Činohra Vánoce na poušti: Muzika, láska, přátelství i svoboda

Vánoce na poušti

Dva herci známí díky krásným hlasům, zdatní dabéři a vlastně i moji oblíbenci. Navíc se šílenými dlouhými parukami, v rolích muzikantů a rockerů, jejichž sláva už dávno vybledla. Zhruba tolik jsem věděla o představení Vánoce na poušti, než jsem se na něj vypravila. Z mého okolí ostatně nebyl nikdo o moc moudřejší, spíše naopak si pod názvem neuměli mnoho představit. A já kvůli tomu jedu do Plzně, když to není muzikál? V době, kdy ještě Vánoce nebyly ani náznakem? A co tam dělá ta poušť?

Tak v první řadě – ani poušť, ale ani vánoční svátky v tomto představení DJKT nehledejte. Název v sobě ukrývá jméno písničky fiktivní kapely Tataturk. Právě její příběh v díle z pera Jaroslava Rudiše a Petra Pýchy odkrýváme. A proč vám o tom píšu? Myslím si, že se jedná o skvělou činohru, která v sobě kombinuje spoustu komických situací spolu s dojemnějšími chvílemi. Navíc si myslím, že ať už v Plzni bydlíte, nebo tam jezdíte „jen“ za muzikály jako my Stateční, Vánoce na poušti za jednu Muzikálovou odbočku rozhodně stojí.

Ostatně, o hudbu tu není nouze (autorem je Ondřej Švandrlík), tím pádem k muzikálu to zas tak daleko nemá. Jen tedy některé hudební pasáže jsou… řekněme – trochu nestandardní. Hlavní postava Olin (Martin Stránský) totiž býval rockovou hvězdou, jenže po zlomové události v životě přišel o hudební sluch. Takže když se pokouší o zpěv, zní to trochu kuriózně. Ostatně on občas zní zvláštně i v mluveném slově. Když ho něco vyvede z míry, rázem mu hlas přejde do závratných výšin. Krom problémů se sluchem má ale zdravotních trápení daleko víc… nebo je to jeden velký hypochondr?

Každopádně pro něj představuje problém i vycházet z domu. Uzavřel se přede všemi, ovšem minulost začíná nebezpečně vystrkovat růžky. Dokáže se tedy Olin přes všechno přenést a začít znovu? Obnoví kapela Tataturk kariéru? A pomůžou jejich písničky a volnomyšlenkářské texty ke změně režimu v Turkmenistánu? To vše odhalí právě Vánoce na poušti. Navíc se můžeme těšit i na pořádné zvraty (neboli plot twisty, jak se říká po vzoru angličtiny) hodné třeba i muzikálu Ne/Normální. Vzhledem k tomu, že ten už znám dobře, jsem proto jedno odhalení vlastně i čekala. Jen jsem pak pořád trochu přemýšlela, zda v tom nebude ještě něco víc. Řekněme zkrátka, že jedna postava má osud srovnatelný se slavnou Schrödingerovou kočkou (pokud neznáte, můžete si vygooglovat, já už dál nemůžu prozrazovat, ať nekazím představení!) 😊.

Další pojítko s muzikálem je pak samotná scéna, kde se dílo hraje. Než jsem na tento kousek vyrazila, asi třicetkrát jsem se na lístku ujistila, že mám skutečně jít na Novou scénu, kterou znám právě především coby jeviště muzikálové. Čekala jsem, že činohra bude spíše patřit Velkému divadlu. Nebyla jsem navíc sama, kdo si nebyl jistý, v divadle jsem odposlechla rozhovor dvou paní, co končil ujištěním: „No, prodávají tady ten program, tak se to tu asi hraje.“ A opravdu hrálo. Nová scéna je sama o sobě zajímavým prostorem, ale musím říct, že tentokrát mi vyrazila dech. V místech, kde se nám obvykle skrývá orchestr, byla totiž schovaná velkolepá scéna – postaral se o ni Lukáš Kuchinka.

Bez přehánění na jeviště zespodu vyjel celý byt včetně kuchyně, koupelny a záchodu. Skříňky v kuchyni se daly normálně otevírat, a dokonce v nich i leccos bylo. Taktéž lednička se zdála funkční. Nechyběl ani obýváček s posezením a hlavně se stěnou, co tvoří akvárka (sice jen v podobě obrazovek, ale přesto zobrazená velmi uvěřitelně). Vše naprosto přesvědčivé. A aby toho nebylo málo, později jsme se přesunuli i jinam – do zákulisí rockového koncertu. Cihlová zeď, gaučík, minilednička. V jedné scéně jsme se ocitli i na letišti, ale tam to bylo jednoduché, stačilo pár správně rozviklaných lavic na sezení a zbytek dokreslila zadní projekce. V jeden moment v druhé polovině představení dokonce přibylo na scéně auto a pomocí projekcí jsme projeli městem do hotelu. To pak měl člověk dojem, že sleduje film, možná i tak trochu něčí skutečný život.

