Muzikál Mamma Mia!: Instantní relax na řeckém ostrově

Předvánoční čas v Brně – to už je pro mě téměř tradice 😊. Tamní výzdoba mě vždycky dokáže nadchnout a zlepšit mi náladu. A proto, když už jsem zase začala pociťovat, že toho mám v prosinci nějak moc, přičemž práce spíše přibývalo, než že by ubývalo, využila jsem pár posledních dní dovolené a naordinovala si po roce zase jednou světýlka v Brně a k tomu samozřejmě i nějaké to divadlo. Tentokrát padla volba, především s ohledem na termín, na jukebox muzikál Mamma Mia!, který je popravdě spíše letním kouskem. Ale byl na programu, tak co 😂. Jistě, třeba Pretty Woman by byla o něco vánočnější, ale bylo mi to jedno. Jela jsem si především odpočinout, což tento titul plný krásných hitů kapely ABBA, navíc s bláznivým příběhem točícím se kolem svatby dívky se třemi tatínky, splňuje dokonale.

A tak se stalo, že jsem se zhruba v půlce prosince ocitla na řeckém ostrově. Ulovila jsem místo hned v první řadě (jo! 😊), díky čemuž stačilo jen vejít do hlediště a už jsem měla vše jako na talíři. Scéna se proměnila v pláž tvořenou světlehnědými deskami s menším „důlkem“, kde byl opravdový písek. Vpravo pak nechyběl plážový bar, očividně nízkorozpočtový 😂. Tedy, nějaké ty lahve byste tam našli, ale jinak to bylo spíše pár stlučených prkýnek k sobě. No a vadí to? Kolikrát už jsme na dovolených jistě na taková „provizoria“ narazili. Donna, která to tu vede, zkrátka nemá tolik Money, money, money, aby s tím něco provedla.

Každopádně pravé kouzlení se scénou, za níž stojí Emil Konečný, přišlo až později. Malý hotýlek s nezaměnitelnou řeckou atmosférou, vzadu kamenné schodiště a zdánlivý pohled na krásnou řeckou vesničku i s kostelíkem. Vše navíc dokreslily zvukové efekty. Ještě předtím, než se příběh rozehrál a poprvé jsme se setkali s hlavní hrdinkou Sophie, zaslechli jsme předehru v podání skvělého orchestru Městského divadla Brno a následně šumění mořských vln. A už to mi vlastně stačilo, okamžitě jsem se uklidnila a nechala se unášet na vlnách tohoto muzikálu a hudby 70. let.

Hudba od ABBY mi ale vůbec nepřipadá nijak nemoderní, naopak, je pro mě stále aktuální a dokáže skvěle rozproudit krev v těle. Vlastně proto v Mamma Mia! nemám ani žádné vyloženě oblíbené fláky, spíše si dílo vychutnávám od začátku do konce. Samozřejmě až na pár výjimek, jak jsem již zmiňovala ve starším článku o tomto titulu, co jsem v minulosti párkrát zhlédla jak v Praze, tak v Londýně. Ano, opět jsem si odnesla stejný dojem – vynechala bych klidně píseň The Name of the Game, která mi do příběhu absolutně nesedí. Ani Sophiina „dream sequence“ by asi nikomu nechyběla, ovšem tady musím alespoň pochválit, že v Brně se vyhnuli všem šíleným kostýmům, které k tomuto snu obvykle patří. Pár herců z company tam vyfasovalo převlek rybiček, ale bylo to vlastně roztomilé. Jinak jsme zůstali spíše u svatebního tématu a celou scénu doplňovaly ještě zajímavé efekty, díky nimž vše skutečně působilo snově, fantazijně.

Když už jsem u kostýmů, tak můžu říct, že ani Brno nijak výrazně nevybočilo z nastavené šablony kostýmů pro Mamma Mia! Opět tu tedy máme Donnu v overalu, i když tedy tentokrát nebyl džínový, ale spíše šedivý a plátěný. Já sice rozumím tomu, že to má asi naznačit, že Donna je v domácím či pracovním oblečení a teprve na svatbu či na vystoupení s Dynamem se tzv. „vyloupne“ v kočku, ale… opravdu by mě zajímalo, proč je jejím údělem nosit zrovna ty overaly, které sluší málokomu. A v Brně dostala ještě v úvodu slamáček… asi jako třešničku na dort 😂.

