límec a provedl vás jiným světem, jako byste se přidali k jeho neviditelnému průvodu.

Ano, děj není z nejveselejších, ale v přímém kontrastu s tím zlem, co sledujeme, nás hudba uklidňuje a nese v sobě komfort, jako by nás někdo posadil před televizi, kde hraje Večerníček či jiná pohádka. Něco zlého se tam sice děje, přesto věříme ve šťastný konec. Teprve s blížícím se závěrem jako by se temnota zobrazované doby propsala i do hudby. Především do sóla Nancy. Srdce se nad tím usedalo a člověk začínal mít neblahé tušení.

Myslím, že příběh už není potřeba příliš dopodrobna rozebírat, předešlé články ohledně tohoto díla už leccos odhalily a už z nich se dalo poznat, že Oliver to nemá v životě vůbec jednoduché. Byla jsem na to připravená, přesto mě surovost jeho světa okamžitě praštila do očí a bylo mi hodně smutno při pomyšlení, že se někdo dokáže k malému chlapci chovat jako ke kusu hadru. Každý si ho tam přehazoval jako horký brambor, přičemž jeho jediným „prohřeškem“ bylo, že se špatně narodil a zkrátka občas potřeboval jíst, pít, spát apod. Ač jsem mohla sama sobě namlouvat, že je to třeba trochu přifouknuté a Oliver zkrátka vše vidí víc tragicky, nezabíralo to. Měla jsem pocit, že to, co se mu dělo, se opravdu mohlo klidně v minulosti stát. Také dnes bychom jistě na nějaké smutné případy zanedbání péče o dítě a týrání narazili, ale přece jenom už jsme se za těch necelých dvě stě let trochu posunuli a na tyto hrůzy už nahlížíme jinak, dalo by se říct – odsuzujeme je. Z představení jsem si odnesla dojem, že dříve to byla spíše norma, z čehož mi prostě nebylo dobře na duši. Nejsem žádný velký milovník dětí, přesto vím, že bychom je měli chránit, nikoliv jim ubližovat. Perfektní ironií v Oliverovi! pak je, že první lidé, kteří se k němu chovají jako k lidské bytosti, jsou v podstatě zločinci. Žijí v bídě, se zákony si hlavu zrovna dvakrát nelámou, kdekdo na ně kouká spatra, jenže pravdou je, že morální kompas mají nastaven daleko líp než ti nafoukanci, co se tváří jako slušní lidé, dokonce vyšší vrstva ve společnosti, ale pro krejcar by si nechalo koleno vrtat. Ba ne, svoje ne. Ovšem Oliverovo klidně, že?

Každopádně, je vidět, že hlavnímu hrdinovi jsem neměla problém fandit z celého srdce. Přála jsem mu štěstí a především lásku, po které tak moc toužil. Obyčejné pohlazení od někoho blízkého a možná i něco k snědku, když už jsme u toho 😊. Souhlasím s názory, které tu už v minulosti padly – samotný závěr, který má působit jako happy end, byl zbytečně uspěchaný. Spoustu času jsme „promarnili“ dramatem kolem Billa a Nancy a já uznávám, že to bylo nesmírně napínavé, ale pak už zkrátka nezbyl čas na pohádkové „A žil šťastně až do smrti“, i když bylo mírně naznačeno. Popravdě bych klidně oželela sólo Fagina, případně bych zkrátila zlodějskou hymnu, ačkoliv byla energická a rozjetá.

Tomu jistě přispěla i choreografie Denisy Komarov Kubášové. Asi nejvíc na mě po taneční stránce zapůsobily právě scény, kde se vyskytovaly všechny dětské role. Kromě čísla zlodějíčků stála za to též úvodní sekvence v sirotčinci. Potlesk patří i režisérovi Lumíru Olšovskému, který se na choreografiích rovněž podílel a hlavně ten „cirkus“ plný dítek musel ukočírovat. A povedlo se mu to skvěle 😊.

