Zvídavé otázky 7 statečných: Dušan Kraus

 Foto: Marek Lhotský

Po čase jsme opět zamířili do Plzně a oslovili tam jednoho z tamějších členů muzikálového souboru DJKT – mladého a talentovaného Dušana Krause. Zeptali jsme se nejen na úskalí jeho role Williama Shakespeara v muzikálu Něco shnilého!, ale dotkli jsme se také projektu Intro či dalších titulů, ve kterých si Dušan zahraje mimo prkna DJKT. Zajímá vás, kdo je jeho největší muzikálový vzor? Tak si tento rozhovor rozhodně nenechte ujít. 😊

Annie: Pravděpodobně nejvíce jste mě zaujal jako poněkud sebestředný William Shakespeare v mimořádně zdařilém představení Něco shnilého!, které je vlastně tak trochu parodií na muzikály. Můžete nám trochu přiblížit, jak probíhaly zkoušky tohoto muzikálu a jaká byla celková nálada vzhledem k tomu, že řada vtipů míří do vlastních řad? 😊 A jak vnímáte zapojení hvězdných hostů v roli bratra Jeremiáše? Je to pro vás o hodně náročnější, než když jste na scéně s kolegou, který svoji roli zná? Jaký vztah k tomuto titulu máte vy osobně?

Zkoušky muzikálu Něco shnilého! byly hodně intenzivní, a to jak pro herce v hlavních rolích, tak pro company.  Choreografka Ivanka Hannichová dávala zabrat opravdu každému a taktéž režisér muzikálu Lumír Olšovský nenechal nikoho z nás ani na chvíli vydechnout. Tento muzikál je po všech stránkách hodně náročný – ať už jde o správné načasování, fyzickou kondici nebo pěvecká čísla.

Pro mě osobně bylo asi nejobtížnější zvládnout číslo Je zlý bejt nejlepší, protože se v něm musí sejít v jeden moment vícero aspektů a všechny musí být načasovány na tu správnou vteřinu. Hlavně jde o točnu, na níž musí ve správný moment naskočit lidi a během mžiku se musí na správné místo položit kulisa, aby všechno fungovalo na vteřinu přesně. A mým úkolem je pak si tohle všechno hlídat, vnímat a do toho zpívat písničku, která má tak miliardu slov a kadenci jako kulomet. 😊 Každou chvíli se tam odehrává jiná herecká akce a já pobíhám z místa na místo, ze sedu do stoje, mění se kostým atd. U této scény jsme na zkouškách na jevišti strávili opravdu hodně času a jeli jsme ji pořád dokola a dokola, dokud vše nešlapalo jako hodinky.

Také u stepařského čísla s Nickem (Pepa Hruškoci) to probíhalo dost podobně. Akorát jsme to měli jednodušší v tom, že jsme na scéně sami. Všechno v tomto muzikálu musí mít správné načasování, je to taková naše skládačka. Celkově ale nálada v průběhu zkoušení byla dle mého názoru fantastická. A i když by se mohlo zdát, že byl trochu oříšek si vlastně celou dobu dělat srandu z muzikálu jako takového, tak opak je pravdou. V průběhu celého zkoušení to byl vtip za vtipem a na spoustě míst jsme si je přidali my sami. Já jsem zastáncem názoru, že pokud si člověk neumí udělat srandu sám ze sebe, neměl by si ji dělat ani z nikoho jiného. A tady to platí na 200 %.

A co se týče zapojení hostů do role bratra Jeremiáše, myslím si, že je to pro tohle představení skvělý krok. My sami vlastně nikdy nevíme, co se stane a co bude na té konkrétní repríze jinak, protože tento muzikál nabízí hercům neskutečnou hravost. Hlavně jsem vždy ve střehu při scénách s Pepou Hruškocim, protože my dva si podle mého dokážeme opravdu pěkně „podrážet nohy“ a neskutečně na sebe slyšíme.  Takže vždy čekám, co na mě „vybalí“. Možná si tak skvěle rozumíme, protože jsme oba „východniari“ 😁.