To je ale jen takové moje povzdechnutí nad tímto muzikálem obecně. Jinak kostýmy Elišky Ondráčkové Lupačové hodnotím kladně, povedlo se jim dobře navodit onu atmosféru řeckého ostrova. Ačkoliv byla půlka prosince, hned jsme si díky nim připadali jako v teplém červenci. Též mě zaujalo, že ony pověstné zářivé, barevné a upnuté kostýmky hlavních hrdinek a hrdinů na závěr nebyly tentokrát zas tak „vražedně upnuté“, ale dokonce slušely i silnějším postavám. Je to samozřejmě trochu vzpomínka na 70. léta a inspiraci touto érou jsem cítila i u některých jiných modelů, například Sophie se oblékala poměrně originálně a chvílemi jsem měla pocit, že aspiruje na to stát se jedním z Charlieho andílků. Ale ono to bylo jedno, protože Dagmar Křížová vypadala i navzdory tomu božsky.

Tušila jsem, že Mamma Mia! v Brně to u mě vyhraje především obsazením, což se skutečně potvrdilo. Myslím si, že jsem navíc měla kliku na alternace, které mi ve výsledku udělaly velkou radost. Představení mělo premiéru již v roce 2019, a proto je jasné, že už se nám od té doby věky účinkujících malinko posunuly, každopádně na tom vlastně vůbec nezáleželo. A královnou večera se v mých očích staly dvě dámy, a to právě Dagmar Křížová, spolu s představitelkou Donny, Ivanou Vaňkovou.

Myslím, že jsem konečně našla takovou Sophie, jakou jsem si vysnila. Možná si vzpomenete, že i k londýnské jsem měla výhrady, a to především kvůli nepříjemnému tónu hlasu. Nevadil by mi v jiném typu role, ale u Sophie si představuji typickou hrdinku romantických filmů, s něžným a zvonivým hláskem. Dagmar Křížová má v sobě víc poloh, dokáže být drsná i jemná, a proto jsem věřila, že se mi líbit bude. Jen jsem netušila, jak moc. Jakmile začala zpívat, bylo jasno – je to doma! Hlas nasadila skutečně andělský 😊.

Vůbec jsem neřešila, že je světlovláska, zatímco maminka Donna má vlasy tmavé. Ivana Vaňková totiž též skvěle zpívala a některé ty náročnější party zvládla naprosto s přehledem, ale především si mě získala po herecké stránce. Ve vteřince se jí povedlo přesvědčit nás všechny, že je především Máma s velkým M. Sophie je pro ni vším a vše v životě podřídila právě tomu, aby bylo její holčičce dobře. Když se chce Sophie vdávat, Donna vše zařídí. Zvládá všechny karamboly, které se kolem svatby vynoří. Když spatří svou životní lásku, rozklepou se jí kolena. Už nedokáže být klidná, emoce s ní třískají ze strany na stranu, ale přesto se stále snaží neřešit sebe a své milostné problémy, ale plně se soustředit na svou dceru.

Když už jsme nakously tu otázku Donny a její lásky, pojďme tedy probrat trio pánských hrdinů. No, snad ještě nikomu se nepovedlo dát do hromady pořádnou trojici fešáků, co by porazili filmové předobrazy (ono prostě Colin Firth a Pierce Brosnan, to je silná káva 😊). Každopádně brněnská sestava mě alespoň zaujala a pobavila – trochu věkově nám tam neseděl Oldřich Smysl coby Bill Austin, ale tím, že je tato postava dobrodruhem, říkáte si jen: „Dobře, je to ten typ chlapa jako Jakub Vágner. Ten vypadá už minimálně dvacet let pořád stejně a asi mu to ještě nějakou dobu zůstane.“ Nesmíte jednoduše moc přemýšlet nad tím, jak by Oldřich zvládl být otcem Dagmar Křížové 😂. Ale jeho Bill urputně utíká před jakýmkoliv vztahem (ani do toho otcovství se moc nehrne), což je mi velmi sympatické a působí to na jevišti vtipně.