Působivá byla i scéna, kterou navrhl Dave Benson. Nejzajímavější prvek byla v mých očích dřevěná konstrukce, co se průběžně měnila a přestavovala se (já vím, že tomu musel někdo pomoci, ale vypadalo to opravdu, jako by se skládala a rozkládala skoro sama 😊), přičemž nakonec z ní byl most, kde měla Nancy domluvenou schůzku s panem Brownlowem. Den před návštěvou Olivera! v Ostravě jsem byla v Brně na Velkém Gatsbym, kde Petr Hloušek rovněž využil dřevo a sestavil z něj soustavu schodišť. V podstatě podobný nápad a přitom byl výsledek pokaždé úplně jiný. 😊 Jako bychom s Gastbym stoupali ve společenském žebříčku výš do nejvyšších sfér, zatímco s Oliverem jsme se ocitli spíše na druhé straně barikády, v temnotě a chudobě, jako by bylo vše stlučeno narychlo a bez ladu a skladu.

Kostýmy k Oliverovi! měla na starosti Andrea Pavlovičová, což už je vlastně sázka na jistotu 😊. Myslím si, že se jí přesně podařilo vystihnout jak danou dobu, tak i pocit, co Olivera! vystihuje. To něco, co jsem očekávala od příběhu. Anglii, šeď, přesto spoustu barev a odstínů, otrhanou eleganci Olivera a hlavně tu jeho čepičku. Bez té by to nešlo! 😊

Tím už se dostávám k samotnému obsazení, jelikož i v případě představitele Olivera jsem měla dojem, že se mi někdo vloupal do hlavy a moji představu přenesl na prkna, co znamenají svět. No vážně, Jan Pražák mi připadal úplně jako „můj“ Gavroche v Bídnících (tedy takový, jak si ho představuji v knize) – blonďatý a okatý. Má něžný hlásek, což se k roli skvěle hodí. Už jen ten jeho tón mě malinko dojímal. Zároveň nás dokázal i bavit, a to často i jakousi bezprostředností, s jakou z něj padaly repliky.

Podobně jsem vnímala Lišáka v podání Lukáše Bátora. Bylo na něm poznat, že je z ulice už přece jen víc otrkaný, pořád si ale uchovával dětskou nevinnost, navíc měl podle mého dobré srdce, jinak by se na Olivera vykašlal a nepřibíral ho do party.

Jednou z těch lepších dospěláckých postav představuje Fagin neboli Juraj Čiernik. U něj mě neskutečně bavilo, jak rychle dokázal vystartovat a zároveň se zase uklidnit a předstírat, že se nic neděje. Jeho „zaučování“ nových členů bandy bylo vskutku originální 😂. Později objevujeme i jeho temnější stránku, ovšem i jeho chamtivost je zde zobrazena především humorně. Jen mě trochu mrzí, že Fagin je žid a jeho zobrazení je vlastně dost stereotypní. Hraje opět na tu známou, trochu už ošoupanou strunu, že všichni židé schraňují majetek a syslí si ho pro sebe. Beru to ale s rezervou tím, že se zkrátka jedná o starší příběh. Na druhou stranu představení netlačilo v tomto směru na pilu a já osobně jsem se o jeho židovském původu dozvěděla až ve chvíli, kdy dostal sólovku, co mi židovské zpěvy připomínala. A je pravda, že hudebně to byl velmi zajímavý segment.

Párem plným rozporuplnosti a protikladů tvoří Nancy (Michaela Horká) a Bill Sikes (Lukáš Vlček). Jejich vztah je propletencem lásky, nenávisti (jak tomu někdy bývá 😊), úzkosti a strachu a velké oddanosti. Lukáše Vlčka mám moc ráda, ale popravdě jsem tentokrát nelovila v jeho termínech, díky čemuž jeho jméno na fermanu bylo milým překvapením. Bill na mě dlouho působil tajemně a svým způsobem mi ho bylo líto, protože i když kradl, Fagin zase okrádal jeho. Neměl proto moc šanci změnit svůj osud. Ke konci se každopádně vybarvil tak strašlivým způsobem, že jsem ho začala nenávidět. Zkrátka Lukáš Vlček z něj udělal správného bídáka, a proto jsem ani na chvíli nepomyslela na to, že bych mu mohla fandit. A přece jsem Nancy samozřejmě rozuměla. Milovala ho, nechtěla ho opustit a snažila se z celého srdce věřit. Nejprve mi Nancy připadala jen jako další prvoplánová kráska (podobně jako třeba v Producentech), ale nebylo tomu tak. Každopádně když jsme se s ní seznámili, v rudé paruce, sexy šatech s hlubokým dekoltem, připomínala mi animovanou Jessicu Rabbit, která bývá považována za sex symbol. Míše to zkrátka vyloženě seklo.