S bratrem Jeremiášem se ale já osobně na scéně moc nepotkám, a když už, tak spolu vlastně nevedeme ani žádný dialog. Každý jsme tam z jiného důvodu a vzájemně se nijak neovlivňujeme. Moc mě ale baví to celé sledovat ze zákulisí, protože každý host to samozřejmě pojme jinak, takže všichni musí být maximálně ve střehu. Díky tomu tam vznikají nádherné neopakovatelné situace, které můžou vzniknout jenom při improvizaci.

Nikča: Ztvárňujete spoustu rolí, jak v klasických muzikálech (např. My Fair Lady), tak i v poněkud bláznivějších kusech typu Něco shnilého! Preferujete klasiku, nebo jste raději za novotu? Nebo záleží vždy na konkrétní inscenaci?

Já osobně asi nejsem typ člověka, který by preferoval nějaký druh muzikálu. Každý muzikál má pro mě nějaký daný aspekt, díky němuž se pro mě stává zajímavým. Klasické muzikály pro mě mají kouzlo doby, ve které byly napsány nebo v níž se odehrávají, ale hlavně také kouzlo hudby. Já osobně miluji 30. a 40. léta minulého století, a to úplně ve všem. Od hudby, přes filmy, fotografie, auta, styl módy atd. Takže mám k tomuto období hodně blízko. O Vánocích si často pouštím playlisty s americkými koledami právě z tohohle období. Takže klasika má pro mě výjimečně kouzlo. Samozřejmě tím myslím i muzikály ze zlaté éry z 50. a 60. let. Já osobně pokládám za svůj největší vzor Genea Kellyho. To byl fantastický tanečník, stepař, herec, zpěvák a taky režisér. Zkouknul jsem snad každý muzikál a každou scénu, kde se aspoň na chvíli objeví. 😊

Komornější muzikály jako Probuzení jara, Sweeney Todd, Dear Evan Hansen, Fun Home a spousta dalších, mají pro mě zase velké herecké kouzlo. Jsou to muzikály, kde je opravdu krásný prostor pro činoherní party, které jsou hodně psychologické. Já osobně bych nejraději hrál jenom takové typy muzikálu, protože „šťourání se“ v psychologii mě neskutečně baví.

A pak jsou tady moderní muzikály, které mě zase baví svojí velkolepostí, zvukovými efekty a projekcemi. Když jsem byl na JAMU v absolventském ročníku a psal jsem diplomovou práci o Lvím králi, byl jsem z něj na West Endu totálně unešený. Každé období, kdy muzikály vznikaly, má své přednosti. Právě to je na tom dle mého krásné. A také na divadle obecně – každá doba nabízí něco jiného a my si pak už jenom můžeme vybrat podle toho, co je nám blízké a co nás láká.

George: Vaší letošní novinkou bude účast ve hře jménem Porcie Coughlanová.  Podle informací, co jsem zjistil, je to příběh přesně pro mě. 🙂 Tajemný, mystický a pěkný krvák. 🙂 Už teď to zní lákavě a moc se těším. Můžete nám prozradit trochu více? Jak se těšíte na účinkování v této hře? Bude tato role taky pěvecká, nebo se máme těšit pouze na herecký koncert? Moc děkuji za odpověď a přeji hodně úspěchů…

Do této inscenace mě oslovila režisérka Diana Šoltýsová, s níž už několik let spolupracuji v rámci 3D Company v Žižkovském divadle Járy Cimrmana. Ovšem co přesně můžu a nemůžu říct, sám nevím. 🙂 A jelikož máme ještě před sebou i zahajovací zkoušku, tak vám na to ani sám ještě neumím nějak rozsáhleji odpovědět. Nicméně na zpěv se těšit určitě můžete a taky můžu prozradit, že se budu alternovat s bývalým Billy Elliotem, Šimonem Fikarem. Což ve mně vyvolává otázku, jestli já pořád vypadám jako kluk, nebo spíš on už jako dospělý muž. 🙂 Ale myslím si, že to druhé. Já jej mám sice tak nějak pořád v paměti jako malého kluka, ale on už za ta léta vyrostl v téměř dospělého muže.