Realistický dojem podpořily i kostýmy Jany Smetanové, většinou zobrazující rockery a hudebníky v jejich nejlepší podobě. I když tedy byl to malinko šok, když představení začalo vlastně bez kostýmu. Hlavního hrdinu totiž vyrušíme zrovna ve chvíli, kdy leze z vany. To, co si ale postupně vezme na sebe, je perfektní zobrazení toho, jak by se zanedbaný chlap asi oblékal, kdyby pořád seděl zavřený doma. Červené tričko, navíc otočené naruby, k tomu naprosto příšerné žluté kalhoty s vypouklými kapsami, takže připomínaly Medvídka Pú 😂. Jelikož to s tou červenou odpovídalo i barevně, je nasnadě otázka, zda to byl záměr, nebo jen vtipná náhoda. Každopádně jsem nebyla sama, koho to napadlo, už během představení jsem za zády slyšela vzrušené šeptání: „Pú!“ 😊

Když jsem zmiňovala, že si na divadle připadáte, jako byste sledovali film, v podstatě to tak trochu je. Jedna z postav, Gábina, v podání Elišky Vocelové, je totiž jakousi vypravěčkou. Coby průvodkyně dějem nám občas doplní nějaká ta „historická“ fakta o kapele Tataturk, pustí nám nějakou jejich píseň z dob největší slávy, případně se sama učí hrát na kytaru. Točí totiž o kapele studentský film. Dalo by se tedy říct, že sledujeme právě už její hotový výtvor. Elišce se podařilo získat si nás téměř okamžitě. Navíc skutečně působila jako parádní fanynka, zároveň ale netlačila na pilu.

O hlavní postavě Olina už jsem něco málo prozradila, ale dodám ještě informaci přímo z programu. Role byla psána přímo na tělo Martinu Stránskému. A já myslím, že ho tato úloha musí velmi bavit, jelikož má možnost se pořádně vyřádit ve všech směrech. Můžeme ho vidět v rovině vyloženě hysterické, která mi připomněla jeho eskapády v Broukovi v hlavě, ale také coby flegmatika, co si nevšímá nikoho kolem sebe, a proto malinko přehlédne, že mu někdo „dělá“ do jeho baby. Zároveň se v rámci děje dočká vývoje a představení nám dává naději, že se Olin konečně trochu srovná a dokáže se zachovat i docela hrdinsky.

Velký prostor má i Olinův kamarád a kolega z kapely Kenedy, kterého si zahrál Zdeněk Hruška. Nejenže má encyklopedické znalosti o hudbě a jejích interpretech, ale navíc vypadá, jako by byl věčně mladý a zhulený, možná i trochu „hipík“. Na uších má sluchátka, zářivý úsměv přes celou tvář. A způsob, jakým se rozhodne bojovat pomocí LÁÁÁÁÁÁSKY proti nenávisti ve světě? Ach, to bylo naprosto boží! 😂 Jen tedy, pokud nechcete jeho medicínu zažít na vlastní kůži, nechoďte raději do první řady. Ale i kdybyste šli, nebojte, rozhodně se vám nic nestane 😂. Třeba vám to i pomůže.

Třetím do hudební party je postava Doktora, jehož ztvárnil Jaroslav Matějka. Z Tataturku je asi nejvíc nohama na zemi, a to možná proto, že kromě muziky dělá i něco jiného, je totiž lékařem a chirurgem. Když mu voláte na mobil, možná se mu dovoláte rovnou na operační sál. Naštěstí multitasking je zřejmě jeho silná stránka a nějaké to šitíčko na závěr už přece zvládne i sestřička (Veronika Brankov), že? :D

Z pánů má pak větší prostor ještě Artyk v podání Vladimíra Pokorného. Vystřídá hned dvě roviny, z nichž ta výraznější je záporná. Takový ten bídák, co se vám z něj dělá vyloženě špatně. Musím říct, že Vladimíru Pokornému tento typ rolí opravdu jde. Určitě jsem ho viděla i v nějaké pozitivní úloze, ale vždy mě zaujme spíš těmi negativními, a proto se mi zkrátka zapsal do paměti právě jako super záporák.

Coby Starej Kenedy (tedy Kenedyho otec) se Pavel Pavlovský na jevišti moc dlouho neohřeje, přesto je jeho úloha klíčová. Nese v sobě velkou moudrost a kromě toho mu nechybí ani kousek rockerské duše 😊.

Z dam pak nesmíme zapomenout na Terezu alias Zuzanu Ščerbovou. Právě její návrat do Olinova života nastartuje všechno dění. Zuzaně Ščerbové se podařilo z Terezy udělat velmi sympatickou postavu, které nemáme za zlé vůbec nic, naopak jí fandíme. Ale Olinovi samozřejmě také.

Olina navíc i litujeme, když se mu do bytu nastěhuje maminka. Myslí to s ním jistě dobře, ale znáte to – narušuje mu jeho stereotyp, mění vše bez jeho souhlasu a dokonce mu vyhodila i mraženou pizzu a lasagne! Skvělým způsobem tuto postavu ztvárnila Monika Švábová. Elegantní dáma s nadhledem, jen trochu jedovatá. Ale ono to vlastně Olinovi občas vůbec neuškodí 😊.

V menších rolích se pak objevili též David Kubát jako poslíček a Martin Chmelař coby fanoušek.  Ten druhý zmiňovaný o sobě tvrdí, že je největším žijícím fanouškem Tataturku, ovšem Olin na něj očividně nemá nervy. Jeho reakce ve chvíli, kdy tohoto člověka najde na prahu, je geniální a skutečně vtipná.

Ostatně humor tomuto kousku vládne. Rozhodně ale dojde i na emotivnější momenty a minimálně ke konci už jsem byla solidně dojatá. Celkově je vyznění představení Vánoce na poušti docela hořkosladké, ale žádný splín vás podle mě po odchodu z divadla nečeká. Snad jen, pokud žijete podobným stylem jako Olin (a já… pššttttt!😉 ), možná vás to „nakopne“, abyste se zase víc otevřeli změnám a pustili si život přes práh. 💖😊.