Později jsme ale měli šanci Nancy poznat blíže a dočkali jsme se u ní asi nejzajímavějšího vývoje. Poznáváme, že by Oliverovi chtěla dopřát lepší osud. A je ochotná tomu obětovat vše. Velmi jsem s ní cítila a myslím, že je v muzikálu tou nejsilnější postavou.

Zároveň s ní uzavírám pomyslné okénko hlavních postav a ty další už vnímám spíše jako vedlejší, i s ohledem na prostor, který je jim věnován. V roli pana Brownlowa působí značně mile Libor Olma. U něj jsem ani na chvíli nepochybovala, že má srdce na pravém místě. V průběhu druhé poloviny odkrýváme i jedno tajemství z minulosti jeho rodiny, přičemž se pak nabízí otázka, zda byl skutečně vždycky takto hodný a laskavý, nebo ho spíše změnily právě smutné okolnosti v rodině. Jeho hospodyně, paní Bedwinová, byla v podání Dagmar Mimrové ztělesněním dobré duše. Pokud se o Olivera bude starat ona, nemám obav.

Na druhé straně pak máme naopak lidi, o které bych si kolo neopřela 😂. Jedním z nich je pan Bumble (Jan Drahovzal), který chce Olivera prodat, klidně i se slevou. Pletky a později i něco víc má s vdovou Corneyovou (Jarmila Hašková). Té připadá naprosto skandální, když si dítě v sirotčinci chce přidat porci kaše navíc. Ti dva se opravdu hledali a doufám, že časem jeden druhého přivedou k šílenství 😂.

Dále tu máme manžele Sowerberryovy (Pavel Liška a Eva Zbrožková) z pohřebního ústavu, kteří se sice chovají jeden k druhému trochu lépe, ale v Oliverovi vidí jen chodící pytlík zlaťáků, když se s ním bude dobře nakládat. Nechají dítě spát v rakvi, do druhé ho posílají za trest, k jídlu nabídnou ohlodané kosti pro psa. V jejich domácnosti pak narazíme i na posluhovačku Charlottu (Diana Demecsová), která sice pro Olivera občas udělá něco dobrého, i když jinak ho vnímá také spíše jako zablešeného psa. Zajímavější postavou je pak tedy její přítel Noe Claypole (Adam Živnůstka), který má skvělou opileckou chůzi a do huby si nevidí 😂. S ním je aspoň legrace, když už nic.

V roli doktora Grimwiga se pak mihne Marcel Školout a je to takový nevěřící Tomáš, přesto nepatří ani zdaleka k těm nejhorším figurám. Trochu do počtu mi připadala Betty v podání Terezy Dostalové. Postav bychom v Oliverovi! našli ještě daleko víc, k tomu početnou company a též dětskou company. Omlouvám se, že nebudu jmenovat všechny, to bychom tu byli do půlnoci, ale všichni byli skvělí. Žádný slabší článek, Oliver! byl jako krásně namazaný stroj, co jel kupředu bez škobrtnutí.

Pokud bych si mohla dovolit menší poznámku – Bill Sikes má v ději psa a na divadle ho ztvárňuje člověk. Jelikož jsem to, neznalá předlohy, netušila, trochu mě mátlo, proč má Bill někoho na řetězu. Nepochopila jsem, že to má být pes, i když uznávám, že mě to ke konci napadlo. Ať už pes, nebo člověk, mít někoho tímto způsobem na řetězu, už mi prostě připadalo přes čáru. Vyvolávalo to ve mně opravdu nepříjemné pocity. Chápu, že to mělo asi posílit náš strach z Billa, ale obešla bych se asi bez toho.

Jinak mě Oliver! mile překvapil. Jsem ráda, že jsem mohla tuto klasiku poznat právě takto v Ostravě (kde prostě muzikály umí 😊) a třeba se časem dopracuji i ke knížce. Asi se k písničkám nebudu pravidelně vracet a nezařadí se k mým oblíbeným peckám, ale umím si představit, že bych časem mohla návštěvu tohoto kousku zvládnout ještě jednou. Pokud třeba s návštěvou váháte, myslím, že není třeba. Stojí to za to 😊.