Příběh Porcie Coughlanové je pěkně drsný a asi i na hranici toho, co divák může ještě skousnout a co už ne. Oni Irové podle mého vlastně nikdy nenapsali nic normálního. 🙂 Takže jsem velmi zvědavý na přijetí tohoto tématu a této inscenace publikem. Určitě to ale pro mě bude velká výzva, na kterou se moc těším!

Marťa: Kromě projektů na stálém plzeňském repertoáru jsem vás měl možnost vidět v roli Vypravěče v Otřást vesmírem v rámci projektu Intro. Neskutečné množství textu a písní, které jste se naučil, jsem tak obdivoval, až mi přišla škoda, že se dílo hrálo tak málo. Jaké bylo být hlavní tváří úplně prvního muzikálu Intra? Jak vlastně jako herec vnímáte projekt Intro?  A kdy má Dušan Kraus pocit, že se otřásá vesmír? 🙂

Děkuji za kompliment! Vesmír, no… stala se z něj postupem času taková moje srdcová záležitost. I když to všechno bylo hrozně narychlo, byla to pro mě skvělá zkušenost. Nejen kvůli tomu, že jsme to všechno stihli nazkoušet asi za tři týdny, což doteď nechápu, ale taky protože to bylo hodně emočně silný. Pro mě samotného to byl dost velký boj. A teď nemyslím ani tak hromadu textu, ale spíš ten proces ztotožnit se s tím, koho na jevišti představuji a kým se mám stát. Trávil jsem hodně času přemýšlením a hledáním toho správného klíče, jelikož já sám nejsem homosexuál. Zda se mi to, a vlastně nám všem, povedlo, je už na divácích. Musím říct, že mě moc mrzelo, že se tohle dílo hrálo jenom dvakrát a je mi po něm smutno do dneška. Už jen tím, že to byl komorní typ muzikálu, a jak už jsem zmiňoval výše, tyto muzikály mám ze všeho nejraději.

To, že je to vlastně úplně první Intro a že jsem se stal vůbec prvním Vypravěčem muzikálu Otřást vesmírem, jsem si vlastně nikdy příliš neuvědomoval. Pro mě to byla role, na níž jsem mohl pracovat a které jsem se musel odevzdat až do svého nejhlubšího jádra. Tím pádem jsem na uvědomění si těchto skutečností vlastně neměl ani čas, což je vlastně ve výsledku asi jenom dobře. 😊 A projekt Intro jako takový, je skvělá příležitost pro nové české autory, jak své dílo ukázat světu. A pro nás zase možnost, jak na chvíli vyváznout ze stereotypu.

Můj vesmír se pak otřásá při různých příležitostech, ať už pracovních nebo soukromých. Když mě něco zasáhne a probudí ve mně nějakou emoci, ať už pozitivní, nebo negativní, právě to je moment, kdy se třesu. A tím pádem se třese i svět kolem mě. 😊

Džejňulka: Kromě divadelních zářezů v plzeňském divadle jste měl různé příležitosti také na jevišti Divadla na Orlí, což je divadelní scéna studentů Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Zaujalo mě, že jste ztvárnil Kabaretiéra (muzikál Cabaret). To je pro mě taková neuchopitelná postava, a tak by mě zajímalo – jak jste se na něj díval vy sám? A napadá vás ještě nějaká podobně netradiční a zajímavá role, kterou byste si rád zahrál, ale zatím nepřišla ta správná nabídka?

Jak říkáte, je to dost neuchopitelná postava. Respektive, aspoň pro mě, je to postava, která se dá uchopit opravdu jakkoliv. Ať už v otázkách orientace, pohlaví, anebo jenom jako nějaký nehmotný přízrak, který je hybatelem děje a osudu všech postav. Myslím, že na Kabaretiéra neexistuje přesný návod a ani žádné ohraničení, kým by ta postava ještě být mohla a kým už ne.