Typově by mi na Billa (očima filmu, uznávám) seděl také Milan Němec, toho jsem ale viděla jako Harryho. Přiznávám, moc jsem v tomto případě nevěřila tomu Harryho finálnímu přiznání, ale jinak se Milan Němec skvěle hodil. Když vzpomíná na své rebelské mládí a „hází hárem“ 😂, je to zkrátka sranda.

V případě Igora Ondříčka v roli Sama nás asi jako první napadne přesně ta otázka, kterou mu položí Donna, když ho v ději spatří po zhruba dvaceti letech. Nemůžu ji prozradit, ale byla to geniální vsuvka a smála jsem se pak ještě asi půl minuty v kuse. Každopádně Igor má v sobě zvláštní charisma, díky čemuž si nás brzy omotal kolem prstu, podobně jako samotnou Donnu, která taje pokaždé, co se ocitne v jeho blízkosti.

Není divu, že Donna proto potřebuje podporu svých dvou skvělých kamarádek – zde nám je zhmotnily Radka Coufalová coby Rosie a Pavla Vitázková alias Tanya. Bavily mě už od prvních chvil 😊. Někdy tyto postavy bývají trochu „moc“, ale tohle nebyl ten případ. Pavla coby Tanya byla skutečně sexy kočka, s kterou není radno si zahrávat, zároveň se ale nebojí přiznat, že v některých věcech má trochu mezery, případně si ráda dělá legraci sama ze sebe. Už ten její příchod, kdy kufr nechala válet v písku a sama se z něj hrabala v podpatcích, stál za to. Ještě miluju její větu: „Já to nevím!“

U Radky Coufalové jsem naprosto nechápala, jak se z krásné ženy mohla stát tak rychle Rosie, která, řekněme si to upřímně, moc hezky působit nemá. Spíš šedá myška, co zůstala na ocet. Radka má zkušenosti s tím hrát starší ženy (ehm, Kelišová, ani sem nekoukej!😊), tím pádem mě bavilo sledovat, jak ji občas někde píchlo, nebo se zadýchávala. Avšak stále energie na rozdávání – a i když si stěžovala, že už se do starého kostýmku nemůže nikdy narvat, my jsme tušili, že kecá 😂. Postavu má totiž perfektní, jen zahrabanou v pytlovitých modelech.

Vše pak doplňují méně výrazné postavy, v čele se Sophiiným snoubencem Skyem v podání Robina Schenka. Moc se mi líbilo, jak něžně se k Sophie choval. Ano, děj jim sice předepisuje i hádku, ale nikdy nevěříme, že to je rozchod 😊. Zkrátka je nutné vstřebat nové informace a vychladnout. A něco studeného by si jistě měl dát i Pepper (už jen to jméno 😂) v podání Kristiana Pekara. Typický plážový frajírek, ale moc nás po celou dobu bavil. A dokonce i ty jeho dredy vypadaly docela přirozeně. Poslední dvě postavy, které stojí za zmínku, jsou pak Sophiiny kamarádky – Ali a Lisa neboli Diana Velčická a Viktória Matušovová. Také u nich jsem tentokrát měla dojem, že i když jejich úkolem na jevišti je vlastně především blbnout a řádit, zbytečně to nepřeháněly. Myslím, že Sophie v nich měla i nějakou tu oporu, podobně jako Donna v Rosie a Tanye.

Možná i to je na Mamma Mia! hezké – sice se tam na konci skoro všichni „spárují“, respektive to tím dojmem působí, ale je vlastně jedno, jestli bude jejich láska trvat napořád, nebo jen na pět minut. Když to nevyjde, pořád má člověk přátele, o které se může opřít. A rovněž jejich oporu využije v případě, že toho v baru na pláži vypil víc, než je zdrávo! 😂 Já tedy nepila nic, ale přesto jsem se zase krásně uvolnila během těch skvělých melodií a též při děkovačce, kdy už se celé hlediště zvedlo, tleskalo jako o život a pohupovalo se v bocích. Děkuji Městskému divadlu Brno za toto milé odreagování 😊. Bye bye, Honey Honey 😉.