Mně osobně vždy připomínal Jokera z Batmana. A taky jsem si v průběhu zkoušení sjížděl všechny scény Jokera v podání Heatha Ledgera. Ne kvůli tomu abych jej kopíroval, ale v něčem mě ta jeho psychologie, kterou si on sám v Jokerovi vytvořil, neskutečně přitahovala, a tam jsem se ji jenom snažil pochopit a rozklíčovat. Jednoduše řečeno jsem si chtěl z Kabaretiéra vytvořit v jistém slova smyslu nějakého psychiatrického pacienta, který se kvůli svým démonům a traumatům mstí a nikdo jej nedokáže zastavit. A už když jsme u toho Jokera, tak právě on je tou postavou, kterou bych si jednou chtěl zahrát taky! A nezáleží na tom, jestli v muzikálu, činohře, ve filmu nebo v dabingu. 😊

Little Lotte: Kromě všem dobře známého plzeňského divadla hrajete i v 3D company.  Mohl byste nám a naším čtenářům přiblížit tento soubor a hry, ve kterých účinkujete?

Jak jsem už zmiňoval v jedné z předchozích otázek, v 3D Company působím už několik let. Je to skvělý kolektiv v čele s režisérkou Dianou Šoltýsovou. Mám to tam opravdu moc rád. Beru to jako příležitost se trošku odtrhnout od muzikálu a zahrát si sem tam i nějakou činohru, která mě neskutečně baví. Žižkovské divadlo Járy Cimrmana má nezaměnitelnou atmosféru, prostě takový ten starý dobrý divadelní šmrnc a pach.

Diana mě před čtyřmi lety oslovila na základě našeho absolventského představení Kabaret, na které se byla v Divadle na Orlí podívat.  První inscenací, kterou jsem s ní nazkoušel, bylo Vyhnání Gerty Schnirch, kde ztvárňuji všechny mužské postavy. Její vize a předávání emocí divákům jsou často hodně drsné a syrové. A to je to, co mě na tom přitahuje. Prostě bez obalu. Navíc je to velmi temperamentní žena, taková střela, a tím, že pocházím z východního Slovenska, je mi tento naturel velice blízký.

Alternuji se s Michalem Kernem, kterého můžete znát jako filmového Arvéda, za nějž získal před nedávnem i Českého lva. Alternovat se s takovým kalibrem a mít možnost se od něj učit, je pro mě opravdu velká čest a zážitek zároveň. A navíc je to i skvělý a neskutečně zábavný a pokorný člověk. Já a Michal jsme vlastně v kolektivu jediní dva chlapi, takže jsme ve značném oslabení. 🙂 Ale tím, že jsem vlastně vyrůstal mezi samými holkami, ať už na ZUŠkách nebo na konzervatoři, protože kluků bylo v ročníku málo, mi to nepřijde vůbec divné. Právě naopak, holky v 3D Company jsou pro mě skvělé kamarádky, které umí poradit i povzbudit a taky jsme spolu zažili kopec srandy. Druhou inscenací, kterou jsem v ŽDJC nazkoušel, byla Maryša za 31 minut. Je to vlastně velmi okřesaná verze, která ale ve své podstatě nevynechá nic důležitého.

Eric: Kdybyste si mohl sestavit vlastní koncert – jaké hudební kousky by v něm nechyběly a které hosty byste si rád pozval?

No… to je velmi zajímavá otázka, jelikož nejsem člověk, který by preferoval jeden konkrétní žánr. Vyrůstal jsem na rocku, pop rocku a punk rocku. Pak jsem měl období, kdy jsem se zamiloval do rapu a hip hopu. Pak do soulu a popových balad. Následně do jazzu a swingu, pak do muzikálu a nakonec do symfonické hudby. Takže by to nejspíš byla taková všehochuť, z každého žánru něco. Jediná věc, které se bojím, je ta, že by ten koncert trval minimálně čtyři hodiny. 🙂 Protože v každém z uvedených žánrů mám své favority a oblíbence, od nichž bych si chtěl zazpívat minimálně dvě či tři písničky. Určitě bych si pozval svoji manželku, Káju (Karolína Krausová, dříve Jägerová – pozn. 7 statečných). S tou se dokážeme o hudbě bavit doslova do rána a máme hodně společného. Navíc mě vždy bavila její krásná sametová, tmavá barva hlasu. Kdybych si odmyslel to, že jsme manželé, a já bych byl nezadaný, začal bych ji balit už jenom kvůli jejímu hlasu. 🙂 Dále bych si určitě pozval lidi, kteří jsou mi blízcí. Ať už z řad kolegů, kamarádů anebo bývalých spolužáků.